|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Měsíc- MTP 2009 ::
 Alak |
publikováno: 31.03.2010, 9:25
|
| V budoucnosti by to mohla být součást jednoho "velkého projektu" |
| |
|
|
Probral jsem se z mrákot a vzápětí jsem ucítil bodavou bolest v boku. Vlastně mě překvapilo, že bolest cítím. Slýchával jsem, že smrt člověka zbaví bolesti. Snažil jsem si vzpomenout, proč k tomu všemu došlo.
Sestupovali jsme s vychovatelem do města.
Nemá mě příliš v lásce, proto jsem nechápal, proč si vybral mě. Někdy se divím, jak může být už ve svých letech vychovatelem na vojenské škole, ale neptal jsem se na to.
Cestou jsme se bavili o prospěchu mých sourozenců a o tom, co se nejspíš mezi národy chystá. Zmínil jsem, že bych rád ukryl svou rodinu do bezpečí, než nastoupím do boje.
Ano! Právě to byl ten zlom. Řekl, že jsem je chtěl unést a ještě něco o zradě a přechodu k nepřátelům.
Tasil meč. Přesně se mi v hlavě vyobrazila ta scéna. Laurent nečekal, až tasím po jeho příkladu, a udělal první výpad. Na takové souboje opravdu zvyklý nejsem. Ale po chvíli jsem získal převahu. Až mě to udivilo. Nezdál se být těžkým soupeřem. Párkrát cinkly čepele mečů o sebe a… poprvé za život se mi podařilo v ostřejším souboji vyrazit soupeři meč z ruky. I Laurent se zdál překvapený, ale ne na dlouho. Jakmile poznal, že je na holičkách, a uvědomil si možnost prozrazení, pustil se do mě pěstmi. Jakkoli se mi něco s mečem povede, když se přijde na pěsti, jsem na mizině. První rána byla do hlavy, druhá do už zmíněného boku. Zareagoval na můj postřeh příliš rychle, takže mě druhá rána svalila na zem a k mému štěstí (to sice nikdy nechodí daleko, ale ne vždy se má k tomu, aby do mého života zasáhlo) asi hlavou na kámen. Jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsem se po pádu už neprobral.
Do teď jsem byl příliš zaměstnán rekapitulací poslední události, než abych pořádně vnímal, jaké to je být mrtvý. Pořád jsem měl stisknutá víčka. Všechny úvahy a vzpomínky netrvaly déle než několik kliků.
Jednotlivé scény se mi postupně zjevovaly jakoby před očima. Laurentovy odrazy, jeho výraz, jeho tvrdé pěsti, které zasáhly dřív než jsem stihl pořádně zareagovat. Jen co mi hlavou prolétl celý prohraný souboj, začaly se mi ty momenty míhat v mysli. Čím dál rychleji, až jsem musel otevřít oči.
To byl ještě větší šok. Nade mnou se skláněl drak. Nikdy jsem žádného neviděl tak zblízka, ale krásu jeho vzezření jsem si nemohl užít. Strach mě celého paralyzoval, že pud sebezáchovy neměl šanci zafungovat. Ležel jsem jako přimrazený k zemi. Tvor přede mnou byl vskutku hrozivý, ale nevypadalo, že by měl zálusk na mé maso. Strach se mě nadále držel jako klíště. Měl jsem doširoka otevřené oči a už jsem si vůbec nemyslel, že jsem mrtvý. Prohlížel jsem si stvoření a ono svou pozornost také upíralo na mě. Přestával jsem se bát. Drak je asi nažraný. Laurent o kousek dál je pohmožděný, ale celý.
Odvážil jsem se trochu zvednout. Podepřel jsem se lokty. Drak se ke mně naklonil. Možná chtěl abych ho pohladil nebo šel za ním, ale tentokrát pud sebezáchovy zasáhl a já se po jeho pohybu začal plazit vzad. Ustoupil o dobrých pět kroků. Je snad za mnou nějaké divoké zvíře? Proto couvá? Pomalu jsem otočil hlavu. Za mnou však byla jen cesta a les. Žádný dravec.
Něco mi už chvíli teklo po čele. Bezděčně jsem to setřel košilí. Ani mě moc nepodivilo, že rukáv zčervenal.
