|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: 6. kapitola - Potřebuji tě ::
 Miky |
publikováno: 20.05.2010, 22:47
|
|
| |
|
|
Jirka se pohodlně posadil na sedačku a v paměti zalovil po vzpomínce, která byla právě rok a měsíc stará; vešli do tohoto zámku s Monikou poprvé. Pocit, který ho tehdy provázel, byl jednoduše zvláštní, jako předzvěst událostí, které se v zámku a jeho okolí následující rok měly odehrát.
Po tolika měsících si v těch chodbách, místnostech a sálech začínal připadat jako doma – jen s tím rozdílem, že se občas musel zastavit a popřemýšlet, ve kterém patře kterého křídla právě stojí. Při své poslední návštěvě, kdy našel Martinu ve velikých přezůvkách zkoumat se zvědavým pohledem knihovnu, prošel zámek několikrát, než ho napadlo podívat se na galerii. Pochybovat o svém orientačním smyslu ho však ani ve snu nenapadlo – zámek mu zkrátka nechtěl ulehčit cestu.
„Tak… co doma? Co nového?“ zeptal se Michal, který seděl na zemi a hrabal se v jakési změti elektronických součástek, kterým Jirka ani Monika vůbec nerozuměli a stěží by řekli, k čemu slouží.
„Mamka se rozhodla chodit na rekvalifikační kurz,“ vyhrkla Monika, než stačil Jirka otevřít pusu. „Teď pozná, jaké to je, když jí někdo kontroluje domácí úkoly,“ zasmála se ďábelsky. „A co ty? Co dělá noha?“
„Už je skoro v pořádku. Občas to trochu zabolí, ale ty rehabalitace mi fakt pomáhají.“
„Tak to je dobře,“ usmála se Monika a napila se limonády. „Řekni mi, Michale – už jsem se tě na to chtěla zeptat dlouho - jak to děláš, že máš tak hezky bílé zuby?“
„No, vlastně nic zvláštního. Mám je po mamce.“
„A sedí dobře?“ ozval se konečně Jirka a když se všichni v místnosti zasmáli, pocítil kdesi za žebry hřejivý pocit.
Tak neznámý…
„A co je to za kurz?“ vrátil se Michal k tématu a vehementně otáčel šroubovákem.
„Nějaký management, nebo tak něco,“ vysvětlil Jirka. „A kdyby to k ničemu nebylo, aspoň se mamka dostane mezi lidi. Už to potřebovala, za ty poslední roky… si toho užila dost. Teda, ne že by teď na poli vztahů nějak zaostávala, to ne…“
„Tak,“ ozvala se od dveří do chodby Martina. „Vyřízeno.“
„Vyřízeno? Co?“
„No, když jste mi říkali, že budete mít týden volno kvůli té výměně oken, napadlo mě, že byste se třeba chtěli zajet podívat do lázní.“
„Do… lázní? Myslíš těch… našich?“
Poslední slovo se Jirkovi zadrhlo v krku jako příliš velké sousto.
„Ano,“ usmála se Martina (Jirka si všiml, že po dost dlouhé době). „Do těch našich.“
„Ale… ty tam určitě budeš mít hodně práce. Nechceme tě tam rušit, navíc nevím, jestli nám to mamka dovolí a taky bychom se měli připravovat do školy a…“
„Pojedeme,“ přerušila Monika bratra. „Musíme se tam přece jednou podívat. Já jsem třeba zvědavá, jak to tam vypadá, jak to tam chodí a tak všechno…“
„Je to daleko?“ špitl Jirka a pořádně si zavdal limonády; v krku měl dost sucho.
„Jen přes hory, řekněme… hodinka cesty. Míšo, pojedeš taky?“
„Díky, myslím, že ne. Minule mi to stačilo.“
„Co minule?“
„Je nebezpečné chodit zkratkou přes vodoléčbu, když mají procedury starší… dámy.“
Martina se uchichtla. „To máš za to, že si zkracuješ cestu, víš. Sám jsi se potrestal.“
„No, zkrátka,“ tvářil se Michal, jako by Martinina poslední slova přeslechl, „zůstanu tady a budu se hrabat v tomhle rádiu.“
„Tak rádio,“ pronesl zamyšleně Jirka a divil se, že ho to nenapadlo dřív.
Vůně novoty, tichý šum lidí mezi regály, hudba hrající ve stropních reproduktorech. Obchod s obuví.
Jirka stál s krabicí bot v náručí a sledoval Moniku, jak zápasí s teniskou a snaží se ji dostat dolů z nohy. Když se jí to konečně povedlo, strčila botu do krabice a s úlevou v obličeji ji vrátila zpět do regálu.
„Budeš si zkoušet další?“ zeptal se Jirka, když viděl, že sahá po dalším páru bot a snažil se dát co nejméně najevo svou otrávenost. Monika jen cosi souhlasně zabručela. „Tak já ti tady nechám tu krabici a počkám venku,“ položil Jirka bednu sestře k nohám a vydal se mezi regály ke dveřím.
Zrovna když se mezi pečlivě naskládanými krabicemi zadíval do vedlejší uličky, cosi podivného zaujalo jeho zrak; na zlomek vteřiny si myslel, že kouká do zrcadla, které na malém prostoru ukazovalo pouze odraz jeho očí. Pak však zjistil, že na něj kouká někdo jiný.
Podobnost, kterou v obličeji rozeznal, ho zamrazila po celém těle. Přesvědčil nohy, aby zamířily k východu, a když klopýtavě prošel dveřmi, zhluboka se nadechl. Celé parkoviště šumělo hovorem několika lidí a hlukem doléhajícím z přilehlé silnice. A on si připadal sám; tak neskutečně sám, jako by stál v lese a kolem něj nebylo na kilometry ani živáčka.
„Jirko.“
Zastavil se. Tón a barva hlasu ho jen utvrdily v jeho domněnce.
Nejsou tady žádné dveře. Žádné dveře, které můžu zavřít.
„Jirko,“ zopakoval taťka a odkašlal si.
Jirka se otočil a s výrazem, který s oblibou nazýval ‚Nepozná, že mám strach‘, založil ruce na prsou. Mezi auty se prohnal vítr a pocuchal mu vlasy, které si už tak dělaly, co chtěly.
„Ehm… ahoj,“ vysoukal ze sebe a nemohl se zbavit pocitu, že si muž stojící naproti němu ten pohled na syna užívá. Koutek mu zacukal a konečně se taky odhodlal promluvit:
„Já… jsem tě chtěl vidět.“
„Co-cože?“ nestačil se Jirka divit. Věta, kterou taťka právě vyslovil, byla ta poslední, kterou by od něj Jirka kdy čekal.
„A taky si promluvit.“
„Ale my...“
No tak, nebuď srab! Odvahu!
„… si nemůžeme povídat. Nemůžeme.“
Jirka udělal instinktivně krok dozadu.
„Stalo se hodně špatných věcí. Vím to. A ty to víš taky.“
„Jo,“ vydechl přerývavě Jirka, „ale s tím už nic neuděláme.“
„Ne, ale to, co je teď a to, co bude, to změnit můžeme.“
„Změnit co?“
„To, co přijde, co nás čeká. Nemůžeme takhle přece zůstat napořád. Život neskončil.“
Jirka se kousl do chvějícího se spodního rtu. „Tvůj možná ne, protože sis nikdy nic nepřipouštěl. Ale já mám pocit, že ten můj ano, že už skončil. Vlastně skončilo bezdůvodně už dost životů a… a…“
„Mohl by sis mě prosím vyslechnout? Jen na chvíli.“
„Tebe vůbec nezajímá, co říkám. Podívej se na nás. Sleduješ mě v obchodě a čekáš, jestli si tě všimnu. Pak se mi snažíš něco říct, ale vůbec tě nezajímá, že já jsem taky člověk a ne jenom… jenom něco, do čeho můžeš hučet to svoje.“
„Sakra, Jirko!“
„Ne! Nechej mě být! Já… já s tebou nechci mluvit. A ani nebudu, stalo se toho příliš, příliš věcí… ty ses stal!“
„Doufal jsem, že jsi jiný. Víš, potřebuju tě…“
„Nepotřebuješ mě!“ rozkřikl se Jirka bez ohledu na lidi, kteří procházeli poblíž a vrhali na něj a taťku zvídavé pohledy. „Ty potřebuješ… potřebuješ… já teď jdu pryč,“ ustoupil o další krok. „Jdu pryč a… a řekl jsem ti, že tě nenávidím. Tahle… snaha o rozhovor na tom nic nemění.“
Jirka se opřel zády o kuchyňskou linku a podržel si před očima černobílou fotografii, kterou před chvíli společně s dalšími několika vytáhl z velké obálky.
Tvář muže, který se jej pokusil připravit o život, byla klidná. Vyrovnaná, snad smířená s tím, co se během příštích vteřin stane. Chlapec zůstane ležet na silnici a on pojede dál. Jak prostý plán – jednoduchý a účinný. Tedy alespoň tehdy si to myslel. Tehdy, v okamžiku, kdy seděl a chladnokrevně držel volant jako odhodlaný a přesvědčený o správnosti svého čina. Tehdy ho vůbec nenapadlo, že by se vše mohlo změnit. Nebo že by se snad úplně obrátily karty.
Chytil fotografii a skoro dokonale ji roztrhl na půl. A znovu. A znovu.
Nože kuchyňského robotu se roztočily jako rotor vrtulníku a když se po pár vteřinách zastavily, ležel na nich místo kousků lesklé fotografie jen našedlý prach.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
