|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Hřích ::
| úryvek z mé podstatně delší prózy. |
| |
|
|
Probrala jsem se kolem jedenácté dopoledne. Venku se snášely drobné vločky sněhu..už mi to lezlo na nervy. Věčný sníh a tma už ve tři dopoledne. Tuomas v posteli už nebyl. Na stole jsem našla vzkaz: <i>Musel jsem jít vyřídit něco ohledně večera, taky vezmu nějakou ledničku dřív než se všechno zkazí.Do dvanácti jsem doma. Líbám tě. T.</i>
Tuomas:
Mráz a sněhové vločky byly všudypřítomné. Ještě musím pro tu ledničku..Úplně jsem na ní zapomněl, pomyslel jsem si. Kolik je? Jedenáct. Kat už je možná vzhůru…Zamířil jsem do nejbližšího obchodu s elektrospotřebiči. Musím vybrat něco normálního a s dobrou cenou. Kat nesnášela když jsem moc utrácel..Našel jsem oddělení s ledničkami a mrazáky. Koukal jsem na to jako blbec, vůbec jsem netušil co by správná lednička měla mít. Měl jsem vzít sebou Kat..
„Exuse me..“ zaslechl jsem dívčí hlas za zády. Když jsem se otočil, spatřil jsem o něco menší dívku s brýlemi na nose. Pozorovala mě veselýma, zelenýma očima a rozpačitě se usmívala.
„Ano?“ usmál jsem se na ní. Trochu vytřeštila oči a zrudla. Sám pro sebe jsem se musel usmát. Bylo to roztomilé.
„Mohl byste mi po-poradit?“ pokračovala anglicky a trochu přešlápla. Čekal jsem, že bude chtít podpis, nebo něco. Trochu mě překvapila.
„Jistě,“ Přikývl jsem.
„Potřebuju vybrat nějaký telefon. Jenomže tomu rozumím asi tak jako sob řízení autobusu,“ Rozhodila rukama a bezradně koukala do prosklené výlohy s mobilními telefony.
„Cože?!“ vyprskl jsem. Sob řízení autobusu? Rozuměl jsem dobře? Smál jsem se jak pominutý. Zelenooká dívka na mě koukala jako na blázna, ale pak se začala taky smát. Když jsme se oba konečně uklidnili (přičemž na nás prodavačka dost pohoršeně koukala), jali jsme se oba studovat parametry telefonů. Telefonům jsem celkem rozuměl, nikdy mi totiž žádný nevydržel déle jak rok. Vybral jsem jí z nabídky mobilů tři, které by stály za to a byly cenové dosažitelné pro tak mladou dívku, jako byla ona. Nemohla být starší než Kat. Kat..Slíbil jsem, že do poledne budu doma..Kolik je? Tři čtvrtě..Sakra..Ještě jsem nevybral tu pitomou ledničku.
„Takže teď je to na tobě..“ hlesl jsem a konečně jsem se narovnal. Zmateně zavrtěla hlavou. Došlo mi, že celou dobu koukala na mě, takže můj výklad byl naprosto k ničemu. Kupodivu mě to pobavilo.
„Promiňte..“ špitla a rychle odvrátila oči k telefonům.
„Tuomas,“ Nabídl jsem jí ruku k seznámení. Ani nevím proč. Byla zvláštní. Obyčejná, ale..zvláštní.Hezká. Zaraženě na mě koukala, ale nakonec přijala podanou ruku a překvapivě silně jí stiskla
„Markéta,“ Řekla česky
„Češka..“ zasmál jsem se. Markéta na mě vyvalila oči.
„Jak to víte?“
„Tykej mi..“pokáral jsem jí a ona zahanbeně přikývla. Uvědomil jsem si, že se stále usmívám jako pitomec.
„Myslím, že vezmu tu Nokii.“
„Jasně, je to klasika. A vydrží..“ přitakal jsem. Usmála se na mě širokým úsměvem.
„Kiitos.“ Zazubila se a odcupitala k pultu. Se smíchem jsem zavrtěl hlavou, jako kdybych chtěl vzpomínky na její zelené oči vymazat a opět jsem se vrátil k ledničkám..V tu chvíli jsem se ale vážně naštval: Kašlu na to, ať si Kat nadává jak chce. Nebudu tady stát dvě hodiny. Ta dražší určitě bude lepší!
Se zelenookou Markettou (jak jsem si jí pojmenoval v myšlenkách finsky) jsem se setkal u pultu. Překvapilo mě, že tu ještě je. Dohadovala se o čemsi s prodavačkou.
„Co se děje?“ naklonil jsem se k ní. Lekla se a ucukla. Došlo mi, že jsem s ní zaflirtoval. Pitomče! Nadával jsem si nejhoršími nadávkami, protože jsem jí vyděsil. Ale proč? Nebylo to jedno? Je to cizí holka! Až vyjdu z obchodu, už jí nepotkám! Chvíli na mě koukala, ale pak nakonec vykoktala odpověď.
„Ta ženština mi tvrdí, že mobil má jinou cenu, než je támhle,“ Ukázala na prosklenou výlohu, u které jsme se smáli před pár minutami.
„Kolik ten mobil stojí?“ zeptal jsem se finsky prodavačky, která očividně měla problémy s angličtinou. Blonďatá, asi třicetiletá žena vytřeštila oči. Poznala mě.
„Pane Hietala!..“
„Odpovíte mi prosím?“ ptal jsem stále slušně, ale popravdě řečeno mi neschopná prodavačka začínala brnkat na nervy.
„192 euro,“ špitla.
„ V té prosklené skříni bylo 180 euro.“ Odpověděl jsem neústupně. Znervózněla.
„Omlouvám se, pane Hietala, ale ta sleva platila do pátku a dnes je sobota.“
„Tak proč to tam stále máte?“
„Zapomněla jsem na to, omlouvám se.“ Sklopila hlavu prodavačka. Marketta na nás vykuleně koukala. Poznal jsem, že finsky moc nerozumí. Tím líp pro mě.
„Nechte jí zaplatit těch 180 euro, já zbytek doplatím.“ Mávnul jsem rukou. Beze slova mě poslechla.
„Děkuju moc,“ Zamumlala Marketta udiveně, když dostala mobil a peníze nazpátek.
„Není zač..“ usmál jsem se jak nejlíp jsem uměl. Dívala se mi do očí a nějak se neměla k odchodu. Ve mně zuřil boj. Už jsem měl zpoždění. Ale nechtěl jsem nechat Markettu jen tak odejít. Chtěl jsem jí znát. Proč? Do háje. Mám doma Kat. A miluju ji, ne?...Znovu jsem se zahleděl do těch zelených očí.
„Tak se měj..ahoj..“ zamávala mi Marketta a vyrazila z obchodu ven. Rychle jsem se vzpamatoval a vyběhl jsem ven za ní
„Marketto!“
Bože co to dělám?
Zastavila se překvapeně se otočila.
„Nechceš..zajít na kafe?“ napadlo mě najednou. Musel jsem vypadat jako zoufalec.
„No…nepiju kafe,“ odpověděla zmateně.
Bože!
„Dáš si..čaj,“ pokrčil jsem neurčitě rameny.
„No..tak jo,“ kývla.
„Tak..Chvíli na mě počkej..já..musím ještě dovnitř!“ Ukázal jsem na dveře do elektra. S úsměvem přikývla a zůstala stát. Rychle jsem doběhl zpátky do obchodu, nadiktoval adresu, vybral ledničku, která mi padla do oka a vyskládal prodavačce na pult hotovost i za Markétu. Spěchal jsem. Bál jsem se, že nepočká. Vypadala pořád tak vyděšeně a stydlivě. Bála se mě? Káral jsem se za to, nad čím jsem přemýšlel. Přeci mě doma čeká Kat. Ulevilo se mi, když jsem spatřil Markétu venku čekat. Seděla na kapotě mého auta. Zasmál jsem se a šel jsem auto odemknout.
„Jak víš, který je moje?“ smál jsem se. Marketta zrudla a vyskočila jako čertík z krabičky
„Ježiš promiň, jsem ale blbá..jsem nevěděla, že je tvoje.“
„V pořádku, nic se nestalo.“ Smál jsem se dál. „Tak nastup, vím o jedné kavárně, kde mají vážně dobrý kafe…a taky čaj.“
Marketta se rozesmála, přesto trochu váhala jestli má ke mně nastoupit.
„Neboj se, nic ti neudělám..“ řekl jsem vážně. Ona se mě doopravdy bála..?
Zavedl jsem jí do kavárny, kde jsme většinou dělali rozhovory s novináři. Byl to opravdu seriózní podnik. Když jsem Markétě otevřel dveře spolujezdce, aby mohla vystoupit, zrozpačitěle poděkovala. Byla tak roztomilá..
Seděli jsme u stolu, popíjeli kávu a čaj a ona mi vyprávěla, proč je vlastně ve Finsku:
„Dělám tu au-pair. Vždycky jsem chtěla do Finska. Miluju Finsko.Akorát ještě neumím finsky.“ Zazubila se a usrkla horkého čaje. „Co děláš vlastně ty?“
„No…“ zaváhal jsem..Mám jí říct pravdu? „Podnikám..“
„Aha, a s čím?“
„S muzikou.“ Pokýval jsem hlavou a raději jsem uhnul očima do hrnku s pressem.
„Prodáváš cédečka?“
„Jo..Prodávám cédečka,“ Usmál jsem se na ni. Úsměv mi oplatila a rozhlédla se po kavárně. Měl jsem trochu času si ji prohlédnout. Zelené oči těkaly po podniku a po lidech. Měla hezký rovný nos s malými nenápadnými pihami okolo a pěkně tvarované rty..Rty..Sakra, na co to myslíš? Ne, už takový nejsem. Nechci být. Slíbil jsem to. Ale když ona..Ne! Otočila ke mně tvář a znovu se usmála. Všiml jsem si, že má pěkné lesklé vlasy, krátce střižené a černě podbarvené. Se spojitostí s vlasy jsem si uvědomil, že mi povoluje culík. Stáhl jsem gumičku z vlasů, abych si culík uvázal znovu. Marketta na mě udiveně koukala. Už jsem to moc nevnímal, ale věděl jsem, že holky obdivují mou dlouhou, tmavou hřívu.
Povídali jsme si ještě dvě hodiny, které utekly jako voda. Smáli jsme se a vtipkovali. Poznával jsem jí čím dál víc. Už se tolik nestyděla. Nechal jsem jí, ať pozná i ona mě. Cítil jsem se s ní opravdu dobře, takhle jsem se nepobavil už dlouho. Byla vtipná, chytrá a měla dobré nápady a postřehy. Když jsem se podíval na mobil, blikaly tam na mě tři smsky od Kat. Měl bych jít..Ale nechtělo se mi ani náhodou. Zvláště když jdu pozdě. Bude naštvaná a mě se nechtělo nic vysvětlovat, ani žehlit. Najednou se u stolu objevila jakási dívčina.
„Ahoj..Podepsal by ses mi prosím?“ apelovala nadšeně a hltala mě očima. Marketta na ní nechápavě koukala.Poté, co se podívala na blok a tužku, kterou držela křehká zrzka v ruce, asi jí to došlo a tázavě se na mě podívala. Zhluboka jsem se nadechl, netušil jsem co mám dělat. Nakonec jsem kývl a podepsal jsem se jí na prázdnou stránku i s věnováním.
„Můžu se podívat?“ oslovila Marketta, k mému překvapení, tu zrzku, která zkazila mou malou lež. Zrzavá fanynka jí zmateně podala blok. Marketta si přečetla, co jsem napsal a pak jí to beze slova vrátila.
„To jsi asi nějaký známý podnikatel..“ rýpla si, ale usmívala se.
„Omlouvám se ti..Měl jsem pocit, že bych tě vyděsil, kdybys věděla, kdo jsem.“
„A kdo teda opravdu jsi?“
Trochu mě zarazilo, že jí moje jméno nic neříká (ano mám vysoké ego).
„Zpívám v kapele.“
„Cože??“ vykulila oči a málem vylila druhý šálek čaje, který před chvíli přinesl číšník.
„Jsem zpěvák.“
„Mi chceš jako tvrdit, že tu sedím na čaji se zpěvákem, ke kterýmu choděj pro podpisy a kterého jsem potkala v zapadlym elektru??“
„Hmmm jo..“
„ty jsi ale vtipálek!“ smála se. Když ale viděla, že to myslím vážně, tak ztichla.
„A kde zpíváš?“
„Se Sinners.“
„Ty seš ten, co chodí s tou Češkou? Proto jsi poznal, že jsem taky Češka? No to je blbej vtip.“
„Omlouvám se, jestli jsem tě nějak..“
„Dobrý dobrý..“ mávla rukou, ale stále ještě vydýchávala nově vstřebanou informaci.
„Znáš nás?“
„Něco jsem od vás slyšela, ale moc toho nebylo.“ Řekla upřímně. A já jsem byl za to rád. Byl jsem rád, že už věděla, kdo jsem, a nebyla jedna z fanatických fanynek.
„Budu muset jít“ Oznámil jsem, když jsem se podíval na hodinky. Tři odpoledne. Už byla tma. Kat mě zabije.
„Jasně..“ kývla a přichystala si peněženku.
„Chceš mě naštvat? Pozval jsem tě.“
„jo..tak..dík,“ smích jí trochu přešel. Uvažoval jsem proč. Bylo jí líto, že naše „vysmáté“ tři hodinky končí?
„Dneska večer máme koncert. Přijdeš?“
„Cože?“ zase na mě koukala jako péro z gauče. A já se musel začít smát. Byla prostě skvělá.
„Tady máš moje číslo,“ Podal jsem jí vizitku „Doraž a já tě tam dostanu zadarmo. Nemusíš nás poslouchat, bar mají špičkový.“ Zasmál jsem se „ Ale rád bych tě tam viděl..“
Udiveně zírala na vizitku, kde bylo mé jméno, název kapely a telefonní číslo. Pak zírala na mě.
„Já nevím..Pokusím se..Možná.“
„Bylo to fajn odpoledne..Rád bych si s tebou ještě popovídal..Keko..“
Zasmála se, když jsem použil přezdívku, kterou jí vymyslel její mladší bratr.
„Teď nastup, odvezu tě kam budeš chtít. Nenechám tě jít samotnou, když je tma..a zima.“
Neprotestovala a nastoupila. Nadiktovala adresu rodiny, kde pracovala. Celou dobu jsme jeden druhého po očku sledovali. Poté, co moje ruka nechtěně zavadila o její nohu, když jsem řadil, znovu zrudla a já věděl že jsem v háji. Peter měl nakonec možná pravdu..Ale ne…já s ní nechtěl hned spát..Jako tehdy. Já jsem měl potřebu jí hýčkat a smát se s ní. Zastavil jsem před domem jejích „zaměstnavatelů“.
„Díky za všechno.“ Řekla upřímně.
„Není za co..Večer tě čekám..“ mrknul jsem na ní. Jen se usmála a zůstala na mě koukat. Její zelené oči mi těkaly po obličeji, ale já viděl jen jediné – její rty. A když jsem se jich bez rozmyslů v iracionálním záchvatu dotkl, nelitoval jsem. Hebkost a její vůně mě uvěznily navždycky v ní. Byl jsem tak neuvěřitelně šťastný, že se nechala políbit. A neuvěřitelně nešťastný, protože jsem právě zničil vše, co jsem si s Kat vybudoval…
Vrátil jsem se domů zamyšlený a zatrpklý. Co jsem to jen udělal? Marketta vyběhla vyděšeně z auta, ani se neohlédla. Podvedl jsem Kat.Mou sladkou lásku Kat. Se zaváháním jsem odemkl dveře od bytu. Kat seděla na pohovce, knížku v klíně a vyčítavě se na mě dívala. Bože můj, ne, nedívej se tak. Nemám na to náladu. Ačkoli jsem se s Markettou smál, teď jsem byl mrzutý a podrážděný.
„Ahoj,“zamumlal jsem a dal jsem jí pusu na tvář. Odpověděla a zamračila se.
„Co je s tebou? Kde ses tak zdržel? Měla jsem o tebe strach.“
Dřív se mi strašně líbilo, jak vždycky svraštila obočí, ale její oči vyzařovaly starostlivost, jenomže teď mi to bylo na obtíž. Co se to děje? Políbil jsem jí. Políbil jsem jinou, než Kat. Co je vlastně polibek? Nic. Jen společenská hra. Přesto jsem jí políbil. Ale byla to chyba. Co teď?
„Musel jsem vyřídit pár věcí. Omlouvám se, že jsem se neozval.Máš pravdu.“ Pokorně jsem se omlouval, ale cítil jsem, že omluvu nemyslím vážně. „Už přivezli tu ledničku?“
„Tys vážně koupil ledničku?“ vytřeštila oči. Myslel jsem, že padnu. Copak jsem to nepsal do vzkazu??
„Psal jsem ti to.“
„Myslela jsem, že zapomeneš. Jako vždycky na všechno,“ rýpla si a znovu zvedla k očím knížku. „V kuchyni máš oběd. Doufám, že ti bude chutnat, Tuomi.“
„Děkuju.“ Pohladil jsem ji po rameni a šel jsem se najíst.
Ještě to neví..Co když se to dozví? Co udělá? Odejde? Rozejdeme se? Ublíží jí to. Nechci jí ubližovat. Nesmí se to dozvědět.Nesmí! Neměl jsem Markkettu zvát na ten koncert..Jak to vysvětlím Kat? Co když se to prozradí? Viděl nás někdo? Co mám, sakra, dělat? Nemůžu o Kat přijít..Je jediná, kterou jsem kdy miloval. Ale co je pro mě Marketta? Neznám jí, přeci! Ale byla jiná. Stejně jako tenkrát moje Kati. Musím si s ní promluvit, omluvit se jí, vzít to zpět. Pevně jsem se rozhodl. Vezmu to zpět..
Zbrkle jsem si hrál s kabelem mikrofonu, zatímco probíhala zvuková zkouška. Teď byl na řadě Empu a jeho kytara. Kat ještě nepřišla. Doma jsme se pohádali, protože jsem byl nedůtklivý. Neustále jsem přemýšlel a káral se. V hlavě mi běhaly obrázky tváří obou děvčat. Nemohl jsem jí vypudit z mysli. Tu mladou, určitě mladší než Kat, zvláštní, že jsem se zapomněl zeptat na věk, zelenookou, krásnou Markettu. Konečně dorazila Kat. Vypadala úžasně: Její kratičká sukně a korzet mi daly na chvíli zapomenout na dilema a zas jsem byl jen její.Ale já jsem stále jen její! Ne. Porušil jsem to. Napadlo mě, jestli bych to porušil znovu, kdyby Marketta chtěla, přesto jsem si byl skoro jist, že ne. Nechtěl jsem ranit Kat. Už tak jsem to zkazil. Nemusím víc. Do koncertní haly se pomalu začali trousit fanoušci. Dobře, přiznávám, že troušením se to nazvat nedalo. Díval jsem se nervózně na displej mojí Nokie (už bych si měl zas pořídit novou), ale ten zel prázdnotou. Třeba nakonec nepřijde. Neslíbila to. Řekla možná. Trochu se mi ulevilo. Napil jsem se z plna hrdla piva a schoval se do zákulisí.
Zpíval jsem zrovna písničku Sin, když jsem si všiml Markéty. Stála asi ve čtvrté řadě, úplně na kraji, chytře, tak, aby na ní neviděla Kat. Srdce se mi šíleně rozbušilo, až jsem se toho sám lekl. Dal jsem do svého vystoupení naprosto všechno. Veškerou energii. Chtěl jsem, toužil jsem po tom, aby mě uznala. Sám jsem nevěděl proč. Stály pode mnou asi čtyři tisíce fanynek, které doufaly, že si jich všimnu, a já doufal, že si mě všimne ta jedna jediná, která stála ve čtvrté řadě a momentálně si loupala lak z nehtů (Asi, tak dobře zas nevidím). Dozpíval jsem písničku a napil jsem se z lahve vody. Byl jsem tak nervózní, že jsem se polil. Znovu jsem se podíval směrem k Markétě. Tentokrát si namotávala pramen vlasů na prst, opíraje se o zeď, si mě prohlížela. Myslím, že jsem s černou košilí zabodoval i u ní. Usmál jsem se. Pobavilo mě, jak se otočila za sebe, protože nevěděla, jestli je to opravdu na ní. Následovala další písnička. Snažil jsem se ze všech sil, aby koncert byl co nejlepší. Blbnul jsme na podiu, pohazoval vlasy a komunikoval z fanoušky. Když jsem odzpíval poslední song a rozloučili jsme se s publikem, s nadějí jsem se podíval směrem, kde stála ta, se kterou jsem sdílel svůj hřích. Zrovna odcházela. Jakoby vycítila můj pohled, otočila se. Dlouze jsem se jí zadíval do očí a doufal, že pochopí oč jsem jí žádal.
Vysprchoval jsem se a chystal se k baru, když se mi do cesty připletla Kat. Mlčky jsme se na sebe podívali.
„Omlouvám se..“ zašeptal jsem a objal ji. Tiskl jsem zoufale k sobě její teplé tělo a tvář jsem zabořil do jejích dlouhých vlasů.
„Omlouvám se, lásko…“ šeptal jsem dál a hrdlo mi svírala šílená úzkost „Mrzí mě to. Nechtěl jsem…Opravdu jsem nechtěl.Odpusť..“
„Zapomeňme na to, Tuomi..Miluju tě,“ špitla tichým hlasem a políbila mě. Jen netušila, že jsem se jí neomlouval za dnešní hádku..Pak odešla někam s Luckou. Měl jsem tedy volné pole. Spěchal jsem k baru. Seděla tam, v dlouhé sukni a topu, na krku palestinu, a usrkávala višňový džus.
„Ahoj..“zašeptal jsem jí do ucha. Lekla se, až nadskočila.
„Fuj jsem se tě lekla. Ty jsi vůl.Takhle mě děsit!“ čertila se, ale já se musel začít smát.
„Promiň.“ Řekl jsem sladce a upřel jsem na ní své oči. Vždycky to zabralo. A na ní taky. K sakru. Řekl jsem dost! Zahrabávám se do toho víc a víc. Riskuji. Riskuji svůj vztah. Poznal jsem v jejích zelených očích, že už je pozdě. Ať udělám cokoli, ona to udělá taky. A to jsem nechtěl.
„Mohl bych si s tebou promluvit?“ začal jsem vážně. Sklopila oči, ale jen tak na chvíli, pak se na mě podívala naprosto odhodlaným pohledem a s úsměvem kývla
„Fajn. Mohli bychom se sejít za pár minut, za halou, venku?“ Znovu přikývla. Zašel jsem za Kaarlem.
„Tuomasi! Tady jsi! Tady Tarja tě chce poznat!“ křičel zvesela Kaarl když mě zmerčil.
„Potřebuju s tebou mluvit Kaarle.“ Zatahal jsem ho za rukáv a odvedl bez okolků stranou „Přišla sem jedna bývalka. Potřebuju si s ní něco dořešit, ale nechci, aby to věděla Kat. Zbytečně by se zas strachovala. Rozumíš? Potřebuju, abys na chvíli taky zmizel, řekl bych jí, že jedem někam spolu. Za chvíli bychom byli zpět.“
„To si děláš srandu, ne? Jaká bývalka zas? Já se z tebe zblázním, kamaráde. No..možná bych mohl vzít na chvíli k sobě Veeru…“ zamyslel se Kaarl.
„Dík kámo. Tak ale hejbni sebou.“ Poplácal jsem ho po zádech
„Doufám, že s ní nehodláš nic provádět.“ Pokáral mě ještě Kaarl a když jsem si poťukal na čelo, jen spokojeně přikývl. Jenže to už jsem spěchal na parkoviště, abych nastartoval auto a vyzvedl Markettu za halou. Čekala tam, choulila se do kabátu. Přijel jsem až k ní a otevřel jsem jí dveře.
„Nastup.“
Zmateně se na mě podívala.
„No tak šup, než nás někdo uvidí!“
Nakonec ještě zmateněji nastoupila a já dupl na plyn. Dojel jsem až na samý okraj Helsinek. Oba jsme cestou mlčeli. Myslím, že se zase trochu bála. Nedivil jsem se. Sám jsem byl nervózní, protože její přítomnost bortila všechna má rozhodnutí, být Kat nadále věrný. Zastavil jsem. V autě se už udělalo konečně teplo.
„Potřeboval bych s tebou mluvit..“ zamumlal jsem a podíval jsem se jí do očí.
„Já vím. To už jsi říkal,“ Usadila mě. Mlčky jsem si jí prohlížel. Ve vlasech měla roztomilou sponku s motýlem. Motýl. Jako by to byla ona sama. Zvědavě si mě prohlížela.
„To jak jsem tě včera políbil,“ začal jsem rozpačitě.
„V pohodě..Vím, že máš holku..“ skočila mi do řeči, usmála se na mě, naprosto bezstarostně, a poškrábala se na krku. To mě přimělo podívat se jí znovu do obličeje. Do obličeje s drobnými pihami. Na její rty.
„Chtěl bych tě políbit znova..“ vyhrkl jsem, aniž bych věděl co říkám. Ihned jsem se proklel. Markéta na mě koukala jako na blázna.
„Vím, že dělám špatnou věc…Zblázním se. Já se zblázním!“ zavrtěl jsem hlavou a schoval jsem obličej do dlaní. Promnul jsem si nevěřícně tváře i oči, když se letmo dotkla mého ramene. „Nemůžu tě dostat z hlavy.“ Zaúpěl jsem. „Dovol mi to prosím tě.Já se jinak vážně zblázním..!“
„Nemáš tu nějakou flašku?“ špitla. Překvapeně jsem se na ní podíval. Dokonale mě z mé apatie dostala. Němě jsem přikývl a vytáhl jsem z kufru láhev Finské.
„Víš..Docela mě to..Měli bychom..“ koktala a přitom ukazovala na vodku. Souhlasil jsem a tak jsme během chvíle vypili celou láhev. Tváře jí zrudly a začala se zase smát a povídat. Jenže já jí moc nevnímal. Pil jsem vodku, myslel jsem na to, co jsem jí vlastně řekl, a taky na to, kdo na mě čeká. Rozhlédl jsem se okolo. Ještěže mám kouřová skla, řekl jsem si připitoměle.
„Nad čím pořád přemejšlíš?“ dloubla do mě.
„Nedloubej do mě.“ Ohnal jsem se, ale nebyl jsem naštvaný
„Proč?“ dloubla mě znova.
„Bolí to.“ Ozval jsem se dotčeně. Marketta se začala řehtat a vzala mi Finskou z ruky. Vodka jí šplíchla na hřbet ruky. Rychle jsem jí chytl a přisál jsem se rty na místo, kam spadla kapka vodky. Zůstala zkoprněle sedět. Pak najednou fascinovaně sáhla na moje vlasy, které se jí svezly do klína, jak jsem se k ní naklonil, abych jí slíbal kapky alkoholu ze hřbetu ruky. Náhle se dotkla její dlaň i mojí tváře. To už bylo moc. Naposledy jsem se podíval do jejích napůl vyděšených, napůl zvědavých očí a přitáhl jsem si ten nevinný obličej k sobě. Znovu, tak jako dneska odpoledne v tom samém autě, jsem se přisál k jejím rtům. K těm sladkým rtům chutnajících po višňovém džusu. K mému úděsu (kdesi v podvědomí) mi horlivě odpovídala na polibky a rukou mě vískala ve vlasech. Láhev Finlandie způsobila, že jsem neuvažoval vůbec nad ničím, prostě jsem jí chtěl. Tady a teď. Rychlým obratem jsem sklopil její sedačku a uvěznil jsem jí pod tíhou svého těla. Ale kupodivu se nebránila. Jezdila rukama pod mou košilí a mě to dohánělo přímo k šílenství. Rychle jsem jí svlékl tričko a zápasil jsem s podprsenkou. Nepřestal jsem jí líbat na rtech i na tvářích. Hladil jsem jí všude, kde dovolila. Nevím jak, ale najednou byla bez sukně, punčocháčů a ležela pode mnou jen ve spodním prádle.
„Zastav mě..“ zaúpěl jsem v posledním rozumném okamžiku, ale ona mě umlčela polibkem a sápala se po mém poklopci. Tak to je vážně v háji, došlo mi, teď už nemůžu vycouvat.Nejen kvůli ní.Ale já bych to snad ani nedokázal.Rozséval jsem jí polibky po celém těle a obdivoval, že neprotestuje proti nepohodlí auta. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na její tělo. Přitiskla se ke mně a vycházela mi vstříc. Držela se mě jako klíště. Objímala mě, škrábala mě na zádech a nohama mi svírala boky. Po chvilce si dokonce sama začala určovat tempo.
Když bylo po všem a oba jsem se mlčky oblékli, začínalo mi docházet, že tohle už nebyl jen polibek. Za tohle se propadnu do samotného pekla. Právě jsem zavrhnul vše, co jsem kdy chtěl, co jsem kdy tvořil. Právě jsem přišel o Kat.
Podívala se na mě a její pohled byl plný otazníků. Uvědomil jsem si, že tohle nebyl jen sex. Sex v autě. Ne. Ona se mi zakousla do duše a nehodlala mě pustit. Zvláštní bylo, že ona sama o tom nevěděla. Přitáhl jsem si jí k sobě a ona si položila hlavu na moje rameno.
„Máš moje číslo..ozvi se kdykoli tě napadne,“ hlesl jsem a hladil jsem jí ve vlasech.
„Já nevím..“
„Já ano. I když..záleží to na tobě.“
„Ty jsi zadaný ne já,“ Zamračila se.
„Já vím..neměj mi to za zlé já…já..ty jsi..“ nemohl jsem se vymáčknout.
„Miluju tě.“ Řekla najednou a chtěla rychle vystoupit. Naštěstí, i přes mě překvapení, jsem stihl pohotově zareagovat a chytit jí za ruku. Stáhl jsem jí zpátky do auta.
„Já tebe taky,“ zašeptal jsem s pravdivou bolestí v očích a naposledy jsem jí políbil..
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
