» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141590

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Černá díra- kapitola 1 ::

Tesss	publikováno: 07.05.2010, 9:05


	Probuzení Otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli a všude kolem mě byly přístroje, které mi svým pípáním trhaly uši. Cítila jsem bezmoc. Moje tělo bylo ochrnuto. Chtěla jsem pohnout rukou, ale nešlo to. V hlavě jsem měla prázdno.Nevěděla jsem nic. Co tu dělám, co se stalo..nic. Totální zmatek. Přes skleněné dveře jsem uviděla ženu celou v bílém. Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistila, že jsem v nemocnici. V nemocnici..to slovo mnou projelo jako elektrický proud. Nesnáším nemocnice. A teď jsem v ní byla a nemohla jsem vůbec nic. Chtěla jsem na tu ženu zavolat, ale nešlo to. Z mých úst nevyšel ani hlásek. Neměla jsem žádnou sílu. Chtělo se mi brečet, ale ani na to jsem neměla sílu. Dlouho jsem ležela bez hnutí. Zkusila jsem trochu pohnout hlavou a podívat se po pokoji. Na malém stolku u mé postele byl, kromě různých pilulek, pugét květin se vzkazem „Miluji Tě“. Naproti mé postele byla televize a všude okolo mě přístroje, které byly na mě připojeny. Náhle do dveří vstoupila sestřička. Zkontrolovala kapačky a zase odešla. Ani si mě nevšimla a nechala mě napospas posteli a prázdnotě nemocničního pokoje. Píp-píp-píp. Mohli uběhnout asi tak 2 hodiny. Dvě hodiny stavu, ve kterém jsem nic nechápala. Co tu dělám? Byla jsem zmatená. Na chvíli jsem zavřela oči. Do dveří někdo vešel. Vypadalo to na víc lidí. Nechtělo se mi otevírat oči. Chtěla jsem usnout a probudit se do svého pokoje a zjistit, že to byl jen sen. Jen zlý sen. Tohle nemůže být realita. Promluvil mužský hlas: „Šarlota…ta dívka nám dělá velké starosti. Co její stav, lepší se?“ zeptal se. „Je na tom pořád stejně,“ promluvil další hlas. „Dnes je to půl roku. Kdoví kdy se probudí. Může to trvat ještě dlouhou dobu nebo….věčnost.Měli by jsme kontaktovat rodiče, aby si ji vzali do své péče.“ „Nejsem si jistý, že oni ještě projeví zájem, po tom co jim udělala,“ odpověděl ten první hlas. „Jsou to přeci její rodiče. Je to jejich povinnost postarat se o ni.“ „Máte pravdu, ale za celý půl rok se na ni jen asi tak třikrát přišli podívat. Nikdo jiný ji nenavštěvuje, kromě jednoho chlapce. Pořád se na ni ptá. Nejspíš její chlapec,“ řekl nějaký jiný hlas. Přístroj se najednou rozpípal rychleji. Srdce mi bušilo, jako o závod. Já mám kluka?Já jsem byla v komatu? Moji rodiče se o mě nezajímají? Proč? Co se stalo? Měla jsem milion otázek Musel a jsem znát odpověď. Otevřela jsem oči. Všechny zraky lékařů se na mě udiveně podívaly. Podařilo se mi promluvit. „C-o sse stalo?“ zeptala jsem se. „Ona se probudila…“ šeptali si lékaři mezi sebou. „Co se stalo?“ zkusila jsem se zeptat znovu, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. „Ztratila paměť?“ ptala se sestřička s tak ohnivě rudýma vlasama až mě to bilo do očí. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě doktor, který mě byl strašně nesympatický. Byl tlustý, plešatý a s pohledem úchyla na mě tázavě kulil oči přes tlusté skla jeho brýlí. Nedokázala jsem mu hned odpovědět.jak jen se jmenuji? Náhle jsem si vzpomněla. Šarlota. Jo, jmenuji se Šarlota Smýkalová. Měla jsem to jméno ráda, jen učitelé si ho občas pletli s jménem Šárka. A jelikož jsme ve třídě jednu Šárku měli, nastávali občas dost komické situace. Například naše ,,milá“ třídní Pecková si tím pádem psala její známky ke mně, tudíž jsem měla na konci roku místo jedničky z českého jazyky „krásnou“ kouli. Zatímco jsem si vzpomínala na své velectěné jméno, ten nesympatický doktor si sedl na okraj mé postele a dotkl se mé ruky. Hbitě jsem rukou ucukla a řekla jsem: „Šarlota…Šarlota Smýkalová.“ Byla jsem překvapená reakcí mé ruky. Ona se pohla. Našla jsem v ní cit. V duchu jsem děkovala tomu slizkému doktorovi. „Zdá se, že paměť tak docela neztratila,“ konstatoval doktor. „Řekni nám něco o sobě.“ A co by jsi chtěl vědět ty slizoune, říkala jsem si. „Bydlím v Střílkách. Mám jednoho sourozence a chodím prvním rokem na střední hotelovou školu a….,“ chtěla jsem ještě něco říct, ale přerušil mě. „To stačí. Stalo se to co jsem předpokládal. Nepamatuje si nic z nedávných událostí,“ konstatoval doktor „Jak nepamatuju? Co se stalo,“ dožadovala jsem se odpovědi. „Myslím že není vhodná doba, tě tím teď obtěžovat.“ Nechápala jsem. Teď mě nejvíc obtěžuje to, že nic nevím, ale vím, že se muselo stát něco závažného. „Sestři!“ zavolal doktor. „Zařiď, ať se za ní přijde zítra podívat psycholožka, ta bude vědět, jak na to,“ řek doktor a odešel. Psycholožka? Proboha proč? Nechci žádného psychouše. Chci jen vědět, co se ksakru děje! Přišla ke mně sestřička, ta s těma rudýma vlasama, a začala se o mě starat. Dala mi nějaké léky, opláchla mi obličej a pověděla mi, že by měl zítra přijít nějaký lékař, co provádí rehabilitace. Jo, toho bych potřebovala. Aspoň nějaká dobrá zpráva. Mé tělo bylo pořád z části ochrnuté. Chtěla jsem jít na záchod, ale to nebylo možné. Nebylo možné nic. Měla jsem na sobě něco jako plínku. Nechutné. Potřebovala jsem se hýbat. Chtěla jsem se sestry na sebe zeptat, ale věděla jsem, že mi nic říkat nesmí. Přesto jsem to zkusila. „Mohla by jste mi povědět něco, co tomuto předcházelo?“ „Já bych ti o tom neměla říkat. Od toho jsou tu jiní. Já sama o tom moc nevím. Upřela jsem na neskleslý pohled a očima ji prosila. „Prosím. Mám právo, to vědět.“ Začala: „Víš, ty ses strašně zřídila a taky jsi byla dost pomlácená. Prošla jsi si mnoha operacemi. Ale to už říkám příliš. Nic jsem ti neřekla. Jasný?!“ Tak teď už nechápu vůbec nic. „ A proč jste mi o tom neřekli předtím. Co je na tom tak tajného?“ zeptala jsem se jí. „ Jde o to jak ses zřídila…“ „ Opila jsem se?“ „Ne“, řekla a odkráčela svým ladným krokem do sesterny. Napadla mě už jen poslední možnost, jak jsem se mohla zřídit a z té představy se mi udělalo zle. Pokračování příště….


celkové hodnocení autora: 84.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 29		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

RockChick	27.09.2010, 22:53:16

nedá mi to a musím si trochu rýpnout k věcem faktickým. Nejde mi totiž moc do hlavy, jaktože si pamatuje takové věci jako je např. záměna jmen ve třídě, ale to co se dělo před její nehodou (a myslím, že se to dělo delší dobu) si nepamatuje... Dále si myslím, že člověku, který je těsně po probuzení s kómatu se hlavou nehoní takové kvantum myšlenek, a to ještě vcelku racionálních, jaké se honí hlavou hlavní hrdince. Příště by to možná chtělo poradit s nějakým zdravotníkem... (:D :D)

Sidonie Kermack	08.06.2010, 16:37:44

Zaujalo mě to, a jsem moc zvědavá na pokračování. A že téma je obehrané? Ach jo, obehrané je totiž vlastně už všechno, ale tohle je Tvůj příběh, jen Ty znáš, co se bude dál odehrávat, jsou to Tvoje slova a Tvoje věty a myšlenky, a také pocity. Je dobré si kritiku přečíst, zamyslet se nad ní, v něčem "technickém" ji přijmout, ale slova musí být Tvoje, jinak píšeš práci někoho jiného:-)

Šíma	08.06.2010, 16:19:31

Zdravím... Čert ví proč, ale mrkl jsem se na Tvůj příběh. Vyznívá jako takové čtení pro náctileté čtenáře, ale... I tak jsem byl zvědavý, co se té dívce vlastně stalo. Atmosféra je víceméně napínavá, dialogy místy mírně nepřesvědčivé, stejně tak chování lékařů, ale možná kdyby byla celá situace popsaná trochu jinak... S tím, že doktoři před pacienty tají kde co, to máš pravdu, že si spolu šuškají, aby pacient nic neslyšel, o čem mluví, to asi také! Nějak mi to prostě nepřijde dost přesvědčivé! Chudák holka, napadlo mě, že se pokusila o sebevraždu! Jo... Ale kdo ví? Půjdu se podívat na další část. Níže jsem se pokusil vypsat nějakou práci šotků, kteří řádí, kde se jen dá... Po dopsání povídky je dobré z ní vychytat všechny případné nedoklepy, překlepy a nejasnosti, zamyslet se nad dějem a postavami, kde by se co dalo ještě vypilovat! (mrk) Práce šotků Překlepníčků: -- V hlavě jsem měla prázdno.Nevěděla jsem nic. Co tu dělám, co se stalo..nic. Totální zmatek. -- koukni na ten kousek textu, za znaménkem na konci věty se dělá mezera, pozor na dvě tečky, píší se tři (tečky), možná by to mělo vypadat takto: V hlavě jsem měla prázdno. Nevěděla jsem nic. Co tu dělám... Co se stalo... Prostě nic! Totální zmatek. -- příliš často používáš slůvko byl, například u té televize, která byla naproti posteli... Co takhle: "stála" naproti posteli na poličce? Byl, byl, byl... Pozor na opakování slůvek! ;-) -- Mohli uběhnout asi tak 2 hodiny. -- číslovky psané číslicí a ne slovně jsou tak trochu jako pěst na oko, nevypadá to dobře, pokud nejde o datu, nebo čas, ale i to se dá opsat slovy... -- Může to trvat ještě dlouhou dobu nebo….věčnost. -- Může to trvat ještě dlouhou dobu... (ono: nebo.... věčnost) se mi tam moc nelíbí, více jak tři tečky také v textu nevypadají dobře, pokud tyto tečky například nezastupují písmenka v nedopsaném slově, apod. -- a s pohledem úchyla na mě tázavě kulil oči přes tlusté skla jeho brýlí. -- "jeho" bych vypustil, možná "svých", nebo tam nedávat nic, každý pochopí, že zírá skrze své brýle... -- Nedokázala jsem mu hned odpovědět.jak jen se jmenuji? -- tohle je vyloženě "fuj"! -- Nedokázala jsem mu hned odpovědět. Jak jen se jmenuju? -- nemícháš příliš často spisovnou mluvu s nespisovnou? V přímé řeči to nevadí, když budeš psát nespisovně, ale v popisech by to chtělo trochu spisovného textu (vypadá to pak blbě, když je kousek spisovně, kousek ne a pak zase ano)... -- ...a chodím prvním rokem na střední hotelovou školu a….," -- na konci této přímé řeči je to přímo přeznámkováno, stačily by jen ty tři tečky -- „Sestři!“ zavolal doktor. „Zařiď, ať se za ní přijde zítra podívat psycholožka, ta bude vědět, jak na to,“ řek doktor a odešel. -- proč vypisuji celou část textu? Napadlo mě: proč doktor té sestřičce tyká? Copak spolu mají nějaký vztah, nebo spolu jen tak "kamarádí"? "Zaříďte" by možná vyznělo lépe a netahalo tolik za vlasy... -- pozor na mezery na začátku přímé řeči hned za uvozovkami, nepatří tam, mělo by to vypadat takto: „Opila jsem se?“ V kostce je to asi vše! Hodně zdaru v dalším psaní... ;-)

Anna Weberová	09.05.2010, 21:25:45

Vtáhlo mě to, myslím, že napětí jsi stupňovala dobře, jsem zvědavá, co se stane. Ovšem pravda je, že to téma je dost obehrané, takže bude dost těžké vymyslet něco, co tady nebylo, abys čtěnáře nezklamala, když jsi ho tak navnadila a zároveň to nepřepískla. Držím palečky a těším se. Četlo se mi dobře, díky tomu, že nepoužíváš dlouhá a šroubovaná souvětí. Chybky občas rušily.

Tesss	08.05.2010, 13:55:26

Tohle je moje první literární dílo takže vřelé díky za kritiku i rady...Zkusím se polepšit =)

čuk	07.05.2010, 9:04:22

Buď vítána na saspi. Téma vcelku obehraté (viz oblibené scény v TV detektivkách), uvidíme co do něj vneseš nového. Ponoření do stavu polovědomí se mi zdá zajímavější. Příchod vědomí je příliš rychlý. Některé detaily se mi líbí. Určité stylistické neobratnosti a nepozornosti, byť je lze přičíst na vrub šotkovi. Bylo by možná dobře text kontrastovat: ponor do postavy - objektivní necitelná realita. Třeba ne mechanické dodržování ich-stylu, to by mohl dát próze nový rozměr a napětí, rovněž občas odstup ("odpočinutí si") od postavy. Zajímavé by bylo rozvinutí paralelního děje a dosažení průniku vyprávěcích línií. hodiny mohli? Dělají se vždy tři tečky. by jsme? půl rok? mě nesympatický? upřela jsem na neskleslý?