|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: MTP 2009 ::
| Berte to tak, že už to je pět měsíců staré a za tu dobu jsem se snad trochu vypracoval :D |
| |
|
|
Pozdní noc vládla. Chladný vánek si pohrával s listím, jež vytvářelo jemný dojem, že všude okolo jsou neviditelné duše, promlouvající do tmy a šeptající své nářky. Hrál si i s prameny dlouhých, rovných a černých vlasů – stejně černých jako byla tma - mladé a nádherné dívky, které velmi tiše, až nepostřehnutelně, šustily okolo jejích ramen. Každou chvíli vrhly temný odlesk. Bílé, blyštící se drahokamy v podobě hvězd na černočerném sametu osvětlovaly její překrásnou tvář. Bledé a ladné křivky tvořily na malé ploše úžasnou hru stínů a světla, jak rýsovaly její obličej. V jejích očích se odrážel ten největší drahokam, jaký vám pozemské nebe mohlo nabídnout.
Zírala na něj. Studovala každičkou šedou skvrnku na jeho povrchu a divila se té kráse. Měsíc se na ni usmíval. Ano, vypadalo to tak, byla přesvědčena. Dvě skvrny s další pod nimi vytvářely jakýsi nerovný úsměv. Ale ona ho brala jako opravdový, vždy věřila, že jen na ni se usmívá, poněvadž nikdo jiný si Měsíce příliš nevšímal.
Byl úplněk. Proto tu teď seděla na kovové verandě svého domu. Zapomínala tu na všechny strasti světa, jako byla stařičká Země. Nikdo si toho nevšímal, rodina byla zvyklá, že každý úplněk mizí na terasu. Nikdo a nic ji tu totiž nesmělo rušit. Ani její přátelé, ani rodiče, ani její bratr. Nikdo!
Už od dětství byla posedlá Měsícem, učaroval ji, miloval ji, chránil ji. Když na něj myslela, bylo jí dobře, když se ale podívala za úplňku, byla v transu. Měla pocit, že nic jiného, kromě ní a Měsíce, neexistuje. Hlava se jí vyčistila, nemyslela na nic jiného, než na to mocné vesmírné těleso.
Dokázala na něj civět i několik hodin, bez ohledu na zimu, bez ohledu na strašidelnou zahradu, bez ohledu na všechno. Kromě Měsíce.
Měsíc najednou zazářil víc a osvětlil celé její tělo.
Byla tak krásná. Černé vlasy, černé tenké obočí, černé oči a černé řasy zvýrazňovaly neskutečně bílou souměrnou tvář s plnými, růžovými rty. Obličej vypadal jako bez života. Nehýbal se, byl jako mrtvý, celé její štíhlé ženské tělo tak působilo. Byla sice navenek chladná jako noc samotná, ale ona se uvnitř, v duši, cítila neskutečně živá a energická. Cítila, že Měsíc ji dodává sílu, i když nevěděla jak. Zdálo se jí, že je s ním spřízněna, nějakým způsobem spojena. Měla pocit, že až zhyne Měsíc, zhyne i ona. Věděla, že roste jen díky Měsíci, že její tělo a duše je tak krásná jako samotné tak nádherné vesmírné těleso, jenž ji učarovalo.
Mnoho mužů už zatoužilo po jejím těle, ale nikdy neuspěli. Nikdy totiž nevyznali lásku k její duši, kterou považovala za nejdůležitější. Nechtěla někoho, kdo by miloval jen fyzickou schránku. Nechtěla někoho, kdo nechápal nádheru Měsíce a její noční vysedávání za domem.
Nenáviděla povrchnost. A oni ji takto ukazovali. Neznali jádra lidí, znali jen vnějšek, ten nezajímavý a obyčejný vnějšek z kostí a kůže. Nevěřila, že najde takového, jenž by byl stejný, jako je ona. Pociťovala, že je vymřelým druhem. Výjimkou na přelidněném světě, žijícím svým denním stereotypem domov-práce-domov-práce. A nyní? Nyní se k stereotypu přidalo slovo válka.
Ano. Válka.
Již stoletá, nákladná, vyčerpávající, decimující a vraždící válka. O co?
O její domov. O Zemi.
Byla tu a stále tu je. Zdála se nekonečnou. S kým?
S Tasseny. S mimozemskou agresívní rasou.
Zničila už všechny planetární kolonie Země, jež jako poslední odolávala. Zabila miliony lidí. Proč?