Zlatavé oči sledovaly každý můj pohyb. Rozhodl jsem se projevit odvahu. Vstal jsem, poněkud prudce, až se mi zatočila hlava. Dovrávoral jsem k tvorovi. Pokaždé když jsem měl možnost vidět draka, byl modrý nebo modrozelený. Ale tenhle… možná je to samička, protože má zlatavou barvu. Ne přímo zlatou, ale trochu tmavší a místy, jak jsem si všiml, když jsem ji obcházel, měla kůži do bronzova. Možná to bylo světlem. Nevím.
Obešel jsem ji dvakrát a už jsem dokázal ohodnotit, že je opravdu krásná. Pořád mě udivovalo její chování, když vtom se Laurent pohnul. Dračice- měl jsem nutkání jí říkat Valerie nebo Valentýna- také zaregistrovala jeho pohyb. Otočila se jeho směrem a z tlamy jí vyrazil mrazivý proud. Znehybněl mého (nebo snad našeho) nepřítele. Užasl jsem nad jejími schopnostmi. Nikdy jsem neslyšel, že by drak plival něco jiného než oheň. Dlouze jsme se na sebe zadívali. Naše hlavy byly vzdálené asi na délku paže.
„Jsem v bezvýchodné situaci. Zpět do školy jít nemůžu, měli jsme něco zařídit a kromě toho, že to nebude hotové, je sotva bude zajímat to, že vychovatel je polomrtvý svou vinou. Nebudou přikládat velkou cenu mé výpovědi. Nemám ani nějaký domov. Aspoň se mi to zdá. Mám sice z raného dětství vzpomínky na jiné prostředí, ale vůbec nevím, kde hledat. Stejně bych to místo nepoznal…“ přemýšlel jsem o svém nynějším postavení.
Prohlédl jsem si její hlavu. Až teď mě zaujal její nos. Prostor mezi očima asi změnil barvu. Ještě před chvílí určitě nebyl tak jasně zlatý.
Už jsem nebyl tak skleslý a přepadlo mě nutkání ji pohladit. Oba nás to překvapilo. Ji asi dotyk mé dlaně a mě to, co jsem ucítil. Kůže se mi zdála zároveň měkká a tvrdá, chladná a teplá, hladká a hrubá. Tolik protikladů, že mi chvíli trvalo než jsem pocity vstřebal. Má hlava není zvyklá přijímat překvapivé, nejednoznačné informace. Všechno co jsme potřebovali vědět, nám podávali po lžičkách, už předžvýkané.
Užíval jsem si tepla na své dlani, protože mi jinak byla docela zima, když jsem zaslechl klapot kopyt. Stáli jsme uprostřed prašné cesty, která vedla od školy do města. Ale co já vím, odkud vedla ještě? Třeba z jiného města a teď k nám jede rozčilený majitel tady Valerie/Valentýny. Určitě to bude člověk s ne přímo kladným charakterem, jinak by totiž Valerie/Valentýna neutekla. Nechtěl jsem, aby nás chytil. I kdyby to nebyl její pán (vůdce?), přece jen tu stojíme u Laurenta, který nejeví známky života, a mohli bychom vypadat jako vrazi.
„Valerie, uteč!“ popleskal jsem ji zlehka po krku a uvědomil si, že jsem právě řekl nesmysl. Draci asi nemají ve zvyku běhat po lese.
Zkusil jsem to znovu: „Valentýno, uleť! Nebo nás tu oba chytnou.“ slova, která jsem právě vypustil z úst mě přinejmenším zarazila. Najednou s ní počítám a je mi protivná představa, že bych měl odejít bez ní.
„No tak, za chvíli tu bude povoz, chceš aby nás srazil? Nevím, jak se jmenuješ, ale aspoň se musíš klidit z cesty.“ naléhal jsem.
Zvuk se dál přibližoval. Sklonila hlavu, pokrčila nohy, zvedla svá mohutná křídla. Bylo to pro mě nesrozumitelné znamení, a tak jsem udělal to, co mi ruce a nohy poroučely. Vyšvihl jsem se jí na hřbet. Ani si nepamatuju jak. Tak automaticky jako bych to dělal celý život. Zamávala křídly a vznesli jsme se vzhůru. Létat uměla. To se musí nechat a já jsem, zdá se, zapomněl všechny nejasnosti a možná i tehdejší smýšlení, kdesi v dáli na cestě k městu, pod koly přijíždějícího vozu.
