|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (56. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 26.04.2010, 21:54
|
|
| |
|
|
Kluci a chlapi
Dnes žádné oranžové, ještě rozespalé slunce, naopak bylo v plné síle, když jsem procitla. Tak dlouho mě nechali spát? Divné, Corita vždycky vyžadovala, abych vstávala časně ráno.
Přede dveřmi stáli pořád čtyři strážci, vyměnili se, ale následovali mě všude, kam jsem se pohnula. Chtěla jsem najít Coritu, nicméně vstup do některých místností mi byl odepřen, a tak jsem se dozvěděla akorát to, že:
„Královna má důležité jednání a nepřeje si být rušena.“
Čím se mám zabavit než skončí? Četla bych si, kdybych to uměla, povídala bych si, kdyby bylo s kým, ale nikoho jsem tu neznala a moji nohsledi mlčeli jak ryby. Pozdní snídaně mě na chvilku zaměstnala, ovšem moc mi nechutnalo. Nebyla jsem zvyklá jíst sama a ti čtyři, i když jsem je pobídla, pouze stáli a hleděli kamsi do prázdna.
V zahradě jsem se cítila líp, ale můj doprovod mi začínal vadit. Když jsem si prohlédla každý strom, keřík, kytku i naaranžované pařezy, říkala jsem si, že mezi lidmi bych si těch chlapů tolik nevšímala, a tak jsem se vydala do města.
Špatný nápad. Mezi domorodci jsme rozhodně nepůsobili nenápadně, pořád víc jsem si uvědomovala přítomnost gardistů. Všimla jsem si každého kolemjdoucího, který se po nás otočil, aby si prohlédl, koho stráží muži s medailony Její Výsosti. Nemohla jsem se ani zastavit u stánků uřvaných trhovců a prohlédnout si zboží, musela bych dotěrným obchodníkům vysvětlovat, že si nemůžu nic koupit. Nebylo za co.
Prošla jsem zastrčenými uličkami. Posledně jsme se tu couraly s Kaileen a ona mi vyprávěla příběhy, které se možná ani nestaly. Stejně jako tehdy, i dnes jsem se oklikou vrátila dozadu na náměstí a stanula před chrámem.
Nebyl moc vysoký, zato dlouhý a jemně zdobený, vstupní brána lemovaná zlatým kováním. Žlutými, modrými a světle červenými ornamenty a symboly stavitel taky nešetřil, samotná stavba však zůstala v původní šedavé barvě kamene. Nad vstupem byl vytesán kruh, po jeho obvodu umístěných čtrnáct symbolů, snad ze skla. Největší byl Raamův znak nahoře uprostřed kruhu, ostatní měly stejnou velikost a obklopovaly dravého ptáka nesoucího meč.
Moc se mi dovnitř nechtělo, ale na takovýchto místech je čas pouhým slovem a možná zde ani neexistuje. Zabavila bych se a nikomu bych nebyla na obtíž.
„Kam jinam bys šla,“ ozval se za mnou hluboký ženský hlas. „Na rozjímání budeš mít dost času později. Jdeme.“
Ta tedy měla náladu, raději jsem se nevyjadřovala a následovala ji. Zas ten rozruch kolem nás, nacvičené kroky gardistů, souzvuk jejich těžkých bot a rozevlátý plášť královny. Dnes se oblekla tak, jak jsem byla zvyklá, nic svůdného, přesto vypadala dobře a každý hned věděl, kdo kolem něj prochází.
Myslela jsem, že se mi konečně bude věnovat, ale Corita měla lepší plán. Hned za bránou na nás čekal zamračený voják. Pleš se mu ve slunečním svitu leskla na daleko, zato vousy měl skoro až po prsa, břicho už se taky trochu kulatilo. Nepadli jsme si do oka a zrovna on mě dostal na starosti.
Zavedl mě mezi své svěřence. Nejprve se zaradovali, ale hned jak zjistili, že budu cvičit s nimi, dávali mi tvrdě pocítit, že mě mezi sebou nechtějí. Ani já jsem tu nechtěla být. Nač bych měla opakovat to, co dávno znám? Prožila jsem si svoje, když Kaileen s nevolí souhlasila, že se mě ujme a teďka mám snášet pohledy uslintaných vojáčků? Vždyť nejsou starší než Soy, jejich rozum se zatím pohybuje v kalhotách, pokud ho vůbec našli.
Sotva se velitel vzdálil, přivítali mě po svém. Říkali, že každého nováčka zasvěcuje Derik, ale prý když jsem ženská...
„Ženská? Dyť je to eště holka!“ pronesl kdosi rádoby vtipnou poznámku.
„Rozsekala jsem víc chlapů, než tys pomiloval žen!“
„Jo, jasně,“ sundal přilbu a prohrábl světlé vlasy. „A kolik jich bylo? Jeden chromý?“ vysmál se mi a ostatní se k němu přidali.
„Na to, abych tě trumfla, by mi to zřejmě stačilo,“ nedala jsem se a mezi muži to zahučelo. Asi jsem urazila vyhlášeného milovníka, jeho kumpáni se šklebili a čekali, co přijde.
„Na to by ti nestačila ani jednotka zdravých vojáků, kočičko,“ zvážněl a věnoval mi nepřátelský pohled.
„Neříkej mi kočičko!“
Jestli něco nesnáším, jsou to chlapi, co mě důvěrně oslovují a ještě k tomu tak vzrušujícím titulem.
„Budu ti říkat zabijáku, ne?“ usmál se pohrdavě.
„Brzo už mi nebudeš říkat nijak.“
„Konečně rozumná řeč, tak snad abys šla,“ vztáhl ke mně ruku, aby mě postrčil, místo toho si vysloužil ránu loktem.
Muži kolem zvážněli, přestali to brát jako pošťuchování s nováčkem nebo pozlobení malé holky. Dobře věděli, že odstavit soupeře ještě než se dotkne kořisti, chce trochu cviku. Pochopili, že nejsem děcko z ulice.
„Chceš se prát?!“ zavrčel.
„Zkus to,“ vyzvala jsem ho, rozhodně jsem nebyla v náladě, abych ho šetřila.
„Nechte toho,“ vmísil se mezi nás jiný chlapec a zkoušel drzouna zadržet. „Velitel by ji sem nevzal,“ ztlumil hlas a vzal ho kousek bokem. „Uvažuj, jenom královna by byla schopná dát nám sem holku. Nebude se jí líbit, když se jí něco stane.“
„A co jako?!“ vyštěkl. „To se jí mám teďka klanět nebo co?“
„Hej ty! Co bude? Mám počkat, až si poklábosíš?“
Místo odpovědi zaútočil, ale tak chabý pokus na mě nemohl platit. Sice dobře postřehl, kde stojím, jenže byl moc pomalý na to, abych nestihla využít odkrytých míst.
Rozhodně by se našlo pár mladíčků, kteří by ho pomstili, kdyby nás nezastavil povel. Cvičištěm se rozezněl nesmlouvavý hlas jednoho z dozorců – Derikův hlas. Chlapci ustoupili a nechali chodící skálu projít. Před takovým vazounem by couvnul i silák Rony. Jeho tmavé oči se na mě přísně dívaly z výšky, z níž by klidně mohl pohlédnout bohům do oken.
„Tady nejste v hospodě!“ zlobil se.
„Ta malá...“
„Viděl jsem,“ přerušil drzouna Derik. „Hned jak skončíme, odebereš se na ubikaci a celou budovu vzorně uklidíš.“
Voják zlostně přimhouřil oči, ale urostlému dozorci si nedovolil odpovědět jinak než:
„Rozkaz!“
Tím sice skončila krátká rozepře a k mému „zasvěcení“ s Derikem taky nedošlo, nicméně muži měli dojem, že budu protěžovaná, a to mi hodlali vynahradit. Nelíbily se mi jejich poznámky a místy nepříjemné rány, ale kdykoliv jsem se chtěla bránit, odtrhli nás, vinu svalili na mě a naložili mi úkol navíc.
Tak jsem si to nepředstavovala, očekávala jsem, že mi Corita předá svoje zkušenosti, místo toho se ve mně akorát hromadila zlost. Čtyřech nohsledů jsem se sice zbavila, zato jsem většinu dne trávila mezi dvaceti jinými, kteří mě nesnášeli.
Během následujících tří týdnů jsem Coritu viděla jen jednou. Vzala mě s sebou do toho tichého ráje, vyptávala se, jak jde výcvik, ale stejně mě zase šoupla zpátky mezi vojáky, z nichž si později vybere nové gardisty.
„Slyšela jsem, že si těžko zvykáš, ale jinak to nejde, nemám na tebe čas,“ odůvodnila své rozhodnutí poslat mě znova mezi tu smečku.
Pochybovala jsem, že si péči ve svém malém ráji vychutnává akorát teď se mnou. Copak stojím o masáž nebo aby na mě někdo civěl, když se koupu? Čas by na mě měla, všechno jde, když se chce, ale ono se nechtělo, a tak jsem se musela otravovat s bandou křupanů.
Když jsem od ní odcházela, zdálo se mi, že jsem v jejím škodolibém úsměvu zahlédla špetku očekávání.
„Lee,“ chytila mě za ruku, aby mě zadržela, když ještě pořád ležela na masážním stole.
Mírně se při tom nadzvedla a přestože nebylo vidět o moc víc než předtím, pro podráždění fantazie to bohatě stačilo. Masérka ustala v činnosti a tiše čekala, až bude moci pokračovat, ve mně se míchala zlost se vzrušením.
„Budu se ti věnovat hned, jak to bude možné,“ slíbila.
„Aby z tvých mužů do té doby něco zbylo,“ naznačila jsem, přitom oni byli v tu chvíli poslední, na co bych myslela.
„Začínáš se projevovat jako Kaileen,“ usmála se a její oči vzrušeně jiskřily, „to je dobře.“
„Jak pro koho,“ vysmekla jsem se a odešla.
Její mírně vrásčitý dekolt mi dlouho nešel z hlavy a v podstatě celou noc jsem strávila srovnáváním Cority s Kaileen. Kaileen byla ve všem lepší, dokud jsem si nevybavila její oči. Něco se z jejího pohledu vytratilo. Něco, co tam bylo na začátku a čeho měla Corita dost za obě, dráždila mě tím a hrála si na vítr, který ke chřípí šelmy přináší vůni čerstvé krve. Ta rošťácká zlomyslnost mi chyběla, jak ji Kaileen získá zpět? Anebo snad beze mě... Teď to nezjistím, když trčím tady.
Nezbylo mi nic jiného, než zkusit zapadnout mezi jednotku. Mlčky jsem se vypořádávala s jejich zlomyslnostmi a snažila co nejlíp splnit úkoly, které nám velitel ukládal. Pánové byli silnější, v ostatním jsem s nimi držela krok. Nakonec uznali, že:
„Na ženskou to není špatný,“ a pozvali mě večer na pivo.
Šli jsme všichni – jedenadvacet cvičenců a čtyři dozorci, dnes bude mít hostinský dobrou útratu. Pouze velitel si od nás držel odstup, nejspíš měl jiné povinnosti než pobíhat po hospodách. Pánové se nedočkavě nahrnuli do dveří, nad nimiž se vyjímal velký bažant namalovaný vedle dvou slov, kterým jsem nerozuměla, a tak jsem ocenila aspoň krasopis. Snad ze zvyku jsem se nejprve letmo rozhlédla po prostorné taverně. Vojáci, děvky a chlast.
„Říkal jsem jim, že to pro tebe není,“ ozval se Matěj, který vstoupil poslední, „ale když sem se vážně vodí bažanti,“ pokrčil rameny a upřímný výraz v jeho mladé tváři prozradil, že nic špatného tím chlapci z jednotky nemysleli, prostě tradice.
Sotva Matěj zavřel dveře, ozvalo se:
„Oko bere!“ Banda přítomných se rozesmála a pozvedla korbely.
Na to se nedalo nic říct, měli pravdu, pokud nepočítali dozorce. Nevšímali jsme si jich, přidali jsme se k ostatním a bavili se spolu, ale ani tak nás nenechali na pokoji.
„Hej, není jedna buchta na tolik chlapů trochu málo?“ smál se voják u protějšího stolu.
Na jeho klíně seděla nehezká prsatá nevěstka, nechala se osahávat a nastavovala se tak, jak se chlapovi líbilo. Nevzrušilo ho, že nikdo z nás nereagoval, hodil na stůl pár mincí a poslal k nám dvě nemyté ženské, aby potěšily chlapce. Derik je hned vykázal pryč, ale byly vlezlé, musel vstát a ukázat, že jemu by neměly odporovat.
„No jo, ženský teďka maj´ vyšší poslání, budou chránit vládce,“ nechal se slyšet provokatér.
„Jo, kdybych já byl král,“ ozval se kdosi jiný, „to by mi nevadilo, že se kolem mě motá mladá fenečka.“
„Rozhodně bys ji nenechal stát a hlídat před ložnicí, co?“ přizvukoval kumpán.
„Si piš! No ale co od ní chce královna, to fakt nevím.“
„To jsem vám říkal, jak jsem včera učil ženský?“ ozval se ten první. „No, možná to nebylo včera, co já vím...“
„Dyť jsi věčně nalitej,“ přerušil ho jiný voják a ostatní se rozesmáli.
Už mi pořádně lezli na nervy, ale Derik mě i chlapce uklidňoval a pokud on řekl, abychom si jich nevšímali, zdrželi jsme se jakýchkoliv poznámek.
„A jak to teda je?“ zeptal se mě Matěj. „Proč jsi s námi?“
„Pomohla jsem královně, teď ona pomáhá mně,“ odpověděla jsem popravdě.
„S čím?“
„To nemůžu říct.“
Mohla bych, ale nevěděla jsem, jak by reagovali na jméno Kaileen a když už mě sem pozvali, abychom uzavřeli mír a ukončili to věčné pošťuchování na cvičišti, nechtěla jsem o to přijít.
„Je to kvůli tomu znaku, co máš na krku?“ vyptával se dál, jeho zelené oči vyzařovaly zvědavost a nebyl sám.
„Ano, je to kvůli tomu znaku.“
„Patříš k Narat?“ dovtípil se Matěj.
„Zatím ne, ale třeba budu.“
„Takže se nechceš přidat k osobní stráži královny?“ ujišťoval se Viktor.
„Ne, nechci nikoho z vás připravit o místo.“ To rozhodně ne, příliš se nadřeli, než abych se k nim tak podle zachovala.
„Tak jo,“ neskrýval radost a pozvedl korbel piva. „Tak na Narat!“
„Na Narat!“ zvolali ostatní.
Mezitím se skupinka u protějšího stolu přestala dohadovat a pokračovala v oplzlostech a urážkách.
„Tak dostanem´ se k tomu nebo ne?“ dožadoval se nějaký chlap historky, kterou chtěl původně rýpal pobavit přítomné.
„Jo, jasně,“ přikývl a napil se. „Šinu si to takhle městem a zahlíd´ jsem dvě buchty. Ta jedna měla kozy skoro jako ty,“ přitiskl k sobě děvku. „Co chtěly dělat, to nevim, ale bez pořádnýho samce by to nešlo, tak jsem se obětoval.“
„Nejsme tu kvůli rvačce,“ zadržel mě Derik, když jsem chtěla vstát a zavřít chlapovi hubu.
„On je hanbou armády, takový nemá ve službách Její Výsosti co dělat. Už neuráží jen mě,“ namítla jsem, dozorce přesto pomalu zavrtěl hlavou.
„Nebyla náhodou o něco vyšší než ty?“ vyzvídal jeho kumpán. „Protože kdyby měla ještě k tomu černý vlasy...“
„Vole, to bych tu určitě seděl s tebou,“ odbyl ho drzoun, vzápětí líčil detaily a chlapi slintali. Pak se podíval na mě a zvýšil hlas: „Ale ta druhá mi připadala známá. Co říkáš? Nepamatuješ si na mě?“
„Ne.“
„Fakt ne? Já bych řek´, že by se to dalo klidně zjistit. Jestli se stydíš, můžem´ jít jinam. Znám tu všechny šlapky a hádej, podle čeho každou poznám i potmě.“
„Dej jí pokoj,“ zastal se mě Matěj, ale takový mladíček nemohl chlapa zastavit.
„Furt si myslím, že si na mě pamatuješ.“
„Pamatuju si, co by udělala královna s takovým šmejdem,“ zvedla jsem se, hoši se přestali bavit, někteří taky vstali.
„Co si o sobě myslíš?“ rozčílil se, shodil děvku na zem a vyskočil. „Nejdřív se budete roztahovat v armádě a zabírat místo chlapům a nakonec na nás nezbude místo ani v posteli? Já ti ukážu, na co jsou ženský!“
Hoši z jednotky se mě zastali, ale následnou rvačku už nebylo možné odvrátit. Soupeřů bylo míň než nás, narozdíl od nás však měli zbraně, já jsem musela odevzdat i dýku od T´han a stejně jako moji druhové, k obraně jsem využívala vše, co bylo zrovna po ruce. Hostinský a šlapky, kterým se nepodařilo utéct ven, se kryli jak se dalo, kolem létali třísky z rozbitých stolů, nohy od židlí, střepy ze džbánů… Příliš mnoho překážek, aby člověk nepřišel k úhoně.
Derik si dobře všiml, kdo vstoupil. Jeho hlas velel do pozoru, poslechli však jen chlapci z naší jednotky, ostatní měli chuť pokračovat v bitce, případně se opírali o zdi nebo o přeživší zařízení a znechuceně se rozhlíželi kolem. Muži s medailony se jali zneškodnit největší rváče.
Corita stála na prahu a čekala, až bude moci bezpečně vstoupit. Pohledem přelétla zničenou hospodu, pokyvovala hlavou a pomalu procházela mezi zvedajícími se vojáky. Napadlo mě, že bych vousáčovi, který to všechno vyprovokoval, připomněla jeho řeči, královna by se jistě pobavila stejně dobře, jako on a jeho banda.
„Podívej se, jak to tady vypadá,“ vyběhl hostinský, „celé to tu zničili. Co teď mám…“
„Škodu uhradím,“ přerušila ho, když si nás všechny prohlédla. Odňala od pasu váček s penězi a hodila mu ho. „Stačí to?“
„Stačí, stačí, jsi tak štědrá,“ zadrmolil, ukláněl se a posléze odběhl do rohu přepočítat dar.
„Pohov,“ řekla do ticha, které přerušovalo sem tam zasténání a štěbetání nevěstek. Upřela na ně pohrdavý pohled, chvilku si je prohlížela než zasyčela: „Ven!“ Váhaly, ale strážci nikoliv. Všechny je vyhnali, zbylo jen mužské osazenstvo a já. „Deriku, odvedeš své muže.“
„Rozkaz!“
„Ty půjdeš se mnou,“ podívala se na mě příkře.
„Pozor!“ zavelel znova, když odcházela.
Šinula jsem se za ní a připadala si, jako by mě zas zachraňovala. Copak to potřebuju? Ať mi dá meč a já se o sebe postarám. Procházela jsem kolem svého ctitele a jak se dalo čekat, neminuly mě uctivé poznámky. Zastavila jsem, abych se mu podívala do očí.
„Jdeme!“ zvýšila hlas Corita. Znělo to podrážděně, proto jsem se dál nezdržovala.
„Haf,“ vysmíval se mi chlap, sotva jsem se k němu otočila k zády.
Byla bych se po něm ohnala, ale Corita po mně chňapla a strhla mě k sobě. Narazila jsem do ní, hned mě nevybíravě postrčila k východu. Ještě jsem se ohlédla a všimla si, co mi voják na dálku naznačoval.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