Protože Země nechtěně zasáhla do Tassenského sektoru. Poněvadž Tasseni jsou nesmlouvaví válečníci.
Stále hleděla vzhůru k Měsíci.
Aniž by si toho všimla, samozřejmě, k nebi nedaleko odtud šplhal obrovský, narychlo postavený křižník. Pak jeho špička postupně začala překrývat bílou plochu nejbližšího vesmírného tělesa k Zemi. Až jej zakryl úplně.
Ona jako by se probudila z dlouhého snu. Ne vyděšeně, ale naštvaně. Její hněv postupně narůstal, jak loď déle a déle kryla kouzelné mocné těleso. Najednou se cítila slabě, ponuře a bez energie. Když je úplněk, potřebuje Měsíc!
Dělej, nástroji hrůzy a zkázy! Pokynula v duchu směrem ke křižníku.
Nenáviděla válku. Jak jen někdo může zabít toho druhého. Jak jen můžou ničit naše životy, naše duše! Je to tak ohavně kruté, špatné, zlé a nepřirozené.
Byla spousta věcí, které nenáviděla.
Věděla, že nenávist je špatná, nebo spíš Měsíc jí to šeptal do ucha. Zůstane nevyrovnaná, stejná jako oni, pokud bude nenávidět. Musí na sobě ještě pracovat. Brát věci z velké výšky, získat nadhled.
Bylo to tak těžké.
Ale Měsíc jí pomůže. Slíbil jí to, nevěděla kdy a jak, ale byla si tím jistá.
Konečně!
Křižník zmizel na orbitu a odkryl nejkrásnější drahokam, jaký existuje. Opět začala jinak přemýšlet, čistit si hlavu, získávat vědomosti, energii a sílu. Moc ji začala prostupovat.
Ještě deset minut relaxovala a uchváceně pozorovala povrch tělesa bez atmosféry a bez života – ač se o to lidé pokoušeli, vždy něco zabránilo obydlení.
Proč tam byla jen dalších deset minut? Její maminka totiž ztratila trpělivost – byla jedna hodina ráno a její dcera se ještě ani nenavečeřela – a proto hlasitě zařvala: „Pojď okamžitě domů, nebo si pro tebe dojdu a zlískám tě tak, že na to nadosmrti nezapomeneš!“
Askay Leon se s leknutím otočila, věděla, že tentokrát to přehnala. Vrhla poslední pohled na Měsíc a utíkala za svojí mámou, která ve dveřích stála tak přísně, jak jen to dokázala.
Pohlavek Askay neunikl.
„Tak, mladá dámo. Měli bychom si ujasnit pár věcí. Už mě unavuje, jak vysedáváš u toho tvého Měsíce, ani kvůli tomu nejíš a jsi strašně bledá. Jako bys byla mrtvá! Úplně mě děsíš... Takže jsem nucena to razantně omezit! Venku už můžeš strávit maximálně dvě hodiny, nebo mi tu zemřeš na hlad!“ řekla jí druhý den matka při snídani.
Askay to silně vyděsilo. Ale nakonec chladně odpověděla: „Ne matko. Zemřu, když nebudu s Měsícem.“
„Pche! To určitě! Běž radši do školy, tvoje naivní řeči nehodlám déle poslouchat.“
Ve škole probíhal další nudný den. Další stereotyp, u žáků pozměněný na domov-škola-domov-škola-válka.
Do života každého pozemšťana, včetně nejmenších miminek, zasahovala. Brala mu nárok na lepší život, pozornost rodičů kvůli zvýšeným daním. Ničila lidská práva a jeho svobodu.
Myslela na Měsíc, a tak jí bylo lépe, než kdyby musela poslouchat jednu z nejnudnějších přednášek, co kdy slyšela – i když ji příliš nevěnovala pozornost.
Byla daleko od katedry a tak si položila hlavu na hromadu sešitů, jenž ovšem byly díky své tloušťce velmi měkké. Černé vlasy vytvořily okolo hlavy jakési kolo a rozprostřely se po celé lavici. Zcela rovnoměrně, jakoby se sami poskládaly.
Usnula, aniž by se nějak snažila. Slova ji totiž nejdříve začaly splývat jedno s druhým, až slyšela jen mihotavé zvuky hlasu, dokud neslyšela vůbec nic. Chvíli byla tma a ticho. Jen prázdno, ale nebála se. Cítila, že Měsíc je s ní.
