|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Neocortext27 ::
| Tady: |
| |
|
|
Z mých dutin odkapává po částech těla, nárt po nártu, nehet po nehtu a třeba taky řasa po řase. Celičká se zase našla, na světě, jehož zákoník bude vždy cosi jako tabu nebo tabula rasa: těsně nad zemí posbírala svou starou formu, skanula ze mě, ve vzduchu se párkrát kmitla jako nemotorná provazochodkyně a už dopadla: ale po kontaktu se zemí ztratila leccos z nešikovnosti těch, kdo se v manéži objevili řekněme omylem, těžko vyslovit, kde se naučila bojovému umění: plavným saltem se stočila do ladně se převalujícího kotoulu a nezraněná stanula v ryku a víru prudkých pohybů, které chtěly taktéž patřit šaolinským velmistrům, mezi šelmami, s pomyšlením na taktiku udeř-uteč. Poznal jsem to: když jsem uviděl, kterak se ta osoba přizpůsobuje novému prostředí, začal jsem zapomínat. Myšlení překryly nápady a dojmy jiných frekvencí, skoro to vypadalo na fatální chybu systému, až jsem se svými smysly zaměřil na zcela nepotřebné detaily, jako bývají grimasy vraždících a vražděných – občas to splývá – , způsoby svírání zbraní a astrolabická rozkročení nohou při plánování útěku či útoku – většinou to splývá –, a tak jsem ani nemohl obdivovat gazelí grácii, se kterou se vyhýbala agresorům aneb obětem, když kamsi, patrně za jakýmsi cílem, vzal-li bych v potaz jistou přímost, s níž si vybírala směr kudy-kam-jak šlápnout. Zkrátka se mi ztratila, a proto jsem na Ni zapomněl.
„Heleme, tady budete v bezpečenství. Až najdeš svatou krev, blbost, to bych se rouhalo, šťávičku, zafoukej na tudlentu píšťalku,“ podává mi bezprostředně po přistání tajeplnou věcičku připomínající mužský reprodukční orgán, řečeno kulantně – donedávna jsem žil v přesvědčení, že atributy vznešených bytostí jsou: dlouhé mosazné aneb zlaté trubky, plápolající meče atd., zřejmě je lidské pojetí velkoleposti značně odlišné od božského, jaký je člověk červ v porovnání s divinitou! Zatímco si hudební pomůcku vkládám do kapsy, přemýšlím o celé situaci: co a jak dělat? Ani nepostřehnu odmávnutí šestera krkavčích křídel, jak hluboce jsem zadumán. Z živě-mrtvolného nedělání mě probouzí jedině křik v jazyku kast, blížící se pluralium tantum hlasů. Rázem se stávám součástí boje, nedobrovolným pěšcem-běžcem-letcem, dosud si neuvědomuje, že osamoceným.
Byl na mě žalostný pohled, jak jsem se snažil nebrat nohy na ramena, protože to bych ztratil kromě iluzí o přitažlivosti i schopnost esteticky působit na pozorovatele, a tak jsem nechal své údy, aby si hleděly svých vyšlapaných chodníků, výmolů, obrubníků, nedokončených příkopů a výkopů. Kdybych si pamatoval něčí úprk ulicemi, chápal bych kontrast způsobu snažení mé a... proboha čí?, jak že začala tato věta?, plánoval jsem ji snad ukončit?, a pokud ano, tak jak? Jednoduše: prazvláštně jsem se pohyboval, jako bych byl teprve učedník chodce: místo na nohách se pokoušel přemístit své tělo na chůdách. O život šlo dokonce nadvakrát: v patách mi byla nejenom policejní složka, ale nenávist na zátylku jsem ucítil i demonstrantů, kteří, vyděšeni represory, zaměřili svůj strach i proti osobě přicházející odněkud shora, čpící něčím cizím a mluvící neznámým jazykem (jsem pověstný svým klením – když jsem bezradný, vkládám zoufalství do strašných slovních spojení a ta pak vypouštím hlukovodem ven aniž bych pomyslel na to, že náhodní posluchači mohou být přinejmenším zaskočeni). Tak jsem mohl být rozčtvrcen a spolknut hned obojživelně.
V chodu-běhu-letu jsem nestačil zaznamenat všechny výjevy, ale mnohé byly zapsáníhodné: jeden z pořádkumilných se právě rozhodl, že kynutím zablokuje celou ulici, jíž jsem chtěl proklouznout barikádou demonstrantů, zatímco rostl do šíře, z kratochvíle a ke zrychlení bobtnání si namátkou vybral jednoho z protestantů a počal ho od nízkočela přes pupek a genitálie k podrážkám pojídat, ale ve chvíli, kdy to bylo potřeba, jsem zahnal iluzi volnopádu a vzal nohy ne na, nýbrž nad ramena, abych přeskočil ten sádelnatý kopec; jinde zas mírumilovný, avšak zmatkem bičovaný sběrač, jenž z pudu sebezáchovy počal obkreslovat mé pohyby, a tak jsme do sebe vskakovali, aniž bychom se sobě úspěšně vyhnuli, musel jsem mu vštípit alespoň zdání řádu, tudíž jsem povolal na pomoc všechna svá Já, aby uvedla teritoria mé mysli v soulad, a tím stačil jediný vhled do struktury překážky a ta se stala horizontálou běhu o život, takže jsem konečně mohl pokračovat v úniku; pokaždé když mé tělo-znak bylo nedohledné, zkoušel jsem kliky dveří, ale někde v hloubi vzklíčilo semeno zoufalství, jehož esence byla: zámky jsou od toho, aby byly zamykány, odemčení je pouhá instance, a proto už jsem nemohl být zachráněn nějakým ohraničeným prostorem jako tehdy s někým, jak bylo to jméno?, genus, modus, nebo snad zatoulané adverbiale temporální?, točilo se tam schodiště, nahoře azyl před myšlenkami ostatních, ano, tak jedině chutná domov.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
