|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Bubák (část poslední) ::
Zdravím!
Právě čtete poslední část minisérie Bubák. Nebudu se zbytečně rozepisovat, protože samotný text je dostatečně dlouhý. Nejdříve však stručná rekapitulace: Seznámili jsme se se Štěpánem, který by mohl být obyčejným mladým mužem. Jenže v hlavě slyší hlas, který nad jeho tělem dokáže získat kontrolu. Postupně se situace čím dál více zamotává. Neznámý muž ho ohrožuje zbraní, jeho pes Hector zabije Denisu Pechrovou, účastnici jistého konkurzu, a Marie, dlouholetá známá a dalo by se říci jeho náhradní matka, má evidentně něco společného s tím hlasem.
Jak tohle může dopadnout? Necháme se překvapit. Jen připomínám, že děj v této povídce souvisí s předešlými povídkami. |
| |
|
|
...
„Počkej, počkej. Jak…“ Zrak se mu začal rozmazávat. V hlavě zaslechl znovu to podivné hučení, ale bylo nepopsatelně hlučnější. Postupně ztrácel cit v končetinách. Tělem mu projížděl nepříjemný pocit. Žaludek se mu scvrkával a v ústech měl podivnou pachuť.
„Prosím… přestaň.“ zasténal ochromený Štěpán. Při tom mu vytryskly slzy. Následně se skulil z pařezu a spadl do trávy. To si však již neuvědomoval. Jeho vědomí totiž bylo pohlcováno bubákovými vzpomínkami.
Aiaxovi vzpomínky:
Hector se zastavil asi tak pět metrů před Aiaxem. Chvíli se nic nedělo. Jeden druhého si prohlíželi a možná i přemítali o strategii nadcházejícího souboje. Masy obránců i útočníků ztichly. Celý svět se na okamžik pozastavil, aby pohlédl na bitvu dvou mužů.
A pak to začalo. Povzbuzování obou táborů se neslo široko daleko. Kopí i půda lačněli po krvi, avšak tentokrát vyšli naprázdno. Tento souboj se totiž vítěze nedočkal, protože jej přerušil vpád noci.
Na několik okamžiků vše zčernalo. A pak se objevila další vzpomínka.
Masy Trójanů, s Hectorem v čele, se přehnaly zpustošenou krajinou a zanechávaly za sebou mrtvé Achajce. Jejich načasování na jeden z největších útoků nebylo náhodné. Využily totiž rozkolu mezi Achilleem a Agamemnonem, pro který se Achilleus nezúčastnil boje. Takto oslabení Achajci byli přinuceni k ústupu za hradbu, která chránila jejich lodní tábor.
Stál u lodí a odrážel jednu Trójskou vlnu za druhou. Jeho spolubojovníci buď hanebně prchli, nebo hrdinsky padli. A v jednom okamžiku zůstal Aiax na bitevním poli zcela osamocen. Nezalekl se a dál bránil lodě. Přesto jich mnoho vzplálo, ale nenasytné plameny ozářily blížící se Achilleovo vojsko pod vedením Patroklea.
Opět všechno potemnělo a o chvíli později následovala třetí vzpomínka.
Skajská brána byla otevřena dokořán! Cesta do Tróje byla volná. Achilles se svými věrnými se již chystal vtrhnout do města, když v tom Priamosův mladý syn Paris zamířil a vystřelil ze svého luku. Šíp se zabodl do nechráněné paty Achajského reka, který vykřikl bolestí i úžasem současně. Padl na zem, ale hned nato vstal a vytrhl si zákeřný šíp z paty. Zahnuté háčky mu však vyrvaly velký kus masa, zpřetrhaly žíly a z rány mu vytryskl proud krve. Následoval už jen jeho strašlivý výkřik, ve kterém proklel všechny Trójany. Tímto činem pomstil Paris nedávnou smrt svého bratra Hectora.
O Achilleovu mrtvolu se rozpoutal lítý boj. Z rukou Trójanů vysvobodil tělo Achajského reka právě on, Aiax, za pomoci ithackého krále Odyssea. Jenže pak se stala nevídaná věc!