Najednou viděla Zemi z vesmíru. Modrá koule svítící do okolního prostoru, atmosféra, postupně se rozplývající a mizící ve stejném prázdnu, jaké pocítila před chvílí.
Viděla i Měsíc, byl tak krásný, tak neskutečně nádherný, poprvé ho mohla vidět z jiné perspektivy. Než se stihla pořádně pokochat, výjev se změnil. Země už nebyla modrá koule, ale jen černá spálená zemina s obrovským kráterem tam, kde kdysi byl Pacifik. Měsíc už neviděla. Byl to hrozný pohled, zdrcující, smutný a bolestivý.
Zhrozila se. Tak, že se probudila a vyjekla strachem.
Celá třída na ní pobaveně pohlédla, včetně profesora, ale jak si všimla, že to je samotná „topmodelka“ Askay, svůj posměch si nechala pro sebe. Kromě profesora.
„Myslím, že by bylo vhodné, kdybyste při mém výkladu nevyrušovala, Leon!“ vybuchl, ale třída i Askay ho ignorovala.
Po trapasu ve škole a hlavně po tom příšerném snu se cítila hrozně. O to hůř, když večer musela sedět na gauči vedle své matky a Měsíc svítil na jejich verandu. Čekal, ale marně. A ona byla nucena sledovat zprávy, které obsahovaly pouze a jenom informace o válce. Nezajímalo jí to. Bylo jí jedno, jestli Země vyhraje nebo naopak padne do zajetí Tassenů. Co ji tížilo, byla předzvěst, kterou z toho snu cítila. Nešlo o Zemi, šlo o Měsíc. Pociťovala pouze zastřeně. Nebyla s Měsícem, proto měla otupené smysly.
Ale i přes veškerou nechuť k válce, kterou její matka rozhodně postrádala, ji nová zpráva zaujala. Obrázky a natočené dokumenty střídal hlas a komentáře civilistů. Čím dál více ji to zajimalo, přes její povrchní nevoli.
Tassené prý připravují velkou ofenzívu a pravděpodobně mají plán, jak definitivně vyřídit planetu Zemi. Tentokrát ji to děsilo, protože opět cítila nebezpečí, silné nebezpečí.
Ale pro koho? Pro ni? Pro Měsíc? Pro Zemi?
Netušila, byla zmatena.
Musí k Měsíci!
Její máma si všimla neklidu svojí dcery. „Co ti je? To tě ty zprávy tolik vyděsily? Nemáš se čeho bát, mi těm Tassenům ještě ukážeme, zač je toho loket!“
„Ne mami. Já věřím v lidskou sílu,“ cíleně zalhala, ovšem pak mluvila pravdivě, „ale musím k Měsíci. Prosím, mami, prosím! Je to tak moc důležité, nejen pro mne!“
Matka to dlouho rozvažovala, ale pak se, vzhledem k polichocení armády, rozhodla kladně: „Tak si běž, ale jen na chvilku! Za chvíli bude večeře a když budeš jíst, možná tam pak budeš moci znova.“
„Děkuji ti!“ Askay vyskočila, dala pusu své mamince a utíkala ven.
Než si sedla, už se v jejích očích opět zračil téměř kulatý objekt.
Najednou si uvědomila, jak její myšlenky začínají volně proudit, protahovat se, až opět existovali jen ty o Měsíci. Měla ale otázky a ty kupodivu nebyly zahnány. Možná budou zodpovězeny… Energie prostoupila její tělo, cítila se silná a plná vědomostí.
Pak, po pár minutách, něco uslyšela. Ale nikdo tu nebyl. Nebylo to ani listí, ani její vlasy. Byl to hlas. Hlas někoho starého, moudrého a všudypřítomného.
„Askay…“
Byla zmatená, ale pouze vnitřně. Navenek nedala vůbec nic najevo. Stále nehybně zírala do devadesátiprocentní koule Měsíce.
Byl to hlas jejího podvědomí? Někoho, koho neviděla? Snad ducha? Nebo to byl dokonce samotný Měsíc?!
„Askay. Konečně jsi přišla. Je důležité, abys tu dnes byla,“ ozvalo se znovu.
Nic neřekla, ale pozorně poslouchala.
„Brzy bude má síla velmi slabá, zítra už nebudu mít energii na to, abych s tebou mluvil… Cítím nebezpečí pro nás oba. Ale to není to, o čem chci s tebou mluvit…“
„Kdo jsi?“ zmohla se na odpověď.
