|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Příběh mezi kapkami krve - III. kapitola ::
|
| |
|
|
III.
Muž donesl dívku do malého podkrovního bytu. Položil ji na staré kanape, jeho tvář se dotkla její. Cítil vůni její kůže, život provázený proudící krví v jejích žilách. Tepna na jejím krku divoce pulsovala. Celým jeho tělem projelo podivné mravenčení. Jako elektrický náboj, který kopíruje tenkou linii elektrického rozvodu končícího až v konečcích prstů. Naplnil ho neznámý pocit. Pocit, který neměl nic společného s touhou ukojit věčnou žízeň. Pocit, díky němuž se ve skrytu rozedrané duše něco pohnulo. Něco, co bylo dávno zapomenuto, jako staré zaprášené knihy, o které už nikdo nemá zájem. Pocit, o kterém jen tušil, že ho kdysi znával.
Odtáhl se a sedl si do ošoupaného křesla, na kterém se dal jen matně rozeznat vzor látky, kterou bylo kdysi potaženo. V pokoji bylo šero. U stropu visel zaprášený lustr s rozbitou žárovkou, kterou už léta nikdo nevyměnil. Oknem nahlížel měsíc a osvětlovat tvář bezvládné dívky. Muž seděl bez hnutí. Jeho tvář byla bez výrazu, jen mlčky seděl a čekal.
Po nějaké době se začala Magdalena zvolna probírat. Ztěžklými víčky mžourala kolem sebe. Neznámé prostředí ji přinutilo k rychlému procitnutí. Schoulila se do kouta kanape a kolena se přitáhla téměř až k bradě, jakoby se za ně chtěla schovat. V šeru pokoje rozpoznala neznámou postavu sedící v křesle. Oči se jí rozšířily záchvěvem strachu.
„Kde to jsem a co ode mě chcete?“ špitla chraptivým hlasem.
Muž, sedící do téhle chvíle nehnutě, se zlehka předklonil a ruce si opřel na nohy. Měsíční svit dopadl na část jeho tváře a Magdalena se zadívala do jeho výrazných a přitom tak prázdných očí. Obočí, které se jevilo ještě výraznější vzhledem k jeho bělostné pleti, nad nimi tvořilo jakousi klenbu. Byla ještě otřesena, ale strach z neznámého muže necítila. Nebo by snad měla?
„Jsi u mě doma,“ odvětil stejně tiše. „Omdlela si, přinesl jsem tě z parku. Myslel jsem, že ti to tu bude pohodlnější než studená zem.“
V tom se Magdaleně vybavily všechny vzpomínky.
„Co je s Kristinou?“ vyhrkla ze sebe a do očí se jí draly slzy.
„Je v pořádku, neboj se. Odvezla ji sanitka.“ Pomalu vstal a odešel z ponuré místnosti. Magdalena se opatrně rozhlédla po pokoji. Pod oknem stál starý oprýskaný psací stůl a vratká židle. Vedle se nacházela stejně oprýskaná komoda s šuplíky a nad ní visel na zdi obdélník zakrytý starou látkou. Celá místnost vypadala jako by v ní dlouho nikdo nežil. Na stolku u kanape nebylo žádné nádobí ani časopis, jen dvoukřídlá tmavá skříň u zdi měla pootevřená dvířka a přes ně byla hozená jakási tmavá košile.
Bylo slyšet šramocení v druhé místnosti a otvírání skříněk. Za chvíli se muž opět objevil ve dveřích a nesl hrnek.
„Na, vypij to, pomůže ti to,“ podal hrnek Magdaleně. Vzala si ho do rukou, které se jí ještě třásly, a napila se. Odporně hořký nápoj jí zkřivil hezkou tvář.
„To jsou nějaké bylinky, postaví tě na nohy,“ prozradil ji. Magdalena zatnula zuby a jedním lokem to dopila.
