|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (57. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 05.05.2010, 19:32
|
|
| |
|
|
Přísahám, že se mě budeš bát!
Na první pohled bylo patrné, že je Corita rozčilená. Nasadila až příliš svižné tempo, kterému stačili gardisté, nicméně já jsem za ní téměř běžela. Za každý její krok jsem musela udělat dva, abych příliš nezaostávala.
Lidé nám ustupovali z cesty, nakláněli se k sobě a něco si šeptali. Vadilo mi, že jsem se stala středem pozornosti. Pro občany města bylo přirozené, když se mezi nimi královna pohybovala v doprovodu stráží, ale že se i mně dostávalo stejné ochrany, to považovali za výstřelek nevyzpytatelné panovnice.
Zvykla jsem si na pohledy šelem i soupeřů, jenže u nich jsem věděla, proč mě sledují. Teď to bylo jiné a ačkoliv jsem měla svých starostí dost, nedalo mi to, abych nepřemýšlela, co se asi honí hlavou přihlížejícím lidem.
Ulevilo se mi, když jsme se konečně dostali z jejich dohledu a vkročili na pozemek královského sídla. Vyšlapali jsme schody do prvního patra a vešli do místnosti, do níž jsem dříve měla vstup zakázán.
Poměrně malá pracovna plná knih, rozházených papírů a smotaných svitků působila jaksi přísně. Dlouhý brk zabořený v kalamáři ve mně vyvolal vzpomínky na volně se pohybující ptáky a kdoví proč jsem si vybavila moment, kdy jsem hladila Naratino lesklé peří.
„Počkejte venku,“ přikázala gardistům.
Napadlo mě, kam ještě půjde, když jim nedala volno. Tady je přece nepotřebuje. Sotva za nimi dveře tiše zaklaply, Corita se pomalu nadechla. Zlostně se na mě podívala a jak se dalo čekat, nenechala si hněv pro sebe.
„Co to mělo znamenat?!“ vyjela na mě.
„Jak co...“
„Proč myslíš, že jsem ti dala gardisty?! Proč jsem tě mezi ně poslala?! Tři týdny plýtvám silami svých nejlepších mužů a k čemu?! Aby ses v hospodě rvala jak poslední ožrala? Stačilo říct, hodila bych ti flašku a vyšlo by to nastejno!“
Čekala jsem pokárání, ale že se do mě tak pustí, to mě překvapilo. Připadala jsem si ukřivděně. My jsme se jí zastali jako jeden muž (dá-li se to v mém případě tak nazvat, ale parťáci z jednotky by to tak určitě řekli už ze zvyku), hájili jsme její čest a za to na mě bude řvát? Vždyť se ani nezeptala, proč jsme se pobili, a to mě zarazilo asi nejvíc.
„Tak řekni něco!“ zatřásla se mnou. Její prudkou reakci jsem opravdu nepochopila. Probůh, tolika pekla pro jednu potyčku? Kaileen se rve v jednom kuse a nevadí jí to. „Ne, raději mlč,“ ztlumila hlas a pustila mě, „nechci nic slyšet.“
Opět se zhluboka nadechla, téměř bezradně zavrtěla hlavou a přešla ke stolu. Opřela se o něj, papír zašustil. Ta chvilka mi připadala delší, než doopravdy byla.
„Copak ve svém věku nedokážeš být samostatná?“ ohlédla se po mně.
„Hájili jsme tě.“
„Hájili?!“ otočila se vztekle. „Před čím?!“
„Říkal o tobě...“
Detaily nebyly podstatné a kdyby na to přišlo, musela bych nafackovat i sobě, taky jsem o ní kolikrát měla až moc bujné představy. Ale aspoň jsem o nich nemluvila a nebavila tím společnost kolem.
„Říkal?!“ vytřeštila oči a kdyby pohled mohl zabíjet, bylo by dávno po mně. „Tys navedla jednotku, abyste rozmlátili celou hospodu kvůli jedinému chlapovi?! To nemyslíš vážně!“
„A co jsme měli dělat?!“
„Sebrat se a jít pryč, nikdo vás nedržel!“ rozhodila ruce do širokého gesta. „Tušíš, kolik mě jejich výcvik denně stojí? Kolik peněz padlo na úhradu škody?!“
„Tví muži tě chtěli chránit, to je ti málo?!“
„Kdo se vás prosil?!“ ohnala se a zasáhla kalamář, který vzápětí prolétl skleněnou vitrínou, zastavil se o knihy a zároveň zvuk tříštícího se skla přehlušil ševelení papíru dopadajícího na stůl i na zem.
Zatímco bílý brk se pořád ještě zmateně vznášel a vybíral místo, kde by přistál, dívala se na mě, jako by si uvědomila chybu.
„...věčně na někoho řve a rozbíjí věci kolem,“ řekl před pár měsíci Ted.
Nejspíš měl pravdu, přesto jsem její reakci nebrala na lehkou váhu. Něco ji rozčílilo a rvačka v hospodě ji dorazila, zase si to odnesu já.
„Chtěla´s, abych s tebou jednala jako vůdce s vůdcem,“ snažila se mluvit klidně, „ale copak to jde, když se nedokážeš ovládat? Za tři týdny ses nic nenaučila. Kdybys v té hospodě byla sama s Kaileen, rozhodně bys nevyvázla jen s modřinou.“
„Kdybych tam byla s Kaileen, hodně chlapů by nevyvázlo jen s modřinou,“ namítla jsem. „Dávno by mi přinesla meč a ty bys našla své muže v kaluži krve. Nejhůř by dopadl ten, který tě urážel, Kaileen by to jen tak nepřešla, na to si vsaď!“
Byla jsem už dost podrážděná, připadalo mi, že mě podceňuje. Mě i Kaileen. Dlouho jsem neslyšela její jméno a teď, když bylo vyřčeno tolikrát po sobě, jsem měla chuť rozběhnout se do divočiny – domů.
„Jak to se mnou mluvíš, ty nevděčné štěně?!“ rozčílila se. „Ty můžeš bojovat tak akorát s bandou děcek, ale Kaileeninou matkou je bohyně války! Války! Už ti to konečně došlo nebo ti to mám ještě zopakovat?!“
Stůl se vzdaloval, Corita se přibližovala. Narazila jsem do něčeho tvrdého.
Zeď.
Její hluboké temné oči mě tlačily dál, i když už nebylo kam couvnout. Její vůně mě objala stejně jako vždycky, našla si skulinku, vloudila se mezi mě a stěnu a možná mě chtěla postrčit zpátky ke královně.
„Budeš se bát,“ zasyčela a podvědomě zatla ruku v pěst. „Přísahám, že se mě budeš bát!“
„Stalo se,“ přiznala jsem. Nic neřekla, ani její pohled nebyl mírnější. „Zavázala ses, že mě budeš učit, místo toho mi vyhrožuješ! To mám za to, že jsem se tě zastala?“
„Nemůžeš si dělat, co chceš, ne bez přímého rozkazu! Měla´s mlčet a učit se, tak se chová nejlepší strážce!“
„Ale já se nepotřebuju učit, jak se hlídá vládce, mě vyzvala Narat!“ ztrácela jsem nervy.
Obě jsme byly rozzlobené, ublížené a uražené. Zvyšovat hlas na Coritu bylo krajně nebezpečné, byla jsem si jistá, že dlouho nevydrží a ujede jí ruka, jenže to už jsem měla nacvičené od Kaileen.
„Rozklepala ses, sotva to dořekla, co?“ ušklíbla se pohrdavě. „Nedivím se. Jenom slabý bojovník sáhne po násilí hned, jak uslyší pár nechutných poznámek.“
„Slabý bojovník?!“
„Kdo jiný?“
„Co třeba přítel?“
Zaskočila jsem ji. Kaileen vždycky říkala, abych se naučila mluvit beze slov, ale asi mi to nebylo dáno, když ani Corita nepochopila, co bylo zjevné.
„Mohla´s mi pomoct, ale ty na mě kašleš. Nebudu tě obtěžovat, zvládnu to i bez tebe, protože tobě je jedno, co bude se mnou nebo s Kaileen! Nechci tady být. Seberu se a odjedu do Skari vyzvat Narat.“
Čekala jsem, že něco řekne, že mi aspoň vynadá, ale nic. Rozloučila jsem se s myšlenkou, že bychom my tři spolu mohly vydržet. Lonshi a Gosaa to dokázaly, chyba byla nejspíš ve mně, v tom okamžiku jsem věděla jistě akorát to, že mě Corita zklamala. Navíc jsem musela vymyslet vysvětlení, které nezklame Kaileen, protože bych jí nerada brala i to málo, co jí bohové nechali a co v Coritě dlouhé roky viděla.
Pláč mi naštěstí nikdy nebyl vlastní, ale měla jsem všeho po krk, když jsem brala za kliku a otvírala dveře. Vtom Corita přiskočila a rázně je zabouchla.
„To je sebevražda,“ konstatovala a podívala se na mě, jako by mi to chtěla zakázat.
„Odkdy ti na tom záleží? Chceš Erijce, proto to děláš, ale k tomu nedojde. Slyšíš? Zapomeň na ně! Jestli mě Narat nechá žít, udělám všechno proto, abych je od spojenectví s tebou odradila. Erijce nedostaneš!“
„Já je potřebuji,“ procedila skrz zuby, prudce dýchala. „Peal je potřebuje!“
„Není Kaileen, nejsou Erijci,“ stála jsem na svém, přestože Corita z posledních sil zadržovala výbuch zlosti. „Dovedeš si představit, co se stane, když Narat o Kaileen přijde? A ona o ni přijde. Já Kaileen dokážu uklidnit, můžu sáhnout na hrot jejího meče a sklonit ho k zemi, ale když nás rozdělíte, začne znova zabíjet. Lidé se jí budou bát a pořádat na ni hony jako dřív, jak tomu chceš zabránit?!“
Pořád se opírala o dveře, její natažená paže mi stále bránila otevřít a jít pryč, ale zdálo se, že přemýšlí nad tím, co se stane, když proti Narat neobstojím. Odvrátila ode mě pohled a nervózně chodila po místnosti.
Vzpomněla jsem si na své začátky tady v Pealu, kdy Raam přitlačil na Kaileen a dal jí možnost zvolit mezi mnou a Kharem. Jak jsme se skrývaly pomalu každý den, jak jsem s rozbolavělým tělem musela utíkat před lidmi, kteří ji chtěli zlynčovat a mě honili jen proto, že mě viděli s ní. Tenkrát jsem neuměla bojovat, musela jsem spoléhat na Kaileen, na cizí ženu, která mě nesnášela a každý den přemýšlela, jak by se mě nenápadně zbavila, aniž by sama přišla k úhoně.
Zatímco Corita mlčela, vybavilo se mi Kaileenino oblíbené místo. Musely jsme jej opustit, když se na nás z jedné strany řítila královna s malým doprovodem, jak to sama nazvala, a z druhé dobrovolníci z lidu. Teď na tom krásném plácku v lese možná stojí nějaká chatrč, ale tehdy...
Kaileen se tam cítila dobře. I když jsem ji rozčilovala, byla ke mně mírnější. Teprve tam mě přestala zbytečně bít a já jsem poznala, že i ona se dokáže usmát. Tam její oči poprvé rošťácky zazářily a hodně se změnilo, přestože to na první pohled nebylo patrné.
Jak je to dlouho? S Kaileen čas téměř neexistoval. Ona nepočítala měsíce ani roky, nebyl k tomu důvod, a tak jsem nevěděla, kolik let se známe. Kaileen se dokonale přizpůsobila životu venku, pro ni byl podstatný jediný čas – čas vzbudit se a znovu bojovat s kýmkoliv, kdo se jí během dne postavil do cesty.
Každé ráno nový začátek a všudypřítomná nevyřčená otázka, zda se dožije večera. Tak jí to bylo přirozené, já jsem si vydobyla možnost sdílet s ní její způsob života a ona si zvykla mít mě vedle sebe.
„Jednou ji chytnou a v lepším případě pověsí,“ naznačila jsem. „Možná to budeš muset udělat právě ty, abys ji zachránila před krvelačným davem. Na koho obrátí Narat svůj žal? Na mě? Těžko, budu dávno po smrti. Ukáže na tebe a řekne: ty za to můžeš! Narat tvůj milovaný Peal změní v pustinu, ani Raam ji nedokáže zastavit.“
Největší zlost mě dávno přešla, Coritu taky a obě jsme se dostaly do situace, kdy bychom se měly omluvit, přitom tato jediná věta nesměla vyjít ze mě a už vůbec ne z ní. Hádka mě mrzela, ale nešlo to vrátit. Nejspíš to muselo proběhnout, aby se pročistil vzduch, protože doteď se mnou Corita nejednala poctivě. Nejen mojí vinou jsme ztratily téměř měsíc času a navíc jsme se dohadovaly o něčem, co stejně nešlo udělat jinak.
„Ty víš, co po mně Narat chce, tak mi to ukaž,“ naléhala jsem a snažila se při tom nemluvit tak arogantně jako předtím.
Když se otočila a upřela na mě pohled, nevěděla jsem, jak jí říct, že bych ji ráda vnímala tak, jako ji vnímala Kaileen. Že bych chtěla poznat, co v ní našla ona, nehledě na to, jak přísná nebo tvrdá ke mně bude muset být.