Asi jsem to všechno začal brát jako hotovou věc. Valerie/Valentýna mě z neznámých důvodů unáší neznámo kam. Věřil jsem jí. Konečně draci by neměli mívat nějak špatné úmysly. To bylo jediné, čím mě mohl rozum utěšit, a tak jsem to přijal s tím, že mi možná někdo vysvětlí, na čem jsem. Třeba mě nemá co překvapit po tom co jsem potkal Valerii, která plive místo „horka“ „chlad“. Nebo… Co když…
Tok vzduchu kolem mě se zrychlil. Ještě víc jsem se schoval do umělého závětří, které mi poskytovala. Vydrala ze sebe zvuk podobný zároveň syčení, řevu a radostnému výkřiku. A já jsem v tu chvíli poznal, že mě něco nového rozhodně čeká.
Oslepila mne tma, světlo, znovu tma a pak jsme se nacházeli úplně jinde než před chvílí. Krajina pozměnila svou tvář a koutkem oka jsem zahlédl tyrkysového draka. Kdybych byl na stejném místě, jistě bych žádného neviděl. Okolo školy nepoletovali nějak často.
Takže má společnice má přemisťovací dovednosti. To není špatné. Ale kde jsme teď? Kam tak svéhlavě míří?
Jako by chtěla odpovědět na mou nevyslovenou otázku, začala pozvolně slétat k zemi. Teprve teď jsem si pořádně uvědomil, že se před námi tyčí opevnění. Postupně nám rostlo před očima. Až jsme nakonec přistáli na padacím mostě před hradem.
Rychle jsem seskočil a posadil se na zem. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že je můj drak. „A co teď? Kam jsi mě to zavedla?“ Abych řekl pravdu, ani mi nevadilo, že jsem mimo známé prostředí- školu, až na pár drobností, jako například že ve škole zůstali kamarádi a sourozenci. Taky bych jim přál výlet na hřbetu draka.
Ale na takovéto myšlenky už nebyl čas. Z hradu vyšla dívka a začala mluvit k mému zlatému stvoření. „Scarlett, kde jsi byla dneska?“ Omyl. Ono to stvoření bylo její a Valerie nebo Valentýna se asi zrovna nejmenovalo.
Už už jsem se chtěl zvednout a někam se odklidit, ale uvědomil jsem si, že vlastně nemám kam. Tak jsem pro jistotu zůstal na místě. Začínal jsem se cítit podvedený a znechucený. Jsem kdo ví jak daleko a ještě k tomu se do školy vrátit nemůžu. Třeba ještě zažiju nějaké dobrodružství, když se budu vracet. Okřikl jsem svou fantazii, která mi vykreslovala plížení kolem nepřátel a úprk před divokými zvířaty. Nic takového se stát ani nemůže. Protože i kdybych měl dokonalé orientační schopnosti, odtud prostě netrefím. Takže by se všechno dobrodružství smrsklo akorát na hledání cesty, která ani není k dohledání. Dračice se po mně ohlédla právě ve chvíli, kdy jsem začal uvažovat o tom, že bych se tady mohl nechat zaměstnat.
„Ahoj, kdo jsi?“ prohlédla si mě dívka která před chvílí přišla. Postavil jsem se když už si všimla mé přítomnosti.
„Slyšels? Co jsi zač?“ Trochu budila dojem, že je zvyklá na podobné návštěvy.
„Vít I´Noaz.“ Vypadám jak žebrák?
„A co tady děláš?“ ptala se znovu nevlídným tónem. Valerie/Scarlett přistoupila blíž ke mně a potřásla křídly. Také se jí to nezdálo.
„To nevím.“ ohradil jsem se právem. „Když je Scarlett tvoje, tak proč mě sem zavedla? Netušil jsem, kam mě nese. Myslel jsem, že mi to někdo objasní. Třeba kdyby sis ublížila a nikde nebyla bližší pomoc než já. Nebo by někdo potřeboval pomoc mého meče. To bych byl od Valerie poctěn. Ale tohle mě napadá až teď. Ještě před chvílí jsem neviděl žádnou možnost,“ mluvil jsem rychleji než obvykle. Zdálo se, že ji má slova překvapila.
„No ne. Tak tebe si vybrala!“ vykřikla nevěřícně.
„Jaks jí to řekl? Valerie? To je jedno. Kde ses prosím tě tak dlouho schovával! Nemohla tě nikde najít. Všichni jsme mysleli, že bude první drak bez vůdce. Ale naše Scarlett je docela normální,“ a s úsměvem na rtech ji pohladila.
Obrátila se ke mně: „Tak teda promiň za to uvítání. Chodí tady často potulní zpěváci nebo žebráci a ptají se na práci. Hrad vypadá velice rozlehlý, ale je to jen iluze. Nepotřebujeme pracovníky navíc. Mnoho prostoru zabírá líheň, ubytování, ošetřovna,… Proč to vysvětluju. Sám to uvidíš.“ A pobídla mě, abych ji následoval. Valerie šla také.
Nedalo mi to, musel jsem se zeptat: „A kde to teda jsme?“
„Jsi v největším shromaždišti draků. Říká se tomu tady Měsíc. Opravdu jsi žil v izolaci? Ve vězení? Nebo se na Gitliv opravdu neví, že když draci někoho zachrání nebo si ho vyberou, odnesou ho na Měsíc?“
„Děláš si srandu? V izolaci? Žil jsem ve škole... Vycházky jsme spíš nemívali, takže… trochu. Možná. Draci u nás párkrát byli. Viděl jsem je- zpovzdálí. Myslíš, že by vychovatelé chtěli, aby jim děti- armáda- utíkala k drakům? Jistěže ne. Asi věděli, jak by nám mohli draci učarovat, tak neriskovali. – To je nemožné. Co je tady za vzduch, že mi to tak myslí?“
Zasmála se mému udivení. „V tom případě bych se vašeho vzduchu neměla vůbec nadýchat nebo by ses smál mé hlouposti.“
„Když nebudeš něco vědět nebo něčemu rozumět, klidně se mě zeptej, a pokud to bude v mých silách, odpovím ti,“ navrhla mi po chvíli.
Ihned jsem toho využil „Ehm, jak se jmenuješ?“
Zajiskřilo se jí v očích. „Na to odpovědět dokážu. Magdalena T´Broa. Teď půjdeme do stájí. Třeba tě začnou napadat záludnější otázky.“
V tu chvíli jsem věděl, že se mi tu bude líbit. Napadla mě ještě jedna otázka, ale ptát jsem se nechtěl. „Co znamená, že si mě vybrala?“
„Jsi teď můj draken, víš? A protože jsi neměl kam jít, tak jsem tě odnesla do svého domova.“
Zůstal jsem stát. Ten hlas byl krásný. Nejprve jsem nevěděl odkud přichází, ale pak mi to vlivem zdejšího vzduchu došlo. Byla to ta, která si mě vybrala.
Magda mě všem představovala jako drakena Scarlett a ti všichni se na mě usmívali. Někdy padla otázka: „Kdes byl schovaný?“ znova a většina, i když to zní divně, mě Scarlett přála. Našel jsem v nich druhou rodinu, i když mi předtím nescházela.
To učení, co mi poskytovali, se snad učením nedalo nazývat. Byla to nutnost, která se dala využít a kterou jsem se učil rád. Čas tady bez váhání utíkal dál. Brzy přišel den, kdy jsem mohl uvidět svůj bývalý domov, odkud mě Vascar před časem odnesla.
Vascar (říkal jsem jí tak, protože jsem se svého intuitivního „Va“ nechtěl pustit) byla v době, co si mě odnesla na Měsíc, už pokročilého věku. Ale pokročilý věk neznamená, že by byla stará. Znamenalo to jen, že už zplodila další generaci. V takové fázi života měl svého drakena každý drak. Vascar si mě našla pár dní předtím, než se jí z vajíček vylíhla tři dráčata. Takže to taky stihla.
Jedno z dráčat si vyvolilo Magdu za svou vůdkyni. Začalo se mu říkat Avlett (což byl vlastně můj nápad) a dráče s oslovením souhlasilo. Ale tohle je konec dobrým zprávám. Tedy alespoň tomu bezstarostnému období, kdy jsem se teprve seznamoval s životem v tvrzi na Měsíci.
Nálada se začala měnit několik dní po tzv. zasvěcení Vascariných mláďat. Najednou přilétli dva draci jejichž vůdci -poskytující nám zprávy z Gitliv- se s námi měli dohodnout na společném postupu. Mělo se začít zbrojit. A proto jsme se museli rozhodnout, k jaké straně se přikloníme. Draci proti drakům nebojují. Takže se musíme rozhodnout shodně. Tvoříme silnou podporu. S námi je výhra jasná. Teď jsem součástí skupiny, která má vliv na Gitlivské dějiny. Už ne jen vojáčkem vlastnícím jen mizivou naději na přežití.