Achilleova matka Thetis rozhodla, že zbroj jejího mrtvého syna má připadnout tomu, kdo se nejvíce zasloužil o záchranu jeho těla. Aiax i Odysseus si však činili na tuto zbroj stejný nárok.
Soudci ve sporu se stali Achajci na sněmu, na kterém oba rekové přednesli své důvody. Aiaxův byl velice těžkopádný a kostrbatý . Naproti tomu ithacký král přednesl svůj důvod s takovým řečnickým uměním, že sněm přiřkl zbroj právě jemu.
V ten okamžik vzplála v srdci Aiaxe ohromná zášť. Nebyl zvyklý se utkávat v řečnickém souboji. Svůj hněv ale nedokázal přemoci. Pronesl větu, které Štěpán nerozuměl. Následně si vrazil svůj meč do hrudi. A tak pyšné město Trója přežilo oba velké Achajské reky, ale i jeho dny se krátily.
Znovu všechno zčernalo, ale tentokrát se v temnotě objevovaly a zase mizely různé útržkovité vzpomínky z dalších životů.
Zahlédl malého, špinavého a plakajícího chlapce s velkými vředy na tváři.
Letmý polibek na prsty krásné ženy, která mu opětovala úsměv.
Nenávistné pohledy mužů, kteří na něho cosi křičeli. On sám byl natažen na něčem, co vypadalo jako skřipec. Cítil bolest a zlobu.
Spatřil, jak před jeho očima byl zavalen sutí mladík, kterého dobře znal. Sám se ocitl v temné pasti, ze které nebylo úniku..
Bojoval proti neuvěřitelné přesile saracénů. Jeho bratři ve zbroji postupně podléhali, ale on se bil dál a dál, dokud ho téměř současně nezasáhlo několik šípů.
Sledoval holčičku, která se začala smát a rozběhla se k němu. Doprovázelo jí štěně, které všude skotačilo.
A následovaly další a další výjevy. Štěpán se to snažil zastavit, ale bylo to marné. Cítil, jak je jeho vědomí doslova drceno pod náporem bubákových - vlastně Aiaxových vzpomínek. Začal křičet bolestí a hrůzou součastně. Výjevů z dávných dob však neustále přibývalo.
Přál si, ať už to konečně skončí. Ať ho ty vzpomínky zahubí. Již se tak málem stalo, ale v posledním okamžiku vše ustalo.
Štěpánova vzpomínka:
Dvanáctiletý Štěpán se otočil a najednou před sebou spatřil starého muže.
„Buď zdráv, Aiaxi. Jen důležité záležitosti tě musí nutit k přebrání kontroly v tak raném věku.“ promluvil stařec.
„I ty buď zdráv, Tacitusi. K takovému zoufalému činu mne dohání jen tvá časová tíseň. Tohle tělo moc dlouho nevydrží, a tak nesmíme ztrácet zbytečně čas. Znovu tě pokorně žádám, Historiku, o vydání Ablaska.
„Žádáš mnoho, Achajský reku. Dobře víš, že jsem se zapřísáhl nepomáhat Vám. Má prostoduchost a Vaše chtivost opanovat, zapříčinila mnoho hlubokých ran. Ať jsou tvé úmysly jakékoli, říkám znovu ne.“
„Tacitusi, dobře víš, že Ablasko není svázáno s žádnou mocí. Je to jen odkaz…“
„Já dobře znám význam Ablaska a nebezpečenství, které jeho odkaz přináší. Snad mne nechceš mentorovat, Achajský reku. Tvé místo náleží na válečném poli, kde se střetáváš s hordy nepřátel. Mé místo je za stolem, kde zaznamenávám tok historie. Tak jest. Radím ti jen pokoru a víru v tomhle lese. A nyní odejdi, než zabiješ to dítě.“
Aiax věděl, že nemá cenu naléhat. Tacitus se totiž zapřísáhl, že již nikdy nebude jakkoli pomáhat Ostatním a svoji přísahu ještě nikdy, tedy co mu bylo známo, neporušil. Znamenalo to zkomplikování jeho pouti, nikoli však její konec. V jednom měl ale Historik pravdu. Tohle tělo už dlouho žít nebude, pokud bude mít nad ním stále ještě kontrolu. Vydal se tedy rychle pryč, ale po několika metrech zaslechl za zády:
„Padne-li jeden, padnou všichni.“
Chlapec se však dál nezastavoval. Ušel asi dvacet metrů, když mu na blátě podjela noha a spadl do příkopu. Chvíli tam jen ležel a rozmýšlel, jestli již teď nemá přenechat kontrolu dítěti, když v tom zaslechl výstřel. Rozhodl se, že si ještě na chvíli ponechá nadvládu nad tělem.
…Vzdálený a tlumený výkřik…
Trochu nemotorně se vyhrabal z příkopu a spatřil, jak nějaký muž vleče mrtvolu, ve které přebýval Tacitus. Hoch se přitiskl úplně k zemi, aby nebyl zpozorován. Mezitím neznámý dovlekl tělo k nedalekému lesíku tvořenému z jehličnanů a malou lopatkou začal vyhrabávat hrob.
Aiax viděl téměř vše, co potřeboval. Jediné, co mu scházelo, byla vrahova tvář. Neodvážil se však dál čekat, a tak se se vší tichostí obrátil a začal utíkat co nejdál od tohohle místa.
…O mnoho hlasitější a trýznivější výkřiky …
Cestou však znovu zakopl. Na opětovné zvednutí se ale neměl již dostatek sil. Věděl, že pokud teď nepřenechá kontrolu, kluk zemře. A tak to tedy učinil. Nic jiného mu totiž nezbývalo. Vlastně, on už byl skálopevně přesvědčen, že ten člověk nepřežije. Jenže vůle bohů byla jiná, jak by řekl.
O několik minut později jej našel místní myslivec, který mu zachránil život.
Štěpán vytřeštil oči a okamžitě se rozkašlal. Po rudé tváři mu stékaly slzy. Třásl se, jak právě narozené kůzle. Kašel postupně opadal, jenže najednou se mu navalilo. Neměl už sílu zabránit snídani, aby se s ním nerozloučila.
Dosti nejistě se znovu postavil na nohy. Jeho tvář vystřídala barvu; z rudé přešla na bledě zelenou. Přesně vystihovala, jak se momentálně cítil.
Trvalo přinejmenším půl hodiny, než se žaludek uklidnil, hučení odeznělo a vrátila se mu barva. Chtěl něco říct, ale Aiax ho předstihl.
Kdybych nezaslechl tvůj křik, byl bys nyní mrtev. Varoval jsem tě, ale jak vidno, zbytečně.
„Kdybys mě nechal dokončit větu, Aiaxi, tak bych ti sdělil, že to neumím ovládat, nebo… co… se… s tím… dělá.“ Jen stěží dokončil větu, protože si uvědomil, že si všechno pamatuje. Znal bubákovo jméno, viděl jeho tři největší skutky, díky kterým se stal velikým rekem, a taky spatřil jeho skon. A nejen to. Zahlédl i jeho další životy. Nyní měl alespoň trochu představu, s kým měl tu čest.
Aiax se dostal do prekérní situace. Mohl mu překrýt většinu vzpomínek, ale zůstal by přinejmenším zneklidňující pocit. A to by dříve či později vše velice vyhrotilo. Tak tedy zvolil menší zlo v podobě jejich zachování.
Již používáš mé jméno. Je zvláštní jej slyšet z tvých úst, ale budiž. Výprava byla, alespoň částečně, úspěšná.
„Ty ses nedozvěděl, co jsi potřeboval?“
Byla mi doporučena jen pokora a víra v tomhle lese.
„Bezva. Tak teď se budeme modlit? Víš jenom, že ta kaplička je na opačném konci lesa?!“
C-cože?!
Štěpán poprvé zaslechl v Aiaxově monotónním hlase náznak překvapenosti a docela ho to překvapilo a zároveň i uklidnilo.
Naproti tomu Aiax zaúpěl, že nedokázal uhlídat své překvapení. A nejen to. Udělal chybu. Když tomu člověku bylo dvanáct, o existenci kapličky nevěděl, ale v průběhu následujících let se o ní dozvěděl. Kdyby mu okamžitě prohlédl mysl, mohl by se tomuhle incidentu vyvarovat. Na druhou stranu se mu nabídla docela zajímavá příležitost, kterou měl v úmyslu využít.
Musíme se tam okamžitě vypravit. A… dobrá práce, Štěpáne.
Štěpán byl podruhé během chvíle zcela překvapen. Ta věta ho udivila, přesto se nemohl zbavit podivného tušení.
Vydal se opět na cestu.
„Co vlastně hledáme? Po čem může pátrat někdo, jako jsi ty?“
Po poslední naději, která může ukončit mé prokletí věčnosti.
„A to bys pak zmizel z mé hlavy?“ Ve Štěpánovi zaplápolal plamínek naděje, kterého si Aiax samozřejmě povšiml.
Ano.
„Tak to abychom neztráceli zbytečně čas!“ Téměř zapěl mladý muž a přidal do kroku.
Přesto mu cesta zabrala něco kolem hodiny, protože neznal přesnou trasu. Dokonce se musel i několikrát vracet, ale nakonec jí našel.
Na malé mýtině, hluboko v nitru lužního lesa, stála osamocená kaplička. Nedaleko ní se nacházela dvě odpočívadla v podobě přepůlených kmenů. Všude kolem leželo spadané listí.
S podivnou a nevysvětlitelnou bázní přistoupil k ní. Netušil, co v něm vyvolávalo takové pocity. Pomalu se k ní přiblížil a při tom sledoval její novou…
„Oni jí rekonstruovaly. Před několika lety. Bylo to…“ Nedokázal se soustředit na dokončení své myšlenky. Najednou měl nutkání jí obejít.
Tak i učinil. Při tom se rozhlížel po okolí tak prudce, až ho začalo bolet za krkem. Po několika obejitích se zastavil. Upřeně se zadíval na plochý kámen, nacházející se několik metrů od kapličky.
Odhrň to listí.
Štěpán si dřepl a smetl spadané listí. Ať očekával cokoli, spatřil jen povrch plochého kamene.
Ono to tu někde musí být. Musíš zkontrolovat všechny kameny v okolí.
„Cože?! To zabere…“
Buď tak učiníš ty, nebo já. Věz však, že pokud teď přeberu nad tebou kontrolu, při její navrácení se dostaví opět nevolnost. To jest totiž důsledek splynutí myslí, který pomine až po několika dnech. Jak se tedy rozhodneš?
„No jo, už jdu na to.“ rezignoval a začal systematicky prohledávat okolí kapličky. Jak dlouho to dělal? Sám nevěděl. Možná pět minut, možná čtvrt hodiny. Pozvolna se ho opět zmocňovala mírná nevolnost.
Již značně špinavou rukou odrhnul další nános listí. Automaticky už se chtěl zvednou a zamířit k novému kameni, ale najednou ztuhl. Na jeho povrchu byla vyryta jednoduchá římská orlice a pod ní se nacházelo rákosové pero.
Nepatrně vyjekl, když v mysli pocítil doslova explozi, zdráhal se tomu uvěřit, ale byl si tím jist! Byla to prostě exploze radosti. Vůbec netušil, že něčeho takového je Aiax schopný. Zajímalo by ho, jestli…
Přestaň přemýšlet nad malichernostmi a odval ten kámen stranou.
Štěpán v duchu zaklel, ale uposlechl. Stále si ještě nemohl zvyknout na to, že Aiax zná jakoukoli jeho myšlenku.
Převrátil kámen. V ten okamžik spatřil něco pečlivě zabaleného do několika vrstev igelitu. Opatrně to uchopil a začal to rozbalovat. Po několika vteřinách si uvědomil, že v rukou drží jakousi knihu.
Na předních deskách byl vyobrazen stejný znak, jako na kameni, jen byl mnohem detailnější. A pod ním se nacházel název: L i b e r I n s i g n i u m
Aiax byl překvapen, protože očekával Ablasko a ne nějakou Knihu znaků od Historika. Na jeho pokyn Štěpán důkladně prohledal onu malou skrýš, ale nic jiného nenašel.
O jedenáct dní později…
Bylo tomu necelých čtrnáct dní, kdy se jeho život změnil od základů. Začínal se cítit jako mravenec, který sleduje bortící se přehradu. Netušil, co má dělat. Zběsilý úprk či vyčkávání přinese stejný konec. Vodní masa ho dožene.
Štěpán tušil, že po incidentu s neznámým a s jeho basebalovou pálkou, je ve vážné situaci. Ale teprve splynutí myslí mu ukázalo, alespoň částečně, v jak zoufalé situaci se ocitl. Na několik chvil spatřil Aiaxovi největší hrdinské činy, i jeho fatální prohru, která mu přinesla smrt. Jenže ta smrt nebyla zas až tak konečná. Stalo se z něj jakési vědomí, které se objevovalo v myslích jiných lidí. Tímto druhem existence se z něho stala bytost starší jak tři tisíce let.
Následně ale viděl jeho další životy a taky skony. Dá se vůbec proti něčemu takovému bojovat? Není snad každá snaha předem odsouzena k nezdaru?
Všechno zatím vyvrcholilo objevením Knihy znaků od jistého Tacituse. Jeho trýznitel a zároveň i věznitel však očekával něco zcela jiného. Jakési Ablasko. Samotná kniha byla podivným inventářem různorodých znaků a jejich detailním výkladem.
Štěpán cítil, že je to velmi vzácný a důležitý předmět, který mu ale v tuto chvíli není nic platný. Tedy, do okamžiku, než na poslední straně objevil přiložený lístek. Písmo již bylo znatelně vybledlé, přesto se to dalo ještě přečíst:
Před mnoha staletími ses nepřímo zeptal, kde se nachází Ablasko. Tehdy ještě náleželo v mém držení. Důrazně jsem ti sdělil, že ho nevydám ani tobě, ani nikomu jinému.
Avšak vůle bohů byla taková, aby mi bylo odcizeno. Teprve nedávno jsem ho znovu vypátral.
Ablasko má v držení Milan Dolanský, Olomouc, Horní náměstí. Dej si však na něj pozor. Jeho znalosti jsou až zarážející.
Je to holé šílenství s nejasným koncem, co chceš učinit. Oprávněné byly pohnutky, proč byla Potentia tak dobře skryta. Jen bohové vědí, jestli se ti to povede.
A když lístek otočil, nestačil se divit. Byla tam uvedena adresa s podivným slovem, které jen stěží přečetl. Co však dokázal přelouskat, bylo slovo Roma.
Počáteční úsek jejich společné pouti právě zdolali. Samotná pouť ale teprve měla být započata.
Nejdříve však museli navázat kontakt s Milanem Dolanským. Do schránky mu vhodil dopis asi v takovém to duchu: V tvém držení se nachází Ablasko, které chci. Buď se dohodneme, nebo si to vezmu. Zítra v sedm večer. Achajec. A pod tím uvedli Štěpánovo číslo na ICQ.
Aiax vždy bedlivě sledoval technologický vzestup lidstva. Nebyl žádným fanouškem novodobých vynálezů, ale velmi pozorně se je učil používat a využívat ke svým cílům. Stejné to bylo i s fenoménem posledních let; s internetem.
Hodiny ještě ani neukazovaly sedm, když se Milan ozval. Asi po čtvrthodině oťukávání nadhodil svůj požadavek. Nutno říct, Aiaxe překvapil. Přesto souhlasil.
Nakonec se ještě Milan otázal, kde uskuteční výměnu. Štěpán navrhl, že se za tři dny bude v Mohelnici otevírat nová pizzerie. A tak bylo vše dohodnuto.
Štěpán netrpělivě přešlapoval na místě. Opět pohlédl na hodinky, které mu prozradily, že by se měl již brzy objevit Milan. Jeho nezvaný nájemník v mysli se nikterak neprojevoval. Jako by ani neexistoval.
Aiax však velmi usilovně přemýšlel, proč mu Tacitus pomohl. A nejen to. On mu dokonce prozradil své Confugium. Tohle bylo příliš podivné. A podivné věci ho zneklidňovaly.
Do nově otevřeného podniku jménem Pizzerie odpočinku mířilo stále víc lidí. Zřejmě bude dost narvaná. Se divím, že ho otevíraj zrovna v pondělí. Podivoval se. Jenže majitel, jistý Jan Švarc, který se docela nedávno přistěhoval, měl k tomu dostatečný důvod.
Již chtěl znovu pohlédnout na hodinky, když ho spatřil. Domluvili se, že bude mít na sobě bleděmodrou sportovní bundu a v ruce bude držet nějaký časopis.
Tentokrát se nejednalo o překvapení, ale rovnou o šok. Mířil k němu totiž asi tak osmnáctiletý, nanejvýš dvacetiletý, kluk.
„Tak vy budete asi ten Achajec? Půjdeme nebo si mě budete ještě dlouho přeměřovat?“ Při tom ledabyle odhodil časopis a otevřel dveře.
Trvalo několik vteřin, než se z toho Štěpán vzpamatoval. Netušil proč, ale strašně ho to rozhodilo. Dokonce možná i víc, než celá ta záležitost s Aiaxem. Podivné, že?
V pizzerii bylo opravdu živo a plno. Prošli dlouhou chodbou a ocitli se v hlavní části. Ale ani v ní nebyl volný stůl. Jediné, co připadalo v úvahu, byl velký prostřední stůl na vyvýšeném místě v levé části místnosti. Seděl u něj mladík s dívkou, kteří evidentně tvořili pár.
Milan se zeptal, jestli si nemohou přisednout. Dívka se na něho trochu rozpačitě podívala, ale pak souhlasila. Bylo to trochu úsměvné. Milan se s dívkou, Věrkou, viděl poprvé a taky naposled. Jenže jejich životní osudy byly propleteny tenkou nití. Již brzy budou jejich přátelé a dokonce jeden z nich čelit něčemu, co je smete. A nebudou jediní. Mnoho osudů zdejších návštěvníků bylo propojeno. Vědět to, určitě by se přinejmenším pousmáli. Tohle byla jasná ukázka toho, jak velký smysl pro humor má život, a jak ho nevědomost dokáže zkazit.
„Jak ses k tomu dostal?“ začal Štěpán, který tlumočil Aiaxovi otázky.
„Myslíte Ablasko? Docela náhodou. Doufám však, že máte to, na čem jsme se dohodli. Poznám, jestli je pravá!“
To tak, ty ubohé pískle! zavrčel Aiax.
„Vím, že tu knihu sepsal někdo, kdo toho věděl až příliš moc. Předpokládám, že jste ho znal, jinak by jste se k ní nedostal. Existuje docela velká možnost, že pracoval pro KGB, ale myslím, že byl členem ještě tajnějšího spolku. Říká vám něco společenstvo Hexa neboli Šestka? Jeho kniha je velmi významná, ale pokud jí nabízíte za Ablasko, tak to Ablasko musí být ještě něčím významnějším. Čím?“ zeptal se notně zvědavý Milan.
Vyrvi mu jazyk z těch jeho proklatých úst! zaburácel Aiax. Štěpán si s hrůzou uvědomil, že se na to už připravuje! V poslední chvíli se však zarazil a stroze, jak mu bylo sděleno, odpověděl.
„Myslím, že nastal čas, abychom přešli…“ Místností se rozeznělo několik výkřiků. Oba pohlédli tím směrem a spatřili, jak u protějšího stolu stojí jakýsi muž se zbraní a dohaduje se s jiným mužem.
Atmosféra v pizzerii docela rychle houstla. Lidé začínali být nervózní, ale v okamžiku, kdy ozbrojený Zdenek Adamec vystřeli, jeden po druhém propadli panice.
Štěpán pohlédl na Milana a v tu chvíli Aiax slavil vítězství. Již s ním totiž neseděl ten sebejistý mladík. Jeho pozoruhodné vědomosti mu teď byly k ničemu. Teď s ním sedělo u stolu jen vystrašené dítě, chvějící se jako osika a v očích mělo plápolající paniku. Takové dítko Aiaxe neohrožovalo, takové dítko mohl lehce pozřít.
O několik minut později vzal situaci do svých rukou majitel pizzerie a všechno vyřešil jedinou kulkou do útočníkových zad. Ten na místě zemřel. Brzy přijela policie a sanitka. Asi po hodině je strážníci propustili.
Stáli několik desítek metrů od pizzerie v potemnělé a slepé uličce.
„Tak, už mi to Liber Insignium dáte?“ začal Milan. Jeho hlas byl trochu nervózní a možná i nedočkavý.
„Ne. Nejdřív mi dej Ablasko. Dobře víš, že vím, kde bydlíš. Mohl sem se tam kdykoli vloupat a vzít ti to. Tak mi to dej.“
Milan na chvíli zaváhal, ale pak sáhl do kapsy a váhavě předal Ablasko Štěpánovi. Ten se však prudce rozmáchl a vší silou udeřil mladíka do tváře, který se okamžitě skácel k zemi.
Štěpán nepatrně vykřikl nad tím, co právě udělal. Nechápal, jak se to stalo. Vůbec to nezamýšlel, ale v poslední chvíli to prostě musel udělat.
Tak už odtamtud zmiz!
Již se chystal, že se rozběhne, ale v tom se znovu ozval Aiax:
Neutíkej, jen normálně odejdi.
Štěpán poslechl. Pomalým krokem vyšel z uličky a při tom vyndal Ablasko. Do této chvíle neměl tušení, jak to vypadá a jeho vzhled ho přinejmenším překvapil. V rukou totiž držel asi tak šesticentimetrový starý visací zámek, na kterém bylo vyryto Ablasko. V mysli však pociťoval doslova explozi nadšení. Zřejmě tedy držel tu správnou věc. Znovu ho schoval.
„Hej, stůj!“ ozve se mu za zády. Trochu překvapeně se otočí. V ten okamžik mu dá kdosi kapesní zrcátko těsně před obličej. To se nepatrně zablýskne. Aiax a následně i Štěpán vykřiknou.
Z ničeho nic se mu zamotá hlava. Jako kdyby byl celé hodiny na kolotoči. Neví, co se děje. Cítí jen, jak mu z těla prchá veškerá síla. S Aiaxem je to ale horší. Je možné, že by se zmítal v bolestech? Během pár vteřin je tak strašně unaven a dezorientován. A pak…
A pak se ozvou dva po sobě jdoucí výstřely. Štěpán se zhroutí na studenou silnici. Střelec k němu přiskočí a začne ho dychtivě prohledávat. Brzy najde, co hledá. Vytáhne zpod bundy menší knihu a pak rychle uteče.
Pan Poustevník vyšel ze služebního bytu. Dneska měl docela napilno. Musel zařídit několik důležitých věcí, ale především si koupil novou pálku.
Nasedl do černé octavie a rozjel se k olomouckému nádraží, kde měl ještě vykonat jistou práci.
Seděla ve vlaku mířícího do Olomouce. Do práce se moc netěšila, ale nic jiného jí nezbývalo. Vlak se právě rozjel z Červenky, když najednou trhla celým svým tělem.
Marie vůbec netušila, co se to děje. Naproti tomu, Laodamei to moc dobře věděla. Byli spoutáni podivným poutem. Navzájem totiž dokázali poznat nejzákladnější podněty, jako bolest, radost, žal, strach, zrození či umírání. A právě jeden z nich prožíval strašlivou bolest. Dobře věděla, že je to Aiax.
Někdo ho napadl, ale kdo? Že by se Ostatní dozvěděli o jejich úmyslech? Je to možné, ale také se mohlo stát něco úplně jiného. A co když ho znovu přepadl ten neznámý muž s pálkou? Ještě před chvílí pociťoval radost, což u něho bylo velmi nezvyklé. Laodamei tápala. Čím víc se blížili ke konci, tím víc se vše komplikovalo. Pokud však ten útok nebyl náhodný, nyní byla na řadě ona. Tím si byla jista.
Ráda by se zapojila do Aiaxova poslání, ale tělo, ve kterém nyní přebývala, bojovalo již jinou bitvu. Bitvu předem prohranou.
Nepatrně zesmutněla. Nemohla už nic dělat. Laodamei, prvním životem oddaná manželka Thyesta, právoplatného vládce Mykén, byla znovu bezmocná.
Nyní jen čekala na smrt člověka a možné znovuzrození, pokud Aiax nebude úspěšný.
V průběhu staletí si vypěstovala trochu podivný zvyk. Pokaždé, když vytušila blížící se skon smrtelníka, začala vzpomínat na všechno, co za ten konkrétní život zažila.
Vlak se pozvolna přibližoval k Olomouci a ona začínala vzpomínat, stejně jako Marie.
---------------------------------
Věnováno a velké poděkování
D. V.
&
L. Z.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
