|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: [i]Království naděje-1.kapitola, část 4.[/i] ::
 winkk |
publikováno: 09.08.2010, 9:08
|
| [center][b]Další část příběhu...[/b][/center] |
| |
|
|
Odpoledne na mě a na Roberta před školou čeká David s Filipem. Sedí na kamenné zídce a živě diskutují. Pořád si Roberta prohlížím, nemůžu se srovnat s tím, co jsem dnes viděla na pánských záchodcích. Rob to asi poznal, ale nekomentuje to, jen na mě významně mrkne.
„No, to je dost,“ zvolá Filip. „Čekáme tu už pěkně dlouho.“
„Kdo si počká, ten se dočká,“ řekne Robert a zapálí si cigaretu.
„To je pravda, viď, zlato?“ přitaká David a vezme mě kolem ramen. Já jen něco zamumlám a vezmu si od Roberta nabízenou cigaretu.
„To víš, my studenti si nemůžeme odejít domů kdy se nám zachce,“ rýpe Robert. David se zamračí „Zajdeme k nám. Fotřík s matinkou odjeli na dovču. Barák je celý můj,“ oznamuje nám Rob a přehodí si batoh přes jedno rameno.
Kluci nejsou proti, na můj názor se nikdo neptá, a tak zamíříme k Robertovu domovu. Robert je synek bohatých rodičů, kteří taky stále pracují nebo jezdí po dovolených. Doma jsou minimálně a na Roberta čas vůbec nemají. Tohle máme společné. Jemu to ale náramně vyhovuje. Dostává od nich spoustu peněz, co chce, to mu koupí a díky volnému domu může často pořádat divoké mejdany se spoustou alkoholu a buhví čeho ještě.
Jejich vila se nachází ve čtvrti jménem Krásný Studenec. Je to takové děčínské Beverly Hills, jsou tu samé krásné vily zámožných obyvatelů Děčína. Jediná nevýhoda je, že je to až na okraji města a autobus sem jezdí velice málo. Takže musíme jít pěšky do velikého a dlouhého kopce přes ulici Jiřího z Poděbrad, obydlenou převážně obyvateli tmavé pleti a přes část města Václavice. Než k němu dorazíme, jsme úplně vyřízení.
„Vítejte v mém království,“ řekne Robert, když odemkne hlavní dveře domu.
Už jsem u Roberta doma párkrát byla, ale vždycky nevycházím z údivu. Celý dům je jako vystřižený z nějakého časopisu o moderním bydlení. Drahé koberce, vkusně sladěné s barevně vymalovanými zdmi, nábytek dovezený ze zahraničí, špičková elektronika všude v bytě. Prostě nádhera.
„Kde se usadíme? Asi tady, ne?“ David se svalí na velkou koženou pohovku v obývacím pokoji. Ta musela stát hned několik Davidových měsíčních platů. „K tobě do pokoje bych už stejně nevyšel.“
„Já nevím jak vy, ale já jsem hotovej,“ funí Filip a otírá si pot z čela. Ono taky nosit jeho 100kg není asi žádný legrace.
„Jasně, že tady,“ kýve Robert hlavou a zamíří k baru v rohu místnosti.
„To chcete začít pít už teď?“ zeptám se. Shodím školní batoh ze zad a sednu si vedle Davida.
„Na co chceš jako čekat?“ diví se Robert. „Niky, nedělej ze sebe puťku. Kdo si co dá? Je tu všechno,“ otevře prosklená dvířka a vyndává jednu láhev po druhé.
Kluci se rozhodnou pro finskou vodku. Já si vyberu červené víno. „Ale, Niky, přece teď nebudeš pít víno,“ vysměje se mi Filip a podá mi malou sklenku s čirou tekutinou. Nebráním se, vždyť je to vlastně jedno. Chlast jako chlast, všechno má stejné účinky.
„Tak na zdraví,“ pozvedne David sklenku a všichni si připijeme. Netrvá dlouho a celou láhev vodky vypijeme. Filip hned otevře další.
„Moment, pánové,“ zvedne se Rob. „Přece tu nebudeme pít jen tak, naprázdno.“ Odběhne nahoru do patra, aby se za chvíli vrátil se stejnou plechovou krabičkou, jakou měl dnes dopoledne. Kluci jsou nadšení.
Robert rychle sklidí stůl a sundá vyšívaný ubrus. Vysype na stůl trochu bílého prášku a ten rozdělí na čtyři tenké dlouhé lajny. Poté se k jedné nakloní a natáhne prášek do levé nosní dírky, pak do pravé až z bílé čáry nezbude nic. Vytřeštěně na něj zírám. Tuhle scénu jsem mockrát viděla v televizi, ale na živo je to úplně něco jiného. Filip i David udělají to samé co Robert. Udělali to tak samozřejmě, až mě to zaráží. Neměla jsem ani tušení, že už něco takového zkoušeli. Na stole zůstala poslední lajna prášku. „Teď ty, Niky,“ pobídne mě David.
„Já…já asi nechci,“ koktám.
„Ale no tak, chceš se bavit nebo ne?“
„Nechci začít s takovýma drogama,“ bráním se.
„Kdo říká, že začínáš? Nikdo z nás je nebere, jen si občas dáme. To nic není. Je to stejný jako s chlastem, taky si občas dáme a závislí nejsme,“ poučuje mě Robert. „Zkusit se má všechno. Niky, přece nebudeš srab,“ hypnotizuje mě svýma pomněnkovýma očima.
Mám to zkusit? Jednou mi to přece nic neudělá. Jak řekl Robert, zkusit se má všechno a když si to dám jen jednu nic se nestane. Stejně mě vždycky zajímalo, jaké to je, zkusit takovou drogu. Nadechnu se, nakloním nad stůl a nosem vtáhnu malé množství bílého prášku. Nic těžkého na tom není. Ve vteřině mě ale začne pořádně štípat v nose, je to dost nepříjemné. Do očí mi z toho vyhrknou slzy a rozkašlu se. Zhoupne se mi žaludek a musím letět na záchod.
„To je v pohodě, Niky, to se stává, napoprvý,“ těší mě Robert, když se vrátím zpátky mezi ně. „Příště už to bude lepší.“
„Žádný příště nebude,“ mračím se a držím se za břicho. „Je to pěknej hnus., fuj. Radši mi dej jointa, ať si spravím chuť.“ Robert se zasměje a podá mi bílou, pečlivě ubalenou cigaretu a k tomu dalšího panáka vodky. Ble, pervitin už nikdy víc, nechápu jak to někdo může brát a dokonce na tom být závislý, když je to tak odporný.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