Přepadlo mě hrozivé uvědomění. V duchu jsem hlesl: „Vascar, musíme se vrátit na Gitliv. Aspoň pro mé sestry. Ještě jsem si neudělal čas na to, abych zhodnotil, jak moc rozsáhlá bitva to bude, ale chci před tím sestry uchránit. Dostal jsem je na starost. Můžu bez dovolení opustit hrad, aniž by mě někdo podezříval?“
Rozhodilo mě to. Gitlivské zprávy jsem doteď nevnímal, a tak jsem zmeškal první náznaky. Začalo mě ovládat rozčilení nade mnou samým. Vždyť chvíli před „zasvěcením se Vascar“ (o kterém jsem se dozvěděl až na Měsíci) a „odletem na Měsíc“ jsem se s Laurentem bavil o tom, jak asi bude válka vypadat. A pak přistanu tady před pevností draků. Tohle místo si mě získá během chvíle a málem zapomínám na své Gitlivské přísliby.
„Předpokládám, že máš víc sester než dvě.“ ozvala se Vascar.
„Tři,“ odpověděl jsem okamžitě a byl jsem překvapen jak na mé zbrklé hlášení reaguje.
„Poletí s námi Barnet.“ (Všem tady je známé, že má Barnet svého vůdce už delší dobu zraněného.) „Je zvyklý na větší náklad a navíc mu určitě nebude vadit výlet. Už ho má dovolený i doporučený, takže zbývá povolení Magdina svěřence.“ Při tom slovu se láskyplně usmála.
Magda se o pár míst vedle zdála být chvíli méně soustředěná a jen co myšlenkami vrátila zpět sem do místnosti, vyhledala můj pohled. Usmála se na mě a už jsem věděl, že Avlett povolil a Magda se na záchrannou akci těší. Takhle se usmívala i tehdy, když se začala líhnout „má“ mláďata.
Vascar to vymyslela dobře. Slovo „Barnet“ bylo dokonalou propustkou. A také podotknutí, že my dva se ve věcech hádek moc nevyznáme, udělalo své.
Osedlali jsme Barneta velkým sedlem, aby mohl bez problémů (a bez pádů) unést víc lidí. Oblékání k letu jsem už stíhal během chvíle. Zbývá jen nabalení plášťů pro sestry a jsme připraveni.
„Máš plán?“ zeptala se Magda. Těšila se na dobrodružství, ale já jsem nevěděl, jestli nějaké dokážu zajistit. Pro mě to byl důležitý krok, který se musí provést dřív, než se začne armáda přemisťovat na bojiště. Možná se do toho dobrodružství připlete, ale nejspíš to bude hladká akce bez překážek.
„Budu asi spíš improvizovat. Mělo by to proběhnout bez problémů. Naše škola není moc hlídaná.“
Jen co jsem dořekl, začali jsme přelétat přes mezeru mezi Měsícem a Gitliv.
Někdy jsem nad takovýmito věcmi hodně přemýšlel. Nad tím, jak je všechno zařízeno, jak to všechno funguje. Jak může být Měsíc viditelný na Gitlivské obloze jen několikrát za léto? A co to ten Měsíc, na němž jsem nyní pobýval dost dlouho na to, aby mi přirostl k srdci, je? Nějaký ostrov nebo podobná pláň jako Gitliv? Jednou jsem žádal o vysvětlení Vascar, ale nedala mi přímou odpověď.
„Také bys mohl přemýšlet nad tím, jak mezi námi může probíhat rozhovor, když ani jeden z nás nevyřkne hlásky. Jsou věci nebo děje, které musíš přijmout, tak jak jsou. Mnoho věcí nelze vysvětlit.“ Přenechal jsem to proto v rukou Narkových a myslel na jiné věci.
Přistáli jsme na cestě. „Poznáváš to tady?“ vytanula mi v mysli Vascarina otázka.
„Tady jsem Vascar viděl poprvé,“ řekl jsem nahlas.
„Vítku, asi to nepůjde úplně bez plánu,“ podotkla po chvíli Magda.
„Asi máš pravdu,“ připustil jsem a začal nahlas přemítat o výhodách a nevýhodách, které máme.
