|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Před Cestou ::
Dlouho, předlouho jsem nad tím přemýšlel, dlouho předlouho jsem to psal, a tak doufám, že to bude alespoň maličko vidět :)
Povídka je úzce spojena s povídkou 'Cesta' (jak už napovídá název), nicméně Cestu jsem byl nucen trošku (ale fakt jen málo :D ) upravit, aby to do sebe zapadalo. Upravená verze je pod samotným dějem povídky 'Před Cestou'.
Je to taky docela dlouhé, mým jediným přáním je, abyste u toho neusli :D
Přeju poklidné čtení :) |
| |
|
|
Delmoid, 4023. rok Delmoidské éry (po Stvoření světa)
„Paní, prezidentko, já vím, že má informace není v mém podání důležitá, dokonce jsem přesvědčen, že si o mně myslíte, že jsem se zbláznil, nicméně vás z celého srdce prosím, abyste mě tentokrát pozorně vyslechla. Vždyť jde o otázku našeho Stvoření!“
„Cože to říkáte? Pokud to myslíte vážně, pak se nemusíte divit, že vás, bez urážky pane Cwiegere, považuji za blázna. Nikdo neví, jak to tu vzniklo a potom to vy už nemůžete vědět vůbec,“ odbyla ho.
David Cwieger si odfrkl. Měl toho tak akorát dost.
„Vaše Excelence, já se alespoň neuchyluji k urážkám. A myslím, že vás velice brzy bude mrzet, že jste neposlechla. Velice brzy!“ nasupeně, ovšem pořád zcela regulovaně a odměřeně řekl a vypochodoval ven z místnosti. Slyšel za sebou poněkud strojený smích a hlasité „ten člověk je šílenec!“
Delmoid, 4024. rok Delmoidské éry
David zrovna nastupoval do obřího kosmického transportu, když ho znenadání popadl důstojník místní bezpečnostní služby. David pocítil, jak mu samým překvapením poskočilo srdce.
Než stačil zaprotestovat, muž v uniformě zvolal: „Pane, našli jsme jisté pochybnosti o vašem odletu. Pojďte prosím se mnou, abychom si mohli promluvit.“
„Cože? Já tu za žádnou cenu nechci zůstat! A letenku jsem si kupoval přes oficiální stránky MST*, to musí být nějaký šílený omyl!“ vylekaně drmolil Cwieger.
„Mohl byste přesto jít se mnou?“
Začali přitahovat pozornost davu, o kterou David ani zdaleka nestál. Nechtěl, aby si Delmoiďané mysleli, že něco provedl. Nebo dokonce zjistili pravdu, která by nejen rozpoutala paniku, ale i pošpinila jeho osobu.
Nakonec tedy povolil. „No dobrá, ale jen na pár minut, prosím, transport za chvíli odjíždí.“
„Myslím, že už ho nebudete potřebovat,“ odtušil potichu důstojník, vykročil, přičemž za sebou jemně táhl Cwiegera. Ten se zmohl jen na uškrcené „ech?“
Šli dlouho, skoro přes půlku letištní obří haly, pak se David zastavil a přinutil policistu, aby udělal to samé.
„Tak jo, pane, dál už doopravdy nepůjdu. Buď mi řeknete, proč mě taháte kvůli ‚jistým problémům‘ po celým areálu – jestli jste si nevšiml, už jsme minuli snad deset stanic bezpečnostních služby, která v uvozovkách podvody řeší! – anebo rovnou můžu odejít na planetární policii a dožadovat se vysvětlení tam,“ naléhal.
„Obávám se, že tam nebude čekat Její Excelence Prezidentka Spojených států Delmoidu a přilehlých kolonií.“
„Prosím? Ona na mě čeká?! Vždyť se mi vysmála!“ čišelo z Davida šokování.
„Teď jaksi nejspíš změnila názor. Tak prosím pokračujme.“
„Můj Bože…“ povzdechl si.
Starší paní, s vlasy přísně sepnutými do culíku se šedinami, s mořem vrásek vrytých do bledé kůže a nevýraznýma šedavýma očima, které na něj upřeně hleděly, se jen nepatrně pohnula v náznaku gesta přivítání, když se objevil ve dveřích.
Zdravím vás, pane Cwiegere. Omlouvám se za ty nepříjemnosti, ale nyní je v nebezpečí náš národ a bylo…“
David ji okamžitě přerušil. Jindy by si to nedovolil, ale teď mu v žilách kolovala silná zlost. Byl si jistý, že z planety jen tak neuteče a to ho štvalo.
„Také vás zdravím, ale k věci. Já chci z Delmoidu odletět a pokud jsem neprovedl žádný trestný čin, nemáte podle ústavy jediné právo mě tu držet. V podstatě mám chuť odejít hned teď.“
„Uklidněte se, Cwiegere!“ Její hlas nabyl na tvrdosti. Když se uklidnil, pokračoval již přívětivým tónem: „Prosím, posaďte se. Tak, než jsem byla přerušena,“ hodila očkem po Davidovi s výrazem „už to nikdy nedělejte“, „chtěla jsem říci, že vaše letenka byla zrušena. Mrzí mě to, ale já nemám na výběr. Vy jediný nám můžete pomoct. Popravdě se ani nedivím, že jste chtěl z Delmoidu utéct, nicméně to nepřipadá v úvahu. A já…“
David si opět nenechal říct, ignorujíc její předchozí výraz.
„Paní prezidentko, když dovolíte, já vám svou pomoc nabízel nesčetněkrát, co se týče Stvoření pětkrát, ale vždy jste mě nebrala vážně nebo jste se mi vysmála. Řekněte mi jediný důvod – o kterém nevím – proč bych měl kruciš pomáhat vám a celé byrokracii, která Delmoid svírá jako ocelové kleště. Já vám rovnou říkám, že na tenhle svět kašlu a je mi upřímně jedno, co se s ním stane, protože moje vina to nebude.“ Byl opravdu nasupený a nebral v úvahu, že takhle mluví před prezidentkou.
„Cwiegere, já se nestačím divit. Copak jste takový nelida, abyste nechal povraždit dvanáct miliard lidí a sám zbaběle utekl? Kromě toho sám moc dobře víte, že se utéct opravdu nedá, ať už byste letěl kamkoliv.“ Její Excelence nenávist opětovala zkřivením čela a hrubým hlasem.
„Vaše Blahorodí, nehrajte tady na mě nějaké lidumilství. Vy sama na lidi kašlete… Dělejte si se mnou, co chcete, já už vám nepomůžu a ani nikdo jiný! Mohu již odejít?“
Stará dáma najednou povolila. „Cwiegere… Davide… prosím vás, jako člověk
člověka, dejte mi… nám… poslední šanci. Chápu, že se cítíte uražený, ale to kvůli urážce jednoho člověka musí zemřít celý známý svět?“
David cítil, jak zlost ustupuje, ale stejně řekl: „Tuším, že za to byste měla vinit leda tak sebe, ne mě.“
„Jistě, já se za to omlouvám, mrzí mě to, ale dejte mi poslední šanci.“ Slyšitelně a i viditelně se snažila o smířlivost.
„Podívejte se, paní prezidentko, vy nejspíš nechápete, že to je přirozený cyklus. Co já o tom vím, jakmile jakákoli vyspělá civilizace objeví Cestu, tak je její osud zpečetěn. Nemůžeme to zastavit a i kdyby se nám to povedlo, narušíme celý koloběh. A to bychom neměli. Je to hrozné, ale můžeme alespoň někoho evakuovat… Tedy, teď už je na to pozdě, nemám pravdu?“ Slyšitelně si rýpl a prezidentka jen křečovitě zavřela doteď jemně otevřená ústa.
„Cwiegere, tohle by už stačilo. Řekla jsem, že vás chápu a že se omlouvám, a potom myslím, že se nemusíte chovat jako dítě. Zřejmě vám nedošlo, že bych vás klidně nechala pláchnout, kdybych neměla způsob, jak situaci vyřešit… ehm… částečně vyřešit. Takže vás prosím, uklidněte se a mluvme spolu jako spojenci a ne jako děti na pískovém hřišti.“
„Částečné řešení? Tím myslíte evakuaci? Na co bych vám byl pro –“ spustil příval otázek, ale prezidentka zvedla varovně ruku, aby ho zastavila.
„Můj Bože, Cwiegere, můžete mi říct, proč jste tak zbrklý?“ zeptala se unaveně a chytla se za spánky.
David otázku ignoroval a čekal, až mu stará dáma odpoví na tu jeho.
„Tak tedy. Vaše upozornění na blížící se konec… špatně, Stvoření nového světa, mi začalo vrtat hlavou a nakonec jsem na to nasadila své nejlepší experty, aby to prověřili. Použili jsme i vaše materiály – snad vám to nebude vadit – a po roce zkoumání jsme došli k tomu, že vaše teorie je pravdivá jen z části. Cesta není ničitel světů a jejich tvořič, jak jste předpokládal. Je něco trochu jiného.
Myslíme si, že to je jakýsi čistič civilizací v celém Vesmíru. Nebo, jak to jen říct, jakýsi hlídač dobrého chodu obyvatelstva. Prostě něco takového, snad mi rozumíte. A funguje tak, že na špatně se vyvíjejícím světě, nebo světě, který zabloudil do slepé uličky – to je případ Delmoidu a jeho byrokracie – a tak podobně, se objeví zničehonic Cesta. Po chvilce je objevena, důkladně prozkoumána a pak se zjistí, co tam dělá a jaký má účel. To všechno stále můžeme přenést na Delmoid. Aby Cesta mohla poté fungovat, na každém ze světů je jakýsi, když to tak řeknu, ‚Vyvolený‘, jenž v případě nalezení Cesty a nutnosti jejího jí musí projít, aby se tak dostal do minulosti, kde změní směr myšlení a vývoje planetárního obyvatelstva, v našem případě i všech kolonií, a doba, z níž přišel, je zničena. Pak projde Cestou ještě jednou, aby se dostal do budoucnosti, kde bude dál, v podstatě ve stejném časovém období, jako když na Cestu vstoupil poprvé, ale na politicky jiném světě, potažmo jiných politických systémů; strážit nad vývojem oné planety.“
„Ale to je jen další teorie. Jak můžete vědět, jestli je pravdivá či nikoliv?“
„Protože jsem osobně viděla tabulku, opravdu velice starou, na které byla zmínka o všem jméně a za tím věta ‚On je ten, kdo tunel pokoří a světy zachrání‘. Tunelem je jistě myšlena Cesta.
1. podkapitola
Krize vypukla.
I přesto, že ji David očekával a připravoval se na ni po dva měsíce, stejně smutně koukal na monitor se zprávami o invazi sousední rasy a o Delmoidských prohrách. Byrokracie způsobila pomalé jednání planetárních vojsk a předem tak rozhodla o výsledku konfliktu. Nebude trvat dlouho a nepřítel se dostane až k Delmoidu.
Vyvolávalo to u něj pocit jakési stísněnosti a úzkosti. Nepřipadalo mu ani trochu nespravedlivé, že z celé hromady naprosto nevinných lidí přežij jen on.
Přemýšlel, jak je Cesta děsivě krutá, přesná a přitom očišťující. Civilizace, která se nyní snaží lidi zničit, byla předtím neskutečně mírumilovná a snažila se vždy s lidmi co nejlépe vyjít. Najednou, jako blesk z čistého nebe, to tam převzal nějaký diktátorský hrdlořez. Zajímalo ho, jak to Cesta dokázala, jak je možné, že má takovou moc.
Třeba ji někdo řídí, pomyslel si.
Ale kdo? Někdo s takovou mocí by se mohl rovnat Bohu. Možná je dokonce Bohu nadřazen.
Přestaň! řekl sám sobě.
Pamatoval si, jak dlouho mu trvalo, než se rozhodl – no, on skoro na výběr ani neměl –, že to podstoupí a svým způsobem zachrání lidskou civilizaci. Bylo mu ale z té zodpovědnosti špatně. Byl mytolog, ne hrdina. A přesto byl Vyvoleným. Nikdy by nečekal takový paradox. Mnohem raději by místo sebe poslal nějakého svalnatého duchapřítomného superhrdinu a všechno na něm nechal.
Byla to dlouhá doba, než se vyrovnal s tím, že to může udělat jen a jen on.
Za ty dva měsíce se samozřejmě věnoval i přípravě na všechno, co bude muset zvládnout, až projde Cestou. Byl si jist, že změnit chod rozsáhlého teritoria lidí a samotného Delmoidu bude stejně těžké, jako kdyby se snažil přinutit slona, aby udělal stojku. I proto se to zdálo takřka nemožné. A měl na to omezený čas. Vůbec nevěřil, že zrovna on by to mohl zvládnout.
Nejhorší bylo, že vůbec nevěděl, do jaké doby Delmoidské éry se dostane. A jestli se tam vůbec dostane. Hlavou mu často prolétávaly myšlenky, zda má prezidentka vůbec pravdu. Co když se připravuje na něco, co se nakonec ani neuskuteční?
Zavrtěl hlavou a začal raději přemýšlet o tom, co si dá k obědu. Třeba při jídle na všechno zapomene a konečně si tak odpočine od všech neskutečně tíživých starostí. To byla pěkná iluze, ale s jistotou odtušil, že představou nejspíš zůstane.
2. podkapitola
Byl u Cesty, Asi už podruhé, ale tentokrát naposled. Zíral na alej sloupů s hořáky na vršku, která se zdála bez konce. Dnes by měl vstříc nekonečnu vyjít. Jenže se na to necítil. Měl podivný pocit, že není správná chvíle. Bylo snad možné, že ten „Vyvolený“ měl schopnost rozpoznat příhodnou dobu pro překonání Cesty, nebo se jenom bál a snažil se to jen co nejvíc oddálit?
Cítil se hrozně nejistě, začínal o všem pochybovat, ale ze všeho nejvíc litoval, že se nikdy neoženil a nikdy neměl děti. Nemusel už takovou možnost znovu získat. I když… byl by schopen přežít s vědomím, že on projde Cestou a jeho manželka s dětmi zemřou s celým světem? Ne, to by nebylo možné. Potom by totiž nebyl s to vyjít na Cestu. Určitě by chtěl svou rodinu chránit až do smrti. Čili bylo vlastně dobře, že nikdy neměl lásku.
Opět zavrtěl hlavou. V poslední době to dělal dost často, jelikož pořád myslel v černém, nicméně nezaznamenal žádný úspěch a zrádné myšlenky proudily v jeho hlavě dál.
Ozval se hlas: „Cwiegere, děje se něco?“ Byla to prezidentka.
„Jen… dnes nepůjdu. Myslím, že na to není ta správná chvíle,“ odpověděl pomalu.
„Dobře, je to na tobě,“ řekla a odešla do své ubikace.
Již dávno si začali tykat, zavzpomínal David, bylo to potom, co se dozvěděl, že je Vyvoleným. Moc dobře si to pamatoval, jak mu málem vypadly oči z důlků. Od té chvíle byl slet událostí natolik rychlý, že to prostě nebyl schopen zpracovat. A to věděl, že ty nejtěžší časy mají teprve přijít. Byl také přesvědčený, že i kdyby to zvládl, na novém Delmoidu by ho nikdo za hrdinu nepovažoval, protože by o jeho skutcích nikdo nevěděl. A jestliže by se pokusil to někomu povyprávět, považoval by ho za naprostého šílence a ještě by skončil na psychiatrii. Jednoduše: pro dobrotu na žebrotu.
Bezděky divoce kýval hlavou ze strany na stranu, tak silně, až uslyšel slabé křupnutí krční páteře. I přesto, že to nemělo vůbec žádný smysl.
Vydal se ke svému skrovnému dočasnému obydlí. Okolo vstupu na Cestu byl totiž maličký tábor vybraných lidí, především expertů, kteří vytvořili teorii „Čistitele špatných světů“, jež tu byli pro všechny případy a také jako jeho podpora. Jenže i tak měl svíravý pocit, že se nemá komu přesně svěřit. Nebyli to jeho blízcí, ovšem on stejně žádné blízké přátele neměl. Možná proto se cítil tak prázdný a zmatený.
Říkal si, že se na to, že přítomní věděli o své smrti, jež brzo přijde, chovali velice statečně, odměřeně a zcela bez paniky. Na rozdíl od něj, i když ho neustále přesvědčovali o opaku, kterému nevěřil. Chovali v sobě víru, že díky němu bude Delmoid mnohem lepším světem. Doufali v něj. O to větší odpovědnost cítil. Bylo to jako tahat na řetězu u každé nohy deset litinových koulí.
Už už se připravoval, že zavrtí hlavou, ale nakonec se zarazil a udělal to podvědomě. Měl chuť si dát spíš facku, aby se probral z temného myšlení, které ničemu beztak nepomůže.
Raději si lehne, zavře oči a začne si vytvářet iluzi, že se nic neděje. Tma za víčky bude jistě příjemná a utěšující.
Zkusil to a k jeho údivu to fungovalo. Byl nejspíš víc unavený, než si myslel. Usnul takřka okamžitě.
____________________________________
* Mass Space Transit
_______________________________________________________________________________
Cesta
„Běž!“ vykřikl jeden z šesti lidí za ním.
Ohlédl se. Zadíval se za ně a shlédl děsivou scenérii, jak je hlavní město jejich planety postupně ničeno plasmovými děly nepřátel. Jeho přátelé stáli do půlkruhu okolo něj a jejich oči říkaly, aby konečně vyšel Cestou.
Byla lemována vysokými kamennými sloupy s hořáky na vrchu. Byla v lese, snad posledním, který nezmizel.
Naposledy se na ně podíval a udělal první krok. Ucítil nával bolesti. Byl slabý. Druhý, bolest se trochu zmírnila. A další. Až nakonec souvisle šel.
Šlo to těžko, ale věděl, že je to nutné. Zapojil svou vůli a přes tíhu pochodoval, stále stejně. Nevěděl, co ho čeká na konci, který byl v nedohlednu. Jen ho musí dosáhnout.
Zdálo se mu, že svět okolo něj se postupně zrychluje, ale jen malinko.
Chtěl je ještě všechny vidět, ale neohlédnul se. Museli už být po smrti a to vidět nechtěl. Musel tu touhu potlačit. Všechny své potřeby musí schovat do postranních míst své mysli. Priorita je dokončit úkol.
Už se mu šlo lépe. Okolí se stále rychleji posunovalo za něj, ale neběžel. To mu dodávalo pocit sebevědomí. Cesta ale neměla konce, i když měl pocit, že ušel desítky kilometrů.
Za pět minut už nevnímal ani sloupce, všechno mu splývalo. Hlína pod ním utíkala dozadu, ale on stále udržoval pomalé tempo.
Přišlo mu to divné. Měl návaly různých emocí, od nenávisti po lásku. Chvíli brečel a chvíli mu oči planuly hněvem.
Co se to s ním děje?
Měl pocit, že letí jako to nejrychlejší plavidlo, jaké kdy člověk stvořil. Vítr okolo něj svištěl a pištěl svůj nářek.
Byla to taková rychlost, že musel zavřít oči. Pak ucítil ostré bodnutí bolesti na rukou. Pohlédl tam a druhou paží si oční bulvy zakrýval.
Jeho kůže a maso se začalo odlupovat od kosti. A další a další kusy. Teď i druhá ruka. Musel řvát bolestí, protože měl pocit, jako by ha na šedém milimetru čtverečním píchalo tisíc jehel. Zastavil se, ale prostředí okolo ne. Vzduch letěl ještě rychleji a drtil jeho svalstvo. Jeho horní končetiny se rozpadly v prach. Bolest se řítila každým nervem, cítil ji neskutečně silně. Bylo to šílené.
Po chvíli byl donucen padnout na zem. Poškozené nohy už ho nebyly schopny nést.
Už nic necítil, jen věděl, že tohle není konec. On půjde dál, jeho duše a vůle bude pokračovat. To byla poslední myšlenka jeho mozku, než se tělesná schránka rozpadla.
Náhle se objevil jakýsi bílý oblak, na který fyzické síly vůbec nepůsobily. Zvedl se a letěl vstříc konci Cesty.
Najednou to pohltila bílá stěna, která se zničehonic vytvořila přímo před oblakem. A on se opět ocitl v pořádku na svých nohou.
Pak to uviděl. Nemohl uvěřit vlastním očím. Během dalšího okamžiku mu došlo, kde je. Všechno vyšlo tak jak mělo.
Rozhlédl se.
Nebo nevyšlo?
Nebo ne???
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
