|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: 5. kapitola - Celý můj život ::
 Miky |
publikováno: 31.05.2010, 21:04
|
| *Úvodní výklad Platonovy jeskyně není odnikud zcizen, pochází z mé hlavy (jen pro jistotu). |
| |
|
|
„…, Platonovu jeskyni můžeme tedy chápat jako vysvětlení toho, jak vypadá poznání. Samozřejmě s sebou přináší i své stinné stránky a z ukázky bylo jasné, že Platon chápal poznání jako něco, po čem lidé touží, ale čeho by se také měli obávat – strach zobrazil jako obyvatele jeskyně, kteří mají problém přijmout zpět mezi sebe člověka, který je jiný, který ví, který poznal.“*
Mladý profesor se zvedl z prázdné přední lavice a přešel ke katedře. „Připomínám na příští hodinu práci ‚Gnozeologie a já‘ nebo ‚Ontologie a já‘, společně si je přečteme.“ Sebral z lavice svých pár drobností a zamířil ke dveřím přesně v okamžiku, kdy zazvonil všemi tolik očekávaný zvonek. „Užijte si víkend, nashledanou.“
Třída zamumlala několik pozdravů na rozloučenou a studenti se postupně začali zvedat a opouštět učebnu s vidinou příjemně stráveného odpoledne a víkendu, který mohl být jeden z posledních teplých v roce. Blížil se konec září a jak už to na podzim bývá, nikdo nemohl vědět, kdy uhodí první mrazy a trávit volný čas venku bude mnohem méně příjemné než doteď.
„Jo, čau,“ zamumlal Jirka a kývl hlavou na několik spolužaček, které se za ním a Monikou otočily ve dveřích. Učebnici, která, jak soudil podle jejího vzhledu, prošla už rukama mnoha studentů, zastrčil mezi ostatní v batohu. „Jdeme?“
„Můžem,“ zvedla Monika židli na lavici a společně s bratrem vyšla ze třídy. „Konečně je víkend,“ vydechla s úlevou, když scházeli ze schodiště a jediným společníkem jim bylo ticho deroucí se do každé skuliny zdí přerušované pouze jemným hlukem z přízemí budovy. „Žádná škola, úkoly, vstávání… prostě relax.“
„Mě škola ani nevadí,“ namítl Jirka. „Náhodou je to tu fajn.“
„Prosímtě… každý zbožňuje víkend.“
„Vidíš, já ne. Jen sedět doma… je to… prostě jsem radši ve škole. Ondra je tento víkend u taťky?“
„Jo,“ hlesla Monika a odemkla svou skříňku, ze které vytáhla boty a začala se přezouvat. Vidět jí Jirka do obličeje, přísahal by, že se jí ve tváři objevil zvláštní výraz – snad zlost a znechucenost, možná strach nebo obavy. Opona ve formě hnědých vlasů však byla spuštěna a jediné, co mohl udělat, bylo také se přezout a starostlivě sestru pozorovat.
„Moniko? Nevystrašil jsem tě tehdy tím snem, že ne?“
„Já nevím, co se ti zdálo,“ zavřela tmavě modrou skříňku a zacvakla visací zámek. „Ale vystrašils mě. Koukni, Jirko… radši mi řekni, co máš v plánu na víkend.“
„Nechci mluvit o víkendu, navíc – ty stejně víš, jak jej strávím. Jo, půjdu se sám někam projít, možná budu vypadat jako blázen. Pak se vrátím domů a budu si číst. Nepůjdu ven s kamarády ani s vámi nebudu chtít hrát žádnou společenskou hru…“
„Myslím, že bys měl. Měl by sis s námi sednout, povídat si o čemkoliv – o škole, učení, knížkách nebo třeba globálním oteplování, já nevím. Ale neměl by ses sám potulovat po venku, jen tak marnit čas. Nedělá to dobrotu“
„Nemarním čas. Nevadí mi být sám, mám to rád. Copak nemáš občas chuť vypnout, nevnímat svět a být někde, kde jsi jen ty a nikdo jiný?“
Monika na něj pohlédla se soucitným výrazem ve tváři; nakrčila spodní ret a svraštila čelo. „Ne, Jirko. Nemám.“
Tati pojď se mnou stavět letadlo prosím chci jít ven vezmi balon půjdeme si kopat pomůžu ti umýt auto-
„Já mám. A nestydím se to přiznat, ať ti to přijde zvláštní nebo podivínské. Když jsem sám, nikdo kolem mě nechodí po špičkách a nehází na mě obličeje stylu ‚všechno bude jednou dobré‘. Já tomu stejně nevěřím, i když se to ozývá z každé strany. Nevěřím na nějaké ‚jednou‘, protože nikdy se nestane něco takového, aby to změnilo to, co se už stalo. Všechny tyhle ‚jednou‘, které jsem za celé léto slyšel, jsou jen kulisa, ve kterých přede mnou hrajete divadlo na nějakou moji útěchu nebo co.“
Ironicky se uchichtl. Přistihl sám sebe, jak se mu zatajil dech a zachvěly rty. Zhluboka se nadechl.
Proč jsi nepřišel paní učitelka řekla že to bylo dobré lidi mi tleskali a díval jsem se ve které řadě sedíš nebyl jsi tam-
„Nekupoval jsem si vstupenku, Moniko. Nechci na to pitomé představení už dál koukat. Chci přemýšlet nad tím, co se stalo, a ujasnit si, co dělat dál.“
Pomalu a s mírým zaváháním se otočil a vykročil chodbou ze šaten k východu ze školy. Naoranžovělé slunce prosvítalo okny dovnitř a doprovázelo Moniku, když se kolem skupinky studentů vydala za bratrem.
Martina se natáhla přes stůl a na jeho vzdálenější stranu položila zašlou černobílou fotografii. Bříšky prstů přejela jemně po osobě, která na ní byla zvěčněna, opřela se o opěradlo ratanového křesla a rozhlédla se po zámeckém parku. Mezi jasně zeleným listím se jako první náznaky podzimu objevovaly žluté ostrůvky. Lehce narůžovělá obloha dávala znát, že slunce brzy zajde a celá vesnice se ponoří do další noci.
„Není ti zima?“ objevil se za ženou Michal, chytil ji za ramena a pohledem zkoumal stůl, na kterém bylo rozloženo mnoho fotografií.
„Ne,“ usmála se. „Je tady příjemně.“
Chytila jeho ruku, která jí spočívala na rameni.
„ Marťo…“ posadil se na židli vedle stolu. „Co takhle všechny tyhle fotky vzít a… zavřít je zpátky do krabice?“
„Nedávno,“ nadechla se Martina, „jsem se pokoušela o pravý opak. Zase jsem hrála tu hru na návštěvníka, jak jsi mi poradil. Nepomohlo to, bylo to jen divné, jako bych se pokoušela vymazat celý svůj život. Ale tohle,“ ukázala na stůl před sebou, „tohle je celý můj život. Tohle je přesně to, na čem mi kdy záleželo a když tady tak sedím a koukám na všechny tváře… výrazy, úsměvy, vzpomínám na okamžiky, večery a dny… tak zapomenu, že jen sedím a koukám.“
„Co kdybychom šli raději dovnitř? Měla by ses dneska pořádně vyspat.“
„Já nemůžu…“ vzlykla Martina a rukou si zakryla ústa. „Nemůžu… prostě nemůžu. Ne… už nevím jak dál, nevím co s tím vším dělat, já… prosímtě pomoz mi… prosím.“
„Miláčku,“ odhrnul jí jemně vlasy z čela, „víš, že jsem tady pro tebe. A vždycky budu.“
„Zůstal jsi mi jen ty… ztrácím všechny kolem sebe… kdybych musela přijít i o tebe, už bych to nepřežila.“
„Mě přece neztratíš. Nikdy. Teď vezmeme tyhle fotky – všechny z nich – a dáme je zpátky do krabice. Ano?“
Martina po pár okamžiích jemně přikývla. Natáhla se pro nejbližší fotku a chvíli si ji podržela před očima.
„Proboha…“ hlesla, „podívej se. Byla jsem tak sebevědomá… i první den jsem šla do školy sama. Ale dalo mi hodně práce mamku přemluvit, aby mi to dovolila. Stejně si pořád myslím, že šli celou cestu za mnou,“ usmála se, z koutku oka se jí skutálela slza a zanechala jí na tváři vlhkou stopu. „Tak strašně bych si přála ten den zažít znovu a vzít je s sebou, nechat je podívat se na mě, jak sedám do lavice. Myslím, že by byli šťastní.“
„Určitě by byli, tím jsem si jistý. A právě teď by nechtěli, aby ses trápila, rozumíš? Takže budeš dělat to, co by si přáli, a já ti se vším pomůžu. Pamatuj na ty oslavy, co jsou příští týden. Tví rodiče je pořádali s nadšením a měli je rádi. Uděláme to stejně, jako by to udělali oni, ano?“
„Děkuju… děkuju,“ šeptla jen a natáhla se pro zbytek fotografií. Ve stejném okamžiku se však zvedl vítr, léty zašlé kusy papíru se ladně zvedly ze stolu a posypaly trávník kolem stolu. Martina zůstala stát uprostřed poletujících bílých skrvn a nejistě se usmála.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