Nakonec jsme dali dohromady plán založený na naší profesi. „Sestry se jmenují Olga, Klárka a Marika. Olga by měla být nejvyšší, Marika nejmenší, Klárka mívala nejdelší vlasy. Kdybys byla tak hodná, Magdo, vzala by sis k sobě Mariku?“
„Jistě. Proto tady jsem.“ Nakonec to asi úplně jednoduché nebude.
S Magdou jsme se vydali pomalým krokem ke škole. Bez váhání jsme šli k hlavní bráně.
„Dobrý den, mohl byste nás prosím dovést k řediteli?“ zeptala se Magda.
„Dobře, ale nevím, jestli bude vaší návštěvou zrovna nadšený.“ A tak jsme se bez překážek dostali až do ředitelny. V ředitelském křesle seděl neznámý člověk.
„Tak k nám přiletěli draci. A co ode mne žádáte?“
„Jestli bychom se tady nemohli porozhlédnout po kandidátech na vůdce draků,“ ptala se Magda. Měla mluvit pořád, protože mě by mohli poznat.
„Před válkou hledáte vůdce na vojenské škole? Je vůbec nějaký voják drakenem?“
„Jednoho znám,“ ozval jsem se.
„Ale jen jednoho. Takže tady na škole možná nikoho nenajdeme.“
Chvíli přemýšlel a pak k našemu překvapení řekl: „Tak dobrá. Ale jestli to bude někdo ze starších vojáků, chtěl bych znát jeho jméno. Můžete se porozhlédnout po celé škole. Po kuchařkách, služkách, po těch, kteří zjevně nepůjdou nebo ještě nepůjdou do boje.“
„Za kterou stranu jste?“
„Za Queranskou. Proč? Už víte, za kterou stranu budou draci?“
„Teprve se rozhoduje. Ale určitě se nějak zapojíme, aby konečný výsledek byl podle našeho nejlepšího svědomí.“
„To mě těší,“ trochu falešně se na nás usmál.
„Tak děkujeme, že jste nás přijal a my se pustíme do práce,“ vycouvali jsme ze dveří.
Zamířili jsme ke kuchyni. „Kdyby se nechystalo ke střetu, tak by nás vypoklonkoval ze dveří,“ začal jsem, když jsme byli dost daleko z doslechu. „Ale že se k němu chystá, chce si naklonit silnější stranu,“ doplnila mě Magda a zavrtěla hlavou.
Vešli jsme do dvou pokojů, kde Magda řekla několik slov o tom, co děláme, a oznámila, že tady budoucí vůdce není. Opravdu měla schopnost určovat ty, kteří k tomu mají předpoklady.
Otevřeli jsme i dveře kuchyně, protože byla na nohou celá chodba a všimli by si, že je neotvíráme. Byli jsme v oddíle budovy kde bydlelo služebnictvo, kuchařky, podkoní a jiné osoby, které se ostatním zdály podřadné. Méněcenné jen kvůli tomu, že do boje nezasahovaly. Ale tady byl vzduch čistý. Prostředí lepší než v jiných částech budovy.
Konečně jsme vstoupili do pokoje, kde bydlely mé sestry. Stály v řadě, klopily oči k zemi. Samozřejmě už věděly, že přijdeme. Zprávy se tady šířily vysokou rychlostí.
„Sbalte si věci. Za chvíli se sem vrátíme,“ řekl jsem polohlasem.
„Vítku, to jsi ty?“ vzhlédla ke mně Marika a skočila mi kolem krku. Jen co jsme se přivítali, jsem jim znovu zopakoval, co mají udělat, co se bude dít, a vyšli jsme na chodbu.
Poslal jsem Vascar (poletující někde nad školou) myšlenku: „Sestry už se chystají.“
Když jsme byli hotovi s dalším pokojem musel jsem se zeptat: „Nevíš kdo nakonec vyhraje? Vascar, prosím tě, nezeptala by ses někoho na Měsíci? Budu zachraňovat sestry, ale zůstane zde mnoho těch jichž si ostatní málo cení. Chtěl bych jim aspoň trochu pomoci. Mnozí by tady už nemuseli být, většina tu nemá co dělat od začátku. A všichni čekají na toho, kdo jim pomůže odtud utéct. Ale já nevím jak.“
Možná se teď zdám moc kladný. Ne. Já jen cítím nespravedlnost. Všichni jimi opovrhují, ale stačilo by pár nepatrných změn a byli by na jejich místě. Sám jsem to pohrdání několikrát zažil. Hrozný pocit.
