|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Neocortext26 ::
| Tak: |
| |
|
|
Mrazivý vichr probodává naše morkové zásobárny – průvodce vystoupal do výšky dobrých tisíc metrů, snad aby nás něžně vzbudil do světa, který jsme přes všechny roztodivné eskapády teprve začínali chápat. „Už je nám dobře? Neboj se, příště to budu lepší zážitek. Tohle bylo poprvá,“ zlepšovali jsme se v překladu vykloubeného jazyka, zatímco Posel zahájil mírný sestup. Dosud malátní jsme vychutnávali síť ulic, uliček, náměstí a zádumčivých dvorů, kterak se vynořuje z chuchvalečné masy mraků, rozlišovací a zaostřovací schopnosti měly ohniska za rejděním obyvatel, tudíž kdesi desítky metrů pod asfaltobetonem: něco zvláštního se dělo, zmatek byl větší než obvykle; dalo by se napsat, že chaos přechodně ztratil řád, ale také že tato vychýlenost ze zřejmého letoběhu je jakýmsi svátkem; postavy, jejichž helmy a obušky byly to jediné, co bylo z výšin vidět, patřily jistě ke kastě Strážců, neboť to, co probíhalo ve Městě, by se dalo popsat jako razie, pečlivě připravený očistný rituál bezejmenného zastupitelstva: paralyzující rány do mnohohlavého davu, namátkou vybraní podezřelci, buď velmi mladí, nebo kmeti a stařeny těsně před recyklací, kteří začali z neznámých příčin fungovat podle jiného kódu než přikazuje Ústava. „Tato je vhodná situacie. Teď vy budeme hledat šťávičku, já budu ukazovám, ty budete hledat. Musíš si odpočinout z letu,“ předkládal plán, aniž by si uvědomoval, že tam dole je krajně nebezpečno. „Ale vždyť nás zabijí! Co budeme dělat, až nás obklíčí?“ už jsme nevydrželi a vyjádřili obavy, že naše pouť bude násilně ukončena, ať už v poutech nebo hromadným hrobem – Madona počala zoufale pobíhat ve žlučovodu, což mi působilo sice rozkoš, že milovaná stopami zdobí mou trubici, ale také mučivou bolest, neb jsem dosud smrtelný. „Jste mladá a rychlí – a taky malé, vejdete se do míst, kam bych se nevešlo, tam budeš hledáte nektar. Lidi ho nakradli moc hodně, ty povídání o tom, že je to vzácnost, na to my nehraješ,“ strach pomalu nahrazuje tupá bezmoc: „Ale...“ skáče nám do řeči rychlým: „Jinak váš pustíme a opustíme, zajdete tam dole jak švábové – a já si najdeme jiné služebníčky, že ano,“ něco nám na poslední vskakující výpovědi vadí, něco nechvalně známého, nedávno prožitého, ale je znát úbytek mozkové hmoty: pijavice se přepitá stočila do tlustého klubka kolem krční míchy, kde může hlídat základní tělesné funkce a zároveň odpočívat; tudíž nejsme schopni rozpomenutí. Hemžení pod námi se sytí barvami – bere si je z nelítostného kotouče nad hlavami, obušky, zkroucenými údy; když se ohlédneme do světla, zdá se, že se hvězda života a smrti od posledního pozorování zvětšila. Snad je to jen dojem, a tak se už jen připravujeme na vřelé přivítání.
S přibližující se zemí poznávám novou skutečnost: když preventivně analyzuji své nitro, nevidím nic a nikoho, jen prázdnotu, pokud připustím možnost, že mohu vidět něco takového. Tváře, gesta a slova lidí se mi z hlavy vytratily snad v podobě rouhačských vět, těžko napsat. Už tam nic nezbylo, jsem jen já a má úloha – nikoliv Má; nemohu Ji najít. Skenování duše bez výsledku, patrně se skryla do třísel, obmotaná tepnou vedoucí po straně mého stehna, ale nic. Začínám panikařit, srdce se rozbušilo – takže tlak na spáncích a mžitky před očima – kdybych náhle promluvil, hlas by byl ztišen na minimum a kdybych ho mermomocí chtěl zvýšit, koktal bych. Kam se ztratila? Udělal jsem svými tělesnými procesy něco špatně? Nebo Ji snad pozřel lymfocyt, když nedávala pozor při proplouvání řečištěm? Ne – už Ji vidím. Bloudí v mízních uzlinách – tam se zpravidla ztrácí signál. Co se tedy děje nebo dělo?
Madona se ve mně změnila. Nevím, zda to bylo konzumací substance, nebo že se jen přerušilo pouto mezi našimi Já – přestali jsme se vídat, svou existenci jsme pouze tušili a odhadovali, naše cesty se rozdělily, aniž bychom to, zahledění do vlastních utrpení, zaregistrovali, a tak jsme se odcizili. Gelovými nehty drásá sliznici tu v žaludku, tam kolem horních cest dýchacích – netušíc, v čím těle se to nachází: najednou pociťuje, že je vězeňkyní neznámého. Sama si k noze připoutala kouli, uvrhla se do hladomorny, a teď chce ven, protože: tohle nechtěla. Chápu Ji, ale nemohu nic dělat, nemám kontrolu nad svými hormony, natož nad svou duší. Pokouším se připomenout: promlouvám skrz buněčné membrány, ale můj hlas nepoznává, ani když ze ztýrané paměti vylovím některé své nebo Její z kontextu vytrhnuté repliky – jen slepě buší do mých svalovin, až se zase vrací ta stará známá: hluchá bolest. Zoufám si, protože vím, že ve mně cosi umřelo – anebo přesněji: něco v Ní. Asi naděje. Na vzkříšení, na návrat ke hře. Musím Ji dostat ven, nějak se rozevřít, lokalizovat a ostrým nástrojem být opatrný, abych nepoškodil ani sebe. Protože moje paměť nevyprchala, nemohu činit zlo – miluji k zešílení, a tak není jiné volby než se nešťastnice zbavit: musí z těla ven.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
