obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Křídla ::

 autor dimitrij publikováno: 03.05.2010, 21:50  
 

Večer se chýlil ke konci a parket se pomalu vyprazdňoval za tónů profláklé romantické balady. Radek seděl v boxu a pokoušel se nesledovat Janu s Vaškem. Ti dva se do sebe zaklesli ústy a už půl hodiny se nevěnovali ničemu jinému. Okolní svět pro ně přestal existovat. Jana měla rozkošnicky přivřené oči. Vašek v podstatě taky, ale občas zamžikl, aby se přesvědčil, že Jana nekouká.

Radek si připadal jako páté kolo u vozu, ale domů jít nemohl. Klíče od baráku měl jeho zaneprázdněný kolega. Po lokále se plazily temné stíny, budily usnuvší hosty a upozorňovaly, že zavírací hodina se neúprosně blíží. Chválabohu.

Radek se zakoukal pod stůl, ale když rozeznal vášnivý propletenec nohou svých kamarádů, pohlédl k vedlejšímu boxíku. Seděla tam ona. Tvář i tělo anděla. Do všech detailů vytvarována štětcem pečlivého malíře. Umělec – hračička - si pohrál i s tím nejdrobnějším záhybem a použil k tomu těch nejjemnějších nástrojů. Radek polkl a ohryzek mu při tom směšně poskočil. Seděla u stolu sama a v porovnání se vším okolo byla malinká, nepatřičně malinká. Popíjela a mezi úzkými prsty měla položenou cigaretu. Její nevinná tvář se vždy stáhla do zlého šklebu, když si potahovala, ale každá tato krátká proměna Radkovi ušla. Byl příliš okouzlen na to, aby dokázal vnímat jemné nuance. Po nějaké době dívka pohlédla na Radka. Pronikavě se zahleděla přímo do jeho očí. Usmála se, což si Radek vyložil jednoznačně. Drapl svůj půllitr a po několika chvatných skocích již seděl po boku kudrnaté krasavice.

„Tvář jako Boticelliho anděl,“ řekl Radek a něžně při tom pohladil sklenici. Dívka vykulila oči, ale nezačervenala se.

„Hezký,“ řekla po chvilce.

„Vlastně je to z jedný písničky,“ přiznal se Radek. „Ale při pohledu na tebe se mi ten veršík okamžitě vybavil, to se přece taky počítá.“

„Nějakej ukecanej.“

„Krásný vlasy,“ pronesl Radek zasněně. „Jako klubko zlatejch úhořů,“ prohlábl se prstem v dívčích kadeřích. Neucukla. Chválabohu. „A ruce máš jemný a hladký, v životě jsem neviděl nic tak hladkýho,“ šmejdil po dívčí dlani konečkem ukazováku. Sklonil se a zkoumal její ruku očima. „Není možný, aby existovalo něco tak hebkýho.“ Sklonil hlavu ještě níž a přejel rty po hřbetu dlaně.

„Hele, nepřeháníš to už trochu?“ zeptala se. Radek neodpověděl. Pokoušel se vnímat její osobu všemi smysly současně. V nekonečné ozvěně slyšel její hlas, cítil její vůni a dotýkal se její kůže. Špičkou jazyka ji také opatrně ochutnal. A při tom všem čekal, že dívce dojde veškerá trpělivost a odtáhne se, zesměšní ho a vítězně odkráčí s hlavou vztyčenou. Nepřicházelo to.

„Není možný, aby měl člověk takhle hebkou kůži,“ opakoval se Radek.



Před vchodem do jejího bytu nastalo trapné ticho. Veškerá kuráž Radka opustila, už když vycházeli z klubu, hrdlo se mu sevřelo a dlaně se topily v lepkavém potu. Nemohl se odhodlat k dalšímu kroku. V hlavě se mu proháněly nejrůznější scénáře okamžiků následujících...



...naklonil se a políbil dívku na ústa, neodtrhla se, ale ani nijak nespolupracovala. Stála. Radek ji objal a hladil po zádech, snažil se, ale dívka prostě nereagovala. Byla jak solnej sloup. Radek ji zajel pod triko, nahmatal její teplou pokožku, měl plný ruce vší tý nevinný krásy. Jasně, že ona porád jenom tak stála a tupě vejrala jakoby někam do dálky, nezdálo se, že by existovalo něco, co by ji mohlo přinutit se pohnout. Radek hladil její plochý břicho, vecpal se taky pod spodní prádlo, nahmatal měkkou bradavku a žmoulal ji mezi prsty, ale bylo to jako hrát si s kouskem hrudkovatýho tvarohu. Radek hlasitě oddechoval, sýpal jako zvíře chycený v pasti, zvíře, co je schopný obětovat – uhryzat si – vlastní končetinu, aby se dostalo na svobodu. Mačkal její tělíčko jako kus celofánu, chrčel a prskal na dívčinu strnulou tvář. Serval z ní triko a podprsenku, hrudník se mu divoce nadouval, chlupy na pažích se mu ježily, zatímco dívka setrvávala ve své nehybnosti. Radek to dál nevydržel, sebral ze země její nebesky modrou podprsenku a omotal si ji kolem ztopořeného přirození. Po několika prudkých pohybech mohutně ejakuloval přímo na její stehno. Poté se otočil a vydal se směrem k domovu. Když se naposled ohlédl, dívka pořád stála na svém místě s pohledem zarytým k horizontu...



...naklonil se a políbil dívku na ústa, neodtrhla se, divoce ho objala a prsty se zabořila do jeho vlasů. Chválabohu.



...anděl roztáhl paže a za mohutného hřmotu varhan přijal poutníka do své náruče. Zavedl ho dovnitř a beze slova z něj smyl špínu. Čistě ho převlékl do lněné róby. Kostelní lavice byly pokryty jemnou vrstvou prachu a světlo do sálu pronikalo v úzkých barevných svazcích.

Poutník nesrozumitelně drmolil, děkoval svému nebeskému zachránci. Věděl, že stačilo málo a padnul by vysílením do příkopu podél cesty. Anděl zvednul dlaň a drobným gestem poutníka umlčel. Tulák nyní tiše klečel a s posvátnou úctou hleděl na zářivou postavu. Obrazy na zdech byly vybledlé a rozbité. Některé části poslední cesty chyběly úplně.

„Polib mne,“ promluvil anděl. Poutník se zvedl a bázlivě se přiblížil k nadpozemskému stvoření...



Radek si sednul na botník v předsíni a dívka se usadila obkročmo na jeho klíně. Levou rukou si sundával tenisky a volnou dlaní zajel rozpálené dívce pod triko. Hladil ji po zádech. Její pokožka nebyla ani zdaleka tak hladká, jak Radek předpokládal. Ucítil množství drobných jizviček a prohlubní. Uprostřed zad byla kůže zdeformovaná nejvíc. Radek to po hmatu nedokázal dost dobře identifikovat. Kůže byla vyboulená a ze strany byl kruhový otvor či snad škvíra. Radek opatrně zasunul koneček malíku dovnitř do podivného znetvoření. Nic se nestalo.



„Polib mne,“ poručil anděl znovu po chvíli napjatého ticha. Poutník se postavil na špičky a bledými rty lehce přejel po líčku nadlidské postavy. Anděl se zhluboka nadechl, unaveně zamručel a poté se sám chopil iniciativy. Brutálně zarazil svůj jazyk přímo do tulákových úst, rejdil v nich a když se dostatečně rozvášnil, roztáhl svá mohutná křídla. V poutníkových očích se zračil děs a hrůza. Nebožák se odtáhl a po zádech padnul na podlahu. Nevěřícně zíral na andělova křídla...



Radek se ocitnul v dívčí ložnici. Při pohledu na interiér místnosti se nevyhnul nevolnosti. Tapety na zdech byly tmavě červené a na policích byly pečlivě seřazeny desítky nejrůznějších postelových pomůcek – od železných pout po kožené řemeny, biče, připínací údy a sady ocelových nožů. Ze stropu viselo několik řetězů. Jeden z řetězů byl kladkou spojen s úzkým hákem, jenž se opile kýval přímo nad rudě povlečenou postelí...

Radek se pokusil vycouvat zpátky do chodby, ale podařilo se mu vrazit do dívky, která se zrovna vracela z koupelny. Měla sundané naušnice a čerstvě rozpuštěné vlasy. Radek ji odstrčil, popadl své boty a vyběhl ven na ulici. Před domem se vyblil mezi dva kontejnery. Když se obul, vydal se směrem k domovu.



...andělova křídla se nepodobala těm ptačím. Nejednalo se o majestátní orlí ani o romantická holubí křídla. Ne, stvoření, jež se před poutníkem obnažilo bylo mnohem více původu hmyzího než nebeského. Křídla byla složená z mnoha pravidelných buněk, jež byly vyztužené žilnatými příčkami.

Tulák se zvedl a dal se na zběsilý útěk. Anděl rozvážně složil svá křídla a zamyšleně se zahleděl do země. Dusot tulákových nohou po chvíli zmizel v dálce a rozvířený prach v chrámu se usadil. Světlo do sálu pronikalo v úzkých barevných svazcích. Obrazy na zdech byly vybledlé a rozbité. Některé části poslední cesty chyběly úplně.



 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 04.05.2010, 13:04:42 Odpovědět 
   Paráda!
RK
 Karel Čížek 04.05.2010, 11:42:51 Odpovědět 
   Ano, to je ono!
 Šíma 03.05.2010, 22:26:30 Odpovědět 
   Pěkné!
 Ekyelka 03.05.2010, 21:49:47 Odpovědět 
   Zdravím.
Každý tvůj nový příběh je i přes svou relativní krátkost neskutečnou freskou, bohatou na děj, barvy i úrovně hloubky. Pokud jsem měla někde v první třetině drobné poznámky ke členění textu, závěr vše smyl přílivovou vlnou.
Zkrátka a dobře je tohle velmi silný text, poskládaný z tak odlišných segmentů, až vytváří mnohem bohatší fresku, než by se dalo očekávat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Pohled psychiat...
Džordž J.S.
Konec začátkem
Sophie Dawson
4.
Vladimír Věnek
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr