|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23799 příspěvků, 3750 autorů a 253471 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Až přiletí modrý ptáček ::
|
| |
|
|
„Umírají ptáci na rakovinu?“ Přestal jsem listovat chorobopisem a vzhlédl jsem od slov „matka cancer slinivky“ napsaných mým nečitelným doktorským písmem. Sundal jsem si brýle, abych Ondřeje viděl ostře.
„Kolik těch léků na bolest si ráno vzal?“ zeptal jsem se místo odpovědi. Jinak jsem si totiž nedokázal vysvětlit existenci takové otázky v inženýrské hlavě mého nejlepšího přítele.
Ondřej se shovívavě usmál. „Člověče, ani jeden, ráno jsem se probudil a ta potvora byla pryč. Ale jsem jako pravý skaut, vždy připraven, až se znovu objeví.“ A vytáhl z kapsy plato s léky a zamával mi s ním před očima. - „Takže nejsem pod vlivem a znovu se tě ptám a žádám tě, aby ses seriózně zamyslel a odpověděl mi na mou otázku. Umírají ptáci na rakovinu?“ Předklonil se dopředu a očima mi visel na rtech.
Sevřel jsem si palcem a ukazováčkem kořen nosu. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se. „Dvěmi nejčastějšími příčina rozvinutí rakoviny je dědičné zatížení a nezdravý životní styl. Mezi ptáky, tedy alespoň mezi těmi volně žijícími, ještě funguje přirozený výběr, takže dědičné zatížení padá. A co se týče životního stylu. Ptáci létají, tudíž mají pravidelný pohyb, krmí se zrním nebo červy a podobnou havětí, což jsou poměrně zdravé stravovací návyky a v životě se nejspíš moc nestresují.“ Došel jsem k závěru, že ptáci na rakovinu neumírají. A nakonec pravdou bylo, že už jsem léčil hodně onkologických pacientů a žádný z nich nebyl pták. „Myslím, že ptáci na rakovinu neumírají.“ Otevřel jsem oči a viděl jsem, jak se Ondřej opřel a po tváři se mu rozlil blažený úsměv.
Na čele se mi objevily tři vrásky. Díval jsem se na Ondřeje a ten brzy pochopil, že teď je řada na něm. „Brzy se ze mě stane pták, a tak jsem si říkal, aby se mi ta choroba neobjevila taky v tom novém, ptačím životě. Pochybuji, že ptáci mají nemocnice, kde léčí rakovinu. A v těch lidských zase nejsou uzpůsobení na ptačí pacienty.“
Zasmál jsem se, Ondřej procházel nejtěžší životní etapou a pořád si dělal legrácky. „Jak jsi, prosím tě, na takový ...“ Zarazil jsem se. Najedno mi přišlo nevhodné říkat člověku, který umírá, že mluví nesmysly. „... na takovou věc přišel?“
„Byl jsem u léčitele.“ Podíval jsem skepticky. „Odpusť, nechtěl jsem zpochybňovat tvůj lékařský um a zkušenosti.“ A sklonil hlavu v předstírané kajícnosti, ale po očku na mne jukal.
Koutky mi zacukaly, ale cítil jsem se nepatřičně, protože ve skutečnosti mne naplňoval nevyslovitelný smutek. „A co?“
Zatetelil se, protože jsem mu „odpustil“ a nadšeně se dal do vyprávění. „Usadil mne doprostřed místnosti, ve které byly zatažené závěsy, aby prý lépe viděl moji auru. Když se na ni vynadíval, začal kolem mne provozovat pohyby, které mi nejvíce připomínaly šamanské tance. A nakonec mi dal dlaň sem.“ A ukázal si na hruď, tam kde je srdce. „A pak mi řekl, že jsem smrtelně nemocný, že s tím ani on nemůže nic dělat, a že mi zbývají tak dva měsíce.“ Ondřej na mne mrknul, a tím mrknutím mi dal najevo, že ví, že jsem mu lhal, ale že se o tom nebudeme bavit.
Sklopil jsem zrak a zhluboka se nadechl a vydechl, abych zahnal tu úzkost, která mi sevřela útroby. Ano, lhal jsem, bláhově jsem si myslel, že obelžu tu pitomou nemoc, abych se alespoň o měsíc déle mohl dívat na jeho věčně usměvavou tvář, a abych alespoň třicet dní navíc mohl poslouchat ta jeho moudra. Třeba taková, jako když mi říkal: „Brachu, štěstí je věc vnitřního postoje, ne vnějších okolností. Nová manželka tě neučiní šťastným, když se sám nebudeš chtít cítit šťastný. Pokud svůj postoj k životu nezměníš, brzy v tomhle novém manželství dopadneš stejně jako v tom starém.“ Tehdy jsem si myslel, že jen tak plácá, dneska jsem věděl, že měl pravdu. Do očí se mi začaly drát slzy. Chtěl bych Ondřeje poslouchat ještě padesát let, ale na to by ta mrcha zákeřná, rakovina, neskočila.
Vyrušil mě z úvah další otázkou. Podezříval jsem ho, že schválně, že nechtěl, abych litoval sebe nebo jeho. „Vždyť ještě neumřel!“ - „Kdyby ses měl stát ptákem, kterým by ses chtěl stát?“ - „Orlem a ty?“ vypálil jsem bez přemýšlení.
Pohodlně se uvelebil, byl rád, že jsem mu tu otázku položil. „Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu. Pak jsem si domů přinesl snad všechny encyklopedie o ptácích, co jsem v knihovnách, obchodech a antikvariátech našel. Prohlíželi jsme je společně s děvčaty a najednou nám všem třem padl zrak na jednoho ptáčka, takového maličkého, modrého, s chocholkou na hlavě a holky hned začaly vykřikovat: Tatínku, tatínku, proměň se v tohohle ptáčka.“ Zarazil se. „Teď mi úplně vypadlo, jak se jmenoval. No, to nevadí, za týden, až zase přijdu na kontrolu, ti přinesu rovnou obrázek, abys mě poznal, až si k tobě zaletím na návštěvu.“
Slzy se mi už už vydraly ven z očí. Ondřej se usmál a vstal. „Už půjdu, snad jsem tě moc nezdržel. A Jindro, nebuď smutný!“
Už skoro vycházel ze dveří, když ze mě vylétla otázka. Najednou jsem strašně nechtěl, aby odešel. „A jak se to stane, jak se proměníš?“
Zaklapl dveře, které už na škvíru otevřel. „Tak to vím naprosto přesně. Ten proces už totiž začal. Myslím, že se zároveň zmenším a zároveň opeřím. V noci úplně cítívám, jak se scvrkávám, a jak mi hrubne kůže, to asi jak na ní za chvíli začnou rašit pírka.“ Přikývl jsem a řekl jenom „aha“. Neměl jsem to srdce, mu začít vysvětlovat, že to je jen vedlejší účinech těch léků, co bere na bolesti.
Za Ondřejem zaklaply dveře a já ještě slyšel, jak na chodbě říká: „Vypadáte skvěle, paní Karásková. Vidíte, ani jsem nepoznal, že to je paruka. Nebojte, vlasy zase dorostou.“ A pomyslel jsem si, že by se spíš měl proměnit ve lva, být králem zvířat, to by si zasloužil za ten optimismus a sílu, kterou rozdává plnými hrstmi.
Zamáčknul jsem slzy a chtěl jsem zavolat paní Karáskovou, když do dveří vrazila sestřička a vydechla: „Pane doktore, pan Václavíček zkolaboval pod schodištěm!“
Chtěl jsem utíkat, ale nemohl jsem, sotva jsem byl schopen na těch vratkých nohou do haly dojít. Počítal jsem raz, dva a tři. Ondřejův hrudník se zvedal a zase klesal a já znovu počítal raz, dva a tři, ale jeho lví srdce se pod mými dlaněmi už nepohnulo.
Zvedl jsem sluchátko telefonu a chtěl jsem vytočit číslo, ale moje ruka uvízla napůl cesty. Stál jsem tam a nechal jsem slzy stékat po tvářích a naslouchal jsem monotónnímu oznamovacímu tónu. Nemohl jsem dýchat, musel jsem utéct z nemocnice, musel jsem odejít, co nejdál odtamtud, abych se mohl znovu nadechnout. A pak jsem se toulal bezcílně ulicemi.
A najednou jsem za výlohou zahlédl klec a v ní docela malého, modrého ptáčka s chocholkou na hlavičce. Vešel jsem do obchodu a zeptal jsem se, kolik stojí. Mladík chvíli bezradně hledal v papírech, a pak zavolal na kohosi za závěsem: „Paní šéfová, kolik stojí ten modrej papoušek nebo co to je?“
Paní šéfová se zjevila zpoza závěsu. „Aha tenhle, tak ten asi nic. Zrovna jsem sypala zrní papouškům, když tenhle chlapík vletěl dovnitř, sezobl pár zrníček, nechal se pohladit a strčit do klece.“ A opravdu, když otevřela klec, ptáček jí sám skočil na prst a nechal se zavřít do krabičky.
Teď jsem věděl, kam musím jít. Zazvonil jsem na zvonek. Otevřela mi Kateřina. Sestřička už jí určitě volala. Když mě uviděla, proud slz už nemohla zastavit. Stáli jsme tam mezi dveřmi dlouho, já ji objímal a ona mi smáčela košili a šeptala: „Holkám jsem to ještě neřekla. Nevěděla jsem jak.“
Usadila mne v obývacím pokoji a odešla vařit kávu. Rozhlížel jsem se a naslouchal dětským hláskům z balkónu. „Určitě už se proměnil, proto se tak dlouho nevrací. Myslíš, že přiletí z jihu nebo ze severu. Možná bychom měly koukat z okna v ložnici?“
Najednou jsem uviděl klec. Vypustil jsem do ní ptáčka, a ten se tam hned začal chovat jako doma. Sezobal připravená zrníčka, napil se vody, pohoupal se na houpačce a před zrcátkem si marnivě prohlédl chocholku i křídla. A pak začal zpívat.
Hlásky na balkóně ztichly, ouška zbystřila a dívenky vběhly do pokoje. A když se mě Kateřina přišla zeptat, chci-li do kávy cukr a mléko, uviděla, jak její dcerky stojí u klece a napjatě pozorují ptáčka v ní. Když si jí všimly, přešťastně jedna přes druhou začaly vykřikovat: „Podívej, mami, maminko, tatínek se proměnil a vrátil se k nám. Pojď si poslechnout, jak krásně zpívá.“ A uchopily ji za ruce a odvedly ji ke kleci.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