„Nechtějí se připojit k menšímu zlu. Na obou stranách nachází touhu po boji. Protivníci v podstatě nechtějí vyjednávat. Na Měsíci se nemohou jednoznačně přiklonit ani k té ani k oné straně. Lituji, víc ti asi nepomohu,“ odpověděla mi Vascar. To už jsme stihli projít další tři pokoje. Ohlédl jsem se zpět k místnosti sester. Právě pootvíraly dveře.
„Vascar, už můžete.“
„Magdo? Už jsou hotovy.“
Upřela na mě svůj pohled a pošeptala: „Vítku, pujč můj plášť některé z děvčat. Lidé odtud tě mohou poznat. Nebudeš tak nápadný když budeš mít společnici a navíc, když na tebe bude delší dobu upřená pozornost, může se ztratit zpět sem a dát ostatním signál k útěku.“ Podala mi svůj plášť.
„Díky!“ hlesl jsem překvapeně, dřív než se vydala k pootevřeným dveřím.
Nesmím zaváhat. Poprosil jsem děvče, které mi připomínalo Magdu, jestli by si plášť neobléklo a vysvětlil jsem jí k čemu to bude dobré.
„Možná všechno proběhne nadále tajně, ale nemůžeme v to doufat. Takže kdyby k něčemu došlo, utíkejte k Falmům. Prosím. Využijte toho, že tady nebude dozor.“
S „náhradní Magdou“ jsme odešli až na dvůr. První mi pohled padl na mé kamarády. Mohl jsem je náležitě pozdravit, protože skupina která tady byla navíc, právě odcházela.
Šermovali se mezi sebou a když jsem se zeptal na mé bratry, obrátili se ke mně a všeho zanechali.
Nejvyšší Prokop začal mluvit: „Už to není tak jak to bývalo. Nejsme kamarádi. Věříme Laurentovi. Ne tvým bratrům- jako všichni ostatní. I když si Laurent myslel, že nežiješ a to zjevně není pravda, druhá možnost byla, že jsi chtěl utéct abys pak nějak šikovně dostal ze školy i bratry. A k tomu se právě chystáš.“ A obrátil ke mně meč.
„Ale vzhledem k tomu, že je tu celá tvá rodina, je to dost riskantní. Nemyslíš?“ Napodobil gesto druhý.
„Když tu máš celou rodinu a utečete, budou vás hledat a rodiče z vás nebudou mít radost, protože skončíte ve vězení.“ Teď už na mě mířily tři meče.
„To je snad sen! Nenávidí mě a mé bratry jen proto, že tu byla vznesena domněnka o útěku bez nich,“ vyřval jsem to myslí do všech koutů dvora.
Dělalo mě to málem nepříčetným. Ani jsem si neuvědomil, že když mi to tak křičí v hlavě, bude to stejně křičet v hlavě Vascar.
„Za útěk z tábora se udělují těžké tresty. Armáda si cvičí spolehlivé lidi. To přece víš!“ Zaleskl se přede mnou čtvrtý meč.
Také jsem tasil. Stáli jsme chvíli na místě, ale pak jim otrnulo. Švihli po mně ze všech stran, takže jsem raději ustoupil, lépe řečeno uskočil. Ale hodlal jsem se bránit i jinak než během. Rozhodl jsem se je přesvědčit, že mé šermířské umění není o moc menší než to jejich.
Dlouho jsem je přesvědčovat nemusel. Jen co jsem párkrát švihl mečem, přiběhli mi mí bratři na pomoc, tudíž jsem na to nebyl sám. Asi jim právě skončila hodina. Ještě měli zpocené vlasy. Zapojili se do souboje s nečekanou vervou.
„Vascar, bratři si Měsíc také zaslouží. Nemůžu je tu nechat.“
Ohlédl jsem se po děvčeti, které se mnou přišlo. Ležel tu jen plášť. Ale zato sem přicházela jiná osoba. Laurent. Nebyl by to takový problém, kdyby to byl někdo jiný. Prokop, se kterým jsem bojoval už nevypadal plný sil. Využil jsem první příležitosti a sekl jsem mu po stehně. Potřeboval jsem nutně jen jednoho soupeře. Ustoupil jsem o několik kroků dál. Přiběhly sem stráže. Začíná se to komplikovat. Bratři můj poslední výpad napodobili.
