|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Zahrada ::
| Příběh o zahradnících, krtcích a přátelství |
| |
|
|
Pan Zahradníček vstal, jako obvykle, za rozbřesku, aby se věnoval největší vášni svého života, zahradničení. Netušil, že dnes nebude pracovat jako obvykle, že neposeká trávník svým zahradním traktůrkem, že nezastřihne keře kolem plotu svými zahradními nůžkami, že nevyplije zeleninové záhony, a ani ve snu ho nenapadlos, že se nebude věnovat své největší chloubě, své největší naději, růžím.
Dnes neměl růže ani zalít, ani vyplít, dokonce ani neměl zkontrolovat, jaký účinek na ně mají žížaly, které včera zakoupil a rozsypal po záhonu. Nechal se totiž zlákat reklamou v časopise MODERNÍ ZAHRADA, jehož byl předplatitelem a čtenářem, která hlásala: ŽÍŽALY Z NAŠÍ ŽÍŽALÍ FARMY PROKYPŘÍ PŮDU A POMOHOU VAŠÍ ZAHRADĚ VOLNĚ DÝCHAT A RŮST. Žížaly nebyla levná záležitost, ale pan Zahradníček nelitoval peněz pro své růže. Snil o tom, že s nimi zvítězí na soutěži RŮŽE ROKU a vyhraje tak sazenice vzácné růže, kterou bylo možno pěstovat pouze ve skleníku, která měla tak nádherný květ, že při pohledu na něj i sebesmutnější srdce zaplesalo, a která vydávala tak omamnou vůni, že si každý, kdo se ocitl v její blízkosti, připadal, jakoby se ocitl zpátky v ráji. Předloni byl pan Zahradníček třetí, loni druhý, tušil, že letos by mohl dosáhnout toužebné mety. Jenže dnešního rána se mělo všechno změnit.
Pan Zahradníček vyšel na zahradu, a co neuviděl, uprostřed trávníku přes noc vyrostl krtinec gigantických rozměrů. Panu Zahradníčkovi překvapením povyskočilo obočí a ústa se otevřela a zůstala otevřená. Neschopen pohybu strnule stál. Když se po poměrně dlouhé době rozhýbal, obešel krtinec zleva, obešel ho zprava, aby se nakonec nad ním zastavil. Celou tu dobu si ho měřil, jak si boxer měří v ringu svého soupeře, než se do něho pustí. Zachmuřil obočí. Odfrknul si a začal si mnout bradu. Věděl, že kdesi hluboko pod krtincem musí být krtek, černé, chlupaté zvíře, co způsobilo tohle zohyzdění jeho jinak dokonalé zahrady. Ale ouha, pan Zahradníček nejenže neměl žádnou praktickou zkušenost s krtky, on neměl ani žádnou teoretickou, protože v časopise MODERNÍ ZAHRADA, který poctivě a s rozkoší pročítal, nikdy nebylo zmínky ani o krtkovi ani o tom, jak se ho zbavit. Co si počít? Z přemýšlení ho vytrhl hlas souseda Kulhánka, který se opíral o plot oddělující jeho zahradu od zahrady pana Zahradníčka.
- "Dobrej, sousede, koukám, že vám na zahradě řádí krtek."
Soused Kulhánek se odmlčel. Nadzvedl si klobouk a otřel si pleš, kterou pod ním schovával. Znovu se opřel předloktími o plaňky, roztáhl rty do svého obvyklého širokého úsměvu a pokračoval.
- "Minulej tejden mi tu řádil taky. Už jsem si myslel, že se ho nezbavím. Ale pořídil jsem si na něj takovou fajnovou věcičku, a ta ho vyhnala."
Soused Kulhánek se znovu odmlčel. Sfoukl si z baňatého nosu kapičku potu. Nadzvedl si znovu klobouk a podrbal se na temeni. Zrovna ho něco napadlo.
- "Asi máte na zahradě hodně žížal, že šel zrovinka k vám a ne tamhle na louku, kde by mu bylo určitě líp."
A máchnul rukou kamsi za sebe.
Pan Zahradníček zachmuřil obočí ještě víc a ještě usilovněji si začal mnout bradu. Neměl souseda Kulhánka rád. Byl totiž pravým opakem pana Zahradníčka. Byl hlučný tam, kde byl pan Zahradníček tichý. Byl boubelatý a malý tam, kde byl pan Zahradníček kostnatý a vysoký. Nestaral se o svou zahradu zdaleka tak pečlivě jako pan Zahradníček, neměřil výšku posečeného trávníku, pravidelně nehnojil, nepoužíval herbicidy ani insekticidy, ale hlavně, nestudoval odbornou literaturu. Nemusel, vždy, když potřeboval nějakou informaci, zašel si za panem Zahradníčkem. A přesto mu na zahradě všechno rostlo a kvetlo jako mávnutím kouzelného proutku. Pan Zahradníček si cvaknul do slamáku na rozloučenou a vydal se do zahradního domku pro lopatu.
Opatrně zasypal krtinec, ale když se přišel zpátky ze zahradního domku, kde byl vrátit lopatu, krtinec byl na svém místě a ještě větší. A tak to šlo celý den. Takže večer se uprostřed trávníku tyčil jeden zvící Mount Everestu. Byla už tma, z okna souseda Kulhánka se linula jeho oblíbená melodie, když pan Zahradníček celý utrmácený a nešťastný snad už po miliónté zasypal krtinec a konečně se nic nestalo, žádný nevyrostl.
Pan Zahradníček padl do postele, ale nespalo se mu lehce. Převaloval se tu na pravý bok, tu na levý bok. Zdálo se mu totiž, že se mu na zahradě neobjevil krtinec jeden, nýbrž hned tři. Za rozbřesku se probudil. Vyběhl na zahradu a jeho nejhorší obavy se naplnily. Trávníku kraloval jeden obrovitánský a k jeho úpatí se choulily dva menší krtince. Pan Zahradníček se chytil za hlavu. Vyběhl ze zahrady. Pěstmi bušil na dveře souseda Kulhánka. Soused Kulhánek otevřel, byl v pyžamu a tvář měl ještě otlačenou od peřin. Pan Zahradníček začal zběsile gestikulovat a neartikulovaně ze sebe vyrážet slova. Soused Kulhánek nechápavě mžoural, a tak ho pan Zahradníček chytil za ramena, zatřásl s ním a znovu na něj překotně spustil.
- "Sousede, pomoc, jsou tři, co dělat?"
A ukázal tři prsty, aby i na souseda Kulhánka dolehla to, jaké drama se odehrává na jeho zahradě. Soused Kulhánek si bezradně poškrábal pleš. Přešlápl z nohy na nohu. A najednou vykřikl "aha" a zmizel v domě, aby se ve vteřině vrátil a vrazil do rukou panu Zahradníčkovi zaručený lék, o kterém byl hluboce přesvědčen, že vyhnal krtka z jeho zahrady, plašičku krtků.
Panu Zahradníčkovi bušilo srdce. Ponořil ruku, ve které svíral plašičku do největšího krtince a zapnul ji. Lehl si a ucho přitiskl na zem. Uslyšel tlumené pravidelné buch buch buch. Ten zvuk ho trochu uklidnil. Pracoval na zahradě, ale práce ho netěšila. Nedokázal se soustředit, tu zastřihl živý plot na jedné straně více než na druhé, tam s plevelem omylem vytrhl i mrkev. Pořád se s úzkostí ohlížel přes rameno směrem ke krtinci a plašičce ukryté hluboko v jeho útrobách. A najednou se to stalo. Zrovna když byl pan Zahradníček otočen zády, vyrostly na zahradě další tři krtince. Panu Zahradníčkovi se udělalo nevolno. Zapotácel se. Před očima se mu zatmělo.
Vytáhl plašičku a strčil ji do jednoho z nových krtinců. V mžiku bylo na zahradě krtinců devět. Pan Zahradníček znovu přemístil plašičku. Dvanáct. Hromádky hlíny se vzdouvaly neuvěřitelnou rychlostí tuhle i tam po zahradě. Pan Zahradníček se podíval na plašičku ve své ruce. Zahodil jí. Ale krtky už nic nemohlo zastavit. Podhrabaly keře, podhrabaly zeleninové záhony, krtinci pokryly celý trávník a nebezpečně se blížily k záhonu růží.
Pan Zahradníček zděšením vykřikl. Rozeběhl se tak prudce, až mu vítr nabral slamák za krempu, strhl ho z jeho hlavy a snesl ho na vrcholek krtčí hromádky, která se zrovna vyklubala. Vyřítil se ze zahrady, naskočil do svého auta a uháněl do města, do zahradnického krámku, vyhlášeného široko daleko, plného drahého sortimentu. Tam si jistě budou vědět rady. Vběhl do obchodu. Zastavil se o pult a málem ho převrátil na malého chlapíka s napomádovanými vlasy v modrém plášti. Chvíli lapal po dechu, a potom ze sebe vyrazil jenom: K-R-T-E-K. A prodavač, odborník na slovo vzatý, velký fanda do zahradničení, toho nemusel slyšet víc. Sklonil se pod pult a postavil na něj malou černou lahvičku s natištěným červeným symbolem lebky a zkřížených kostí pod ní. Rozhlédl se, i když v krámku kromě nich nikdo nebyl. Naklonil se k panu Zahradníčkovi a ztlumil hlas, jakoby vyzrazoval státní tajemství.
- "Nejžhavější novinka ze Švýcarska."
Narovnal se zpátky. Odmlčel se a s vítězoslavným výrazem nechal na zákazníka dopadnout tíhu toho argumentu. Když zákazník dostatečně nadšeně nereagoval, povytáhl obočí a nahlas pokračoval.
- "Tam jsou nějací odborníci. Ochránci zvířat nejsou nadšeni, ale krtek na zahradě je jako škodná v lese."
A pravým okem spiklenecky zamrkal na pana Zahradníčka.
- "Hlavně to nařeďte ve správném poměru."
Vztyčil ukazováček poté, co si nechal zaplatit přemrštěnou cenu.
Pan Zahradníček si přepečlivě přečetl návod. Ruce se mu třásly. Krůpěje potu mu vyskočily na čele. Přečetl si návod podruhé. Nalil vodu do kbelíku a podle návodu přilil dvě polévkové lžíce tekutiny. Tekutina se dokonale rozptýlila ve vodě, jakoby tam nikdy žádnou nenalil. Promnul si bradu. Letmo se podíval na návod na lahvi.
- "Dvě navíc přece nemohou uškodit.", řekl sám sobě.
Přilil další dvě polévkové lžíce. I ty zmizely ve vodě, jakoby tam nikdy neskanuly.
- "Jistota je jistota!", přesvědčil sám sebe.
Vliv do kbelíku půl lahve. Zaváhal. Vylil do kbelíku všechnu tekutinu. Voda se zbarvila dožluta. Vydechl úlevou. Tohle určitě zabere.
Vyšel ze zahradního domku a za ucho držel kbelík. Stoupl si nad nebližší krtčí hromádku a vliv do otvoru trochu tekutiny. Postupoval od hromádky k hromádce, do každé odlil trochu z kbelíku, dokud ho nevyprázdnil, a dokud neprošel celou zahradu. Když skončil, slunce zapadalo a nebe se zbarvilo do růžova. Poslouchal hudbu, která vylétala z okna souseda Kulhánka a snášela se i na jeho zahradu. Pocítil úlevu. Posadil se na záhon mezi své růže. Díval se na svou chloubu, růži, která sice ještě nerozkvetla, ale která až rozkvete, mu přinese vítězství. Zavřel oči a zasnil se.
Pan Zahradníček spal ve své posteli a tentokrát spal klidně, neboť jeho spánek nerušily žádné noční můry. Po tváři se mu rozléval úsměv, protože snil, snil o tom, jak zítra ráno rozkvete jeho nejkrásnější růže, a jak vyhraje první cenu, sazenice vzácné růže, kterou bude pěstovat ve skleníku, který pro ni postaví. Po předlouhých dvou dnech naplněných obavami spal a spal tvrdě. Neprobudil se za úsvitu jako obvykle. Neprobudily ho ani sluneční paprsky, které se vkradly do pokoje a škodolibě ho lechtaly na nose. Probudilo ho až bafání motoru. Vyhlédl z okna. Soused Kulhánek právě zaklapl kufr auta za svými růžemi, nasedl a odjel. "Růže roku" problesklo panu Zahradníčkovi hlavou.
Spěšně se oblékl, vyběhl na zahradu a tam se pod ním podlomila kolena. Otevřel ústa, ale z nich nevyšel žádný zvuk. Všude, kam se podíval, se na něj šklebila smrt. Tráva byla sežehlá. Žluté listí se válelo pod keři. Nejbolestnější byl pohled na jeho růže. Všechny měly zčernalé a zkroucené listy i květy. Pan Zahradníček zamrkal, protože jeho oči oslnil třpyt kapek rosy na zelených listech růže, která uprostřed záhonu, uprostřed zmaru, hrdě tyčila svůj ještě nerozvitý květ k nebi. "Přežila," zadoufal. Po kolenou se doplazil k růži. Natáhl ruce, aby ten květ objal a políbil, ale sotva se lehce prsty dotkl květu, všechny okvětní plátky opadaly. A k nebi se tyčil pahýl, vztyčený prst, který obviňoval, který varoval. Panu Zahradníčkovi začaly po tvářích kanout slzy.
Najednou uslyšel sotva znatelné hrabání hluboko pod sebou. Zaťal zuby. Zaťal pěsti. Vyskočil na nohy a utíkal do zahradního domku. Vyřítil se ven na zahradním traktůrku, který táhl radlici. Radlice se zakousla do půdy jako se hladová šelma zakusuje do své kořisti a odhazovala půdu do stran. Přeoral trávu, přeoral keře i záhon růží. Očima bloudil po vyoraných brázdách, až konečně zahlédl pohyb na samém konci zahrady. Seskočil z traktůrku. Do rukou si vzal rýč. Toužil po pomstě.
Stál s napřaženým rýčem a díval se pod nohy, kde se bezradně potácely jedna velká černá chlupatá a dvě malé koule s protáhlými nosy. Slunce je oslepovalo. Sametové kožíšky se leskly ve slunečních paprscích. Pan Zahradníček si už po několikáté říkal "teď" a představoval si, jak ruce máchnou, jak uslyší křupnutí, a jak z pod rýče vyteče potůček krve. Udělalo se mu nevolno. Myšlenka na pomstu ho pomalu opouštěla. Ruce klesly. Dech se zpomalil. Rozbušené srdce se utišilo. Opatrně nabral všechny tři krtky, kteří se ukrývali ve stínu u jeho nohou před horkem a světlem, na rýč a odnesl je na louku, kde je vypustil. Krtci začichali kolem sebe a než se otočil k odchodu, už zmizeli pod zemí.
Odpoledne se přišouralo a pan Zahradníček pořád seděl uprostřed toho, co bývalo jeho zahradou. Oči nebloudily, zíraly na místo před sebou, které si vybraly, a které nebylo ani lepší ani horší než jiná místa. Pan Zahradníček byl až po bradu ponořen do své bolesti. Neslyšel bouchnout dvířka od auta, a ani neslyšel, jak si soused Kulhánek pobrukuje svou oblíbenou melodii. Pak Zahradníček sebou trhnul a otočil se, až když na něj soused Kulhánek tlumeně zavolal přes plot.
- "Sousede, tak jsem vyhrál první cenu."
Pan Zahradníček se pousmál, přikývnul a chtěl se zase otočit, aby se znovu pohroužil do svého neštěstí, ale soused Kulhánek ho nenechal. Teprve teď se rozhlédl po zahradě. Posmutněl. A mírným hlasem znovu zavolal
- "Sousede, pojďte, oslavte to se mnou, vždyť je to i vaše zásluha!"
Pan Zahradníček pokrčil unaveně rameny, jakoby říkal "proč ne" a vydal se k sousedovi Kulhánkovi. Ten se pousmál a zmizel za plotem.
Pan Zahradníček seděl v proutěné židli uprostřed zahrady souseda Kulhánka. Rozhlížel se. Zahrada sice nebyla tak opečovávaná jako bývala ta jeho, ale měla své kouzlo. Soused Kulhánek se zrovna vrátil z domu, kam si pro cosi odskočil, a odkud se dlouho dobu nevracel. Ale panu Zahradníčkovi teď plynul čas jinak. Soused Kulhánek nalil panu Zahradníčkovi víno, usadil se naproti němu a jemně ho pohladil po hřbetu ruky. Snad aby ho tím gestem vytrhl z jeho rozjímání a snad proto, že tím gestem chtěl říci: "Nebojte se, i vaše zahrada bude zase tak pěkná jako bývala." Pan Zahradníček se usmál místo poděkování.
- "Jablečné. Domácí."
Spiklenecky zamrkal na pana Zahradníčka soused Kulhánek. Pan Zahradníček usrknul a znovu se plně oddal pozorování přítomnosti. Naslouchal utichajícímu bzukotu včel v korunách jabloní. Vdechoval vůni růží. Vnímal hebkost trávy pod svýma nohama. Pozoroval západ slunce. A v jeho nitru uprostřed té zahrady plné pulzujícího života se začala míchat hořkost smutku se sladkostí úlevy.
Najednou soused Kulhánek přišoupnul před pana Zahradníčka krabičku. Pan Zahradníček ji otevřel a srdce mu poskočilo radostí.
- "Sazenice vzácné růže." vydechl pan Zahradníček a s úžasem se podíval na souseda Kulhánka, kterému se po obličeji rozléval úsměv od ucha k uchu.
- "Patří vám po právu, bez vašich rad bych ji nikdy nevyhrál. Zatím ji můžete zasadit u mne ve skleníku, a až si postavíte vlastní, tak ji tam přesadíme."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
