|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/1 ::
 Amater |
publikováno: 16.05.2010, 8:22
|
|
| |
|
|
Je brzké jaro, plné bláta z tajícího sněhu, když bratr Ignacius doprovází karavanu zbožných poutníků. Bratr Ignacius patří k řádu bojovných mnichů, který chrání poutníky putující na svatá místa. Mnich nepředpokládá, že na skupinu někdo zaútočí, protože na rozdíl od menších karavan je doprovází dobře ozbrojená družina.
Rytíř jede v čele skupiny na věrném šedákovi. Za ta léta, co ho má, si na sebe zvykli a znají své vrtochy. Muž pečlivě sleduje své okolí. Nechce zanedbat ani tu sebenepatrnější maličkost, která může být znamením, že něco je v nepořádku. Přes kroužkovou košili má přehozený šedý plášť s kapucí stáhnutou do čela, aby ho neoslňovaly první sluneční paprsky. Zatím jsou slabé, ale… položí ruku v rukavici na hrušku svého meče. Je to uklidňující dotek, který mu přináší pocit bezpečí. Po vysvěcení dostali všichni bratři stejný meč a každý z nich se vydal na první cestu s karavanou.
Za to, že mohou vládnout mečem, musí Řád chránit poutníky. Každému i jemu se dostalo odpuštění hříchu: Nezabiješ. Nerad zabíjel, ale dobře si uvědomuje, že na světě je zlo.
V ranním šeru, kdy mrazík vytváří kotouče páry od lidských i zvířecích úst, v tu chvílí mezi přechodem noci a dne, na karavanu zaútočí bandité z lesů. Tiše a divoce jako Tataři, o kterých slyšel, že prý nehlesnou při útoku.
Jednou by chtěl putovat tak daleko…
Vytáhne meč a kapuce šedého pláště se mu sveze z hlavy pokryté kroužkovou přilbou. S výkřikem pobídne koně směrem k lupičům. Za sebou slyší povely ostatních strážců. Švihne mečem proti nejbližšímu muži. Tělo, jako hadrová panenka, se zhroutí na rozmočenou zem. V duchu se pokřižuje za duši lapky, ale nepřestává útočit. Stehny pevně svírá svého koně. Šedák, kterého nikdy nepojmenoval, se točí kolem vlastní osy. Jako správně vycvičený válečný kůň kolem sebe kope a kouše. Ignacius se snaží si prosekat cestu, ale je to dobře vyzbrojená tlupa banditů. Koutkem oka zaregistruje, že se rozdělili, jeho izolovali a další zaútočili na karavanu. Uvědomuji si vůbec, že je to posvátná karavana, která nevozí nic kromě poutníků? Ne, jim je to jedno. Možná to způsobil hlad, který teď na jaře vládne a nutí lidi jíst kořínky.
Další sek a další, jeho ruka neumdlévá a rozdává jednu ránu za druhou. Někdo ho chytne za botu a on ho odkopne. Zavrávorá, ale na koni se udrží. Pobídne Šedáka a on mohutným skokem se dostane ze sevření. Zastaví koně, až přisedne na zadek a obrátí ho. Šedák vypoulí oči, zdvihne hlavu, ale otočí se a vrhne se zpět do boje. Další a další padají na zem. Už je jich méně, uvědomí si. Obrana se zřejmě zformovala a zaútočila. Slyší křik jakoby z dálky. Snaží se nepustit bandity ke karavaně.
„Zpět!“ někdo křičí a on si uvědomí, že se bandité stahují. Zaslechne vítězoslavný křik strážných od karavany. Chtěl by je pronásledovat, ale obrátí se a Šedák drobným, skoro tanečním krokem, kluše k ostatním lidem z výpravy. Opět se mu podařilo ochránit nevinné poutníky, kteří jen chtějí navštívit posvátné místo.
„Bratře Ignacie, děkujeme. Bez vás… Jste raněný!“ Teprve teď si bratr Ignacius uvědomí, že v ruce, která byla pouze chráněna kabátcem ze silné kůže, vězí šíp. V zápalu boje si toho ani nevšiml.
„Jen šíp. Potřebuje to ošetřit. Asi jsem ztratil…,“ usměje se a sveze se z koně. „Jsem trochu sláb po té ráně.“ Pochmurně si pomyslí, kdo na něho střílel, protože bandité neměli luky a tenhle, když ho v půlce zlomí, je šíp z karavany. Náhoda nebo některý ze strážných se netrefil? Přistoupí k němu jedna ze starších žen a pomáhá mu sundat plášť, kabátec a košili. Na krku mu visí stříbrný kříž s červeným kamenem uprostřed.
„Hned vás ošetřím, bratře Ignacie. Nevím, co bychom si bez vás počali. Děkujeme.“ Někdo mu podá pálenku, ale on odmítne. Jako mnich má zakázáno cokoliv jiného pozřít než vodu a víno při obřadu. Zatne zuby do dřeva, které mu podala žena a protlačí šíp. Před očima mu proběhnou žluté a fialové kruhy, ale nevykřikne, jen sebou trhne. Houfem mužů proběhne uznalé zamručení. Nejvíc se cení statečnosti, ale podle něho je to hloupost. Vydechne. Je rád, že neomdlel. Kolem rány si utáhne kus hadru. Krev přestává téci, ale rána mu pulzuje jako živa.
Žena přinese obklad, který někdo připravil, ale bratr Ignacius zakroutí hlavou a snaží se usmát. „Jen chleba, víc nepotřebuji.“ Žena nadzvedne v údivu obočí. „A kus čistého plátna prosím.“ Ostatní se rozchází a on sedí opřený o vůz, pod sebou šedý plášť. Dívá se na krvácející ránu a doufá, že to přinese brzy. Chybí pavučiny, ale teď tady žádná není. Bude muset stačit pouze chleba.
„Tady, bratře Ignacie.“ Žena mu podává chleba.
„Děkuji. Rozdrobte to a spojte slinami, pak mi to přitiskněte na ránu a pevně uvažte.“ Ignacius se dívá, jak provádí jeho pokyny. V Řádu se museli naučit si ošetřovat rány a příliš nebrali v úvahu, co bradýři a lazebnicí zrovna doporučovali. Spoléhali se hlavně na bylinky. Jenže svoje už vypotřeboval a oni je určitě nemají. Potřeboval by najít nějaký klášter, v kterém by se mohl zásobit. Podívá se do tváře ženy, která ho ošetřuje. Je vdaná, když si uvědomí na hlavě plachetku. Taky zámožná, když si všimne kvalitního plátna a silného podšitého pláště s kapucí. Žena obchodníka nebo méně urozeného muže.
„Děkuji, vám paní,“ osloví ji zdvořile a natáhne na sebe košili. Je skoro k ničemu, ale musí počkat, až bude ve městě.
„My děkujeme za naše životy. Vedl jste si hrdinsky. Budeme o vás všude vykládat. Zachránil jste nejen naše životy.“ Vezme zbytky plátna a jde k vozu, z kterého vykukuje roztomilý obličej s ďolíky ve tvářích a síťkou ve vlasech.
„Kdo je to?“ Otočí se na vůdce karavany vedle sebe.
„Jsou z Nitry. Paní Cecilie je ženou zámožného pláteníka Guéreta. Ta druhá je její neteř Gwenn. Roztomilá a prý má velké věno, ale taková pro nás není.“ Ignacius se zvědavě podívá na Algernona. Už spolu putovali několikrát, ale kromě jména nic o něm neví. Ale o kom se všechno ví? Přejde k šedákovi, kterého poplácá po krku. Prohlédne ho, zda nemá zranění a hlavně kopyta, i když rána bolí.
„Dobře sis vedl, Šedáku.“ Nakonec mu začal říkat Šedák. Nemyslel si, že mu tak dlouho vydrží. Koně byli drazí a v bitvách snadno zranitelní a on prošel tolika šarvátkami. Vyšvihne se na mohutného koně a zasykne, jak ho paže zabolí.
„Plášť, pane!“ Ignacius stočí šedý zrak k malému klučinovi, který se táhne s pláštěm.
„Děkuji. Jak se jmenuješ?“ optá se Ignacius a vezme mu z ruky plášť i když ho ruka bolí.
Klučina se usměje úsměvem bez dvou předních zubů: „Chapin, pane! Byl jste statečný. Taky chci umět tak bojovat jako vy,“ vyhrkne odvážně. Obdivně zírá na mohutného koně a zbraně.
„Jednou se ti to určitě splní!“ Pohladí ho po vlasech. Sklepe plášť od země a přehodí ho před sebe. Rána bolí, ale není až zas tak významná. Dnes už určitě nezaútočí. Jsou nedaleko města s klášterem a chrámem, v kterém si může odpočinout. Nebude tam vítaný, ale tolerován ano.
Povzdechne si. Jejich služby jsou vítány, ale málokdy je přivítají s otevřenou náručí. Vyhýbají se jim jako by dělali něco špatného, ale jejich Řád existuje už velmi dlouho a je stejně zbožný jako všechny ostatní. Dodržují všechna přikázání a možná důsledněji než ostatní řády. Už dávno si všiml, že morálka v některých řádech se uvolnila.
Sleduje ostřížím zrakem obzor a hledá jakoukoliv nápovědu, co se před ním děje . Ptáci, výkřik cokoliv, ale cesta pokračuje tak klidně, jako ráno začala. Zanedlouho jsou vidět hradby a věže města. Z dálky slyší zvony, které ohlašují poledne. Otočí se ke karavaně, v které kromě něho a pár lidi, kteří byli zranění v bitkách s tlupami, nikdo nezemřel. Cítí úlevný výdech všech přítomných. Zas jedna pouť, která skončila šťastně. Cesty po Evropě jsou nebezpečné a teď na jaře dvojnásob.
Ignacius pobídne koně a klusem se vydá k bráně. Už zdálky vidí stráž s meči. Velmi silná stráž, ale město je významné a je také poutním místem. Představitelé města a mistři cechů si mohou dovolit silnou posádku, která hlídá jejich spánek. Představuje také blahobyt města.
„Stát!“ zavelí mu vojáci s rukou na hruškách mečů. Ignacius si koutkem oka všimne vykukujících luků ze střílen. V duchu pochvalně přikývne.
„Jsme karavana z Toursu a já jsem bratr Ignacius. Doprovázím karavanu. Po cestě nás napadla silná tlupa banditů. Nečekali jsme to, ale poradili jsme si.“ Ignacius vytáhne glejt a rozbalí ho. Pochybuje, že umí číst, ale kdo ví. Kapitán vezme pergamen z ruky a zběžně ho prohlédne.
„V pořádku. Máte štěstí. Předevčírem jedna karavana nedorazila. Našli jsme jen zuhelnatělé zbytky, když jsme náhodou zahlédli kouř,“ vypráví, co se stalo a podává jezdci na krásném šedákovi glejt. Zamračený Ignacius přemýšlí, proč purkmistr v čele s konšely nic nedělají. Proč tolerují bandu zločinců a ještě k tomu tak blízko městských bran. Ale to není jeho starost. On si odpočine a pak se vydá dál. Nebo by mohl navštívit Řád a ostatní bratry. Dlouho je neviděl a jejích hrad je nedaleko. Otočí koně ke karavaně, která zatím dorazila.
„Opět se loučíme, Algernone. Rád jsem s tebou putoval. Nechť vám všem žehná Bůh.“ Lidé z karavany pokleknou do prachu cesty a Ignacius jim požehná.
„Amen!“ všichni zvolají a zvednou se. Ignacius pobídne koně a vydá se ke klášteru. Jede nejdřív uličkami s pokroucenými domy. Chudobnými příbytky, z kterých se ozývá pláč dětí a před kterými posedávají staří lidé. Ale čím jede hloub do města, tím jsou ulice širší, a je zde vidět určitý blahobyt, první krámky. Zámožnost začíná vidět nejen na domech, ale i na šatech měšťanů a měšťanek. Zářivější barvy, často vyšívané a různě zdobené. Ulice jsou rušnější a obchody se uzavírají rovnou na ulicích domluvou nebo výměnou peněz z ruky do ruky. Hlasy se proplétají jeden přes druhý a není neobvyklé zaslechnout vlámštinu nebo němčinu. Všichni se uhýbají jezdci ve zbroji s mečem u sedla. Bratr Ignacius se usmívá. Už dlouho nebyl ve velkém městě a ta pestrost života je tak nádherná. Svým způsobem kdyby nesloužil Bohu, možná by byl obchodníkem, nebo kdo ví čím.
Je nalezenec a svoji rodinu nezná. Našel ho bratr Austin, který se vracel a zahlédl kroužící vrány a havrany. Pohřbil tehdy všechna mrtvá těla a jeho našel v jednom voze. Vyprávěl mu, že seděl přikrytý dekou. Vzal ho a Řád ho vychoval jako vlastního. Stal se z něho bratr Ignacius, ale má i druhé jméno, které používal jako novic. Když se ptal, proč ho tak pojmenovali, odpověděl bratr Austin, že to jediné řekl, když ho našel v té karavaně smrti. Takže ho pojmenoval Desmond a dal mu i své jméno Savin. Žil tam šťastně. Copak asi teď dělá jeho učitel nebo spíš adoptivní otec? Jeho tvář se rozzáří úsměvem při vzpomínce na otce.
Jede ke klášterní budově vedle chrámu. Pravá ruka chce pořádně ošetřit a i jeho šedák potřebuje stáj a pořádně vydrhnout. V bitvě si vedl skvělé. Pohladí ho po hřívě. Zastaví se před fortnou a sesedne z koně. Přehodí uzdu přes hlavu šedáka a zdravou rukou zabuší na bránu kláštera. Otevře se špehýrka a vykoukne poměrně mladá tvář. Ignacius napřáhne před sebe kříž. „Bratr Ignacius.“ Mnich sklouzne pohledem na kámen uprostřed kříže. Ignacius má skoro chuť tomu uvěřit, že by se nejraději pokřižoval. Fortna se otevře.
„Vítej, bratře Ignacie. Potřebuješ něco?“ Ignacius si povzdechne. Jako vždy. Všude je to stejné. Nechuť s nimi mít cokoliv. Pověrčivost je opravdu silná.
„Ošetření. Byl jsem zraněný a kůň potřebuje vytřít.“ Zapotácí se, ale na nohou se udrží. Je mu slabo, ale neudělá jim tu radost, že se u brány kláštera skácí. Vejde dovnitř a koně vede za sebou. Přistoupí k němu pacholek a převezme od něho uzdu.
„Důkladně Šedáka vytřete a hodinu ho voďte po dvoře, pak mu dejte oves…,“ zarazí se, když vidí nezřetelné mihnutí se v očích. Pousměje se. „Nechám to na vás. Hýčkejte ho. Zaslouží si to.“ Obrátí se na vrátného. Je to jiný muž, než mu otevřel Je starší a spíš by představoval vrátného než tamten mladíček.
„Bratr Benedict. Dovedu vás k našemu léčiteli. Stalo se něco po cestě?“ Představí se mu a vede ho hloub do kláštera. Ignacius pocítí vůči němu nechuť. Neví proč, ale svůj instinkt vždy poslouchá. V hloubi chodeb a místnosti z ničeho nic uslyší chór hlasů. Píseň se úchvatně rozléhá po chodbách.
„Nádhera!“ zašeptá omámeně Ignacius. „Váš sbor?“
„Naše pýcha,“ přikývne bratr Benedict. „Bratr Clementin mu věnuje každou svou myšlenku a vše to dělá pro chválu Boží. Někdy zastavíme a nasloucháme jejích písni.“ Oba jdou vedle sebe zadumaně a poslouchají hlasy rezonující ve zdech budovy. Vznášejí se až do nebes, aby vzápětí klesly na sotva slyšitelnou úroveň. Zastavují se, napínají uši s touhou zaslechnout zřetelněji nebesky zpěv andělů.
„Bratr Gregory je náš léčitel. Je nejschopnějším léčitelem ve městě a nejeden lazebník si k němu chodí pro rady. Pod jeho vedením bylinkářská zahrada rozkvetla. Rádi v ní sedáváme, abychom si odpočinuli od každodenních povinností. Zvlášť v létě je skvostná. Dal mi mast na revma a přísahám, pomáhá mi. Tady, pojďte!“ vyzve ho. Ignacius s bratrem Bendictem vejdou do velké světlé místnosti. Vzduch je provoněný bylinami. Po celém obvodu vidí svazečky sušených bylin. Na velkém stole jsou různé misky, talířky, hmoždíře, dokonce váhy, paličky a různé flakónky. U jedné stěny stojí skromné lůžko s polštářem a úhledně složenou dekou.
„Bratře Gregory!“ zvolá bratr Benedict. „Kam se asi zas schoval?“ zabručí. „Usaďte se a já se po něm půjdu podívat. Vím, kde může být.“ Ignacius se rozhlíží po svazcích bylin, zatímco bratr Benedikt si zneklidněně prohlíží místnost. Aniž si uvědomí jak, je zanechán v místnosti a z chodby k němu doléhá: „Bratře Gregory, kde jste?!“
Ignacius si povzdechne. Neměl by, ale je unavený. Snad bratru Gregorymu nebude vadit, když si na chvilku lehne. Přejde k lůžku, shodí ze sebe kroužkovanou košili a kapucí z kroužků. Taková úleva. Zacvičí krkem a vše spustí na podlahu. Tření a cinkot kroužků zní hlasitě ve voňavé prosvětlené místnosti. Rozváže si tkanice u kabátce a zůstane v kalhotách, botách a košili zbarvenou krví. Stáhne si ji ze sebe, pohodí ji na hromadu a zkoumá obvaz na ruce. Zdá se, že krvácení ustalo, ale je to na chvíli. Začne jednou rukou rozvazovat pruh plátna.
„Je to poprvé, co se setkávám s mnichem vašeho Řádu. Je to pro mě čest. Vypadáte spíš na rytíře než na mnicha.“ Ignacius se na sebe podívá. Tělo poseté jizvami. Na rukou mozoly od meče. Nikdy nepřemýšlel, jak vlastně vypadá. Jistě některé ženy než se dozvěděly kým je, říkaly, že je moc hezký se svýma šedýma očima, blond vlasy a štíhlou vysokou postavou. Ale on si vždy říkal, že vypadají spíš špinavě blond až do hněda a ženy ho nezajímaly. Celou svou duší dal Bohu. Zvedne hlavu k tomu, kdo promluvil.
S údivem vnímá mnicha v hnědé kutně s provazem kolem pasu, s růžencem a sandály, a který mu říká takové věci. „Nepatřím sem do toho kláštera. Přijali mě jen díky tomu, že umím léčit. Dalo by se říct, že jsme poslední svého druhu. Vy i já.“ Přejde ke stolu. „Velmi obdivuji, kam jste, jako Řád došli v léčení.“ Vezme plátno a spěšně dojde k Ignaciovi. Aniž co dál vysvětlí, rozváže zbytek plátna. Nad ránou i chlebem mlaskne.
„Použil jste chleba. Pavučiny ne. Byl bych řekl, že ano.“
Ignacius rozpačitě zabručí: „Nebyly.“
Bratr Gregory si toho nevšímá a pokračuje ve svém výkladu. „Přidám tam ještě jitrocel a plátky divokých růží. Provoní to a mast z heřmánku. Heřmánek nikdy neuškodí. Chcete něco na spaní?“ Zkoumá chléb, ránu. Vypadá dobře. Nečeká na odpověď a hned připravuje obvaz.
„Bratře Gregory, hledal jsem vás!“ Ve dveřích stojí udýchaný bratr Benedict, který doteď honil bratra Gregoryho po klášteře. „Našel jste… A vy bratra Ignacia už ošetřujete! To je dobře. Je to zranění vážné?“ zeptá se neklidně. Jeho oči těkají z jednoho na druhého. Ignacius s Gregorym se na něho dívají, jako na někoho, kdo tady nemá co dělat. Jako by je vyrušil v něčem posvátném.
„Ne! Ne!“ Nese se od nich dvojmo. Bratr Benedict zrudne.
„Nechám vás tady v klidu. Půjdu to říct převorovi. Bude určitě rád.“ Gregory se podívá na Ignacia, který zkoumá ránu a dál si už nevšímá bratra Benedicta. Tiše zamumlá. „Nesnáším ho.“ Ignacius mlčí. Taky ho nemá rád.
„Nemají vás moc rádi, že.“ Gregory se otočí k Ignaciovi, když se zavřou dveře. Ignacius zvedne hlavu a mlčky pokrčí rameny. Trochu se zamračí. Nemají, ale s tím on nic neudělá.
„Chtěl bych si tady odpočinout, a jestli dovolíš, bratře Gregory, rád bych si vzal bylinky z tvých zásob.“ Gregory se usměje. Ano, Ignacius musí mít rád byliny stejně jako on.
„Je ti to tady k dispozici. Byl bych rád, kdyby ses zdržel. Aspoň bych měl s kým si popovídat. Hodně jsi toho viděl, putoval různými končinami. Víš, myslím, že právě…“ Rozpačitě přistoupí k misce, vezme paličku a začne drtit bylinky. Místnosti se rozlije intenzivní vůně heřmánku. Mlčí a pak se na něho podívá. „Právě to vám závidí. Vaší volnost si jezdit, kam chcete.“ Odloží misku. „Zůstaneš tady?“
Ignacius naslouchá, co mu povídá ten podivný mnich. Má unavený obličej, ale není v něm stopy po hořkosti nebo závistí. Rozhlédne se po svazcích rostlin. V této místnosti plné bylin a léků, takové city ani nejsou možné. Je léčitel.
„Musím. Po odpočinku se vydám domů. Chci vidět své bratry, mluvit s nimi. Nikdy nevíme, kdy opustíme cestu života.“ Zvedne se a chce sebrat svoje věci.
„Nech je být, donesu ti je. Raději běž nebo tady padneš.“ Ignacius mlčky přikývne a tiše vyjde ze dveří. Přes sebe má jen košili a na hrudi se mu houpe stříbrný kříž s krvavým kamenem. Jde do ubytovny. Cestou potkává novice. Někteří se zvědavě dívají na stříbrný lesk na hrudi a na jizvy. Odvracejí zrak.
Ignacius má chuť vykřiknout, že je stejný jako on, že není nakažený, že slouží bohu stejně věrně jako oni, jen jiným způsobem, ale mlčí. Musí tu svoji výbušnou stránku ovládnout. Otec Austin by ho pokáral za tu netrpělivost. Dojde do ubytovny, kde na něj čeká bratr Benedict. Ten upřeně pozoruje kámen zasazený v stříbře. Zvedne k němu oči a polkne. Musí to říct. Převor mu to důrazně připomenul.
„Musím vás požádat, abyste toto neukazoval ve stěnách kláštera.“ Ignacius pozoruje jeho rudou tvář. Povzdechne si a mlčky si zapne košili. Stříbrný lesk kříže zmizí.
Nadechne se: „Prosím, můžete mi ukázat můj pokoj? Jsem po cestě a bitvě s bandity unavený. Děkuji za upozornění, bratře. Zapomněl jsem.“ Schýlí hlavu. Bratr Benedict si oddechne. Čekal větší bitvu. Ví dobře, že odznak Řádu může nosit viditelně. Otočí se a mlčky ukáže na jedny dveře vedoucí k prosté cele.
Ignacius vstoupí a nevšímá zabouchnutí dveří. Přistoupí ke stěně a poklekne před prostým dřevěným křížem s Ježíšem Kristem. Sepne ruce a krátce se pomodlí za duše zemřelých lapků. Po modlitbě si lehne na jednoduchý kavalec s dekou a polštářem. Z ničeho nic si uvědomí, že je doopravdy unavený. Den se pomalu chýlí ke konci a on se zítra bude muset objevit na ranní mši. Shodí boty a připomene si, že musí příště říct si o vodu. Chvilku pozoruje strop. Usne, ani neví jak.
Vzbudí se ještě za tmy a chvilku se dívá po tmavé místnosti. Zapálí malou svíčku. Rád pozoruje stékající vosk, který vytváří cestičku slz. Je zvyklý se budit s ranním úsvitem.
Už na hradě si vypěstoval tento návyk, ale teď ho vzbudilo sotva něco neidentifikovatelného. Něco zlého. Něco co mu buší v srdci. Ne, zavrtí hlavou. Tady přece nemůže být zlo. Díky té šarvátce a zranění se mu zdál jen špatný sen. Lehne si nazpět, dívá se na strop, sleduje tančící stíny od svíčky. Ten nepříjemný pocit v něm zůstává. Proč?
Otočí se k oknu. Bude svítat a za chvilku bude nedělní mše, na které musí být. Nepříjemný zápach těla ho odvede od myšlenek na povinnost. Potřebuje se nutně vykoupat. Zašklebí se, když si připomene, že je jaro a voda je studená. Nesnášel to, ale pod pečlivým dohledem Austina si zvykl na studené koupele. Nikdo neví, který z bratrů to zavedl, ale zjistili, že to neškodí a zůstalo při tom. Zvlášť neměl rád koupele v zimě. Jak on to nesnášel!
Rozhlédne se po pokoji a zjistí, že mu někdo přinesl vaky a zbroj. Zamračí se. Proč se nevzbudil? Zvláštní. A pak si vzpomene na Gregoryho. Musel to být jedině on. Otevře vak, z kterého vytáhne košili. Tu co má na sobě je zakrvácená. Takhle přijít na mši se nehodí. Později ji dá vyprat. Pečlivě schová medailon, zastrčí cípy košile do kalhot a vezme kabátec. Nakonec boty a opasek. Zbraň nechá v místnosti, pouze do boty si schová nůž. Dobrý zvyk, který mu leckdy zachránil krk. Vytáhne dřevěný hřeben a pročeše nepoddajné vlasy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