„Já jsem ty.“
„Ty jsi já? Ty jsi mé podvědomí?“
„Ne. Přemýšlej.“
Asi minutu usilovně přehrabávala možnosti, až jí to docvaklo tak rychle a jasně, jako by to byla samozřejmost.
„Já… já jsem Měsíc?“
„Přesně tak. Ty jsi já a Měsíc jsi ty,“ na chvíli se odmlčel. „Stvořil jsem tě, abys byla druhým Měsícem. Ale v lidském těle, proto jsme tak fyzicky rozdílní a proto se možná tolik divíš.“
„Já nechápu. Jak můžu být Měsíc? Vždyť ty jsi vesmírné těleso!“
„A ty jsi člověk. Je jedno, v jaké schránce jsme. Já mám duši Měsíce a i ty máš duši Měsíce, oba jsme jedno,“ opět odmlka. „Dlouhou dobu jsem ti předával mé vědomosti, pomáhal ti a objasňoval skutečnost duševního světa. Má snaha brzy bude dovršena, stejně tak život mé fyzické schránky.“
„Ale pokud zemřeš, zemřu i já! Já to tak cítím.“
„Cítíš správně, ale ne přesně. Pokud zemřu přirozeně, stejně přirozeně se staneš mým nástupcem. Pokud se mi ovšem do té doby něco stane, zemřeme oba…. Je mi líto, že jsem tě k takovému osudu určil, jen abych zachránil naši dynastii.“
„Dynastii? Kolikátý jsi už Měsíc?“
„Osmý.“
„Nevadí mi, že budu devátý. Jsem šťastná.“
„Až bude úplněk, přijď sem znovu. Předám ti svou moc,“ řekl jakoby mimochodem, ale s důrazem.
„Určitě příjdu.“
„Záleží na tom všechno. Až ti svou energii předám, zbyde ze mě pouze fyzická schránka. Už ti nebudu moci pomáhat. Neboj se ale toho, jakmile získáš veškeré vědění, budeš si vědět rady se vším. Ty budeš já.“
„Nebojím se. Co všechno záleží na mém příchodu?“
„Život nás všech. Úplně všechno, nesmíš zklamat.“
„Já... přijdu. Nemám na výběr.“
„Ale Askay, to není pravda. Na výběr máš vždy. Pokud by ses rozhodla jinak, nemohl bych s tím nic udělat. Ovšem tvé rozhodnutí považuji za správné. Nesmíš také zapomenout na jednu podstatnou věc – i když zemřeme, naše duše a energie tu zůstanou. Nikdy nebude konec. Ale to neznamená, že to teď a tady vzdáme, o tom koloběh energií není, musíme pokračovat v dynastii…. A nyní jsem nucen odejít. Blíží se něco špatného…. Brzy na shledanou, Askay Leon.“
„Na shledanou…“
Další noci už za Měsícem nechodila. Měla těžkou hlavu, necítila se dobře, ale nechtěla ho rušit. Musí počkat. Od dneška za třináct dní.
To je strašně dlouhá doba… říkala si.
A měla pravdu. Během ní se mohlo stát cokoliv. I jí se něco může stát.
Už necítila silnou ochrannou ruku. Zmizela už té noci, kdy s Měsícem mluvila. Bylo to hrozné. Cítila se tak slabá. Bez vůle, bez čisté hlavy, bez energie. Cítila se jako smrtelník.
A pak jí došlo, že když byla s Měsícem, smrtelníkem nebyla. Byla Měsícem. I teď. Už od narození. I přes to žádnou moc ani sílu neměla. Bylo jí jasné, že ji získá až za úplňku, ale bylo jí tak zle, že už dál šla po své cestě jen těžce. Fyzická stránka jejího těla už to nedokázala snést. Jen její psychika ji držela při životě. Poslední zbytečky vůle ji táhly dál. Ona se tak rozhodla.
Vyučování v její škole bylo naštěstí zrušeno kvůli válce. Mohla alespoň odpočívat.
Maminka měla den ode dne více a více řečí, protože mladá Leon málo jedla, byla celkově zvadlá a ještě bledší než předtím, jakkoli se to zdálo nemožné. Jednou se vyjádřila dokonce tak, že „kdyby se postavila před bílou stěnu, byly by vidět jen vlasy, obočí a oči“. Ale matku potěšilo, že alespoň nesedí u Měsíce, ale u zpráv spolu s ní.
Předposlední večer před úplňkem ležela Askay na gauči, totálně zničena a na výčet z války nezaujatě mžourala. Reportér ale dál neúnavně hlásal: „Tassenské lodě byly zahlédnuty v blízkosti Měsíce,“ Askay těžce zpozorněla na nejvyšší míru, „a než byla pozemská obrana schopna zasáhnout, unikly do hyperprostoru. U Měsíce ovšem byly necelých patnáct minut a spekuluje se o možném nebezpečí.“
Muž pokračoval, ale ne o Měsíci. I přesto Askay pocítila ostré bodnutí strachu a byla napnutá do posledního svalu a myšlenkových pochodů.
Další den byla ještě vyděšenější, ale naštěstí se nic nedělo. Celou noc nemohla usnout. Blížil se ten největší den v jejím životě.
Konečně přes strach dostala sílu. Konečně se dočkala, byl den, kdy nastane úplněk. Konečně cítila vítězství. Neúplné, ale byla přesvědčena, že brzy už bude dokončeno.
Poslední hodina!
Pak už stála na zahradě a hleděla na Měsíc.
Zdálo se jí to, nebo se mračil?
To je jedno. Teď se musí uklidnit.
Podařilo se jí to a pak uslyšela ten známý hlas.
„Musíme spěchat. Začnu už teď.“
Chvíli se nic nedělo. Ale pak začala pomalu, velmi pomalu stoupat nad zem, až byla ve výšce deseti metrů, kde se zastavila. Nedávala žádné známky strachu, neměla proč.
Potom pozorovala, jak z Měsíce sálá bílé mračno, mířící k ní.
Do minuty bylo u Askay. Nebylo to mračno. Byla to čistá energie, energie Měsíce a jeho dynastií.
Začala ji naplňovat, obklopovala ji a ona ji pohlcovala. Byl to úžasný pocit. Zavřela oči, už zrakový vjem nepotřebovala. Rozpažila, jakoby se snažila zachytit víc a víc energie. Nebylo to třeba, ale v tu chvíli to neřešila.
Aniž by to mladá dívka věděla, ve dveřích stála její matka – i když jí bylo jasné, že porušuje jakýsi zvyk nechat Askay v klidu – a nevěřícně s otevřenými ústy civěla na výjev, jaký nikdy v životě neviděla a neuvidí – její dcera se vznáší deset metrů nad zemí a obklopuje ji jakési světlo vycházející z Měsíce. To jí nikdo nikdy neuvěří.
Ale do Leon se dál přemísťovala moc a síla. Celá svítila a její jádro se naplňovalo.
Askay náhle uslyšela něco neuvěřitelného.
„Promiň mi. Zklamal jsem.“
„Co –“
Spadla. V posledním svitu energie ale upadla jemně, jinak by si zlámala nohy. Pohlédla k nebi a vytřeštila oči.
Měsíc byl v jedné sekundě zničen, v jedné velké explozi, ovšem tak, že z něj zbyly tři větší kusy. A ty mířily přímo k planetě Zemi.
Odvrátila oči a pokusila se zvednout, nemyslet na to, co se právě stalo. Máma jí přiběhla na pomoc, ale ona nemohla nic udělat, jen mladou Leon chytit. Askay se vstát nepodařilo a skončila v maminčině náručí.
Pomalu ze svých očí ztrácela obraz své matky, až oči neúplně zavřela. Ještě slyšela vzlyky. „Prosím, neodcházej!“. Nic dalšího už nedokázala postřehnout.
Černé oči plně zmizely za víčky, tělo se uvolnilo. Černé vlasy byly opět rovnoměrně rozprostřeny na šatu matky.
Ještě předtím, než byl veškerý život na Zemi zničen a její povrch spálen na uhel, z Askay Leon už zbylo jen oblečení. Ve vteřině zmizela z náručí své mámy, která bezmocně plakala.
Dynastie té nejprapodivnější duševní rasy byla ukončena prostou válkou.
Zhynul Měsíc, zhynula i ona.
Kdesi daleko odtud, v jiné Galaxii a v jiném vesmíru, se začala rodit nová planeta. Byl to prastarý koloběh. Nikdy se nezastavil.
A nebyla sama. Doprovázel ji nádherný bledý Měsíc, s černými skvrnami, které vytvářely široký úsměv.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
