» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141480

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Neocortext25 ::

kilgoretraut	publikováno: 19.04.2010, 8:46

Hurah:


	Svalnatým tunelem jsme se soukali přesně tak, jak to známe ze snů: totiž nesmyslně pomalu bez vidiny nějakého pokroku vpřed, ale přesto jsme věděli, že sen nemůže být emočně přesycený jako tato zkušenost: měl jsem pocit, že mi sesychá kůže navenek a chrupavky zevnitř – má milá se lekla, neboť se jí zdálo, že jsem shrbenější než obvykle a vůbec že mám míň centimetrů od hlavy k patám než pokaždé, když se po spánku narovnám, abych se zas nějaký čas těšil ze života, ale raději nechám těchto kacířských myšlenek – naše vyprávění by mělo být oproštěno od solipsismu všedního nebytí, neboť tohle všechno je toliko hypotetická realita aneb teoretická praxe. Je však záhodno fofrem popisovati průvodní jevy naší celestiální empirie: Fosforeskující stěny střeva – tak se nám prostředí opravdu jevilo – vydávaly matné záhrobní světlo, a tak jsem spatřil i Její zevnějšek: vlasy ztratily všechny myslitelné barvy, kosti vystouply a zdálo se, že i ta nepopsatelná jiskra temperamentu jižních zemí vyhasla. Na krku se mi zježily chlupy, zbyly-li mi vůbec nějaké – cítil jsem chlad, jak se mi rozlévá po páteři, směr: hrudník – kostrč. Nekontrolovatelně jsem se roztřásl, sesul na podlahu a začal vzlykat: poznal jsem to, co mi v dětství chybělo: škytavka ze slz, nářek a slané rty. „Kluci nepláčou,“ slyšel jsem seshora, pak paže kolem mých ramen a vůně a pachy tělesných muk spečené dohromady. „Dál už nemůžeme. Tam... tam čeká smrt, ještě ne, nestihl jsem... dokončit...“ Zapomněli jsme strukturu mateřštiny, myšlenky se slily v jeden beztvarý mnohostěn, už žádný drahokam, jen hrouda neopracované horniny. Zkušenosti se vykrátily navzájem až zbyla jen prvočísla, pouhý dar pozorování: kosti složené jako dříví na hranici, tak jsme vypadali, nelidi, trivialita tkání. Teprve potom jsme ztratili všechno – jediný myslitelný způsob, jak zakončit tento nicotný odstavec, jsou vyprázdněná slova nebo nepopsaná stránka... Probudili jsme se na ulici. Bolest v mozku, pravděpodobně nás hostitel bezbrané z kratochvíle otevřel a do dutiny zašil žíznivou pijavici – snad budou buňky odumírat pomalu, abychom se stihli spasit, ale pravdy jsou a budou pouhými hypotézami, tady je možné a nemožné cokoli. Co nás vylekalo: snesl se k nám, rychle, takřka jestřábím sestupem na scénu. „Miláčkové se probereme? To je ale hezká den, že ano?“ stál před námi, pohlaví se mu chlípně omotalo kolem levého stehna, obnažoval nektarem věky obrušované zuby, jako by se chlubil svým astrálním původem. „Ty seš ještě tady? Mysleli jsme, že u něj zůstaneš...“ ozvalo se z našeho hláskotvorného aparátu, ani jsme nevěřili, že jsme takových zvuků schopni. „Jsem váš turistická průvodce, šéf mě vyhandlovala. To já budu jako v tý pohádce...“ pijavice se zakousla hlouběji, drápky se přichytila nejspíš hypotalamu, jak bolestně jsme mumlali: „Jak dědeček měnil, až vyměnil?“ posel-průvodce si olízl nebo olízla vampíří tesáky: „Ale né, to vo těch úkolech a odměnách, přece! To jste nebyla při smyslech? Aha, já zapomnělo, šťávičku jsme popíjeli. Nejste zvyklí, že ne?“ To nejsme, sbíráme se z chodníku, abychom směle pokročili v partii. „Musela mi ale zajistit pravidelnou dávku. To je moje žold. Budu tak věrná moc! A vděčná...“ olizuje nám ruku – teď jsme si toho všimli: co se to stalo s kůží? Je jako vyměněná, je naše, nebo cizí? K jakým dalším transplantacím v bezvědomí došlo? Děsíme se někde v ulicích pohlédnout do kouřových skel zaparkovaných nebo opuštěných aut: jakou tvář tam uvidíme?, čí oči a odlesk v nich? Lokalizuji Mou: schoulila se ve žlučníku, pokud by začala radostná, že je naživu, tančit, přivodila by mi koliku, ale není čilá: prochází si nejhorším vedlejším účinkem života, když nepočítám novorozenou bolest v plicích. Oddech: už jsem myslel, že jsem Ji omylem natrávil nebo mi Ji ta umělecká krysa vypreparovala kvůli „odměně“. Nikomu nic nedám zadarmo: bytost zosobňující mou lásku, můj život, ačkoliv mi dávno přestal patřit. Musím se tedy ptát: jaká byla naše dohoda? Co jsme dali výměnou za Serafa? Jaké to vlastně bylo nebýt? V čím vnitřku jsme si doslova došlápli na dno našich možností? (Tuším, že to byl můj trakt – jaká část mého Já tedy zemřela v apendixu? Byla to vůle nalézat dosud nezjevené? Odkudsi vím jen to, že si mohu vymyslet název stavu mysli, jako je třeba Mozkobouře, Střevobouře, atakpodobně – proces tvorby a pojmenování nově utvořeného: jediná svoboda na tomto světě, ale: jaký svět je „tento“? Není náhodou toto celé uvažování, otázky a neodpovědi, jedna nehorázná lež? Iluze? Hra na pravdu? Jsem vůbec skutečný? Patřím sám sobě, nebo někomu tam-někde-jinému?) Ale na otázky je tuze nevhodná doba, organismus je vyčerpán, mozek oslaben pravděpodobným cizopasníkem nechce vydávat signály, natož je přijímat. Po zmrzačených slovech „Vylezeš mi na zádo,“ jsme z posledních sil osedlali našeho perutnatce a opět nechtěli vědět, kde budeme středem pozornosti příště.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

animovaný medvídekPú	20.04.2010, 21:20:15

Dobré. Všechno je je jenom snem ve snu :)

Radmila Kalousková	20.04.2010, 12:38:29

Pro mě je tvůj text moc složitý a dost se v něm ztrácím. Přechody uvnitř a vně ....., přesto je to velice zajímavý pohled na člověka a jeho bytí. RK

čuk	19.04.2010, 8:44:54

Hypotetická realita se mnohdy jeví jajko absurdní, zvlášť když i prosté jevy spjaté s člověkem jsou líčeny absurdně. V čtenáři vyvolá hodně údivu až k odpuzení, že se dostává mimo obzor své fantazie, a někdy naopak nový neotřelý básnický pohled si lze vychutnat. V textru se zprvu projeví jakási vnitřní destrukce vnějšího světa, deprese až k pocitu úplné vyprázdněnosti. Objevuje se motiv hostitele, kontrastuje se pocit býti uvnitř (čeho) i vně. A současně jakási převrácenost sebe na ruby. Pochybuje se nejen o tom co je, ale i o tom, co je nově utvořeno. I o své autenticitě. Suverenitra projevu se zmenšuje, je zde už snad hostitel či sci-fi fenomén mocnější. Část suverenity je však vázána i na Mou. Zdá se však, že se bude cestovati k další změně, k dalšímu hledání. Divné divy v divném sci-fi mají i přes svůj rozpor se naučeným viděním své kouzlo.