obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Istrie - Královna Květinových dětí ::

 autor Trenz publikováno: 18.04.2010, 16:20  
 

Kapitola sedmá
Královna Květinových dětí

Dalšího dne se balili na cestu. Rick zrovna sedlal svého koně, když na něj Lugh zavolal, že s ním chce Maky mluvit.
„Postarám se o něj. Jdi,“ vyzvala ho Sonya a se zalíbením si prohlížela jeho pevný zadek. Sean její pohled zachytil.
„Nech si zajít chuť, zlodějko. On má rád jedině anální sex.“
„Je gay?“
„Nečekané, že?“
„Ano. Všichni pěkní muži musí být jinak orientovaní.“
„A to by ses nestyděla podvést svou lásku Eris? Co ta by tomu řekla?“
„V myšlenkách se hřešit může, Williamsi, ale tys měl sex nejspíš naposledy ve škole, a to byla ještě jiná doba, což?“
Sean po ní hodil kyselý pohled a přešel ke svému koni.

Čekala na něj u krbu. Byla bledá, ještě bledší, než ji viděl prvně.
„Už mi nezbývá příliš mnoho času. Nám oběma vlastně,“ dodala tiše a Rick se na ni vyděšeně podíval.
„Neboj se. Nikomu nic neřeknu. Tvé tajemství je u mě v bezpečí, avšak myslím si, že bys to měl někomu říct. Zejména Seanovi.“
Mlčel.
„Posaď se,“ ukázala mu židli stojící naproti ní.
Posadil se a Maky ho vzala za ruce. Rick si všiml, že ty její jsou vrásčité a plné hnědých skvrn.
„Ano. Lugh má pravdu. Každé kouzlo si na mně vybírá patřičnou daň,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku.
„Proč tedy čaruješ?“
„Je to můj život. Řekni Seanovi pravdu. Zaslouží si ji vědět.“
Rick odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ne. Nejsem připraven.“
Vstal.
„A co on? Nemá právo být připraven na tvou smrt?“
„Nemůžu. Prostě nemůžu,“ a s těmito slovy odešel.
Dovnitř vešel Lugh.
„Udělalas, cos mohla. Teď si jdi odpočinout.“
„Mám pocit, že jsem udělala málo,“ povzdechla si Maky.
„Udělalas maximum.“
„Jsi milý, Lughu.“
Nic neřekl.
„Měl bys jít s nimi.“
„Víš, že se do jejich záležitostí nepletu.“
„A co rovnováha?“
„Až dojde k jejímu narušení, budu o tom uvažovat.“
„A co když čas na uvažování nebude?“ naléhala Maky.
„Radši odpočívej. Oba víme, že ať se budeš snažit sebevíc, mé stanovisko nezměníš.“
Maky si znovu povzdechla, ale vstala a odšourala se nahoru po schodech do svého pokoje.

„Jste všichni připraveni k odjezdu?“ otázal se Alan, jakmile se všichni vyhoupli do sedel a upravili přezky.
„Můžeme vyjet, náš vojevůdce.“
Alan pobídl koně a vyjeli. Ostatní ho následovali. Alan a Sean od Lugha dostali meč a Sonya dvě velké dýky a pár menších vrhacích.
„Co ti chtěla?“ zeptal se Sean Ricka.
„Jen poděkovat za mou péči.“
„Těžko uvěřit, že umírá zrovna ona.“
„Slyším snad v tvém hlase lítost?“ otázal se Rick škádlivě.
„Vlastně ano. Zachránila mi život.“
„A je to jenom proto?“
„A kvůli čemu jinému?“
„To mi řekni ty.“
„Je těžké uvěřit, že umírá zrovna ona. Byla pro mě ztělesněním nesmrtelnosti.“
„Všichni umíráme, Seane.“
Sean zastavil koně, Rick rovněž.
„Tohle se mi přestává líbit, Ricku. Co to s tebou ksakru je! Takového tě neznám! Snažíš se mě snad imitovat?! Jestli jo, přestaň s tím! Nešel jsem sem, abych se koukal na svůj odraz!“ rozčílil se Sean.
„Promiň. To tahle země. Všechno kolem je tak…“
„…jiné? Cizí?“ napomohl mu Sean.
Rick kývl.
„Zvykneš si.“
„Pokud dřív neumřeme,“ ozval se Alan zpředu a zastavil koně. Ostatní udělali totéž.
„Uvítací delegace?“ zeptal se Sean, když popojel dopředu a spatřil desítku mužů. Pak si všiml vévody, jehož dcera jim umožnila utéct.
„Ne. Myslím, že nechce napravit prvotní špatné zacházení,“ došel k závěru Andy.
„Jde o jeho dceru, co?“
„Ale my jsme ji nezabili,“ namítla Sonya.
„Ten mág, co si nechává říkat Armageddon, je asi hodně přesvědčivý, pokud rovnou nepoužil nějaké to manipulativní kouzlo. To znáš, ne, Cirkisi?“ rýpnul si Sean
„Nikdy jsem žádné nepoužil,“ bránil se Cirkis.
„Budeme bojovat?“
„Pochybuju, že se s ním dohodneme. Dokud se kouzlo nezruší, jsme pro každého nepřátelé, a když jsme mu i zabili dceru tak už vůbec nebude mít slitování.“
„Máme nějakou šanci? Většina z nás ani nemá zbraň,“ ozvala se Mac.
„Zkus se modlit,“ navrhl jí Sean.
„Tohle není legrace, Seane,“ podotkl Rick.
„Všiml jsem si, ale nesložím se jen proto, že mě chce někdo zabít. To už jsem v téhle zemi párkrát zažil, a jak sám vidíš, jsem stále živ a zdráv.“
„Vzdejte se a dopřeju vám milosrdnou smrt!“ zavolal na ně vévoda.
„Milosrdnou smrt? Proč se mi to nezdá?“ zamumlal Sean.
Vévoda napřáhl ruku, ale signál k útoku již nestihl dát. Z lesa vyletělo deset šípů, z nichž každý našel svůj cíl, včetně vévody. Tomu se šíp zabodl do paže. Ostatní muži byli též zraněni, ale ne na místech, kde by je to zranilo tak, aby nebyli schopni dalšího boje. Vytáhli meče a popohnali své koně. S válečným pokřikem se z lesa vyřítilo několik žen v zelených barvách a začalo vojáky kosit jednoho po druhém. Vévoda se sám chopil zbraně. Seskočil z koně a pustil se s jednou ženou do boje.
„To jsou Květinové děti!“ poznala je Sonya a její srdce se zatetelilo radostí.
Lily se dívala na masakr s doširoka rozevřenýma očima. Viděla, jak jedna ze žen bodla vévodu do boku, a když ho chtěla druhá dorazit zabodnutím meče do srdce, povstala ve třmenech a zakřičela: „Přestaňte!“
Boj náhle ustal a kolem se rozhostilo smrtelné ticho. Zraky všech se upřely na Lily. Ta se posadila zpátky do sedla a tiše řekla: „Musí žít, Meranis. Vévoda musí žít.“
„Jak si přeješ,“ uklonila se jí oslovená žena a dvěma ženám přikázala, aby vévodu odnesly.
„Ostatní pohřběte!“ rozkázala zbylým ženám a otočila se zpět k Lily.
„Následujte mě.“
„To děvče se mi začíná líbit,“ naklonil se Sean k Rickovi a Rick se usmál.

„Jak jsi věděla její jméno?“ zeptala se Sonya Lily.
„Zdálo se mi o ní.“
„Vědělas, že k tomu dojde?“
„Ne tak úplně.“
„Nerozumím.“
„Někdy jsou to celé sny. Vidím obrazy velice detailně a někdy jsou to jen záblesky bez příběhu. Vidím postavy a slyším jejich jména, ale nevím, co přesně se stane.“
„A vévoda musel být zachráněn z nějakého důvodu, nebo si ho jen litovala.“
„Nesmí zemřít, aniž by věděl pravdu. A může být taky užitečný,“ dodala po chvilce.
„Překvapuje mě, že tě poslechly.“
„Nejspíš už dorazil Augurův posel,“ odpověděl jí Cirkis.
„Myslíte, že tu někde najdu Eris?“ zeptala se Sonya a oči jí zajiskřily.
„Myslíš taky na něco jiného?“ protočil Sean otráveně oči.
„Myslím na to, jak tě umlčet jednou provždy, s každou tvou jedovatou poznámkou.“
„Musím tě varovat, Sonyo,“ ozval se Cirkis, „že je vysoce nepravděpodobné, že by si tě pamatovala. Je docela i možné, že tě bude mít za nepřítele. Nebýt Lily, byly bychom nejspíš mrtví stejně jako vévodovi lidé.“
„Tak už se přece jen začínáš hodit, děvče,“ ušklíbl se Sean.
„Půjdu se podívat na vévodu,“ poznamenala Mac a seskočila z koně.
„Lily. Doprovodíš mě? Pro jistotu, kdyby mě k němu nechtěly pustit.“
„Netvrdila jsi, že jsi sexuoložka?“
„Jsem především vystudovaný chirurg.“
Lily za pomoci Alana seskočila z koně.
„Gabrieli. Pomohl bys mi koně odvést někam k nim do stáje?“
Cirkis seskočil z koně, stejně tak ti další, kteří na koni ještě seděli.
Sonya přistoupila k Meranis. Byla to vysoká žena, něco přes metr osmdesát s dlouhými světle hnědými vlasy propletené zeleným listím zapletené do copu, aby jí nepřekážely v boji. Lýtka a paže měla zpevněná a opálená od častého pobytu na slunci.
Meranis se na ni podívala a Sonye bylo hned jasné, že jí opovrhuje už od počátku.
„Snažíš se hrát si na bojovnici?“ zeptala se pohrdavě.
„Je to praktičtější pro tuhle zemi,“ nedala se Sonya.
„Co chceš?“
„Zavést k Eris.“
Meranis povytáhla obočí.
„Královna nepřijímá někoho tak nízkého postavení, jako jsi ty! Co vůbec v téhle skupině znamenáš? Máš snad za úkol chránit královnu Istrie?!“
„Dá se to tak říct.“
Meranis na ni zkoumavě hleděla, ale pak kývla.
„Dobrá. Pojď za mnou.“
Meranis ji zavedla do hradu. Sonya si matně uvědomovala průchod vesnicí nebo snad městem, vypadalo to na větší osadu, ale příliš nevnímala své okolí. Srdce jí bušilo jako o závod a v krku se jí usadil tak veliký knedlík, že nemohla ani polykat. Nyní netoužila po ničem jiném, než aby znovu viděla Eris. Vstoupily do sálu a tam ji uviděla. Před ní na trůnu seděla nádherná žena. Skoro v ní nepoznávala tu
dívku, kterou kdysi opustila. Měla hluboce zelené oči a rozpuštěné vlasy v barvě divoce planoucího živelného ohně jí spočívaly na zádech. Dlouhé řasy orámovaly kočičí tvar očí pokaždé, když mrkla. Její brada měla mírně zašpičatělý tvar, ale pokud mohla soudit, jen jí to přidávalo na kráse. Uprostřed vší té nádhery si jako skvostně usazený klenot hověl drobný, jemně protažený nosík. Sonya polkla a bloudila očima dál přes hebký bělostný krk až ke kulatým ňadrům, jež se rýsovala pod těsnými, všemi barvami duhy hrajícími šaty, a jež se vzdouvala a klesala v rytmu dívčina dechu. Přes rameno měla přehozený saténový pléd v barvě svých vlasů a v uších měla posazeny náušnice, jež ze všeho nejvíc připomínaly několik do sebe spletených kruhů. Stačil jeden jediný pohled na tuto krásu a Sonya věděla, že je ztracená. Opět. Zdálo se však, že ji Eris nepoznává. Ostatně Cirkis jí varoval, že je to víc, jak pravděpodobné, stejně tak, že slova nepomůžou, ale muselo to zkusit. Nevážila tak dlouhou cestu, aby na ni pak ani nepromluvila.
„Eris, lásko. To jsem já. Cožpak si mě vůbec nepamatuješ?“
Eris neodpověděla.
„Nestojím ti ani za odpověď? Prosím. Potřebuju…musím slyšet tvůj hlas.“
„Nevím, kdo jsi, ale nebýt budoucí královny Istrie, byla bys už mrtvá.“
Ačkoliv tvář byla podobná té, jež milovala, její hlas zněl tak chladně a cize, jako by to ani nebyla ona, nicméně Sonya se však nehodlala vzdát.
„Musíš si na mě vzpomenout. Musíš zlomit to kouzlo. Jsi přece silná,“ Sonya udělala krok vpřed. Byla přesvědčená, že když nepomáhají slova, podaří se jí přesvědčit polibkem, avšak to jí nebylo dovoleno. Dvě ženy stojící u trůnu a držící v ruce kopí, jí zkřížily cestu.
„Uhněte mi!“
Ani se nepohnuly.
„Nechci vám ublížit.“
Nereagovaly.
Pokusila se odstrčit, ale jedna z nich ji chytila pod krkem a hodila s ní napříč sálem. Několik vteřin letěla a poté tvrdě dopadla na zem, kde zůstala ležet, jak si vyrazila dech. Eris vstala a došla k ní. Pohrdavě se na ni podívala a pak řekla: „Zkus to ještě jednou a zabiju tě osobně!“ poté odešla, následována svými strážkyněmi.
Ležela tam ještě dlouho, neschopna uvěřit, co Eris právě řekla. Její milovaná Eris. Pak někdo přišel a nabídl jí ruku, která jí pomohla vstát. Byl to Alan.
„Viděls to?“ zeptala se tiše.
„Přišel jsem až teď. Viděl jsem Eris vyjít, ale chtěl jsem ti dát chvilku.“
„Willliamsovi to taky dojde, což?“
„Není to hlupák, ale tebe nikdy netrápilo, co Williams říká, ne?“
Alan se na ni povzbudivě pousmál a Sonya se vzchopila.
„Jsem si jistý, že najdeš způsob, jak znovu získat její srdce.“
„Díky. Čekala bych tuhle podporu spíš od Andyho, ale díky.“
„Přijď, co nejdřív. Uspořádali pro nás v hodovní síni hostinu a Gabriel vypadá hodně hladově.“
Sonya se usmála.
„Děkuju.“
Alan kývl a odešel. Sonya se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, připravujíc se na Williamsovy poznámky a vyšla ven ze sálu. Na chodbě na ni čekala žena, která jí zavedla do hodovní síně.

Výzdoba hodovní síně byla plná zeleně. Ze stropu visely větve plné listí, na stěnách vyšívané koberce s motivy lesa nebo louky a na stole stály věnce. Stůl to byl dlouhý, až několik metrů a objevilo se na něm všechno, na co mohl mít člověk chuť. Zvěřina, ovoce, sladké pokrmy a cestovatelům se jen sliny sbíhaly. Všem kromě Sonyi. Ta nemohla spustit oči z Eris, která seděla v čele stolu a na hlavě měla spletenou korunu a vypadala opravdu majestátně.
„Aby ti nevypadly oči z důlků, zlodějko,“ uslyšela Seana. Sonya ho ignorovala, a tak Sean pokračoval: „Nemohl jsem si nevšimnout, že Eris odešla bez tebe v doprovodu dvou strážkyň. Zdá se, že setkání nedopadlo tak, jak sis představovala, že? A ta ošklivá modřina na krku. Snad ti tvá milovaná neublížila?“
„Jsem ochotná pro lásku trochu trpět, což ty očividně nejsi, vzhledem k tomu, že jsi stále sám.“
„A radši i nadále budu, než abych se změnil v trosku netoužící po ničem jiném, než je moje láska. To je opravdu pod mou úroveň.“
Rick se rozkašlal.
„V pořádku?“
„Je tu moc zeleně. Jsem na některé druhy rostlin alergický,“ odvětil mu Rick.
„Asi si půjdu lehnout.“
„A budeš v pořádku?“
„Zvládnu to, Seane,“ usmál se na něj Rick.
„Doprovodím ho do jeho pokoje,“ nabídl se Alan.
„Hostina tě nebaví, Icemane?“
„Nemám rád velkou společnost,“ odpověděl mu Alan neurčitě a s Rickem odešel.
Andy na Seana zkoumavě hleděl.
„Co je?!“ zeptal se Sean ostře, když mu jeho pozornost začala být nepříjemná.
„Jen je trochu nečekané vidět tě, jak se k někomu chováš přátelsky a starostlivě.“
„Je to ojedinělé. Vychutnej si to.“
Andy se usmál.

Alan a Rick došli k Rickově pokoji, který měl sdílet se Seanem.
„Dobrou noc,“ chtěl se rozloučit Rick, ale nezdálo se, že by se Alan chystal odejít.
„Pozval bych tě dál, ale nevím, jak by se na to tvářil Sean.“
Alanovi chvíli trvalo, než pochopil, co tou větou Rick myslí.
„Oh, ne. Kvůli tomu tady nestojím. Kdybych měl zájem, jako že opravdu nemám, vzal bych tě k sobě do pokoje. Gabriel by pro to měl pochopení.“
„No ne že bych tě chtěl tedy vyhánět, ale jsem opravdu unavený…“ Rick vcházel do svého pokoje.
„Sean to neví, že?“
„Neví co?“ zastavil se Rick a otočil se k Alanovi čelem.
„Neví o tvé nemoci.“
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Umíráš.“
„Jen kašel.“
„Nemyslím.“
„Já nemyslím, že by ses měl starat,“ podotkl Rick a chtěl zajít do svého pokoje.
„Řekni mu to dřív, než to zjistí sám.“
„Není co říct,“ trval tvrdošíjně Rick na svém, vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.
Alan tam pár vteřin zůstal stát, jestli si to Rick náhodou nerozmyslí, ale když se dveře neotevřely, odešel do svého pokoje.

Mac za pomoci Květinových žen vysvlékla vévodu z horního oblečení a prohlížela si jeho ránu na levém boku. Rány, která zůstala po šípu v paži, si příliš nevšímala. Nekrvácela, takže tam bude stačit jen jehla a nit. Na boku to vypadalo na větší problém. Žena bodla hodně hluboko a pravděpodobně poškodila nějaký orgán. Ledvinu nebo játra. Nemohla ho tady otevřít, aby zjistila, co přesně. Okolí rány ošklivě zrudlo a nateklo.
„Lily. Potřebuju vodu a čistá plátna!“
Lily se ani nepohnula. Mac se na ni podívala. Ztuhle zírala na vévodovu ránu, která se na ni šklebila.
„Lily!“
Trhla sebou.
„Promiň. Já nikdy… Já… Nevím, co mám dělat.“
„Pro začátek sežeň vodu a čisté plátno. Ale rychle!“ zdůraznila Mac, když se Lily nemohla odtrhnout.
Vévoda zasténal.
„Nehýbej se. Utrpěl jsi těžká zranění a netuším, jestli tě z toho dostanu.“
„Moje dcera. Má dcera…“ sténal vévoda.
„Odpusť mi to. Prosím. Kristo, zlatíčko. Odpusť mi to.“
„Blouzní,“ vysvětlila Lily, která se vrátila s vodou a s čistými plátny, jak Mac chtěla a tázavě se na Mac dívala.
„Hodně krvácí,“ všimla si.
„Rána je hodně hluboká. Vidělas, jestli umře? Ne. Počkej. Neříkej mi to. Musím ho zkusit zachránit, ať je jeho budoucnost jakákoliv.“
Utrhla kousek čisté látky, namočila jej do vody a pomalu jím vyčistila okolí rány.
„Budu tu ránu muset zašít. Příčí se to všemu, co jsem se na medicíně naučila, ale tohle není nemocnice. Žádné přístroje, žádné sestry a žádné pořádné chirurgické náčiní,“ říkala spíš k sobě, jako by se snažila omluvit, co právě dělá. Na Lily se radši ani nepodívala. Dovedla si představit, jak musí být vyděšená. Ona sama měla, co dělat, aby se jí netřásly ruce. Už dlouho nikomu nezašívala ránu a ještě v tak nesterilním prostředí.
„Možná bys mu měla omývat obličej. Srazit horečku,“ vydala k Lily pokyn, aby tam jen tak nestála. Lily okamžitě poslechla. Mac se v duchu pomodlila k Asklepionovi a vzala jehlu s nití, kterou s sebou nosila neustále. Čekala, že bude vévoda křičet, ale nejspíš byl již příliš vyčerpaný, a tak z jeho úst vycházelo jen slabé sténání.
„Namoč mu rty.“
Lily vzala do ruky další kus čisté látky, vyždímala z ní vodu a poté mu jemně otřela rty.
„Byla by z ní dobrá zdravotní sestra,“ pomyslela si a ránu došila a obvázala.
„Přežije?“
„Pokud je silný…“
Přistoupila k nim Meranis.
„Královna tě přijme ve své soukromé komnatě.“
Lily zoufale pohlédla na Mac. Nechtěla se s ní setkat sama. Z jejích snů jí naháněla hrůzu.
„Promiň, ale musím tu s ním zůstat,“ pokrčila rameny omluvně Mac a Lily musela s Meranis odejít.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.04.2010, 20:56:42 Odpovědět 
   Pro mne je posezení u každého nového dílu o "Istrii" určitým "útěkem" z běžného stereotypu a odpočinutí při "pouti" tvých hrdinů ve světě magie, který sleduji už od prvního dílu! ;-) Jsem zvědavý, jak dopadne vévoda, zda zemře, nebo ne. Když přišla "řeč" na "květinové děti", vybavila se mi "šedesátá léta" (přestože jsem byl tou dobou ještě "na houbách")! Ve tvém podání se nejedná o "děti míru a lásky"! Pěkné amazonky! ;-)))
 Ekyelka 18.04.2010, 16:19:22 Odpovědět 
   Zdravím.
Chvílemi jsem byla s textem spokojená dokonce i já - především se mi zamlouvala jistá úsečnost a přesto nefalšovaná lidskost v dialogu Maky a Ricka. Oproti tomu setkání skupinky s vévodou, následný boj a vše v paláci Květinové královny bylo jakoby pod vodou. Sterilní, odtažené, bez detailů či atmosféry.
Dokonce jsem měla pocit, jako bys příliš pospíchala nejen od bojové vřavy (což je pochopitelné, pokud si nevíš rady se spoustou končetin, zbraní, krve a křiku), ale především od říše Květinových dětí. Bez detailů, atmosféry, která by dala těmto lidem charakter jako národu...
Opravdu nevím, co si s tímhle textem počít. Nejspíš jsem jen příliš náročná, ale mám před sebou důkaz, že chvílemi se s textem neskutečně mazlíš a dáš do něj veškeré emoce, abys ho vzápětí přetočila jako filmovou cívku.
 ze dne 18.04.2010, 18:14:25  
   Trenz: Ono je to tím, že celý druhý díl jsem dopsala zhruba před devíti měsíci, kdy jsem svůj styl teprve vyvíjela, a proto to působí tak chaoticky. Čtu to po sobě, abych našla co nejvíce chyb, ale text do toho přidávat se mi nedaří. Nicméně děkuju za každou poznámku, která se mi může hodit do dalších příběhů:')
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Smrt v objetí
Julia de Sena
Záležitost s du...
Maria M
ONKANÉ
Danny J
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr