obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915584 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39864 příspěvků, 5778 autorů a 391993 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: 1. - Poslední prázdninové předsevzetí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Zduř, péro kuř
 autor Rozálie Krutibrková publikováno: 16.04.2010, 8:59  
 

Dnešek je náš velký den. Do konce letních prázdnin zbývá už jen pár dní a my jsme se s holkami rozhodly, že nebudeme dřepět doma, ale vyrazíme pryč téhle zapadlé díry, do víru velkoměsta.
Musela jsem kvůli tomu stávat v 8:00, což u mě bývá (zvláště o prázdninách) nadlidský výkon. Nesnáším ranní vstávání. A ještě více nesnáším tu trapnou znělku Boba a Bobka, kterou jsem si kdysi dávno vyvolila, aby mě každé ráno štvala z postele. Jenže dnes jsem se docela těšila. Vypnula jsem budík, vstala jsem z postele (samozřejmě pravou nohou) a šla si uvařit čaj do jasně žlutého hrníčku s velkou bílou kopretinou. Přišla mi SMS:

Ahoj Lindo. Taky spíš dneska nahá jako já? Vyspi se mi do růžova.
P.s. – mám Tě každým dnem víc rád.

Roman mi napsal. To je takový kluk (jak nečekaně) o rok starší než já, píšeme si už asi dva měsíce a chodili jsme spolu na stejnou školu. Vlastně oficiálně ještě pořád chodíme. Ale po prázdninách přestupovat jinam. Od šesté třídy jsem dojížděla na gympl v Teplicích, jenže už mě to tam nějak přestalo bavit. Nikterak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela (neboť nad důležitými věcmi já snad nikdy nepřemýšlím) a po dvou letech se vracím zpět na základku dožít zde v klidu a míru harmonické dva roky. Už mě na tam prostě štvalo všechno a všichni, na které jsem se podívala a chodila jsem za školu a nepsala úkoly.
Ve spěchu jsem Romanovi odepsala, že: mu přeji dobré ráno, a že ho mám taky ráda (což je mimochodem pravda), a že jedu do Mostu a ať se má hezky.
Provedla jsem každodenní rituál - umyla jsem si obličej a své kaštanově hnědé oči, vyčistila si zuby a rozčesala své rádoby dlouhé hnědé vlasy. Ve skutečnosti sahají sotva po lopatky, ale to se změní. Vždycky jsem chtěla mít dlouhé, černé a kudrnaté háro, ale geny jsou holt geny.
Z domu jsem vystřelila jako šíp abych stihla autobus. Na zastávce už mě netrpělivě vyčkávaly ty dvě. Všechno na poslední chvíli – to je můj styl!
Mám dvě nejlepší kamarádky – Lenku a Kamilu.

Lenka se z nás tří narodila poslední. Své hnědé rovné vlasy nosí svázané do ohonu, má jasně zelené oči a na tváři několik nenápadných pih. Vždycky bych ji poznala podle malého osobitého znamínka ve rtu. Na můj vkus má někdy příliš málo fantazie, bojí se nových věcí a někdy je až nesnesitelně normální. Přesto ji mám moc ráda – vždycky mě dokázala vyslechnout a pochopit. Poslouchá prakticky všechno, co hraje; miluje pizzu, boloňské špagety, tyrkysově modrou barvu a psy. Říkala, že bude hodně dlouho studovat, stane se z ní právnička a nikdy se za nikoho neprovdá.
Kamča je výrazná usměvavá zrzka s tmavě modrýma očima a dětinsky roztomilými načervenalými tvářemi. Pokud se o zrzkách říká, že jsou vášnivé, Kamča nejspíš tvoří výjimku. Asi se měla narodit jako kluk, ale v poslední chvíli si to pánbůh rozmyslel. Je kam vítr, tam plášť – každý týden má jinou kámošku či kluka a často mění názor na hudbu, kvůli čemuž se často hádáme - obě jsme stejně paličaté. Kamila zbožňuje růžovou barvu, Play Boye, hezké ulízané kluky (šampónky) a morčata. Až bude velká, chce se vdát a porodit sedm dětí. Mám ji ráda pro její bláznovství a svobodné myšlení…
Když jsme nasedly do autobusu, v duchu jsme se škodolibě vysmály kyselému ksichtu pana řidiče, který tu bude kvasit celý den. Suverénně jsme obsadily zadní sedadla, pustily hudbu a začali se bavit.
„Co Roman?“ zajímala se Kamila a tmavě modrým závěsem zbránila průchodu ranního sluníčka.
„Co by?“ dělala jsem blbou.
„No netvař se jak svatá, moc ti to nejde. Psali jste si aspoň, že jo?“ zeptala se.
„Jo, něco jsme si psali, no,“ snažila jsem se o lhostejný výraz a vložila si žvýkačku do úst.
„Chlapy jsou všichni stejní,“ vložila se do debaty Lenka. „Dělí se jen na ty, co tě pozvou na zmrzlinu a na ty, kteří tě pozvou na pivo. Zmrzlináři jsou temperamentní, často si myjí vlasy a usmívají se. Řadím sem všechny šampony, diskanty, hopery a podobné. Pivaři jsou naopak méně upovídaní, mají svůj vlastní svět, jen jedny džíny a dvě trička. Sem patří všichni rockeři, punkeři, metalisti a všemožné násosky.“
„Tak to dík za přednášku,“ ušklíbla se Kamila a pustila si mp3.
„Ještě uvidíme,“ dodala jsem.
Autobus nás vyložil na nádraží těsně po desáté hodině. Město se teprve probouzí. Všichni jsou buďto v práci nebo na dovolené, popřípadě ještě dospávají. Ze všeho nejdřív jsme zašli do pekařství, neboť ranní svačina – tím den začíná. Kamča s Lenkou si koupily sladký marmeládový koblížek a já středně velký ořechový šnek politý bílou polevou.
Vždycky něco extra.