„Tentokrát to nezvládneš. Myslíš, že ti to vyjde? Nevyjde. Nemáš kudy utéct. Kdyby tam tehdy nepřilétl ten drak, už bys nežil. Ale život sis o mnoho neprodloužil.“
Rozmáchl se ze všech sil. Použil jsem podobnou taktiku jako v předešlém souboji. Laurent byl silnější než já. Ale já jsem nebyl tak těžkopádný jako on. Souboj trval déle než ten minulý. Začínalo mě to vysilovat. Ale já to nevzdám.
V tom na mě křikl bratr Filip: „Pozor!“ Byl jsem soustředěný na jednu osobu před sebou, a tak jsem neviděl, že se ke mně blíží jiný muž.
Ohlédl jsem se, uskočil a jediným švihem jsem našel chybu v jeho obraně a vyřadil ho z boje. Otočil jsem se znovu k Laurentovi. Tentokrát jsem musel uskočit na druhou stranu. Získával nade mnou převahu. Byl hnán nenávistí neznámého původu. Dál jsem sice dokázal odklánět jeho výpady, stále jsem se nechtěl vzdát poslední naděje, ale on mě zatlačoval tam, kde se mu to hodilo. Ke překážce. Připletl se mi pod nohu kámen. A než jsem se nadál ležel jsem bezmocně na zemi.
Kolem mě se bojuje. Opravdově. Tohle není jen hra.
Sáhl jsem po poslední šanci a vymrštil nohu k tomu, aby nepříteli prokopla koleno nebo ho přinejmenším shodila do stejné pozice, ve které se nacházím já. Ale noha práci nedokončila.
Rychle jsem se odvalil stranou, protože jinak by na mne spadl Laurent. Už podruhé mě před jeho plány zachránila Vascar se svou neobvyklou schopností. Bez ní bych byl mrtev. Vzhlédl jsem k obloze. Nade mnou se vznášeli tři draci.
Vascar slétla níž, následoval ji Barnet. Ihned upoutali pozornost všech bojujících. Bratři využili zkamenění soupeřů a přiběhli ke mně. Poznali, že jim draci neublíží. Vyškrábali se na sedla a mohli jsme se vznést.
Tohle byl teprve let. Osvobozující od minulých zážitků.
„Viděla jsem prchat nějakou skupinu z tábora,“ usmála se mi do myšlenek Vascar. „Myslím, že je to tvou zásluhou.“
Její pochvala mě potěšila a cítil jsem, že já jí také něco dlužím.
„A já letím na Vascar, které jsem drakenem. Sama mě už dvakrát vysvobodila z jisté smrti. Myslím… měl bych jí poděkovat.“
Po chvíli jsem se ohradil proti pochvale: „Vlastně za to nemůžu. To Magdu napadlo to s tím pláštěm.“
„A Magda to věděla od Avletta, a ten ode mě. Jinak by asi nepřemýšlela o tom co ty.“
„Že mně nepřišlo divné, že je naladěná na stejnou vlnu jako já.“
„Ale trochu byla. Když jsme přiletěli na Měsíc, hned nás hnala k tomu, abychom se co nejrychleji vrátili. Tušila, že dojde k souboji a chtěla ti pomoct... nebo se prostě chtěla proletět na Avlettovi a na Měsíc přivést také tvé bratry,“ opáčila.
A už jsme byli na Měsíci. Na Měsíci, který teď bude naším domovem. Nebudu se tomu bránit.
Na programu teď bylo zodpovídání otázek. Vysvětloval jsem, co se tehdy stalo s Laurentem.
„Co bys udělal, kdyby šlo všechno bez problémů?“ zeptal se mě Roman-nejmladší bratr.
„Dal bych Laurenta zavolat. To by přitáhlo pozornost mnoha lidí. A k Falmům by to určitě stihli. Dobře by je dokázali skrýt.“
Všichni jsme byli rádi, že máme aspoň sebe, když už ne rodiče.
Někdy je lepší, když nám štěstí zrovna nepomůže. (Třeba jako tehdy při souboji s Laurentem.) Spořádaný život sice není zrovna k zahození, ale zpráva, že musíme rozdělit dva zuřící národy mi probudila krev v žilách, a věděl jsem, že tohle je k mému životu také nepostradatelné.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
71.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