„Děkuji,“ vrátila muži hrnek a ten ho odnesl zpět do kuchyně.
„Kdo jsi?“ zeptala se Magdalena, když si muž sedl znovu do křesla. Zamyšleně se na ní zadíval.
„Upír,“ odpověděl bez výrazu.
V tu chvíli jakoby vše dávalo Magdaleně smysl! Je to jen sen, sen, ze kterého se co nejdřív probudí, honilo se jí hlavou.
Muž se ušklíbl. „Když myslíš, ale z tohoto snu se už nikdy neprobudíš“. Nepřestal ji sledovat očima.
Její zorničky se viditelně rozšířily „Ty čteš myšlenky nebo co?“
Muž beze slova vstal, všechny jeho pohyby byly klidné a rozvážné. Pomalu prošel kolem ní, dýchl na ni chlad, který před tím necítila. Po té pokračoval stejně rozvážným krokem po zdi, po stropě a sedl si k užaslé dívce na pohovku.
„To není možné,“ nevěřila vlastním očím. Kroutila hlavou a nechápala, čemu se chystá uvěřit.
„A vše, co se o vás píše, je pravda?“ zeptala se.
„No, myslím, že je to přehnané, opřel se upír o pohovku. „Samozřejmě, že největším nepřítelem je slunce, před přímým žárem se musíme bránit. Ale česnek, rakev, kříž, to jsou dávno zašlé přežitky. Kříž možná kdysi fungoval, ale co lidstvo přestalo brát víru vážně…“ pronesl s ironií. „A ano, jsme bezcitné a věčně hladové stvoření, protože nás to baví. Jsme stejně jako lidé různí. Někdo chce jen uhasit žízeň, někdo upřednostňuje slaďoučké děti, někdo bere jen dospělé. Někdo si hraje se svými oběťmi jako kočka s myší,“ byl v těsné blízkosti její tváře a v očích mu zaplál plamínek ohně. Bavil se, když viděl, jak vše, co říká, je té křehké dívce odporné.
„Tak jako si hraješ ty se mnou?“ nasbírala odvahu Magdalena. Upír se usmál. Líbila se mu. Ta její nezkrotnost. Jiné se klepou v koutě a z ní čiší odhodlání bojovat o svůj život.
„Tak proč si mě sem vzal? Chceš mě zabít?“ špitla.
Upír zvedl svoji bílou ruku a ukazováčkem ukončený dlouhým nehtem přejel přes její štíhlou šíji.
„Ne. Ty jsi mě přivolala. Ty jsi toužila po jejich krvi, když si stála před prahem smrti,“ vysvětli jí upír „A já ti to teď můžu splnit,“ zalesklo se mu v očích
„Postupem času jsme se i my přizpůsobili moderní době. Stačí, když vypiješ tohle“ vytáhl odkudsi pohár s červenou tekutinou „ a to ti usnadní tu proměnu, kterou dokonáme později. Je pak mnohem snesitelnější, než bývala kdysi.“
Magdaleně se zdálo, že slyší slova, ale nedokáže porozumět jejich významu. Měla v hlavě dokonalý zmatek, jedna myšlenka střídala druhou a jediné, co dokázala vnímat, byly jeho upřené oči.
„Vypij to,“
Jako loutka natáhla ruku a odebrala si od něho plný pohár. Jeho oči říkaly: napij se, napij se. Tato jediná myšlenka vytěsnila ostatní a celou jí naplnila. Uchopila pohár oběma rukama a podvolila se. Odporná chuť po pár doušcích byla snesitelnější, pila plnými doušky, až ji tekutina stékala koutkem úst na již zašpiněný růžový nátělník. Při posledních kapkách ji již nevnímala jako odpornou chuť – chuť smrti – chuť krve. Upustila prázdný pohár na koberec a upadla do tvrdého spánku. Muž ho zvedl a postavil na stolek.