Sedli jsme si s tím do městského parku přímo na trávník, ačkoli zem byla ještě vlhká a pokojně jsme posnídali. Líbilo se mi pozorovat ty skupinky lidí kolem nás, jež mírumilovně pokuřovali vodní dýmky, četli napínavé detektivky, nebo jen tak odpočívali. Obdivuji to! Něco takového od nás z Hrobu vůbec neznám a připadá mi fantastické, že i my jsme teď na chvíli (jako) oni. Není to chyba tisku – já opravdu bydlím v Hrobě, což je vesnice západně od Teplic. Někdy si kvůli tomu připadám dost morbidně, ale co nadělám …
Po téhle vydatné snídani jsme vyrazily napříč náměstím, prošly jednu ulici podél řeky, přešly koleje a ocitli se před nákupním centrem. Na parkovišti stálo tolik aut, že bychom je mohly prodávat a lidé s nákupními vozíky by do vás klidně nekompromisně napálili, kdybyste jim neuhnuli. Obě moje kámošky obdařili rodiče několika stovkami na útratu. Tenhle pocit vydržování jsem z domu vůbec neznala a bylo mi to líto – ale opravdu jen maličko. Navíc naši ani netuší, že jsem jela do Mostu. Vzala jsem si nějaké peníze ze svých tajných finančních zásob. Nutně totiž potřebuji nové džíny. Jenže v žádném obchodě, ba ani v butiku neměli takové, které by dokonale odpovídaly mým požadavkům. Buď měli příliš úzké nohavice, nebo se v nich nedalo pohnout nebo měli divnou barvu. Lenka si v jednom šikovně zapadlém obchůdku koupila šik černé tričko s obrovským nápisem ‘I am the one‘ – jsem jednička. Přesto stále nějak nemůžu přijít na chuť těm příšerně velkým nápisům přes celé tričko – moc výrazné, barevné a hlavně moderní. Nic pro Lindu. Prostě nesnáším vše, co je takzvaně in, nesnáším barbíny a děsí mě dokonalost. Roman by to shrnul asi tahle: „ Být in znamená utrácet peníze za to, co se mi nelíbí a lézt tak do prdele těm, které nenávidím.“ Často mívá takové názory a já ho za to obdivuji. Ale zpět.
Kamča si asi po dvou hodinách koupila novou podprsenku.
Světe, div se!
Bylo hotové umění najít něco, v čem by si ty její dvě lentilky připadali alespoň trochu normálně. Nejdřív na nás řvala skrz převlékací kabinku: „Pane Bože, já v tom mám kozičky do špičky!“ Tak jsem jí spolu s Lenkou pomohla vybrat jinou obyčejnější – černou a nebezpečnou. „Já v ní nemůžu dýchat!“ stěžovala zase skrz závěs. Do třetice všeho dobrého vyběhla z kabinky s těmi kozičkami do špičky přes celou prodejnu až k regálu se spodním prádlem, div že za ní neutíkala místní ostraha. My s Lenkou jsme nevěděli jestli se mále smát, nebo panikařit. Nu což, Kamča se s tím nepáře a ještě má čas pobrukovat si znělku Večerníčka. Dělala jsem, že se s tou potrhlou holkou vlastně vůbec neznám. Lidi se po ní začínali ohlížet, ale to jí zřejmě moc netrápilo. Vedle Večerníčka si pod nos pobrukovala ještě „ 75 C, 75 C, …“ dokud nenašla tu nejdokonalejší růžovou podprdu s mašličkou. Někdy bych jí za ten její styl fakt jednu vlepila!
S nadšením běžela do kabinky, ale po chvíli se z ní zase vrátila, tentokrát již oblečená a zklamaně konstatovala: „Jsem v koncích. Buď mám nějaké šišaté kozy nebo nikdo neumí ušít normální podprsenku.“ S Lenkou jsme se na sebe šťastně podívali, neboť nám došlo, že to Kamila už konečně vzdala. Celkem nás to už nudilo. Jenže co já? Prolezly jsme už snad půlku Mostu a já ještě pořád nemám žádné rifle. A nakupování mě začalo stále více unavovat – vydýchaný vzduch, všude plno lidí a příšerná žízeň.
„Co byste řekli malému odpočinku?“ Ani jsem nepočítala s tím, že by snad jedna z nich mohla být proti.
„Jo, jdeme. Už mě to taky moc nebaví.
„Znám tu jednu super čajovnu. Občas tam s mámou chodíme,“ navrhla Kamila. Byla jsem pro všema dvaceti a Lenka ostatně taky. Ještě nikdy jsem v žádné čajovně nebyla. Tohle prostředí znám jen z filmů a svých vysněných představách o vodní dýmce.
Cesta byla nekonečná. Nejdřív jsme se načerno svezli tramvají, potom jsme stoupali do strmých schodů, sluneční žár sálal z dlažebních kostech pod sukni, ale vítězoslavná Kamčina věta „Tak jsme konečně tady“ mě utěšila. Ještě nikdy jsem nebyla v téhle části města. Stará chatrná chodníková dlažba se pod námi vratce houpala - z jedné strany spíše jednosměrná ulice s řídkým provozem, z druhé tajemné secesní domy – kavárny, knihkupectví, květinářství a hlavně čajovna U Mohameda.
Se skřípotem jsem otevřela mohutné dubové dveře a nechala projít dovnitř Kamilu a Lenku - kamenné schodiště a železné zábradlí, jinak pusto a prázdno. V přízemí byly dvoje dveře – jedny vedly nejspíš do sklepa a druhé (hip hip hurá) do naší vyvolené čajovny. Hned za dveřmi mě omámila jemná vůně tabáku, harmonická klidná hudba a intimní přítmí. Šli jsme se posadit až úplně do zadu místnosti, zřejmě do nejútulnější části. Vedle nás tu usrkávaly čaj ještě dva páry mladých lidí. Klidně si povídaly, mile se na sebe usmívaly a ti odvážnější se dokonce mazlily. Jako by se tu zastavil čas někdy v květinových šedesátých letech. Nikdo nikam nespěchá, všichni se mají rádi, všechno je fajn. Jak ideální místo pro záškolácké randění, pomyslela jsem.
Za chvíli se nás ujala malá, usměvavá baculatá servírka. Všechny tři jsme si objednaly čaj (co jiného), neboť ten prý v létě nejlépe ochlazuje tělo. Já jsem si vybrala černý, protože černou barvu miluji, Kamila ovocný a Lenka zelený.
„Tak na zdraví!“ přiťukly jsme si symbolicky malými keramickými mističkami jako kdyby nám servírka přinesla pivo. Mňam, jak já už jsem dlouho nepila čaj. Zato pivo, kofolu a rum s kofolou teď v létě snad každou chvíli.
To mi připomíná: „Hele, co budeme dělat dneska večer? Nevyrazíme do ulic?“ navrhla jsem.
„No pokud mě naši pustí, tak bych šla.“ Usrkla si Lenka velký doušek už téměř vlažného čaje.
„Taky bych šla. Vždyť tohle bude vlastně jeden s posledních prázdninových večerů. Takže v Pekárně bude mít určitě každý chlast a bude sranda,“ přidala se Kamila.
Co se týče té Pekárny, je to taková zchátralá budova u nás za vesnicí. Chodíme tam prakticky každý volný večer už asi čtyři roky. Když jsme byli menší a naši nás nechtěli pouštět večer samotné ven, mohli jsme se vymlouvat na to, že z pekárny přineseme čerstvé rohlíky. Dřív se tam totiž každou noc mísilo, válelo a peklo jako o závod. Ale asi před rokem Pekárna zkrachovala a tudíž si můžeme o rohlíkách nechat jen zdát. Ale přesto tam pořád chodíme a to vlastně jen proto, že v Hrobě se večer vlastně nic jiného dělat nedá.
„Tak domluveno, v devět na mostě,“ uzavřela jsem diskuzi a jedním douškem dopila obsah mističky, po mě i Lenka a nakonec Kamila.