„Je to snadné,“ promluvila konečně, „ty to však budeš považovat za příliš kruté. Myslím, že nedokážeš docenit jednoduchost jejího požadavku.“
Chtěla jsem se zeptat proč ne, ale hned jsem si to rozmyslela, protože jsem si vzpomněla, že slovo proč znamená konec výcviku a navíc to stejně nebylo důležité.
„Jestli to v sobě mám, najdi to,“ klekla jsem si.
Zadívala se na mě a dobře věděla, že má jedinečnou příležitost uzavřít obchod, po kterém tolik toužila. Stejně tak já jsem věděla, že budu muset souhlasit s čímkoliv. Pokud se mi něco stane, Kaileen obviní kromě Narat také Coritu, nic jí nezůstane. Soy umře, sama to řekla, k Erijcům se Kaileen nevrátí a na východ za Reddem a Katherine nemůže, dobře ví, co by ji u Yra čekalo.
„Někdo z Erijců tě naučil používat schopnost, kterou jsi dříve neměla a která mě přiměla vydat se za vámi do Yrovy říše,“ naznačila. „Muži by ses neotevřela, aby něco takového dokázal. Chci to děvče.“
Divné, nepříjemné sevření jsem pocítila, když vyslovila svoji podmínku. Přesto jsem byla okamžitě rozhodnutá obětovat hodnou Isabeau, abych se dostala ke Kaileen a kdybych nad tím mohla přemýšlet třeba týden, rozhodla bych se stejně. Proto jsem bez váhání odpověděla:
„Přijímám.“
„Rychlá odpověď,“ pozvedla obočí a nejspíš čekala háček, ale sama musela vědět, že na vymýšlení lsti jsem neměla čas. Došla až ke mně, stála nade mnou a vychutnávala úspěch. „Vstaň. Teď půjdeš do svého pokoje, ráno tě sluha dovede ke mně a začneme.“
Mírně jsem kývla, nenapadla mě totiž žádná vhodná věta, kterou bych mohla použít. Přát jí dobrou noc po tom všem mi připadalo skoro drzé, děkovat ještě nebylo za co.
Ráno mě nikdo nebudil. Abych neztrácela čas, nahlédla jsem do chodby, zda tu není někdo, kdo by mě dovedl za Coritou nebo mě aspoň nasměroval. Čekal na mě mladík, který nás obsluhoval, když jsme přijely do Ishar.
„Následujte mne,“ řekl a mlčky mě zavedl do pracovny, kde jsme se s Coritou tak nehezky pohádaly.
Corita mě pozvala dál, přestože byl přítomen ještě jeden muž. Přesně padnoucí šaty z drahé látky a pečlivě udržovaný vzhled dávaly tušit, že tento chlapík s knírkem není jen tak někdo, zřejmě zastával důležitý úřad.
„Máš ještě něco?“ zeptala se ho a vstala, jako by chtěla jednání ukončit.
„Ano, ošemetná záležitost, královno,“ naznačil, ona se zarazila a pokynula, aby mluvil dál. „Mapa se pomalu plní,“ ztlumil hlas, nejspíš nechtěl mluvit přede mnou, moje přítomnost se mu moc nezamlouvala.
„S tím počítám,“ odpověděla klidně, určitě věděla, o čem je řeč.
„Muži jsou nervózní,“ připomenul. „Nechápou, proč mají lovit ubožáky, zatímco tyrana necháváš volně pobíhat.“
„Zákon hovoří jasně,“ řekla netrpělivě, „na tom není nic nepochopitelného. Až přijde čas, povolám jiný útvar.“
„Ovšem, ale...“
„Doufám, že to nebudu muset jednotce vysvětlovat osobně,“ zahleděla se na něj číhavě.
„Jistě že ne, přesto bys měla zvážit i jiné řešení. Lid tě žádá o pomoc, denně musím odmítat nějakého zástupce,“ naléhal.
„Počkáme!“ zvedla hlas a příkře se na něj podívala, on jen nešťastně zakroutil hlavou. „Sama se o to postarám, ale až později.“
„Jak myslíš,“ odevzdaně rozhodil rukama. Očividně její rozhodnutí neschvaloval, protivit se však nemohl. „Pak bys ale měla zvážit rizika, královno.“
„Co tím chceš naznačit?“
„Říká se,“ promluvil nesměle, jako by za každým slovem čekal její útok, „že podporuješ a dokonce chráníš nepřítele lidu. Měli bychom počítat s bouři nevole. Občané jsou připraveni zaplavit ulice Ishar...“
„V tom případě si zaplavou v krvi,“ reagovala nekompromisně. „Ve své vlastní, samozřejmě,“ dodala chladně a nejspíš si to živě představila.
„Se vší úctou, paní, toto není řešení. Říkal jsem ti, že lid potřebuje krále. Pojmi za manžela vévodu...“
„Řekni to ještě jednou a uříznu ti jazyk!“ obořila se na něj.
Kdyby ho nepotřebovala, po svých by rozhodně neodešel. I Corita měla horkou krev, byla si toho dobře vědoma. Čím déle jsem ji znala, tím víc mi připadalo, že se zavřená mezi zdmi necítí dobře. Určitě si tu nezvykla. Možná i proto trávila většinu času venku mezi svými vojáky.
„Jakkisův posel ať se připraví na cestu,“ řekla o mnoho klidnějším tónem, když usedala za stůl, přesto na ní bylo znát rozhořčení. „Vyhotovím pro něj list, který odevzdá svému pánu. Nezbytnou dokumentaci odteď vyřizuj s Arnem, na to jsem ho sem poslala. Mám důležitější věci na starosti než podepisovat žádosti o sňatek a podobné zbytečnosti.“
Podala si prázdný list papíru, bílý brk se zabořil do inkoustu, načež se krátce zamyslela a spíš pro sebe dodala:
„Tento hloupý zákon změním hned, jak na to budu mít čas.“
Když psala, stála jsem příliš daleko, abych viděla na papír. Spousta drobností, kterých jsem si obvykle moc nevšímala, ve mně najednou vyvolávala dotěrné otázky. Dokonce jsem byla zvědavá i na to, jaká písmena dokáže napsat ruka, která umí silně a přesně udeřit, která bleskově uchopí nůž nebo dýku a neomylně zasáhne cíl.
Slušel jí ten soustředěný výraz, když psala, vypadala vcelku mírumilovně a kdybych ji neznala, neřekla bych, že může být agresivní. Možná proto, že její emoce zrovna skončily na papíře.
„Tady máš,“ podala muži dopis, který opatřila nejprve svým podpisem a poté i pečetí. „Toto je moje rozhodnutí, Jakkis mi nebude vyhrožovat! Když vy ostatní splníte, na čem jsme se dohodli, budu mít dost prostoru, abych zařídila zbytek.“
„Spolehni se,“ přikývl, když přebíral list.
„Vím, co dělám,“ odmítla dokument pustit.
„O tom nepochybuji. My dva se příliš neshodneme, ovšem tvé rozhodnutí jsem nikdy nezpochybnil. Dokonce jsem se proti tobě nepostavil ani tehdy, když...“ Ohlédl se po mně a nejspíš si uvědomil, že některé záležitosti by měly zůstat jen mezi nimi. „Jsem si jist, žes to byla ty.“
„Pak si můžeš být také jist, že si vážím tvé věrnosti.“ Na to on jen souhlasně přivřel oči a nechal ji dál mluvit. „Dobře víš, jaké lidi nemohu vystát, proto Jakkisovi pošleme ještě jednu zprávu.“
„Postarám se o to,“ nabídl, Corita konečně pustila dopis a muž narychlo opustil místnost.
„Teď ty, malá Lee,“ zadívala se na mě, v jejím hlase bylo cosi zlověstného. „Zřejmě nemusím zdůrazňovat, že odteď mě budeš nejen oslovovat a především se mnou jednat jak náleží.“
„Nemusíš.“
„Naplánovala jsem na dnešek poněkud nevšední snídani,“ pousmála se a naznačila, abychom se tu víc nezdržovaly.
Sotva se otevřely dveře loveckého salonku, zapochybovala jsem, zda jsme tu správně. Ovšem prostřený stůl a usměvavá Ana, která se starala o tři opravdu nezvyklé hosty, mě přesvědčili, že přesně tak to Corita měla v úmyslu.
„Podobnou reakci jsem očekávala,“ pronesla tiše královna stojící za mnou.
Teplo jejího těla jsem cítila stejně zřetelně jako zvědavé pohledy přítomných. Instinkt mě varoval, ale Corita byla přesvědčivější. Zlehka mi položila ruku na rameno, sklonila se ke mně tak blízko, až jsem ve vlasech cítila pohyb jejích rtů, když pomalu a tiše mluvila.
„Nejdřív se naučíš dodržovat nejdůležitější zákon přírody. Na první pohled se to tak nejeví, ale oni ti pomohou,“ naznačila. „Jdi dál, posaď se. Najíme se a popovídáme si o pravidlech, kterými se od nynějška budeš řídit,“ jemně mě postrčila a mně nezbylo, než obsadit židli co nejdál od jejích hostů, protože v jejich přítomnosti jsem se vůbec necítila dobře.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
