» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141481

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Mlhou se, přátelé, dá projít jedině poslepu ::

dimitrij	publikováno: 22.04.2010, 22:48


	O týden později se Tyčka zastavil v jejím bytě na rohu ulice. Vřele se přivítali, políbili se hned na schodech. Pak zapadli dovnitř. Tyčka se uvelebil na gauči uprostřed prostorný místnosti a s nelibostí si uvědomil, že skutečnost předčila všechny jeho děsivý představy. Na zdech visely obrazy a barevný plakáty s Johnem Lennonem, Yoko Ono a Frankem Zappou. Tyčka kdysi viděl záznam společnýho koncertu těch tří. Byl to děs. V rohu dřímala akustická kytara, vedle malířskej stojan, skříňka se štětcema a pomačkanejma tubama barev. Nechyběly vonný tyčinky, vodní dýmka, sklíčka na trávu a prázdný lahve poházený všude okolo. Hanka zmizela někde za rohem, ale za malou chvilku se zase vrátila. Tlačila před sebou pojízdnej stolek plnej chlastu. „Nalej si,“ usmála se. „Zbytek přijde, co nevidět.“ „Jakej zbytek,“ zeptal se Tyčka, ale neznělo to jako otázka. Tyčka se nikdy nenaučil správně intonovat a klást důraz na patřičný slabiky. „Mí přátelé. Je jich celá kupa. Scházíme se každej čtvrtek.“ „Je úterý,“ informoval Tyčka. „Jop. V úterý se scházíváme taky. Úterky a čtvrtky.“ „Myslel jsem, že to bude hezkej večer ve dvou,“ namítl Tyčka. „Budou se ti líbit, neboj,“ řekla a začala poletovat po místnosti a uklízet. Sesbírala flašky a nahrnula je do rohu. Tyčka si v tichosti prohlížel Hančiny obrazy, ale nedávaly mu žádný vodítka, který by pomohly nakouknout do její hlavy. Fantasmagorický výjevy a utopický vize, šla z toho cítit snaha bejt originální a vyjímečná. O ní samotný to ale neříkalo nic. O její osobě toho víc vypovídal i ten děsivej svinčík a příšernej smrad v nevětraný místnosti. „Třeba Gusta,“ řekla Hanka zatímco vysypávala popelník na druhý straně. „Píše poezii, moc talentovanej kluk, dva roky bydlel ve Francii. Na vlastní náklady si tam vydal dvě nebo tři sbírky, nějakej výtisk tu ještě někde musím mít.“ Jeho obraz se v Tyčkově hlavě zjevil jako děsivej přízrak. Hubenej dlouhán ve vytahaným roláku. Utrápenej ve svejch bolístkách, přesvědčenej o totální jedinečnosti svýho tuctovýho osudu. Tyčka do sebe kopnul panáka rumu. Obvykle jenom tak popíjel, ale ten večer si žádal malou výjimku. „Co takhle si ve dvou vyjít někam ven?“ zkusil to Tyčka. „Blázníš? Neblbni, bude to skvělý, zamilujou si tě, uvidíš,“ přicupitala Hanka ke gauči a skočila Tyčkovi do náruče. Vrněla jako kotě. Její pleť připomínala tekoucí med. „Kamil bude přesně tvuj šálek kávy,“ přemlouvala. „Píše prózu, krátký povídky. Pár věcí mu vyšlo v různejch časopisech. Z toho kluka bude jednou něco velkýho, věř tomu. Nebo Hugo. Hudebník. Určitě nebude problém překecat ho k pár číslům,“ kývla hlavou ke kytaře. „Máš přece rád muziku nebo ne.“ Nezlepšuješ to, pomyslel si Tyčka. Obraz nadcházejícího večera mu v hlavě nabýval na detailech a výsledek se mu nezamlouval ani trochu. Viděl třpytivej dav tvořivejch umělců tupejch a nudnejch ve svý umíněný sebestřednosti. On sám seděl mezi nima jako šedej flek v záhonu rozkvetlejch tropickejch rostlin. Taky si dokázal docela reálným způsobem představit všechny ty účesy. Jistě nebude chybět minimálně jedna zrzavá ofina, složitý copy, medúzovitý tvary, patky přes půl obličeje, mastný vlasy svázaný gumičkou. Nedbalá elegance před obrovským zrcadlem pečlivě vypiplaná a vymazlená do posledního detailu. Lidé, co prostě MUSÍ vypadat exotičtěji než zbytek světa. Už první letmej pohled MUSÍ říkat: „Tak tohle není obyčejnej týpek, tohle je přece někdo, kdo vezme kus hovna a uplácá z něj originální šperk.“ Ne ne ne. Ó můj bože, jenom tohle ne, pomyslel si Tyčka. Tyčka se do Hanky zakousl, ale ona se po chvilce odtáhla a zase se dala do úklidu. „Brzo tu budou,“ špitla. „Necháme si to na pak,“ mrkla. Tyčka přemýšlel, na kolik chlapů už asi takhle zamžikla a pak se trápil tím, jak se co nejrychleji a nejnápadněji vytratit ven. Mohl by Hanku přetáhnout kytarou a pak prostě odejít s flaškou rumu v podpaží, ale určitě tu někde budou poletovat i elegantnější varianty, jenom po nich chňapnout, pomyslel si Tyčka. Stejně si s tou představou dál pohrával... ...Hanka zrovna shrnovala rozsypanej tabák z kávovýho stolku, když se k ní Tyčka připlížil. Napřáhnul se a prásknul ji hranou otřískaný akustiky do hlavy. Ozvalo se křupnutí a ještě jeden nehezkej zvuk. Struny byly rozladěný. Hanka se přelomila přes stůl, z hlavy ji crčela krev. Tyčka se rozhodl dát kytaře ještě jednu ránu z milosti, nebyl to kdovíjakej instrument. Tyčkovi ruce se znovu napřáhly a kytara opět dopadla na Hančinu lebku. Ozvalo se další křupnutí a nástroj se zlomil ve dví. Vytratit se ven již bylo dílem okamžiku... Ok. Takhle ne. Tyčka do sebe hodil další rum. A vlastně by to nemusel být až tak špatnej večer, přesvědčoval se. O poslední špetku naděje však přišel, když o dvacet minut později zaslechl hosty, co se scházeli v předsíni. Jejich hlasovej projev byl afektovanej a posazenej minimálně o dvě oktávy výš, než by bylo normální. Tyčka sebral nejbližší láhev a zmizel na balkon. Studenej vzduch mu dělal dobře, cejtil se svěží a odpočatej. Daleko od toho pekla vevnitř. Když Tyčka zjistil, že se nachází v pouhým třetím patře, dlouho se nerozmýšlel a sešplhal dolů. Byl šťastnej, že z toho vyvázl tak snadno. Štastnej, že nemusel vidět tváře těch ničemů. Byl vlahej večer, hlína byla mokrá a voňavá, psi štěkali a cvrčci se tehdy činili, jako by to byl jejich poslední den, jako by chtěli dohnat celej svůj ubohej proflákanej hmyzí živůtek. Není zlý proflákat svou existenci, ale je důležitý proflákat ji stejným způsobem jako všichni ostatní. I jemnej krok stranou se setká s nepochopením a těžkostmi. Nebo taky ne, může to být přesně naopak. Ten večer nebylo jistý nic, všecko bylo utkaný z jemný mlhy, cokoliv se mohlo rozplynout během mrknutí oka, cokoliv mohl bejt jenom přízrak. Třeba Hančin přízrak, kterej se rozplynul příchodem do jejího bytu. A stovky tisíce bloudících přízraků dalších lidí, nekonečnej počet nejrůznějších omylů a klamů. Tyčka si uvědomil, že se vlastně pohybuje po docela strašidelným místě. Lepší by bylo zavřít oči před vším tím hororem a nikdy je už neotvírat, držet se nejbližší zdi a jít podél ní. Nebo možná taky ne. Čert aby se v tom vyznal. Tyčka bloudil mezi panelákama, míjel dětský hřiště, houpačky a prolejzačky. Popíjel z lahve a bylo mu božsky. Samota mu dělala dobře, cítil se fajn, když na sobě necítil cizí pohledy, nemusel hlídat, jestli mu při močení neukáplo na nohavici, mohl mít boty až po tkaničky upatlaný od bláta, všechno to bylo fuk. Když se Tyčka cítil dostatečně uchozenej, sednul si na zem a už jenom popíjel. Přemýšlel o bludišti, do kterýho ho matka vyvrhla. Porod je brutální způsob jak přijít na svět, způsob plnej bolesti, křiku a utrpení. Je to malá příprava na dny nadcházející. Jasně, že všechno může proběhnout čistě a rychle, ale Tyčka tehdy upřednostňoval první pohled na věc. Po narození se malej člověk ocitá v prvním bludišti. Už v něm je plno stínů a přízraků. Nic není jistý, nic kromě pevnejch zdí a vědomí, že každej labyrint má dveře vedoucí ven. Venku ale čeká další bludiště a noví démoni. Nemá smysl chtít se probít na druhou stranu, pomyslel si Tyčka. Seděl opřenej o kmen stromku, počítal hvězdy na obloze a hladina chlastu v lahvi se pomalu blížila ke dnu. Bude do flašky moct vložit papírovej vzkaz, až bude prázdná. Všeříkající jasnou prosbu o pomoc. Tyčka se uchechtl nad tím nápadem. Odněkud se přimotal toulavej pes. Srst měl flekatou a nepravidelně rozježenou. Opatrně se připlížil až k Tyčkovi, pečlivě si ho očichal a potom se dal do olizování jeho dlaně. Tyčka se otřásl hnusem, když mu vlhkej jazyk zajel mezi prsty. Odstrčil čokla dlaní, ale nepomohlo to. Nebyl to žádnej drobek, zvíře mohlo mít dobrejch třicet kilo. Tyčka musel použít pořádnou ránu pěstí, aby psa odehnal. Mrskl po něm lahev a ta se rozbila o zeď činžáku. Po pár minutách Tyčka spokojeně usnul. Druhej den se vzbudil jenom díky tomu, že se čokl vrátil a uvelebil se vedle něj. Celou noc ho zahříval svým tělem a Tyčka nevěděl, jestli mu má bejt vděčnej nebo ho kopnout do boku za prodloužení trápení. Nakonec se nad zvířetem slitoval. Dal mu jméno Prcek. Tyčka se sesbíral ze země, oprášil si zasviněný hadry a vydal se domů. Prcek poskakoval kolem a radostně vrtěl ocasem. Po dlouhý době z něho zase byl šťastnej a spokojenej pes.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Karel Čížek	24.04.2010, 2:39:47

Ano, to je ono! Počáteční hejt mi mluvil z duše, miluji tuhle nenávist vůči sebestředným "umělcům". Taky dávám plus za tu kompozici: stalo se něco důležitýho, ale nijak se to neřeší, příběh pluje jinudy. Víc takových textů na saspi. PS: Stejně jako čuk bych se s Tyčkou ještě někdy rád potkal.

Šíma	23.04.2010, 11:01:17

Líbilo a oslovilo, co víc můžu dodat? Fandím oběma (Tyčkovi i Prckovi)! ;-) P.S. Ta jména jsou mi nějak povědomá! Hihi, ale čert to vem... Prcků a tyček běhá po světě? Jen kdyby ten svět nevypadal opravdu jako takový labyrint plný labyrintů a každý neměl plno dveří a místností, které se otevírají a zavírají jak tomu chce (snad i) samotný Osud! Někdo je životem vláčen, někdo jím proplouvá, ale nikdo netuší, zda bude další část této plavby poklidná, či za rohem číhají nějaké ty "peřeje" a "skaliska", nebo "bezedná propast"! A lidé se neustále míjejí, setkávají, nacházejí a opouštějí... Pěkný text, jen jsem chvíli uvažoval, jestli tu holku tou kytarou fakt nepřizabil, nejspíš šlo jen o snění v bdění... Uf! ;-)

čuk	22.04.2010, 22:48:26

Dost brutální text o "děsným" prostředí a s "děsnejma" hrdiny. Syrové pojetí, lidová nespisovná řeč je osvěžující (i když v některých místech je ono ej nahromaděno až příliš). Text trochu připomíná ohrnutý pysk beatniků bludně hledajících v marastu. Tyčka je sympatický a má pod slupkou citlivé srdce. Povídka sice nemá výraznější příběh, je to spíš momentka jednoho nepodařeného večera zklamaného kichotovského hrdiny, má však podtext i pointu. Rád bych se s Tyčkou a Prckem setkal v nějaké další povídce.