„ Máme půl jedné, za dvě hodiny nám jede autobus a já ještě nutně potřebuji ty džíny,“ zhodnotila jsem naši situaci.
„Počkej, asi mě osvítil pánbíček ! Ale mám takový pocit, že o ulici dál je takový velký obchod v něm mají všechno za 99 kaček,“ nadšeně mi sdělila Lenka. Za normálních okolností bych jí moc nevěřila, ale byla jsem v zoufalé situaci a prostě jsem chtěla nové džíny.
„Tak dobře, ale jestli kecáš, tak uvidíš.“
„Neboj.“
Šli jsme tedy zaplatit na bar. Spíš jsem se nechala pozvat od Kamči, neboť to bylo jednodušší než hledat a utrácet peníze za čaj. Jsem to ale vypočítavé děvče, že jo? Slušňácky jsme se se servírkou rozloučily a Kamila přidala ještě sedm korun jako spropitné. A to je šťastné číslo. Tedy alespoň pro mě, neboť já jsem se sedmého května narodila.
Na ulici nás prudce udeřilo do očí pronikavé srpnové sluníčko. Lenka nás vedla ulicí. Štěstí, že to bylo po rovině a ve stínu. Ani ne o dvě ulice dál se město začalo měnit z klidné čtvrti na průmyslovou zónu. Pod nohama žulová dlažba, všude kolem typické cihlové budovy a téměř až v oblacích několik továrních komínů. Lenka nekecala! Hned nás udeřila do očí výrazná cedule s nápisem Vše za 99 Kč. Neváhala jsem v bezmyšlenkovitě vzala za kliku. Po pravé straně se kupila hora nákupních košíků, nalevo kasa s dlouhatánskou frontou. Klientela tu byla vskutku rozmanitá – přes znuděné ženské v domácnosti, které na sobě šetří kde se dá, až po zarostené mladé hipíky.
První řada regálů přetékala všemi možnými i nemožnými domácími potřebami - nádobím, smetáky, odpadkovými koši, utěrkami, polštáři … zkrátka vše, na co si vzpomenete. Druhý regál zahrnoval lacinou kosmetiku, třetí zas výtvarné a kancelářské potřeby a konečně čtvrtý regál, nejdelší a nejvíc přeplněný zahrnoval oblečení - převážně dámské. Klidně jsem se v těch hadrech mohla přehrabovat hlava nehlava, aniž bych to po sobě urovnávala. Všem to mohlo být v podstatě jedno.
Kšeft je kšeft.
Nahoře se kupily většinou už kusy přebraného zboží, ale když jsem se prohrabala až na dno regálu, našla jsem tam několik neuvěřitelných riflí. Jako by čekali zrovna na mě, jako by říkali: Lindo, kup si mě, jsem přesně podle tvých představ – máme světlou barvu, nízký sed a několik ošoupaných míst a dokonce několik sexy trhlin. Radostně jsem našla svou velikost a pro jistotu jsem si je hned vyzkoušela. Nechtělo se mi stát další příšernou frontu ke kabinkám a tak jsem to risknula přímo na placu. Nebyl to žádný nóbl podnik, takže jsem si to mohla v klidu dolovit.
Padnou mi jako ulité. Žádná zdržovačka a honem k pokladně. Teda spíš na konec fronty. Doufám že stihneme autobus, poslední jede za hodinu. Snad jo, myslím si plna optimismu. Jsem přece Linda, narozená v sedmém dnu v neděli, v měsíci lásky a navíc údajně počata za úplňku, heč. U pokladny jsem obdržela jako bonus krabičku kondomů. Jestli je před tím taky prodávali za 99 korun, to opravdu netuším, ale faktem zůstává, že si teď můžu konečně bezpečně zavrzat. Dělám si srandu, ve skutečnosti jsem v životě na chlapa ani nesáhla, vždyť je mi teprve čtrnáct.
Do odjezdu autobusu nám zbývala ještě asi půlhodina, tak jsme si cestou koupili zmrzlinu a šli si sednout někam na lavičku.
„Bože holky, já jsem tak utahaná, vůbec necítím nohy,“ protáhla jsem se na lavičce.
„Tak si čuchni k mým.“ Kamila se lážo plážo vyzula ze svých slaměných žabek a začala s nimi šoupat o trávník. To mi připomnělo, že bych si měla ještě koupit nějaké boty na podzim.
Léto v koncích – hotová tragédie.
Kašlu na boty. Jediné po čem toužím, až přijedu domů, bude ledová sprcha, nějaké dobré jídlo a půlhodinka zdravého spánku. Už v autobusu jsem trochu podřimovala. Já vím, ta dnešní mládež nic nevydrží – a bude hůř. V Hrobě jsme všechny tři vystoupily na stejné zastávce, přestože jsme se každá vydala jiným směrem.
„Tak v devět na mostě, ahoj.“
„Čau.“

Přípravy na večer byli vskutku velkolepé, tedy alespoň u mě. Nejdřív jsem se vykoupala, potom si celou věčnost sušila vlasy, malovala jsem se, česala a oblékala. Než jsem šla ven, trochu jsem chytala depku z toho, že už končí léto. Venku už je dávno tma, doma už topíme a rtuť teploměru ukazuje stěží patnáct stupňů.
Sešli jsme se přesně v devět na mostě – Kamila, Lenka a já. Oblékla jsem si ty nové džíny, svou oblíbenou černou mikinu a černobílý šátek kolem krku. Možná jsem působila dojmem opovrhovaná emo postavička, ale kašlala jsem na to. Stejně je dávno tma a nikdo mě nevidí. Na most jsem dorazila jako poslední – zase. Lenka ve svém novém tričku seděla na zábradlí mostu a Kamila přesně naproti ní. V ruce držela něco, co jsem z dálny za boha nemohla identifikovat. Jé, to je foťák. No super, to budou zase jednou pošahané fotky! Pomyslela jsem si.
„Čau,“ pozdravily mě slušným dvojhlasem.
„Zduř, péro kuř, čekáte tu dlouho?“ To jsem se ptala spíš jen tak ze zdvořilosti a sedla jsem si na zábradlí vedle Lenky.
„Ani ne znáš to,“ odmlčela se na chvilku Lenka. „Já vám musím něco říct.“ Znělo to tajemně, ostatně jako vždycky. Miluji tyhle chvíle. Aspoň na okamžik si připadám jako v rodině, kde se každý může každému svěřit.
„No povídej a přeháněj.“ Zvědavosti jsem měla na rozdávání.
„No já mám asi chlapa.“ Vybalila to. Jo aha, zase ty její internetové lásky. Kolikrát už to tu bylo? Vzpamatuj se, holka. Upřímně řečeno jsem čekala větší odvaz.
„Fakt? A odkud je? A kolik mu je? A je aspoň hezký?“ zavalila ji Kamča množstvím otázek. To už jsme ovšem seskočili všechny tři ze zábradlí a šli dolů za vesnici, směrem k Pekárně.
„No, je mu 16,“ začala nám Lenka popisovat. „Bydlí v Košťanech, jmenuje se Lukáš a víc vám zatím nepovím.“ No jasně, to je pro Lenku typické – vždycky něco nakousne a pak to nedopoví. Ani jsem nevěděla co jí na to mám říct. Ne, že bych jí to nepřála, to právě naopak. Ale raději bych věřila v pánbíčka než v lásky přes net. No nic, popojedeme.
„Tak nám o něm ještě něco řekni,“ škemrala Kamča. „Jaké má vlasy?“
„No takové světle hnědé a nakrátko ostříhané,“ řekla.
Hm, takže Pan Špinavý blonďák. Sice jsem se v poslední době přeorientovala spíš na tmavovlasé týpky, ale hlavní je, že se líbí Lence. Znáte to.
Budova bývalé Pekárny vyhlíží na první pohled vskutku nevlídně. Lemuje ji vysoké drátěné pletivo, na němž je připevněná beznadějná plechová cedule s nápisem NA PRODEJ. Dřív mi ten nápis nedával spát a bála jsem se, že nám Pekárnu někdo prodá a my nebudeme mít večer kam chodit. Postupem času jsem přišla na to, že tuhle starou barabiznu by nikdo nekoupil. Nikdo na to nemá prachy a odvahu už vůbec ne. Staří konzervativní dědkové mluví o Pekárně jako o ostudě Hrobu. A kdyby věděli, co se děje uvnitř, určitě by to nazvali, u nich tak oblíbeným výrazem, Sodomou-Gomorou.
Proplížily jsme se příjezdovou cestou ke vchodu a otevřely dveře. Zámek byl dávno vypáčen. Za vchodovými dveřmi je malá předsíňka, která nám nyní slouží jako praktický sklad prázdných lahví. Létací dveře, kdysi prosklené navazují na obrovskou místnost, kde se ještě před několika lety pekl chleba o sto šest. Nalevo pod okny máme svůj koutek. Sedáváme tu na molitanech, ve staré sedačce, kouříme a povídáme si. Kdysi tu někdo přimontoval vcelku luxusní houpací síť, ale už si ani nevzpomínám, kdo ji zničil. Zdi jsou pokresleny všemožnými nápisy, sprostými obrázky a jedna stěna dokonce zahrnuje vcelku zajímavý, barevný psychedelický výjev. Všude po zemi se válejí staré noviny; prázdné, většinou nevratné lahve, krabičky od sirek a cigaret. Pečící plechy, které tu zůstali, slouží jako velkoobjemné originální popelníky. Vedle vchodu po pravé straně je příkré schodiště vedoucí do prvního patra, kde se dřív mísilo těsto a posílalo se malým dřevěným tobogánem dolů. Téhle místnosti říkáme Šukací salónek a její účel vám snad nemusím dlouze popisovat. Ale já jsem nechodím, ani Lenka ani Kamila. Ve skutečnosti se do celé pekárny štítí chodit. Do Šukacího salónku chodí spíš ti starší, ti kteří tu můžou přespávat celou noc, a kteří jsou občas z té trávy a haše trochu mimo. My jsme tu skoro nejmladší a stačí nám, když si občas zapálíme obyčejnou cigaretu nebo si vypijeme pivko. Teda alespoň já, holky nepijí ani nekouří. Prostě si někdy neumí užívat života. Pekárna je pravé punk-hippisácké centrum Hrobských dětí ulice.
Dnes tu bylo kupodivu trochu mrtvo. V rohu v křesle ležel jen Štefan, nohy visící přes opěradlo na zem. Štefan je asi sedmnáctiletý kluk, průserář a typické dítě ulice. Má takový ten pravý cikánský šmrnc, černé husté vlasy a plné rty a dá se s ním pokecat o všem. V Pekárně jakoby se narodil. Kdyby to tu sloužilo jako hospoda, tak on by byl Pan Vrchní s velkým pé a vé.
„Zdár, ne?“ upřímné to přivítání.
„Zduř, péro kuř! Co, že jsi tu tak sám?“ Inteligentnější otázka mě fakt nenapadla.
„Očekávám příchod Mesiáše. Adam s Petrem by měli dorazit každou chvíli.“ Štefan se obtížně posadil a oblékl si tričko. Dávno už se tu zabydlel. A kdyby mu bylo ještě větší horko, klidně by po Pekárně chodil nahý. Je to jeho druhý domov. A můj ostatně trochu taky.
„Počkej, jaký Petr? Já žádného neznám.“
„A víš, že já taky ne. Prý je to nějaký Adamův bratranec. Tak uvidíme.“ Štefan se dlouze protáhl a zapálil si. Nabídl i mě, Lenči a Kamči. Obě opovrženě odmítly, ale já jsem váhala. Nakonec jsem si taky vzala a nechala Štefana, ať mi to cíčko zapálí. Tak gentlemansky by to neuměl ani slavný Elvis Presley. Sedla jsem si do křesla vedle Štefana, ze stolu jsem shodila pár nepotřebných krámů a nohy hodila na desku. Jsem doma, rodino moje!
Vůbec nechápu, po kom může být Štefan tak ukecaný. Pořád o něčem povídá a nás holky skoro vůbec nepustí k řeči.
„V sobotu jsem byl na Sázava festu. Pamatuji si z toho skoro všechno až do chvíle, kdy jsem potkal nějakou borku a začali jsme hulit hříbky.“ Podle toho co Štefan povídá vždycky zaručeně poznám, kdy je střízlivý a kdy ne. Kdyby byl mimo, vykládal by nám o tom, že se s tou holkou vyspal, včetně všech detailů – kolikrát se udělal, jestli mu i kouřila a tak. Dnes mluvil o zázračných holubinkách.
„Hele, a jaký je to vlastně pocit z těch hříbků?“ zeptala jsem se. Nikdy jsem je neměla a vlastně ani nechci. Jen mě to zajímá.
„Takový vcelku luxusní stávek – všechno je ti jedno, máš trochu zpomalenější reakce a svět je najednou tak trochu barevnější. Kdybys chtěla, mohl bych ti něco sehnat,“ nabídl mi.
„To zase ne, díky. Jen mě to zajímalo,“ odmítla jsem – taky trochu kvůli holkám, protože jim vždycky vadí, když se pouštím do podobných věcí, co smrdí průserem. Obě mají něco, co se v běžné společnosti definuje jako rozum.
„A byly na tam aspoň nějaké dobré kapely?“ vložila se Lenka do konverzace.
„To si kuř že jo. Z toho co si pamatuji tak třeba: Dan Bárta, Visací zámek, Lenka Dusilová a tak…“ V tom najednou děsná rána do zadního okýnka a skleněné střepy dopadli na podlahu. „ …řekl bych, že Adam s tím Petrem právě dorazili,“ konstatoval jakoby nic. A taky že měl pravdu. Za chvíli se rozrazili lítací dveře Pekárny.
Adam je můj o rok starší soused a jinak obyčejný pošahaný puberťák. Zdá se, že ten údajný Petr nebude totéž v bledě modrém. Alespoň je o něco starší, řekla bych. Jinak má hnědé krátké vlasy a pokud se nepletu i hnědé oči.
„Zdar, tak nás tu máte!“ pozdravil Adam a praštil s basou plnou lahváčů, navrch ještě s flaškou rumu a kofoly o stůl div, že mu nerozklížil nohy. „Tohle je bráchanec Petr, jinak tohle je Štefan, Kamila, Linda a Lenka,“ představil nás.
„Čau, Petře,“ pozdravila jsem ho přátelsky a sundala jsem nohy ze stolu, aby na něm bylo více místa. Z pohledem na ten chlast jsem si začala říkat, že dnes tu zase tak mrtvo nebude, ba právě naopak. Pro začátek nám Adam nabídnul pivo.
„Otevřeš mi ho, prosím?“ poprosila jsem toho nového Petra, aby jako věděl, že ho beru. Bylo vidět, že je v Pekárně nováček. Jednoduše chlapácky to pivo otevřel zuby. Normální člověk by sáhl pro otvírák zavěšený na háčku nad křesly. Ale nevadí – i tohle gesto bylo celkem ucházející. Raději jsem se o to pivo rozdělila s Kamčou. Ne, že bych se podceňovala, ale znáte to. Lenka nepila vůbec. Někdy je prostě divná.
„Vy jste letos nebyly někdy ne fesťáku?“ vrátil se Štefan k našemu původnímu tématu. Zakroutili jsme hlavami. „Vůbec. Za prvé nejsou prachy a za druhé by nás bez občanky nepustili pomalu ani na letňák.“
„Jo vlastně, já jsem zapomněl,“ škodolibě se nám vysmál. Štefan se má, ten si může za rok kupovat chlast a cigára kdekoli a kdykoli. Ale co my? Hrůza, že?
Podívala jsem se na Lenku. Vypadá to, že se tu moc nebaví. Nepřítomně čumí do protějšího rohu, kde jsme sedávali před rokem. Za tu dobu prošla Pekárna takovou mini rekonstrukcí, znáte to. Přesně bych dokázala říct, na co Lenka právě myslí. Vzpomíná na to, jak jsme sem chodívali s kluky ze třídy a hrávali flašku. Nepamatuji si, že bychom někdy pili. Na tu sedačku pro tři lidi se nás v pohodě vlezlo šest, ba dokonce sedm. Asi si Lenka říká, že takové už to nikdy nebude. Ne že by mi to zrovna dvakrát rvalo srdce, ale Lenka to asi trochu řeší. Je asi holt větší citlivka než já. Ale já nechci aby, byla dneska smutná. Chci aby se bavila, aby oslavovala konec prázdnin.
Štefan si začal povídat spíš jenom z kluky a zase mlel jako kafemlýnek. Pomalu jsem se v jeho slovech ztrácela. Dopili jsme pivko a šli jsme chvilku ven, abychom se nadýchaly čerstvého vzduchu. Kluky jsme tu bez povšimnutí nechaly. Pomalu jsme kráčely prostředkem silnice k nedalekému koupališti. To je taky další z našich oblíbených míst. Párkrát jsme se tu v noci i koupali. Ale to spíše dřív, teď míváme strach z policajtů.
„Hej, pamatujete si, jak jsme tu dřív chodívali s kluky ze třídy hrávat flašku?“ začala Lenka zase nostalgicky vzpomínat.
„Jo, a tys nikdy nechtěla dát Adamovi pusu na rty,“ vyčetla jí Kamča s úsměvem.
„Ale stejně bývala sranda.“ Jako kdyby teď snad nebyla, pomyslela jsem si. „Kéž by to tak šlo vrátit zpět.“ Tyhle Lenčiny sentimentální kecy jsou občas fakt pro psychouše.
„Hele, kašli na to. Musíš prostě přestat snít a zapomenout na minulost a vzpomínky,“ poradila jsem jí. To jsem ještě ovšem netušila, že dnešním dnem si vytvořím zážitky, na které budu vzpomínat snad až do konce svého milého života.
„No nic, holky. Já už asi půjdu domů,“ chtěla se Lenka rozloučit.
„Počkej, proč bys chodila, vždyť je sotva deset hodin. Kluci v pekárně mají chlast, bude se kalit,“ chtěla jsem jí to rozmluvit.
„No právě. Já bych beztak nemohla pít… “
„Bože, ty jsi případ. Tak ahoj zítra.“ Tím jsem právě naplánovala našeho dalšího zcuka. S Kamčou jsme tedy šly zpátky směrem k Pekárně. Ze zvyku jsem si strčila obě ruce do kapes na zadku a kráčela komicky dlouhými kroky jako čáp. V té kapse jsem něco nahmatala. A hele – malý čtveratý celofánový balíček. Byla bych bývala na ty bonusové šprcky z obchodu zapomněla. Jak praktická věc pro dnešní večer. Dělám si srandu samozřejmě.
„Jé, kdes to vzala?“ zajímalo Kamilu.
„Neznáš obchod Vše za 99 korun plus jedna praktická věc zdarma?“ říkala jsem, rozbalujíc maličký celofán. Vždycky když jsem s Kamilou venku sama, býváme buď strašně ukecané nebo si nemáme zase naopak skoro vůbec co říct. Tohle byl naštěstí ten první případ. A možná, že to bylo taky tím pivem. Co teprve až přijdeme do Pekárny mezi lidi, kde je daleko víc srandy!
Už od vchodu jsem slyšela nějakou líbivou muziku. Že by Bob Marley? No jasný.
„Čau, tak nás tu máte zas,“ pozdravila jsem a dlouze váhala kam si sednu. Pekárna byla plná dalších lidí a míst k sezení už jen opravdu málo. Sedla jsem si na sedačku mezi nějaké dva kluky. Jednomu z nich se říká Havran, a pokud se nepletu, chodí s mým pošahaným bratrem do třídy. Toho druhého znám ze gymplu. Každý den ho míjím v autobuse, a přesto ani nevím, jak se jmenuje. Byl už mírně v náladě (já ostatně taky) a tak jsem s ním neměla problém mluvit.
„Hele, kdo ty vlastně jsi? Já tě každý den potkávám v busu, nasedáš v Košťanech a nevím o tobě vůbec nic.“
„Vidím že jsem vás zapomněl představit,“ vložil se do naší debaty Štefan. „Tak tohle je Leoš, “ ukázal na toho kluka „Tohle je Kamila a Linda.“
„Jo, už jsi na tebe taky vzpomínám. Ty jsi ta gymplačka - jediná vzdělaná holka, co znám,“ smál se na mě svými plnými rty jako puklý pecen chleba a v jeho zelenošedých očích mu jen zářilo. Měl kšiltovku, a tak jsem si ani nevšimla, jaké má vlasy.
„Já ti dám gymplačku,“ pohrozila jsem mu. „Po prázdninách s tím končím.“ Uvedla jsem na pravou míru a sáhla pod stůl pro další pivko. Ještě dřív, než jsem se stačila napít, vlepil Leoš mně i Kamči malou pusu jako rituál seznámení. Trochu jsem to nečekala, takže se spíš jen tak otřel svou pusou o moji tvář. Potom jsme si spolu přiťukli a dlouze se napili.
Vedle Leoše a Havrana tu seděl ještě jeden kluk, kterému říkali Ruda – blonďák a typický šampónek; a jedna holka, kterou jsem taktéž znala z gymplu. Pokud vím, tak před rokem taky přestoupila na základku v Hrobě, takže jsme na tom v podstatě stejně. Akorát, že ona je starší, má delší vlasy a kouří trávu. Jmenuje se Míša.
Leoš mi nabídnul se své krabičky cigaretu. Vzala jsem si a počkala, až mi ji zapálí. Zdaleka to neuměl tak elegantně jako Štefan, ale i přesto jsem si alespoň na tu malou chvíli připadala jako dáma. Ucítila jsem, jak mě Leoš nenápadně ze zadu objal. Líbil se mi ten pocit, že se tu všichni máme rádi, že máme co pít a že jsme na sobě tak mile namačkaní. Právě jsme se vášnivě přeli o to, z čeho přesně se vlastně vyrábí pivo a jak dlouho kvasí.
„Záleží na tom, jak které…“ argumentoval Štefan.
„ …Jo, dvanáctka zraje určitě dýl než desítka … “ prakticky v půli věty si mě Leoš přitáhl ještě blíže k sobě a dlouhým polibkem mě umlčel. Najednou všichni ostatní taky úplně ztichli a určitě se na nás dívali. Přestala jsem je vnímat. Leoš mi prostě vklouzl jazykem do pusy a dělal pravidelná kolečka. Víte, já se ještě nikdy před tím nelíbala, možná mi občas někdo uzobl malou pusu na tvář, když jsme hráli flašku, ale o právem francouzáku jsem do téhle chvíle nevěděla prakticky vůbec nic. Pár starších kámošů mi o tom občas líčilo a radilo mi s technikou, ale já je v podstatě vůbec nechápala. Taky říkali, že první polibek bývá většinu docela odporný. Mě se tak rozhodně nejeví. Je to příjemný a uvolňující pocit.
Když jsme se od sebe odlepili, nastalo takové menší, trapné ticho. Pro jistotu jsem pozorovala špičky svých bot. Štefan tu vyčerpávající minutu ticha přerušil žádanou otázkou:
„Kdopak si dá ještě pivko? Máme tu poslední.“ Okamžitě se strhla bitka o posledního Gambáče. Ani nevím, kdo nakonec zvítězil. Mně to bylo vcelku putna – já své pivo ještě měla. A vedle piva a výbornou společnost, cigárko a pohodovou muziku.
„Nejdeš si na chvilku sednout nahoru?“ optal se mě Leoš. Tím nahoru myslel náš Šukací salónek. Tak jsem souhlasila. Cestou jsem zachytila Kamčim přísný pohled. Nevím, co tím chtěla říct. Snad si nemyslela, že tam nahoru s ním jdu něco dělat. To by na mě bylo zase až přespříliš rychlé.
Leoš šel do schodů jako první, tudíž se mi naskýtal nádherný pohled na jeho pozadí, schované pod širokými hoperskými džínsy. Nedá se o něm říct, že by měl zrovna dvakrát vypracovanou postavu - nebyl ani moc vysoký, ani štíhlý, zkrátka tak akorát, možná maličko při těle, znáte to. Křečovitě jsme si sedli na okraj postele. Jen na malou chvíli tudy proběhlo to trapné ticho.
„Takže ty po prázdninách jdeš zpátky na základku, jo?“ optal se nakonec Leoš.
„Nejspíš, ale zatím to není moc jisté, a nikdo o tom ještě pořádně neví, znáš to.“
„A proč chceš vlastně odejít?“ tuhle otázku fakt miluji a myslím, že mi ji položí ještě spousta jiných lidí. Jeden můj pohled dokonale stačil k tomu, aby Leoš pochopil, že se o tom bavit nechci – rozhodně ne dnes. A zase mě začal líbat. Nádherný kolotoč jazyků, zavřené oči a dotyky jeho rukou na mých zádech.
„Nepůjdem se projít na chvilku ven? Mohly bychom si jít skočit do bazénu, v noci je to tu paráda,“ navrhl Leoš, když mě přestal líbat.
„Já nevím,“ vymlouvala jsem se. Vždyť ani nemám plavky.“
„To nevadí. Já taky ne.“
Vlastně bych šla do vody docela ráda, ale trošku jsem se styděla. A taky jsem nechtěla, aby si myslel, že budu dělat všechno, co mi řekne. Promiskuitní ženská taktika. Nakonec mě Leoš přece jenom přemluvil. Šli jsme tedy ven a s námi celý zbytek bandy. Vlastně jsem je k tomu vyzvala, protože s ním bych tam sama asi nešla. Cestou jsme se vedli za ruce, prsty pravidelně propleteny. Pomaličku jsme se šourali ke koupališti - my dva ve předu a zbytek bandy v zadu zabírali celou šířku silnice. Před vchodem jsem Kamilu nenápadně odtáhla do zadu k lesíku, neboť se nám oběma chtělo příšerně nutně na malou.
„To byl francouzák?“ optala se mě jako mimochodem.
„Jo-ooo!“ štěstím bych skákala metr dvacet. Samou radostí jsem ji musela obejmout, aby z toho taky něco měla. Obyčejně mezi kamarádkami moc nedám na nějaký ten fyzický kontakt, ale dnes jsem samým štěstím prostě musela. Za rohem jsme obě udělali loužičku. Hned jsem si připadala minimálně o tři kila lehčí, i když jsem utopila asi pětadvacet nevinných mravenců.
Skrz plot koupáku jsem viděla, že už je Leoš ve vodě. Suverénně jsem přelezla plot a šla se podívat blíž. To Leoš jakoby nic ležel naznak na hladině a díval se na měsíc v úplňku. Sedla jsem si na lavičku a nic netušíce ho pozorovala. Všichni ostatní čekali venku za plotem.
„Pojď za mnou do vody,“ vyzval mě, když si mě všimnul.
„Vždyť je studená,“ odporovala jsem. Leoš tedy připlaval ke břehu a šel směrem ke mně. Voda mu z jeho černých trenýrek každým krokem odkapávala. Celý se třásl zimou a drkotal zuby.
„Vidíš, že není vůbec studená,“ přemlouval mě pořád. „Tak se nestyď.“
„Vždyť já se nestydím,“ zalhala jsem. „Mě se jen nechce všechno svlékat a potom zase oblékat … “
„… tak já ti pomůžu,“ skočil mi do řeči a rychle rozepínal můj knoflík u kalhot. Odstrčila jsem ho. Tak mě políbil. Šel na to něžněji a pomaleji než před tím, hladil mě ve vlasech a líbal na krk. Tohle už je lepší. Postupně jsem si odvázala palestinský šátek, svlékla mikinu a nakonec i ty nové džíny. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že mám na sobě snad ty nejhorší kalhotky, které jsem ve skříni našla – navíc byli bílé, které budou ve vodě působit stoprocentně průhledně. Podprsenka měla už také své lepší já za sebou. No zaplať pánbůh, alespoň za tuhle. Kdybych neměla žádnou, to by bylo teprve nebezpečné. Stejně už byla tma, uklidňovala jsem se.
Pomalu jsem postupovala po schůdkách do vody. Byla překvapivě teplá, alespoň na první dojem. Osmělila jsem se a několika tempy doplavala k protějšímu okraji bazénu. Leoš za mnou. Konečky vlasů mi splývali po hladině, nohama jsem nahmatávala dno. Tady ještě dosáhnu. Leoš se přitulil k mým zádům a rukama se lehce dotýkal mého břicha. Níž, ba dokonce ani výš se neodvážil, za což jsem byla ráda. Otočila jsem se k němu čelem a hodně p-o-m-a-l-u jsem se ho chystala políbit. Zase jsem cítila, jak se klepe. A mě ostatně začínala být zima taky. Nezbývalo nám tedy, než se zahřát vzájemně. Přitiskli jsme se k sobě jak blízko to jen šlo líbajíce se stále vášnivěji. Leoš mě držel za zadek, což jsem mu zpočátku nechtěla dovolit. Pak jsem se bránit přestala.
Tady ve vodě je to úplně jinší, než venku na souši a v oblečení. Nebezpečnější – to je to pravé slovo. Leošův dech byl stále vášnivější. Najednou jsem na svém stehně ucítila cosi tvrdého a překvapivě teplého.
Co asi?
Tady se nejspíš někomu něco splašilo. Panebože co já teď s tím?! Vždyť já o tom vůbec nic nevím. Jen to, že se s tím dá čůrat a že to občas zdřevění, tak jako právě teď. Dostala jsem takový zvláštní strach, vyškubla jsem se z Leošova objetí a raději co nejrychleji doplavala na břeh. Cítila jsem v zádech, jak mě pozoruje. Nejspíš dočista nechápavě. Jako by mi to radil sám bůh, že mám z té vody prostě vylézt a rychle si obléknout alespoň džíny. Nebyl to zrovna nejpříjemnější pocit na to mokré spodní prádlo.
„Ty už se chceš obléct?“ sedl si vedle na lavičce a pozoroval, jak si oblékám rifle. No, spíš svým pohledem hypnotizoval mou podprsenku.
„Je mi zima,“ odsekla jsem.
„Pojď ke mně,“ pošeptal mi překvapivě nesměle. Sedla jsem si mu na klín, ňadra přitisknuta na jeho hrudník, konečky vlasů mokré. Zase jsme se líbali. Už jsem to přestala i počítat, po kolikáté to je. Po chvilce mu zase něco zdřevěnělo. Jemně jsem Leoše odstrčila, aby pochopil, že já s tím rozhodně nic dělat nebudu.
„Počkej chvilku,“ diskrétně se odebral za roh. V trenýrkách mu opravdu vzrostl takový středně velký stan. Seděla jsem na lavičce a pozorovala jen Leošův stín. Ty pohyby byly vskutku zajímavé. Znáte to.
Raději jsem se dooblékla a šla za ostatníma, kteří seděli na patníku a pokuřovali. Divím se, že se nechtěli vrátit zpět do Pekárny.
„Tak co? Jaký to bylo?“ neodpustil si Ruda posměšnou poznámku.
„Ehm?“ nezmohla jsem se na odpověď.
Za chvilku tu byl už i Leoš, v riflích, které měl od spodního prádla stejně promočené jako já. Jen vlasy měl suché.
Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut dvanáct! Zhrozila jsem se. Nejpozději v jedenáct jsem měla být doma v posteli a spát.
„Já už budu muset jít,“ přitulila jsem se k Leošovi - naposled! Očima jsem hledala Kamilu, abych nešla domů sama. Vidím, že na mě nečekala. Chápu ji, nechce mít doma další průser.
„Přijdeš zítra?“ pošeptal mi do ucha, aby to snad nikdo jiný neslyšel. Místo odpovědi jsem ho políbila – na rozloučenou.
„Leoši, vždyť jí ještě není ani patnáct.“ Slyšela jsem ze zadu Rudovy pubertální poznámky. Snažila jsem se to nevnímat.
„Tak zítra v pekárně,“ loučila jsem se. „Ahoj.“
„Čau.“
A rozdělili jsme se na dvě skupinky – Leoš, Havran, Ruda a Míša šli směrem do Košťan a já, Štefan, Martin a Filip směrem do centra Hrobu.
„Netušil jsem, že máš něco s Leošem,“ začal Štefan. Je to v pohodě kluk, ale občas je zvědavý jako moje babička. Znáte to.
„Víš že já taky ne,“ odsekla jsem.
„Cože?“ vykulil ty svoje černé oči. „To chceš jako říct, že tady to s ní bylo poprvé?“ přikývla jsem - přirozeně.
„Cože?“ zopakoval pro jistotu. Nechápu co mu na tom přišlo divné. To se občas stává že se tak dva lidi potkají. Vždyť je léto a já si chci užívat. Na tom není nic špatného, že jo?

Domů jsem přišla krátce po půlnoci. Jediné štěstí bylo, že naši už dávno spali. Ty časy, kdy na mě každý večer poctivě čekali než se vrátím, jsou na dobro v háji. Za což jsem v podstatě ráda.
Než jsem šla ven, slíbila jsem jim, že nejpozději v jedenáct budu doma i s brambůrky, které jsem měla cestou zpátky koupit v hospodě. Místo toho si přijdu o hodinu později, bez brambůrků, zpitá a zkouřená, avšak nevídaně šťastná jak už dlouho ne. Ven odešla milá, stydlivá slečinka a domů se vrátila co by odvážná zralá holka. Musela jsem se převléknout do suchého spodního prádla a zbavit se (ač nerada) té zvláštní Leošovi pachuti v mé puse a na rtech.
V tom okamžiku jsem si vzpomněla na Lenku. Ta přece vůbec nic netuší. Odešla z Pekárny ještě dřív, než Leoš vůbec přišel. Musela jsem jí alespoň napsat SMS. Nevydržela bych to do zítřka.

Ty vole Lenko! Škoda, žes tam nezůstala ještě chvilku. Já jsem se cucala s Leošem. Pak jsme byli v bazénu a mu stál. Hej nářez !!! … ¨

Možná jsem do toho vložila až příliš mnoho emocí, ale to mi teď bylo jedno. Prostě jsem se jí s tím musela pochlubit.
Hodiny ukazovaly už půl jedné a mě se po tom pivu a po tom všem vůbec nechtělo spát. Byla jsem plna dojetí, než abych zamhouřila oči. Šla jsem si proto ještě chvilku sednout k internetu. Snad bude ještě někdo on-line.
„Ahoj Linduš,“ napsal mi Roman!
„Zdravíčko, Románku! Jakpak se máš?“ položila jsem mu společensky přijatelnou otázku.
„Ale jo, celkem to ujde. A ty?“
„Suprově - právě jsem přišla z venku. Takže nálada pětihvězdičková,“ musela jsem se mu pochlubit, i když to bylo zcela absurdní. O letních láskách se přece letním láskám říkat nemá, že jo?
„Hmm, v tom bude určitě nějaký chlap, co?“ Proboha, ten Roman má snad nějaký šestý smysl nebo co. Jak to může vědět?
No jasně, Románku. Asi před hodinkou jsem se poprvé líbala s klukem a bylo to vskutku nádherné. A ten dotyčný bude mít asi hodně dlouhé péro. Víš?
Jasně, že jsem mu to nenapsala. To bych se s ním (s Romanem) mohla ihned rozloučit.
„Cože? Chlap? Ještě to tak,“ odepsala jsem mu naprosto udiveně.
„Tak to jsem rád.“ Asi se mu ulevilo. „Já už se tak těším na první školní den, až tě zase uvidím. Pozvu tě na pivko, bereš?“
Asi bych mu měla napsat, že to asi nepůjde. Že se prvního září zřejmě neuvidíme, protože už na gympl chodit nebudu. Ale nedokázala jsem to. Alespoň ne dnes.
„Taky se na tebe těším a určitě s tebou moc ráda někam zajdu.“ Z toho, jak jsem mu pořád lhala mi najednou v krku narostl obrovský knedlík. Chtělo se mi brečet. Obyčejně dokážu lidem lecco zapřít, ale tohle bylo zvláštní. Roman byl asi jediný normální člověk, kterého jsem z gymplu znala. Až budu všem oznamovat, že přestupuji na základku, chci aby to věděl jako první. Je to fajn kluk, hudebně mě dokonale vychoval – naučil mě poslouchat Nirvanu, Pink Floydy, Metallicu…; je tak trochu ujetý, mám ho ráda a on mě taky.
Ještě chvíli jsme si psali. Potom jsem to nevydržela a normálně se rozbrečela jako malé dítě. Slzy mi z ničeho nic tekly proudem, hlava mě rozbolela jako střep. Už ani nevím, kdy naposled jsem takhle brečela. Já totiž nikdy nebrečím. Když mám špatnou náladu, většinou jen ležím, mračím se, ale slzy nikdy nepřijdou. Byl to zvláštní pláč, ve kterém se mísily pocity euforie, štěstí, začátků a konců i špetky smutku.
„Romane, už budu muset jít spát. Tak dobrou noc =*.“
Zítra vstanu a půjdu mu napsat, jak se věci mají. Normálně mi to vadí, že mu musím pořád tak lhát. Protože on si to opravdu nezaslouží – on ne.
Šla jsem si lehnout. Naprosto jsem ignorovala myšlenku na večerní hygienu. Nevysprchovala jsem se a nevyčistila si zuby. Svlékla jsem ze sebe oblečení a nahá ulehla do peřin - v hlavě milion pocitů. Zamhouřila jsem oči a přehrávala si v hlavě všechny zážitky dnešního večera jako na filmovém plátně. Na Romana se mi podařilo alespoň prozatím zapomenout. Pořád a pořád jsem si ten velkolepý film přehrávala v mozku a přetáčela jednotlivé scény. Najednou jsem si na něco vzpomněla a prudce otevřela oči: na začátku července jsem si sepsala takový malý seznam předsevzetí, které bych chtěla do konce prázdnin vykonat. Vedle cestování, poznávaní nových lidí, hraní volejbalu tu zbývala ještě poslední odrážka: francouzák. Jako jediná nebyla přeškrtnuta. Už jsem z toho byla trochu zoufalá. Propásla jsem příležitost s jedním klukem od kolotočů, na dovolené v Itálii jsem se raději držela zkrátka a u nás v okolí nebyl nikdo zajímavý na obzoru – to až mladý pán Leoš. Do konce prázdnin zbývají už asi jen dva dny. A přece jen jsem nakonec splnila všechny své prázdninové předsevzetí do poslední tečky. Než jsem si to v hlavě dokázala všechno uspořádat, byla jsem už dávno tuhá a cestovala světem snů.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 cama 26.04.2010, 10:16:02 Odpovědět 
   Hezké počteníčko o vydařeném prázdninovém dni. Člověk si zavzpomíná jaké to bylo, když měl ještě prázdniny. :o) Sice je to bez většího náboje, ale přesto se to čte velice dobře. Ty drobné překlepy, co se v textu objevují, určitě vypiluje tvoje učitelka češtiny, než dostuduješ . A taky jsem se naučil novou hlášku- zduř, péro kuř ;o)
 Radmila Kalousková 23.04.2010, 14:36:47 Odpovědět 
   Pro mě je to celkem hezké počteníčko. Zavzpomínala jsem si s úsměvem na své pubertální léta. Mslím, že je velmi pěkně psána i ta první lechtivá zkušenost. Vypadá to na začátek pohodového románu pro náctiloté. Zvlášť by mě zajímalo, jestli tam bude hrát nějakou roli zmíněný Roman, svým názorem na to být !in! se mě získal. :-)
RK
 čuk 16.04.2010, 8:58:27 Odpovědět 
   Bušd vítána na saspi.
Jestli bylo cílem popsat duševní obzor a city puberťaček, pak se text podařil. Zdá se mi text velmi autentický, postupně se rozvíjí. Autorka píše velmi zeširoka, s mnoha detaily, znale, kupodivu zábavně a místy humorně. Řekl bych, že vyjadřuje pocity a chování přesně, a k ožehavého tématu se blíží decentně (relativně)-. Kupodivu a zcela správně se nevyskytují sprostá slova ( která často nahlas slyšíme v tramvaji). Na to, že je text realisticky popisný a nic moc se neděje, čte se dobře (pro nás, co si už puberťačky nepamatují), otázka je, jak se bude líbit mladé generaci čtenářů a čtenářek, zda se budou bavit nebo zda text budou považovat za neobjevný a nudný.V každém případě je zajímavý a slouží k poznání a pochopení.
Pár překlepú a zmatků v y a i.
střepy dopadli?rozrazili se dveře? dopili jsme?mohly bychom si skočit? s ní (mělo být s ním)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Na výspě civili...
Kondrakar
Jak jsme byli n...
Chci jen něco sdělit
Přesvědčení do ...
Lara
obr
obr obr obr
obr

Vězeň
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr