obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DEVONINY KAMENY - 7.část - Tajné útočiště ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY
 autor Solitaire publikováno: 10.04.2010, 12:53  
 

„Škoda, žes nebyla předevčírem na tý párty, bylo to super! A hádej, kdo se po tobě sháněl!" Terka přímo sršela nadšením.
„Nevím, že bys mi to prozradila?"- bez valného nadšení odvětila Eliška.
„Lukáš Tománek! Holka, ten kluk byl úplně přešlej, když jsi nedorazila!"
„Hm, tak to má blbý...!"
„Je do tebe blázen, takže máš asi pravdu!"

Chtělo se jí brečet. Ne, že by ji tak rozhodil Tománek, tyhle věci s klukama šly zatím mimo ni, to spíš když z první ruky slyšela, jak senzačně si tam všichni užívali - a že při popisování celé té akce Terka superlativy nešetřila! Samozřejmě všichni kromě Elišky, jako vždycky...

Táta se o ni bál odjakživa, ale od té doby, co se to mamince stalo, to s ním začínalo být přímo neúnosné. Naprostá paranoia! Copak blesk udeří dvakrát za sebou do stejného místa? Nevěděla, ale pochybovala o tom.

Ještě pár minut si s Terkou povídala, či spíš naslouchala jejímu nadšenému monologu, než se jí konečně podařilo hovor ukončit.
Hodila na sebe tenký, rezavě hnědý rolák, natáhla teplé legíny a přes ně krátkou, vlněnou minisukni v odstínech hnědé a zelené barvy. Ještě hřejivou pletenou vestu, kterou dostala od mamky k loňským vánocům a oblíbila si ji tak, že patřila k nejoblíbenějším kouskům její garderoby...

Chvíli stála v koupelně před zrcadlovou skříňkou na kosmetiku a přemýšlela o rtěnce. Tento nápad nakonec zavrhla:
„Nic, nebudu ho provokovat, ještě by si myslel, že jsem byla na rande," nepatrně se nad tou myšlenkou ušklíbla.
Prohrábla si prsty (svým oblíbeným hřebenem) ultrakrátký rošťácký účes a konečně se na sebe trochu usmála. Není to nejhorší, genetika byla v jejím případě milosrdná a dala jí do vínku kousek té zvláštní maminčiny krásy. Jen kousíček, ale jí to bohatě stačilo. Nebyla z těch děvčat, která neřeší nic jiného, než svou figuru, diety, účes, líčení anebo nedej bože pupínek na bradě. A samozřejmě kluky, protože to všechno s nimi nakonec souvisí. Jenže na světě je přece plno důležitějších a hlavně zajímavějších věcí.
Tento její postoj se ovšm nijak nevylučoval s faktem, že svou krásu (protože to byla krása, i když ona ten výraz skromně odmítala) přijímala a brala ji jako takový malý bonus od života. Až do toho osudného srpnového večera, kdy jí ten potměšilý záškodník Osud ukázal, že není zas takový dobrák a zasadil jí tu nejkrutější ránu jejího života.

Teď byl konec listopadu a jí připadalo, že od té strašné chvíle, kdy naléhavý zvuk zvonku u dveří jejich bytu už navždycky změnil jejich životy a párek policistů (na kterých bylo vidět, že by byli raději kdekoli jinde, než právě tady a právě teď) jim oznámil tu neuvěřitelnou věc... že od té chvíle zestárla o celé roky.

Jednou ze vzácných vlastností mládí je ale i schopnost rychlé regenerace. Přesto část toho smutku - jeho hlavní podstata - zůstala a navždy zůstane vězet v jejím srdci jako trn, který tam bolí a píchá při každém nadechnutí, při každém procitnutí ze sna, při každé myšlence... Postupem času zaroste a možná zdánlivě zmizí, ale vězet tam bude už napořád a taky bude o sobě dávat vědět, sice už jen občas, ale bolestivě.

Vrátila se do svého pokoje pro hnědou koženou kabelu s knížkami, kterou měla připravenou vedle svého psacího stolu, na žlutý lístek z malého bločku napsala červenou fixou vzkaz : „Jdu do knihovny, vrátím se kolem čtvrté. E"
Lístek opřela v předsíni o bachratou porcelánovou vázu, stojící na odkládacím stolku hned vedle věšákové stěny. Snad ho tam táta nepřehlédne. Na hlavu nasadila červený baret se střapcem a vklouzla do svého olivově zeleného tříčtvrtečního kabátku s kapucí. Ještě boty a může vyrazit.

