|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295984 komentářů :: on-line: 27 ::
|
 |
|
:: Alkoholik ::
| Obrázek situace, kdy alkoholik prochází kolem knihovny, kde se pořádá sraz anonymních alkoholiků. |
| |
|
|
Kennethovi už táhlo na čtyřicet let, ale vypadal minimálně na padesát. Na hlavě už se mu blýskala pleš a jeho zbývající vlasy se honosily šedí. Tvář mu brázdily hluboké vrásky, kterých bylo až moc. Ovšem co nejvíc na něm vypadalo uboze, byly oči. Podlité krví se jevily tak unaveně, že byste nikdy nevěřili jeho schopnosti cokoliv vnímat. Ale opak byl pravdou. Pokud ovšem nebyl zrovna opilý, a to býval velice často. Byl totiž alkoholik. Takže když se jednou v podvečer vymotal z hospody, byl už natolik opilý, že se sotva držel na nohou, stejně jako jeho kamarád.
Kenneth sice přijel autem, ale zpátky se rozhodl jít pěšky. Za jiných okolností by možná nasednul do auta a jel by ten kus domů, ale z těch zbytků rozumu, které mu ještě zbývaly, si uvědomil, že další průšvih by mu už zničil kompletně život. I když, on už jej měl zničený až dost. Tohle by spíš byla poslední kapka. Kennetha už párkrát chytili za jízdu pod vlivem alkoholu a posledně už to nebylo jenom s pokutou, ale taky mu sebrali řidičák na nějakou dobu. Další podobný průšvih by znamenalo přijít o řidičák úplně a jako bonus i o práci. Tohle si už nemohl dovolit. Kromě alkoholu byla práce to poslední, co mu zbylo.
Kennethův opilý doprovod cosi mumlal, ale nerozuměl mu. Ani mu rozumět moc nechtěl. Když se jeho kamarád opil, mlel většinou samé divné a nesmyslné kraviny. Spíš se soustředil na ulici, kterou viděl roztřeseně, a taky na tlak v močovém měchýři. Zvažoval, zdali to stihne domů, nebo ne, ale protože domů to byly ještě dobrý tři kilometry a potřeba na záchod akutní, hledal vhodné místo, kde by mohl svoji potřebu vykonat. Hned jak zahnuli za roh, uviděl malý parčík u městské knihovny. Šel tam.
„Kam jdeeš?“ zajímal se společník.
„Počkeej, jdu se vychcat,“ uklidnil kamaráda. Ten očividně spokojený s odpovědí pokračoval ve svém mumlání.
Když byl Kenneth za přidržování u stromu hotov, vydal se zpět, ale zarazili ho lidi, kteří se sbíhali u knihovny. V tuhle hodinu, třebaže byl opilý, nečekal, že bude takový nával do knihovny. Došel k východu, aby se poptal lidí, co se to koná za pozdvižení. Pochopitelně, každý kolemjdoucí ho ignoroval s neskrývanou nechutí v obličeji. Musel si vystačit s cedulí před vchodem, na kterou celkem dlouho zaostřoval svůj alkoholem rozostřený zrak.
Sraz anonymních alkoholiků
Začátek v 20:30 v oddělení pro dospělé.
Wau, vypustil Kenneth ze svých úst, spolu se zápachem alkoholových výparů.
„Přejete si, pane?“ zeptal se nějaký mladík v obleku, který stál u dveří se štosem letáků v ruce.
„Jen procházím,“ odpověděl a otočil se k odchodu, ale mladík ho zastavil a ještě mu vnutil jeden ze svých letáků.
Kenneth se na ten leták podíval. Jak čekal, byl to leták anonymních alkoholiků. Velkým písmem to měli napsané na vrchu letáku, spolu se znakem, ve kterém dominovaly dvě áčka. Byl to obyčejný leták, kde kromě kladů proč se léčit a kontaktu, byly také datumy a místa konání různých schůzek, které pořádají. Taky tam měli obrázek, který si sebral polovinu letáku. Ten Kennetha zaujal. Byla na něm šťastná rodina; dva mladí manželé se třemi dětmi, které si hrály u babičky s dědečkem. Na stole stálo několik sklenic džusu, jež byly zvýrazněné okolní září. V Kennethovi to probudilo dřímající myšlenky, které neměl rád, a neustále ho pronásledovaly. Kdysi taky měl rodinu. Pěknou ženu a ta mu porodila pěkného syna. Nežili si zrovna dobře, ale byli šťastní. Kenneth měl práci, ze které stačil uživit sebe, ženu i čerstvě narozeného syna, i když si museli pořádně utáhnout opasky. Ovšem pak propadl alkoholu. Neměl k tomu pořádný důvod, prostě zničehonic se začal pomalu ale jistě topit v alkoholu, až se z něj stal alkoholik. To vedlo ke zkáze štěstí v rodině, a pak ke zkáze rodiny vůbec. Kenneth se svojí slabou vůlí bojoval, ale nic nezmohl. Pít nepřestal a po jedné hádce, kdy opět uhodil svojí ženu, došlo k rozvodu. Už to bylo téměř deset let a po tu dobu neviděl ani svou ženu ani svého syna, kterému už muselo být bezmála dvanáct let. Myslel na to často, hodně často, a čím víc na to myslel, tím víc pil, tím víc litoval sám sebe. Div že se zatím neuchystal k smrti.
Jak se díval na ten obrázek, proběhl jím neuvěřitelný pocit naděje. Tak teplý a příjemný, který mu rozbušil srdce, jak už dlouho nic. Díval se na šťastnou rodinu na letáku anonymních alkoholiků a stačilo jen pár kroků, aby se zúčastnil prvního sezení. Chtěl těch pár kroků udělat. V tu chvíli věděl, že přestane pít, že to dokáže a anonymní alkoholici mu pomůžou. A když ne anonymní alkoholici, tenhle obrázek určitě. Protože tenhle obrázek bude znamenat jeho cíl. Třeba ještě není všechno ztracený. V tom návalu naděje si uvědomoval, že to taky nemusí k ničemu vést, že si jeho žena našla jiného muže a jeho syna vychovává někdo úplně jiný. A třeba taky ne, třeba se sama potácí životem se synem a čeká, kdy on zaklepe na její dveře a řekne: už nepiju.
Ať je to jak chce, rozhodl se, že přestane pít. Že se bude léčit. Když už by to nevedlo k vrácení rodiny, aspoň by zlepšil sám sebe a svůj vlastní život. A určitě by navštívil svého syna. I přes všechny zákazy. Až bude vyléčený, navštíví syna, i když si, prozatím nepatrně, uvědomoval, že to nebude jako dřív. A třeba si s ním zahraje i nějaké hry.
Jo, třeba jo, vypustil ze svých úst roztřeseným hlasem a z očí upustil pár slz, které se pozvolna proměňovaly v pláč. Já to dokážu, říkal si pro sebe a pak to ještě vykřikl do světa. Chtěl zpátky rodinu, chtěl svého syna. Toho kluka, kterého přebaloval, smějící se každé nadílce v plence. Toužil po objetí svého syna i své bývalé ženy. Chtěl to tak moc, až si letákem utřel slzy, popotáhl a vydal se na schody, vedoucí do vstupní haly knihovny.
„Kam to jdeeš, ty magore, tudy se jde domů,“ ozval se za Kennethem hlas. Řval přes ulici a bylo mu sotva rozumět.
Kenneth se otočil a uviděl svého kamaráda, kterého nemohl prvních pár sekund poznat. Když mu došlo, kdo to je, a že měli oba namířeno domů z hospody a když si všiml, že se mu v ruce blýská láhev jakési kořalky, bylo to jako kdyby ho z oblak snů srazilo mohutné kladivo a došlo mu: Ty vole, co to tady dělám, nikdy nebude nic v pořádku. Všechno je v prdeli, na prosté prdeli. Posral jsem si to, nenávratně to posral.
„Kurva drát, co to tady dělám,“ řekl se ztrápeným výrazem. Potom zmačkal leták, odhodil jej a šel domů se svým kamarádem za doprovodu láhve kořalky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
