|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Příběh mezi kapkami krve - V.kapitola ::
| Magdalena, která prošla proměnou, se poprvé napije lidské krve ... |
| |
|
|
V.
Horký vzduch se tetelil nad rozpálenou rušnou silnicí. Lidé pobíhali po zašedlých ulicích a každý se snažil uniknout polednímu žáru, auto netrpělivě troubila. Pán ve středních letech v klasickém starém obleku stál u okna a pozoroval shon v ulicích. Ruce měl založené za zády a mírně se pohupoval. Z rozjímání ho vyrušil telefon.
„Kulich, slyším“, představil se policejní komisař do sluchátka. Po pár větách nesených se telefonním aparátem zpozorněl.
„Ano, děkuji, slečno Johnová, jste hodná, že jste nám to sdělila ….. jistě, jistě, bez obav,“ přikyvoval ke sluchátku
„Ano, moment, zapíšu si to,“ vzal špatně ořezanou tužku do ruky a ve spěchu zapisoval adresu Magdaleny na kousek ušmudlaného papíru.
„Spolehněte se, nashledanou,“ rozloučil se. Tvář se mu rozjasnila. Měl rád, když případ může pokračovat. Zmáčkl tlačítko na přístroji a ozval se veselý hlas sekretářky.
„Zdeno, pošlete mi sem urychleně Blechovou s Reinerem.“
Netrvalo dlouho a oba detektivové už stáli v kanceláři.
„Co se děje, šéfe?,“ zeptal se detektiv s knírkem. V jeho hnědých vlasech mu už pomalu prosvítalo kolečko.
„Posaďte se,“ pokynul komisař.
„Volala mi ta Johnová, co byla napadena. Ta její zmizelá kamarádka se už našla, naštěstí je prý v pořádku. Moc jsem jí nerozuměl, ale tady nám dala její adresu, tak tam zajděte a zjistěte, co se dá. Snad s tím konečně trošku pohnem a dokončíme ty únosy před mým důchodem.“ Podal blondýně s pevně staženými vlasy do culíku a výraznou vráskou mezi obočím papír s naškrábanou adresou.
„A Marto,“ řekl k detektivovi Blechové „opatrně, utrpěla pěkný šok.“
„Jistě, budu tady kolegu mírnit,“ popíchla Reinera a zavřeli za sebou dveře.
Na schodech se potkali s hubeným kolegou s pečlivě oholenou hlavou.
„Čau Reinere, tak do terénu?“ pozdravil a potřásli si rukou „i s naší přísnou kolegyní?“ mrkl na Blechovou.
„No jo, našla se ta ztracená svědkyně toho posledního útoku, naštěstí živá. Jdem ji vyslechnout. V tom vedru se mi nikam nechce“, vzdychl Reiner
„A kde bydlí? Musíte přes celý město?“ zeptal se kolega
„Ne, ne, naštěstí jen na náměstí sv. Anežky,“
„Hele, Beronský, dáme oběd, jdeš s náma?“ vmísila se do hovoru Blechová.
„Bohužel, mám práci,“ pokrčil rameny „nechte si chutnat,“ prohodil a spěchal dále po schodech.
„Kam zajdem? Do bistra nebo ke stánku?“ zeptal se Reiner a bral si odznak a peněženku ze svého stolu.
„To je jedno,“ prohodila Blechová „hlavně, aby tam měli něco studenýho, dnes je fakt jak v sauně.“
Vyrazili. Horký vzduch se jim vpíjel do kůže. Rychlým krokem spěchali do blízkého bistra.
„Dej nám dvě Coly,“ objednal Reiner u známého číšníka a sedli si k volnému stolu. „I když pivo by bodlo líp, aspoň, že je tu klimatizace“ namítl ke kolegyni.
„Co maminka, už je jí líp?“ zeptala se.
„Jo, včera ji pustili z nemocnice, vzala si ji k sobě sestra. Taky to nemá lehký, holka.“ poznamenal zachmuřeně a podrbal si prstem knírek.
Po jídle rychle zaplatili a vyrazili vstříc pokračujícímu horku. Kolem projel kropicí vůz, ale kapky vody se vypařili hned, jak dopadly na chodník. Obešli pár bloků a otevřelo se před nimi malé náměstíčko. Uprostřed stála funkční kamenná kašna, kolem které posedávala spousta mladých lidí. Zamířili k činžovnímu domu s novou oranžovou omítkou a světle žlutě lemovanými rámy oken.
Otevřeli dřevěné dveře s nepřirozeně mohutnou a velikou klikou a dýchl na ně vítaný chladný vzduch. Vyběhli do druhého patra a vyhledali dveře se štítkem M.Collemanová. Zazvonili. Nikdo se dlouho neozýval, a proto zazvonili o něco naléhavěji.
„Že by nebyla doma?“ divil se Reiner.
„No, aby se jí něco nestalo,“ zabušila na dveře Blechová „slečno Collemanová“ zavolala přes dveře „tady policie, otevřete nám,“
Stále nic. Detektivové naslouchali, jestli neuslyší sebemenší šramot, ale nic se neozývalo. Podívali se na sebe a pokrčili rameny.
„Třeba šla nakoupit,“ prohodil Reiner
„Prý má být doma, zkusme to ještě jednou,“
Spustili zvonek jako na poplach a znovu zabušili vší silou na dveře „slečno, Collemanová, otevřete, musíme s Vámi mluvit,“
Velký hluk probral dívku ležící na červené pohovce. Sedla si a snažila se uspořádat myšlenky „Jó,“ zavolala. Pomalu se zvedla a vklouzla do lehkého saténového županu přehozeného přes křeslo. „Moment,“ zachraptěla. Měla tak sucho v puse, že nemohla ani polknout. Přes zatažené závěsy se nutilo do pokoje nepříjemné světlo, které ji bolelo v očích. Došourala se do chodby, z proutěného košíku stojícího na úzkém botníku nahmatala klíče a otevřela dveře.
„Co se děje?“ pohlédla na oba detektivy.
„Jste v pořádku, slečno?“ oba byli jejím vzhledem překvapeni. Vypadala jako by nedávno prodělala těžkou nemoc. „Já jsem detektiv Blechová a tohle je můj kolega detektiv Reiner,“ otočila se k muži stojícímu vedle ní. „Půjdeme dál, musíme se Vás zeptat na několik věcí,“ a aniž by čekali na pozvání, vetřeli se do malé chodby. Magdalena ještě celá rozespalá a zesláblá zavřela dveře a rezignovaně pokynula rukou, aby pokračovali dál.
„Posaďte se. Dáte si něco k pití?“ zeptala se Magdalena a šourala se do malé kuchyňky.
„Ne, děkujeme,“ odpověděli detektivové téměř současně a posadili se. „Potřebujeme od Vás pár informací k tomu napadení. Slečna Johnová už vypovídala. Měly jste vážně štěstí,“ pokračovala Blechová k Magdaleně.
Ta si nalila do sklenice ledovou vodu, ale moc jí to nepomohlo. Vypadalo, že je vůbec nevnímá, prošla kolem nich a zamířila do koupelny.
Oba se na sebe bezradně podívali a čekali, co bude dál.
Pustila si vodu a opláchla si obličej, ruce si přiložila na krk, aby se zchladila. Měla pocit, že snad uvnitř vzplane. Osušila si obličej a pohlédla do zrcadla. Neubránila se výkřiku a s hrůzou couvla do zadu. Strčila do pračky a převrhla košík s kolíčky na prádlo, které se rozsypaly po podlaze. V zrcadle uviděla jen mlhavý odraz, ve kterém rozpoznala pocuchané vlasy a bělostnou pleť, přestože jí bylo takové horko, kruhy pod očima a výrazně tmavé rty. Ten mlhavý odraz jí ničím nepřipomínal její tvář, jen cizí ztrhaný obličej bez života.
„Co se stalo!?“ vyskočili detektivové a běželi do koupelny.
„Nic, omlouvám se“ zasyčela Magdalena.
Reiner ji pomohl a posadil ji na pohovku.
„Přinesu Vám ještě vodu,“ nabídla se policistka a odběhla do kuchyně. Naplnila sklenici vodou a podala ji Magdaleně.
„Děkuji,“ řekla tiše a napila se. „Jsem v pořádku, co potřebujete vědět?“ a levou rukou si clonila oči, protože světlo bylo pro ni stále moc ostré.
„Vyprávějte nám, co se stalo,“ vybídl ji Reiner.
Magdalena začala pomalu líčit celý příběh. Statná blondýna si dělala zápisky do kapesního bloku.
„A když jste se dostali ven, co se stalo dál?“
„Já si toho moc nepamatuju, jen injekční stříkačku,“ sáhla si instinktivně na krk.
„Mohu?“ zeptala se Blechová a odhrnula Magdě vlasy zakrývající bílý krk. „Musíme si to nafotit“. Reiner vytáhl malý fotoaparát a hnědomodrou modřinu se znatelnou stopou po vpichu si několikrát nafotil.
„a co se stalo potom,“ uchopila Blechová opět odložený bloček.
„Pak už si opravdu téměř nic nepamatuju.“ Odmlčela se.
„A jak jste se dostala domu,“ vložil se do toho kolega. Magdalena si nervózně třela čelo. Do mysli se jí vloudil obličej vyhublého muže v rudém oparu a nemohla se této vize zbavit. Tentokrát si instinktivně přejížděla dlaní přes druhou stranu krku. Pod prsty cítila dvě malé ranky. Vlasy však vše dokonale zakryly.
„Nevím, nemohu si vzpomenout.“
„To nevadí,“ položila ji Blechová soucitně ruku na její.
„Můžete jít k nám sepsat protokol?“ zeptal se detektiv. Kolegyně po něm vrhla vyčítavý pohled.
„Ano, samozřejmě,“ odvětila Magdalena. Pomalu vstala a došla se do ložnice obléci. Bezmyšlenkovitě sáhla po prvních šatech visících na ramínku v bílé šatní skříni. Oblékla se a pročesala si vlasy. Vše dělala jako loutka. Vyšla z ložnice a oba detektivové vstali a následovali ji do předsíně. Vzala klíče z úzkého botníku, nad kterým visely na ozdobném věšáku dvě letní bundy a deštník s květinovým motivem. Opustili byt a pomalu scházeli po schodech chladnou chodbou k východu. Asi metr od těžkých vchodových dveří se Magdalena zastavila a přepadla ji panika. Hleděla upřeně na dveře. Detektiv sáhl na kliku a začal těžké dveře se skřípotem otvírat.
„Ne!!!“ vykřikla Magdalena „zavřete ty dveře!“ a ucouvla před dosahujícími paprsky. Sesula se u zábradlí na poslední schod a celá se třásla.
„Zavři, Reinere,“ křikla Blechová a běžela k Magdaleně.
„To bude v pořádku, už je to v pořádku,“ sedla si vedle Magdaleny a objala ji kolem ramen.
„Půjdeme nahoru,“ hlavou pokynula na trochu bezradného kolegu, který se rozpačitě drbal na hlavě. Přiskočil a pomohl jí vstát. Společně ji dovedli do bytu a cestou nepromluvili ani slovo. Posadili ji na pohovku. Blechová zalovila v kapse plátěných kalhot a vyndala malou vizitku.
„Tady je číslo na krizové centrum,“ položila ji před Magdalenu na stolek „zavolejte si tam, určitě Vám pomohou. Je to pro ženy, které se ocitly v podobné situaci jako Vy.“
„V situaci jako jsem já?“ procedila mezi zuby plna vzteku a cynismu. „Mě už nikdo nepomůže!“
Detektivové na to nereagovali. Rozloučili se a nechali ji samotnou.
Magdalena dopila zbytek vody, ale žízeň měla stále. Vstala a prázdnou sklenicí praštěla o zem. Střepy se rozlétly po celé místnosti. Z bílého prádelníku v ložnici vytáhla tenkou zelenou deku a vlezla si do skříně plné oblečení.
Detektivové šli mlčky přes celé náměstí. „Nevím, jestli jsme ji tam, měli nechat samotnou?“ prohodila nakonec Blechová a nasadila si sluneční brýle. „Chudák holka, bude pěkně traumatizovaná. Nedávno jsem četla, jak jednomu muži zastřelili přítelkyni před očima, když se omylem připletla zloději na mušku a ten chlapík už do konce života nevyšel z domu. Vše si nechal posílat a tak.“
„Snad takhle neskončí,“ odvětil Reiner „bude to půvabná dívka.“
Cestou minuli japonskou restauraci, do které vešel mladý muž s černými vlasy a upravenou bradkou.
Mladík automaticky prošel celou místností a vešel do malého salonku schovaného na konci restaurace. Tam už seděl hubený holohlavý muž.
„Čau Beronský,“ podal mu Krysař ruku „zrovna jsem viděl tvé dva kolegy,“ ušklíbl se „Máš to pro mě?“
Než stačil odpovědět, objevila se servírka. „Dvě saké,“ poručil Krysař drobné černovlasé dívce asijského typu a naznačil ji, aby se vzdálila. Dívka v květované halence a černé sukni přikývla a tiše odešla. Za pár vteřin už nesla na tácu dva kalíšky. Postavila je před muže a bez řečí je opustila.
„Jistě, jak jsem slíbil,“ houkl trochu dotčeně Beronský a hodil popsaný cár papíru na stůl. „Ale vopatrně, je to pěkně horkej brambor, musí to vypadat jako loupež, Krysaři. To už není žádná sranda, je to až příliš medializovaný.“
„Neměj péči, Beronský,“ ušklíbl se Krysař.
„A měl bys vědět, že se našla ta druhá dívka a je naživu,“ pozvedl kalíšek na zdraví a usrkl. „A její adresu máš taky?“ zeptal se pohotově Krysař.
„To by nebyl problém, ale nechám taky nějakou prácičku tobě. Určitě budou pořád spolu.“
I Krysař pozvedl kalíšek a připil.
„Pokud se něco podělá, vezmu tě milerád s sebou,“ poznamenal Beronský.
Krysař ho sjel pohledem. „O to nemám strach,“ dopil, strčil do kapsy popsaný cár papíru a vzdálil se. Malá černovláska se přišla přesvědčit, zda je vše v pořádku a Beronský si objednal další saké.
K večeru se Magdalena probudila. Vylezla ze skříně a cítila se mnohem lépe. Došla do chodby, kde vedle botníku stála stará truhla. Vytáhla z ní těžké tmavé sametové závěsy po babičce a vyměnila je za původní z lehké látky. Vzala velké nůžky a rozstříhala je malé proužky, pak otevřela šatní skříň a začala stejně pokračovat i s letními halenkami, šaty a sukněmi. Zastavila se až u černých minišatů s úzkými ramínky, do kterých se urychleně oblékla. Překročila hromadu rozstříhaných hadrů a zkontrolovala hodiny na mobilu. Ještě posbírala rozházené kolíčky v koupelně, učesala se vlasy a zlehka se namalovala, jen po paměti, neodvážila se podívat do zrcadla. Zahalila ho jedním z rozstříhaných hadříků. Oblékla si lehký černý svetřík zapínací na dva knoflíčky, vzala kabelku a vyrazila na schůzku s kamarádkou.
Kristina už netrpělivě přešlapovala před kinem Majestic, jehož název problikával do ulice. Otočila se a Magdalena stála před ní.
„Ježíš, já se tě lekla,“ nadskočila Krista. „co se plížíš jako kočka?“
„Promiň,“ odvětila Magdalena pobaveně.
„Jsi v pořádku, vypadáš nějak jinak?“ prohlížela si ji Kristina.
„V naprostém,“ ujistila ji Magda „Pojď,“ vzala ji za loket „film brzo začne.“
„Jasně a na co půjdem?“
„ To je jedno,“ prohodila Magda ležérně, když stály u pokladny.
Kristina zaplatila lístky na romantický film s Julii Roberts a vklouzly do osvětleného sálu s velkým promítacím plátnem. Vyhledaly svoje místa a usadily se do pohodlných sedadel. Světlo zhaslo a celý sál ztichl. Film začal. Do sálu ponořeného do tmy vybleskovali obrazy z promítaného filmu.
Magdalena začala být nervózní, nedokázala vnímat děj. Sál byl plný lidí a trýznivá žízeň a hlad ji zužovali čím dál víc. Stačilo jen natáhnout ruku, připadala si jako liška v kurníku. Nedalo se to vydržet, vyskočila a vyběhla z kina. Srdce jí bušilo. Opřela se o zeď před kinem a oběma rukama si zakryla uši, ale nutkavý pocit a bušení v hlavě nezastavila. Pracovník kina si všiml roztřesené tmavovlásky.
„Slečno, je Vám něco?“ zeptal se opatrně. „Nemám zavolat lékaře?“
Magdalena, aniž by se na něho podívala, ho odstrčila tak silně, že přistál na chodníku a utekla do malé uličky za kinem sloužící ke skladování popelnic.
Z dáli k ní doléhal hlas mladého kluka „Tak si trhni, ty feťačko!“
Mezi popelnicemi přeplněnými odpadky, které už dlouho čekaly na vysypání, zpozorovala Magdalena pohyb. Byla to krysa, která tam sháněla něco k snědku. Rychle jako kočka sáhla po kryse a zakousla se do ní. Po prvních doušcích si uvědomila, co drží v ruce. S odporem odhodila mrtvé zvíře. Zvedl se jí žaludek a vyplivla zbytek vysáté tekutiny. Mírně se zapotácela a převrhla jednu z přetékajících popelnic.
„Co děláš?“ zabručel chraplavý hlas a následoval dávivý kašel. Magdalena se otočila po hlase. Mezi popelnicemi se vynořil špinavý zarostlý bezdomovec. Jeho špínou zčernalé ruce a zarostlý obličej byl odporný. Na sobě měl potrhaný kabát nasáklý plísní a močí. Podíval se na mladou dívku a vyjekl. Ústa i bradu měla celou od krve, kterou se snažila rukou otřít, ale jen to zhoršila. Nechal tam vše na čem ležel a vyběhl z uličky s vytřeštěnýma očima pryč.
Magdalena se opřela o zeď a zůstala tam. Bylo jí špatně, byla nešťastná a hladová, ale ani jediná slza jí neukápla, nešlo to.
Netrvalo dlouho a k zastrčené uličce začaly doléhat hlasy a smích lidí. Film skončil.
Kristina stála před kinem, držela dvě kabelky a rozhlížela se po okolí, zda neuvidí Magdalenu. Po deseti minutách vytáhla mobil a nervózně vytočila číslo. V černé kabelce se rozzvonil přístroj. Vrátila se proto do prostoru kina a došla k pokladní.
„Prosím vás, byla jsem tu s takovou dívkou, tmavé vlasy, černé šaty a v půlce filmu vyběhla a už se nevrátila. Neviděla jste jí?“ Pokladní, která byla viditelně unavená a zívala nestydatě na celé kolo, zavrtěla hlavou.
„Ne, ale zeptejte se našeho uklízeče, nějaká kráska ho prej sejmula,“ pronesla pobaveně a víc se o Kristinu nestarala.
„Halo, pane,“ doběhla mladíka v bílé košili a červené vestě „Viděl jste tu tmavovlasou dívku v černých šatech?“
Mladík zametal smetákem na lopatku s dlouhým držadlem rozsypaný popcorn. Podíval se na Kristinu.
„Jo, nějaká bláznivá mě povalila, když jsem se ptal, jestli je v pořádku,“ odpověděl z nevolí.
„A kam šla?“ naléhala Kristina
„Utekla a fakt jsem se nedíval kam. Zvedal jsem se totiž zrovna z chodníku,“ pronesl s důrazem.
„Omlouvám se,“ špitla dívka jako by za to mohla sama a vyšla ven.
Všichni návštěvníci kina se pomalu rozešli a Kristina se rozhodla, že půjde k Magdě domů. Z hlavní ulice uhnula do úzké vyšlapané cestičky, která vedla kolem staré oprýskané hřbitovní zdi. Naproti rostlo dávno neudržované křoví a za ním se sem tam našly polorozpadlé betonové sloupky a rezavé dráty, které zůstaly vzpomínkou po drátěném plotu. Za ním se táhla opuštěná zchátralá zahrada. Byla to zkratka, kterou málokdo využíval.
Kristina nebyla ani v půlce, když zaslechla nějaký šramot. Rozhlédla se a zrychlila krok. Za zády však uslyšela zřetelné kroky. Prudce se otočila a strnula. Před ní stál Myšák. Přitiskl ji ke hřbitovní zdi, jednou rukou jí zakryl ústa a kapesní nůž držící v druhé ruce ji přiložil na krk.
„Stýskalo se mi,“ zašeptal a blaženě se usmál. Poprvé Kristina uviděla jeho nápadně velké a pokřivené přední zuby. Asi odtud ta přezdívka.
„Kde máš kamarádku?“ zalesklo se mu v očích.
Kristina cítila, jak ostří nože tlačí na krk a napjatá kůže musí každou chvíli povolit. V tu chvíli chytil Myšáka někdo za ramena a odhodil ho pár metrů daleko. Byla to Magdalena. Ani jeden z nich netušil, odkud se objevila. Kristina se sesula po zdi do dřepu a rukama si zakryla hlavu. Magdalena přiskočila k Myšákovi, který se vzpamatovával s tak nečekaného útoku a uštědřila mu několik ran pěstí, až upustil nůž a skácel se na zem. Nahmatal ztracený nůž a rozmáchl se jím po Magdaleně. Ta mu ruku chytla za zápěstí, ještě než jí stačil zranit. Její postřeh byl nevídaný. Usmála se, tiskla mu ruku tak silně, že musel nůž upustit. V jeho jinak neupřímných očích se zrcadlil skutečný strach. Chytila ho za tmavé triko a odhodila ho dalších pár metrů do křoví. Hned byla u něj.
Věděla, co se stane, chtěla to, potřebovala to. Cítila, jak se její tvář mění snad ve stejně zrůdnou, jakou viděla u upíra a byla ráda, že ji nikdy sama neuzří. Nyní daleko více vystouplé
a ostré špičáky se lehce zaryly do měkké kůže na krku. Po pár douškách se cítila dobře. Teplá tekutina ji naplnila pocitem blaha, jako když vyprahlá poušť vítá své monzunové deště. Když ukojila svoji žízeň, byla plna síly. Pomalu vstala a vrávorala ze křoví na vyšlapanou prašnou cestu. Upravila si šaty a prohrábla trochu pocuchané vlasy. Jak zvedla hlavu, uviděla Kristinu, která se stále krčila u hřbitovní zdi. Úplně na ni zapomněla. Pomalu přistoupila k ní.
„Pojď, už je vše v pořádku,“
Kristina se na ni zadívala červenýma uplakanýma očima. Opíraje se o oprýskanou hřbitovní zeď pomalu vstala.
„Ne,“ zakřičela a celá se třásla „nechoď ke mně, ty jsi…… jsi šílená!!!“
„Budeme si muset promluvit,“ odvětila v klidu Magdalena
„Ne!!“ zavrtěla hlavou vyděšená Kristina „Já nechci nic slyšet,“
Magdalena se k ní chtěla přiblížit.
„Nechoď ke mně,“ v jejích očích se rozhostila panika „nech mě být,“ vzlykala a rozběhla se pryč.
Magdalena sledovala, jak se její přítelkyně ztrácí ve tmě. Pak letmo pohlédla ke křoví, kde leželo bezvládné tělo. Necítila nic.
Bloumala ulicemi a poznávala tvář noci.
„Smím tě doprovodit?“ zašeptal kdosi Magdaleně do ucha. Vedle ní se objevil upír.
„Jistě,“ odvětila. Nelekla se, cítila, že se blíží. Šel vedle ní a zavedl ji do blízkého parku.
„Pojď, něco ti ukážu,“
Podél upraveného parku se klikatil malý potůček, nad ním se skláněli staré vrby. Měsíc se odrážel ve stříbřité vodě. Znatelně slyšela noční přírodu, cvrčky, šumy, bublající potok, sovu, která se kdesi protahovala křídla. Všechny zvuky a vjemy slyšela a cítila daleko intenzivněji než kdy před tím.
„Podívej se okolo sebe svýma upíříma očima:“ Rozhlížela se a připadala si jako novorozeně, které poprvé uvidělo svět.
„Byla jsi zrozena pro temnotu a dnes jsi naplnila svůj osud.“
Tma byla daleko průhlednější, připadalo jí, že slyší i žížalu prokousávat se hlínou. Malí netopýři přerývavě poletovali nad vodou a lovily můry. Zadívala se na ně.
„Ne, nemůžeme se změnit v netopýry a odletět,“ usmál se upír.
Podívala se na něho svýma bledýma, ale přesto stále tak hlubokýma očima. Na tohle si nikdy nezvykne.
„A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se Magdalena
Pomalu došli k malému sezení vytesaného z kamenů schovaného v půlkruhu okrasných keřů rododendronů. Naznačil ji rukou, aby se posadila.
„Edmond,“
„Edmond?“ zopakovala nahlas „Zvláštní jméno. Já mám tolik otázek, ale nechce se mi teď vůbec mluvit.“ Dívala se nepřítomně do dáli.
„Tak nemluv, máme na to spoustu času.“ Odvětil.
Seděli a mlčky se dívali do tmy. Magdalena byla ráda za to ticho. Byla ráda, že nemluví o něm, o tom, co se stalo. Měla pocit, že když to nevysloví, vyšumí to, rozplyne se to ve tmě jako špatný sen.
„Už bys měla jít domu, brzy začne svítat.“ Zvedl se a Magdalena se až teď všimla, jak je vlastně vysoký a přestože působí vyhublým dojmem, jeho ramena byla široká. Zvedla se a následovala ho. Za chvíli došli před nově natřený oranžový činžovní dům. Za celou cestu nepromluvili ani nikoho nepotkali. Bylo už k ránu.
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se Magdalena
„Zajisté, jsme spolu spojeni, koluje v nás společná krev,“ zadíval se na ní „Musím tě toho hodně naučit,“ stáhl k ní ruku a chtěl ji pohladit po tváři. V poslední chvíli si to rozmyslel a zmizel.
Magdalena vystoupala po schodech ke svému bytu. Doma se ujistila, že těžké sametové závěsy těsně doléhají k sobě a nepronikne skrz ně ani ten nejtenčí paprsek slunce. Lehla si do postele a usnula snad dřív, než dolehla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