„Spi, budeš to potřebovat,“ tyto slova téměř nevyslovil. Pohladil ji po vlasech, ale pocit vítězství, který míval po vykonání tohoto obřadu, necítil. Jakýsi tmavý stín přeletěl přes jeho mysl, ale stejně rychle, jak se objevil, se opět rozptýlil.
Opět vzal dívku do náručí a odnesl ji do jejího bytu.
Tu samou noc šli Krysař, Bouchač, Myšák a Pulec přiznat svoji šéfce, co se přihodilo. Ocitli se v nevelké kanceláři se slepým zrcadlem, přes které byla vidět místnost plná lidí s ruletou uprostřed, okolo byly malé stolky zvoucí ke karetním hrát. Polstrované dveře za nimi tiše zaklaply a před ně si stoupl mohutný muž tmavé pleti v šedém obleku. V koženém křesle se k nim otočila přitažlivá žena s vlnitými blond vlasy. Štíhlou postavu měla oblečenou do kožených přiléhavých kalhot a úzké blůzky. Vzala z mohutného stolu z mahagonového dřeva stříbrnou tabatěrku, vytáhla z ní tenký hnědý doutník a připálila si. Její tvář skrývala pod vrstvou make-upu začínající vrásky. Potáhla z doutníku a v klidu vydýchla kouř. Zadívala se na muže a její pohled okamžitě ztvrdnul.
„Vy idioti,“ zdvihla černý bičík a praštěla s ním o desku stolu. „To už je podruhé, co jste to zvorali, ještě na sebe poštvěte policii! Taková neschopnost se už nedá jen tak tolerovat. Co si vymyslíte tentokrát?“ přejížděla pohledem od jednoho k druhému. „Tak…čekám,“ uhasila nedokouřený doutník o skleněný popelník a začala bičíkem ťukat do dlaně. Jejích nervozitu to ještě zvýšilo.
„No von…“
„My jsme….“ Začal koktat jeden přes druhého.
„Ticho,“ zapálila si nový doutník. „Dostali jste mě do nesnadné situace, jestli mě do konce týdne někoho neseženete, bude to to poslední, co jste zvorali, pánové. A teď“ vydýchla kouř „vypadněte.“ Muž v obleku jim otevřel s úsměvem dveře.
„A Krysaři, ve tvým zájmu se postarej o svědky,“ pronesla. Krysař se neotočil, jen pokýval hlavou na souhlas. Všichni urychleně opustili kancelář. Když se dostali na čerstvý vzduch, oddychli si.
„Pěkně jsme zpanikařili, jak začátečníci. Teď se nebudeme nějakou chvíli ukazovat pohromadě, dokud se nevyřeší ten malý problém. Je to dost vo hubu,“ řekl Krysař. „Stačí, že dost lidí ví, že chodíme k Stanovi. Budeme ho muset někam zašít. Bůh ví, co poldům ta káča nakukala.“
„OK,“ souhlasili ostatní.
„Když bude potřeba, najdu si váš.“ Řekl Krysař na účet Myšáka a Pulce. „A teď si dejte vodchod, pro dnešek to už stačilo.“ Muži poslechli a zmizeli ve tmě.
Krysař s Bouchačem šli tmavou ulicí směrem k béžovému sedanu. Bouchač vytáhl dálkové ovládání a auto zapípalo na odpověď. Nastoupili a zůstali sedět v autě.
„Musíme se o ni postarat dřív než začne kecat,“ pronesl Krysař. „A taky se zbav toho auta.“ Bouchač nakrčil nos „Sakra, už jsem si na něj zvykl. No, a jak to chceš udělat s tou holkou, máš tam ještě toho fízla?“ podrbal se ve vlasech.
„To si piš, zítra s ním dám pokec a uvidíme, jaká je situace. Stejně mi dluží za tu malou brunetku laskavost, vzpomínáš?“
Vzpomínali a oba se nechutně zasmáli.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