Když za sebou zamykala na druhý západ, vykoukla z protějšího bytu její sousedka a kamarádka Lída : „Ahoj, kam se hrneš?"
„Jenom do knihovny a pak se možná trochu provětrat. Nejdeš se mnou?"
„Ani ne, víš, že já toho zrovna moc nenačtu," ušklíbla se Lída. „Ale mám rozkoukanej bezva horor, japonskej, jestli chceš, můžeš si ho pak půjčit."
No jasně, Lída a její duchařské příběhy...
„Tak jo, mrknu na to někdy v týdnu. Jsem zvědavá, co je to za zázrak... jestli při tom teda zase neusnu!"
„Tak to se neboj, u tohohle zaručeně ne! Ani dýchat nebudeš, je to fakt mazec! Tak já jdu, už se nemůžu dočkat, jak to dopadne. Čus a pozdravuj paní Tůmovou. Že už taky brzo dorazím, abych jí ten románek, co mi posledně vnutila, neblokovala moc dlouho. Stejně bylo hned jasný, že to nikdy nepřečtu, je to nuda!"
„No jo, dívčí románky nejsou nic pro tebe, viď? A chudák teta Ola si myslela, že tě naučí místo těch drasťáků hltat růžovou knihovnu! Jo, nechceš se se mnou večer mrknout na ty rovnice? Vůbec mi to neleze do hlavy!"
„Ty máš zítra tu písemku, co? Opruz! Ale na mě se můžeš spolehnout!"
Zacouvala zpátky do bezpečí svého bytu s významně vykulenýma očima, přičemž dvěma prsty pravé ruky naznačila zasalutování.
Eliška se zasmála a svižným tempem seběhla schody z druhého patra. Ani se přitom moc nezadýchala. Najednou byla plná energie.

Ale ne! Na chodníku před domem stála stará paní Macháčková z přízemí v družné debatě se svou nejlepší kamarádkou Horákovou z vedlejšího vchodu.
Eliška měla rázem po náladě. Po nepatrném zaváhání nasadila opět svůj rázný krok, demonstrativně přitom pohlédla na hodinky a zamračila se, jako by právě zjistila, že už měla být dávno někde jinde.

„Dobrý den," pozdravila ty dvě drbny, které samozřejmě zmlkly, když ji zahlédly, jak vychází z domu a teď si ji měřily nesnesitelně soucitnými pohledy.
„Ahoj Elunko! Tebe už jsem neviděla... ale jsi taková pobledlá, chudinko moje malá. Jo, to je rána, přijít o mámu zrovna v tom nejhorším věku!" Paní Macháčková nevěřícně potřásala hlavou jakoby v údivu nad tou nespravedlností.
„Jo, jo, to je holt osud, to je osud...," přikyvovala významně paní Horáková.
„Promiňte, já strašně pospíchám!"- hodila po nich ostře už skoro přes rameno, jelikož ani náhodou neměla v úmyslu se s všetečnými babkami vybavovat.

„Myslím, že v tom nejhorším věku jsi spíš ty, babo!"- říkala si v duchu poněkud neuctivě, když skoro klusem zahýbala za roh, jen aby se už zbavila jejich vtíravých pohledů, které na svých zádech skoro fyzicky cítila.

***

Městská knihovna sídlila v přízemí starobylého měšťanského domu, stojícího poněkud odloučeně od ostatní zástavby, na samém okraji nádherného lesoparku, chlouby města. Ve smaragdové zeleni vzácných jehličnanů i košatých, širokokmenných, listnatých stařešinů, kteří vzpínali své holé větve k obloze jakoby v tiché modlitbě, se tam skrývalo před nezasvěcenýma očima nádherné lesní jezírko. Vtékal do něho nevelký Farský potůček, jenž potom po krátké zastávce pokračoval ve své kostrbaté cestě k veliké řece.

Tady, relativně daleko od lidí s jejich zvědavýma očima a lepkavým soucitem, měla Eliška svoje tajné útočiště. Sem chodívala někdy snít, jindy se nerušeně vyplakat, nebo jen tak sedět na kmeni vyvrácené borovice a nemyslet na nic...
Milovala stromy. Obdivovala jejich tichý majestát a byla jim vděčná za klid, který se z nich naučila čerpat.

Před vchodem do knihovny na okamžik zaváhala a se zasněným pohledem upřeným do nitra lesa naslouchala jeho vábení. Pak se s povzdechem otočila k budově a vešla dovnitř. Přesně dle jejího očekávání zela knihovna prázdnotou. Za pultem, na kterém ležely úhledně naaranžované nejnovější knižní přírůstky, kralovala pohledná, pěkně upravená žena středního věku. Měla světle hnědé vlasy ostříhané na mikádo, decentní makeup a perfektně upravené nehty. Lososově růžový kostýmek svým střihem zdůrazňoval štíhlost její nevysoké postavy. Jmenovka na výpůjčním pultu sdělovala, že tato dáma je paní Olga Tůmová, vedoucí místní knihovny.

Byla to čerstvě a hlavně šťastně rozvedená čtyřicátnice, milá a přívětivá paní. Eliška ji znala od té doby, co se přistěhovali, byla to velice dobrá kamarádka její maminky Daniely. Měla ji ráda. Nebyla dotěrná a nechávala ji volně dýchat. Snad právě proto byla teta Ola (jak se ji naučila oslovovat) jedním z několika mála lidí, kterým se dokázala otevřít a třeba i vyplakat na rameni.

Teď ale spěchala. V rychlosti vrátila několik vypůjčených knížek, další várku si dneska nevzala. Vymluvila se na spoustu učení a rozloučila se.
A pak už jí nic nebránilo rozběhnout se po prašné lesní pěšině a ponořit se do konejšivého přítmí...

U jezera se uvelebila na pařezu, který tu zbyl po jedné ze dvou skomírajících smutečních vrb, jejichž trápení ukončila na jaře motorová pila. Jejich pozůstalé družky se ale vesele rozrůstaly dál, takže ten zásah charakter tohoto místa příliš nezměnil.

Seděla s koleny pod bradou a pozorovala hladinu, kterou roztržitě čeřila dlouhým klacíkem. Drobné vlnky spěchaly k podemletému břehu a tam se rozplývaly jedna v druhé.

Pocit, že se na ni někdo dívá, ji náhle přiměl zvednout hlavu a ostražitě se rozhlédnout kolem...
V místě, kde travnatý břeh přecházel v malou písčitou pláž, jen asi tři metry vlevo od ní, seděla bez pohnutí skořicově rezavá kočka s bílou náprsenkou a upřeně ji pozorovala svýma jantarově žlutýma očima.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 02.02.2012, 6:10:52 Odpovědět 
   Kocicka? A kruh se uzavira.
 Carolina 12.11.2010, 11:45:29 Odpovědět 
   Pěkně napsané, líbilo se mi to.
 maja52 10.04.2010, 22:15:40 Odpovědět 
   Jako vždy, dává jedna a s potěšením. Kvalitní práce. Ahojky.
 Ekyelka 10.04.2010, 12:52:33 Odpovědět 
   Zdravím.
Závěr tohoto dílu je perfektní, krásně nakopává nejen vzpomínky na předešlé kapitoly, ale dychtí po okamžitém pokračování.
Oproti tomu začátek bych řádně provětrala. Nakolik je potřeba vědět, co všecho si Ela oblékla a v jaké barvě? Nešlo by to zkrátit a věnovat se spíš jejímu vnitřnímu monologu, případně jiným detailům? Zní to jako otravné rýpání, ovšem mluvím z vlastní zkušenosti - když si nedám pozor, za chvíli se mi v textu objeví sáhodlouhé popisy oděvů, a pokud nemají zásadní vliv na děj (jako že ve fantasy se to občas může stát), především netrpělivější a akčněji založené čtenáře začne text v tu chvíli nudit. Pak mají tendenci přeskakovat, což je škoda.
A mimochodem, nevypůjčila sis ty drbny z vedlejší ulice? Taky kolem nich pokaždé zdrhám, co to dá...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Náhody
Radim Trázník
úvaha nad konce...
Wojciech
Můj svět
Alenka1993
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr