obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rulička ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Po stopách Rozdrobené piliny
 autor Charlotte Cole publikováno: 12.05.2010, 22:51  
Jsou tu s námi. Pořád. Jen si jich tolik nevšímáme. Přesto i oni mají své příběhy.

Děkuji Anně za velice přínosné rady, především za ono opravdu luxusní slovo. :)

Přeji příjemné čtení.
 

      Opatrně vyklouzla zpod jemného objetí plastové peřinky a několika skoky doputovala do rozlehlých plání Dlaždicového království. Mlčky pokývala na pozdrav decentní černi, která jako líná kočka dlouze zívla, protáhla se a s hebkostí toho nejjemnějšího pírka polechtala Ruliččin poslední povlávající útržek.
      Rulička prozkoumávala okolní svět už tolikrát a, přestože by nejraději objevila skrýš bájné Rozdrobené piliny, vždycky dříve nebo později usnula únavou a probudila se až doma a byla zase o kousek menší.

      Dnes se ale chtěla jen tak toulat. Hrát na honěnou s migrujícím nedýchavičnem, počítat sotva viditelné praskliny na okolních horských masivech nebo vstřebávat vůni všeho neobvyklého.
      „Hezký večer, Ruličko,“ uslyšela za zády povědomý hlas.
      Poodkryla jednu vrstvu kůže, kterou si předtím přetáhla přes hlavu, aby tak efektivně nachytala co nejvíce prachového plyše, z něhož si později chtěla uválet polštář, a otevřela jedno oko.

      Uviděla starého poškrábaného Kolíka. Před časem spadl ze své oblíbené vyhlídkové věže. Našly ho až potulné gumičky a s vypjetím všech sil ho odtlačily do relativního bezpečí jeskyně nezvykle čistotných osminožců. Dlouho chudáka léčily, než se konečně vzpamatoval z šoku a velice odborným způsobem si nasadil pravou nožku.
      Do oblak se už nikdy znovu nevrátil. Místo toho putoval od dlaždice ke dlaždici. Prý procestoval celé Dlaždicové království, proslýchalo se. Někdy dokonce narazil i na pichláky, jak jim on sám říkal.
      „Pozor na ně,“ strašil malá kolíčátka, „jednou se o ně píchnete a už nenajdete cestu na rodné provazové žebříky.“
      Když se ho pak chytře ptala, jak to, že on se vrátit dokázal, vytáhl skleněný střípek, s vážnou tváří si jej nasadil na nos, deformovanýma očima na ně hleděl a nic neříkal. Vystrašená kolíčátka si z takového setkání nesla doživotní traumata.

      „Hezký,“ odpověděla Rulička nesměle. Přeci jen se chtěla toulat nepozorovaně. Maličko se zakabonila, když očima bezděčně zalétla ke svým posledním pomuchlaným útržkům. Možná už nebude mít další příležitost cestovat po tak zajímavých přírodních památkách.
      „Vidím, že máš málo radostné myšlenky,“ pravil a zaujal postoj profesionálního drtiče plísňových deček na zahradách málo starostlivých kolíččích matek; hrdě vypjal hruď, hlavu zvrátil dozadu, sotva se udržel na nohou. V pravidelných intervalech začal pomrkávat střídavě pravým a levým očkem.
      Je to jasné, pomyslela si Rulička, zbláznil se. Však by to také nebylo poprvé. Občas vypadal naprosto normálně. Jindy se nečekaně rozhodl prskat na všechny strany a vykřikovat nesmyslná slovní spojení, aniž by se je obtěžoval spojit do vět. Většina obyvatel Dlaždicového království se ho stranila a potají ho litovala.
      V odpověď na jeho otázku pokrčila dvěma utrženými kousky tvrdého papíru a odkutálela se vstříc Zemi obřích skeletonů.

      „Počkej,“ křikl Kolík překvapeně. Vykolejilo ho, že se před ním Rulička nesvalila v posvátné úctě a nezačala cupovat svoje milované útržky jako projev hluboké poníženosti. Asi se k němu nedoneslo, jak často bývají proroci nepochopeni.
      Ohlédla se a jak v úprku ostře vybírala otočku vlevo, neplánovaně narazila do majestátního sloupu. Tyčil se, kam až její papírové oko dohlédlo. Opatrně se vyhnula dalším třem nejbližším překážkám a dál se kutálela přímo za nosem.
      „No tak počkej přece,“ zopakoval postarší Kolík dopáleně. „Chtěl jsem ti předat jedno z prastarých mouder kolíkovského světa.“
      Mluvil opravdu divně, to musela Rulička přiznat. Kolíkova cíleně tvrdohlavá dotěrnost jí připadala daleko horší. Na svých cestách po Dlaždicovém království ho potkala už několikrát. Jen málokdy s ním prohodila více než dvě, tři slova. Tentokrát si ale zřejmě postavil hlavu a nehodlal ji jen tak lehce propustit.
      „Tak co máte na srdci?“ vzdychla rezignovaně a zprudka zabrzdila. Vzduch rozkrojil dlouhý skřípavý zvuk, zatímco se na všechny strany rozlétla sprška hnědo-bílých jisker.
      Potěšeně se zazubil. Konečně si někdo všiml jeho až zoufalé snahy o upoutání pozornosti.

      „Už dlouho tě, samozřejmě potají, pozoruji, Ruličko. S každým dnem je nad bílé nebe nad námi jasnější, že budeš ze svého nesmírně významného postu majitele plastové peřinky brzy odvolána a následně odvelena do krajů nám zcela neznámých, ze kterých se ještě nikdy nikdo nevrátil,“ chrlil ze sebe svoje myšlenkové pochody, zatímco Ruličce údivem odpadl růžeček jejího posledního útržku. „Proto jsem ti přišel navrhnout, aby ses se mnou vydala do Země tisíce pichláků. Tam, a nikde jinde, se schovává tvá jediná záchrana. A možná,“ pokračoval sebejistě, „s trochou tvého ruličkovského štěstí se nadýcháš vzduchu, který očistila bájná Rozdrobená pilina.“
      Když konečně a nanejvýš nečekaně domluvil, Rulička ze sebe nebyla schopná vydat ani jedinou hlásku. Vzápětí se ke slovu přihlásila silná bolest hlavy. Může vůbec ruličky bolet hlava? Asi ano. Starý Kolík mluvil na svůj věk nezvykle rychle a hlavně dlouho, až pocítila pulsující bolest na pravé straně zadního záčtvrtčí.
      „Ehm,“ dostala ze sebe s námahou a bez dalšího otálení přitiskla jednu tvář ke studené dlaždici. Jakmile pocítila úlevu, překulila se na druhý bok a chladila se dál.
      Kolík sledoval její počínání s tváří naprosto klidnou, očima vážnýma a hlavou nepatrně nakloněnou na stranu nejspíš zvědavostí, kterou by normálně nepřiznal.
      Plánovala získat několik drahocenných minut navíc, Kolíkem na tisícinu vteřiny vyměřený čas nicméně vypršel dřív, než se stačila byť i jen vzpamatovat z toho nejhoršího.
      „Takže?“ zeptal se a znovu začal pomrkávat; tentokrát jen levým okem. Dalo se stěží odhadnout, jestli to dělal vědomě, nebo jen jako následek onoho nešťastného pádu na hlavu.
      Zbavit se ho by zabralo příliš času i úsilí, přemýšlela Rulička. A konec konců si přece vyrazila na menší „toulavý“ výlet. Společnost někoho dalšího sice nečekala a vlastně po ní ani nijak netoužila, ale tohle je zřejmě jejich poslední setkání, tak proč ho nevyužít?
      „Co taková cesta obnáší?“ zeptala se ještě obezřetně.
      „Nu,“ zamyslel se Kolík, „několik pomuchlaných útržků a hodně pichláků jako suvenýr.“
      Setřásla ze sebe doznívající šok. „Dobře,“ svolila.
      „Výborně,“ zaradoval se Kolík. „Tak jdeme!“

      Vykročil překvapivě svižně a Země obřích skeletonů a tisíce omamných vůní brzy zmizela za jeho plastovými zády.
      „Musíš mi odpustit,“ prohodil přes rameno, když si povšimnul udýchané Ruličky, „už jsem tam nějaký čas nebyl a po dlouhé době cítím radost, kterou jsem kdysi vídal u malých kolíčátek.“
      Usmála se, i když to nemohl vidět, ale pro nedostatek vzduchu neodpověděla. Cítila se tak unaveně. Slovo polomrtvá téměř dokonale vystihovalo její aktuální stav. Polomrtvá rulička.
      „Au!“ zaskučela pak. Nedokázala určit, kolik vteřin nebo dokonce minut uběhlo od chvíle, kdy Kolík naposledy promluvil. Vlastně od chvíle, kdy ještě vnímala jeho slova. Možná pak poznamenal něco dalšího, co už nedokázala zaznamenat. Nevěděla to jistě. Možná řekl něco důležitého. Ale kdyby tomu tak bylo, jistě by se byl ozval znovu a dožadoval se pozornosti tak dlouho, dokud by nezačala vnímat.

      „Tak jsme tady,“ okomentoval její vřískot starý Kolík. „Země tisíce pichláků.“
      „Už jsme tady?“ zopakovala po něm Rulička. Původní konstatování protáhla do zničené otázky, načež se zhroutila k zemi a znovu začala vřískat bolestí.
      „No tak, vzpamatuj se,“ pokáral ji Kolík naoko zděšeně.
      Snažila se uklidnit, opravdu. Jenomže její papírová ústa nechtěla poslouchat, přestože jim v myšlenkách výslovně přikazovala mlčet. Co naplat, některé věci prostě neovlivníme. Nakonec svoji snahu vzdala. A pak Ruličku pohltila temnota.
      Poprvé za celý život se jí zdály opravdové sny. Viděla sebe a další povědomou ruličku na místě, které neznala. Zvedla hlavu a do očí ji udeřila oslepující záře.
      Možná jsou tohle ony neznámé kraje, o nichž všichni mluví, pomyslela si Rulička. Nevypadá to tu tak špatně ani děsivě.
      Ruličko, oslovila ji ta druhá rulička. Ale jak se otáčela za hlasem, nečekaně se přiblížil a zesílil. „Ruličko!“

      „Jakmile začnete slýchat hlasy, je s vámi konec,“ říkával starý Kolík. Nikdy však nepřiznal, že i on je slyší a to předlouhá léta, takže svým způsobem lhal. Rozhodně s ním konec ještě nebyl. Vypadal stále stejně čiperně jako za mlada, ne-li o něco čiperněji. Za těch mnoho kolíččích vteřin – kolíkové svůj život vždy měřili na vteřiny a přitom už jen málokdo věděl proč – mnohokrát čelil nebezpečí; nikdo se potom nedivil, když spadl z, pro kolíkovskou veřejnost nepřístupné, nejvyšší vyhlídkové věže.
      Na svých častých toulkách se setkal s tvory dosud nespatřenými. Vlastně se znal skoro se všemi. Tedy kromě obřích dvounožců; ti komunikovali jen se sobě rovnými. Jeho podivný humor, který on sám za humor nepovažoval, se nedal pochopit. Pro svoji dlouhověkost oplýval i moudrostí, což málokdo věděl. Nikdo se nikdy nepokusil prohlédnout jeho podivínské vystupování, které všem cíleně ukazoval na odiv. A právě jeho prazvláštní způsoby matky malých kolíčátek nedokázaly přenést přes svá plastová srdce.

      „RULIČKO!“
      Ještě než otevřela oči, ucítila, jak se její papírová kůže ohřívá. I vzduch byl jiný. Zaznamenala v něm něco nepopsatelného, o tolik jemnějšího a sladšího, než když putovala po dlaždicovém království. Jako kdyby právě vdechovala právě zrozený vzduch.
      Ani si nemohla začít namlouvat, že se jí to všechno jenom zdá. Ne, samozřejmě se jí nic nezdálo. Tedy až na ten zvláštní sen, ale i u něj se dalo o jeho pravosti dost pochybovat. Nejspíš jen blouznila, když měla horečku. Rulička mající horečku? I to jde.
      „To je dobře, že ses probudila,“ uslyšela těsně u pravého ucha povědomý hlas.

      Konečně se Ruličce podařilo rozlepit víčka. S dlouhým zívnutím se protáhla a divoce zamrkala, aby zahnala ospalost. A pak v jediném okamžiku pochopila, proč se jí okolní vzduch zdál jiný. Odpověď byla tak jednoduchá. Nacházela se v jiném království.
      „Dalo mi docela práci, než se mi podařilo tě přenést přes celou Zemi pichláků. Příště bys měla dávat pozor, kam šlapeš.“
      „Tohle není...“
      „Ne, jsme o něco dál. Pichláci sloužili jen pro odstrašení zvědavců a dobrodruhů, jako jsi ty.“
      „Většina z nás si myslela, že se sem nikdo nedostane bez doprovodu. Ale ty ses už několikrát dokutálela nebezpečně blízko,“ prohlásil jiný hlas, ten, který volal její jméno, když snila.
      „Kde to jsem?“ zeptala se Rulička, i když ji v tu chvíli svrběla na jazyku úplně jiná otázka.
      „Vlastně jsme to tu ještě nepojmenovali, přestože tu pobýváme už mnoho, opravdu mnoho kolíččích vteřin,“ odpověděl Kolík a poprvé odhodil masku podivína.
      „Ani Rozdrobená pilina nám nechtěla poradit. Prý není potřeba hledat, to pravé jméno se jednou ukáže samo. Možná stejně jako ty,“ pokračoval ten druhý. Přesněji řečeno ta druhá rulička.

      Samozřejmě! Ve svém snu viděla přesně tuhle ruličku, takže přece jen měla horečku. Jenomže další rulička? Jak je to možné? A Rozdrobená pilina? Oni znají Rozdrobenou pilinu?
      „Jsme utečenci, Ruličko,“ usmála se posmutněle bezejmenná rulička, jako kdyby slyšela její myšlenky.
      „Rebelové,“ zachechtal se Kolík. „Jsme Bratrstvo zášupšáků. Nikdy nejsme tam, kde máme být. Dokážeme se schovat tak, aby nás nikdo nenašel, a objevíme se jen, když opravdu chceme.“

      V údivu se rozhlédla, konečně ze sebe setřásla poslední zbytečky ospalosti, a uviděla je. Úplně všechny. Stáli kolem Ruličky a zvědavě sledovali každý její pohyb. Viděla několik mladších kolíků, barevné gumičky z lepší společnosti, ale i mnoho dalších drobných bytostí; vlastně z nich všech byla největší. Dlaždicové království pro ně asi nebylo dostatečně vlídné a pohostinné a starý Kolík, kdoví kolik mu vlastně bylo, všechno pozoroval ze svých úkrytů a ty s málo radostnými myšlenkami naverboval do Bratrstva. Znělo to tak bláznivě. Vždyť byl jenom obyčejný kolík a navíc stařeček!

      Do nejbližší usměvavé sklínky vesele šťouchla maličká, téměř vyhořelá svíčka. Chvíli na sebe mlčky zíraly a pak se obě rozesmály. O chvilku později k Ruličce doskákalo párátko v polovině nalomené, ladně si povyskočilo a přesně mířenou ranou píchlo Ruličku.
      „Vítej!“ vypísklo nadšeně.
      „Tak to bychom měli,“ poznamenal Kolík suše a začal si třít střídavě levou a pravou namoženou nožku.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MC_Kejml 03.08.2010, 12:27:46 Odpovědět 
   Malá až miniaturní povídka, ale s velkým srdcem :) Hezky ses tu zase vyřádila s popisy, jak je ti to vlastní :) jsem rád, že jsem na to dneska natrefil.
 ze dne 05.08.2010, 20:15:09  
   Charlotte Cole: Děkuju moc, udělal jsi mi radost... a přesně to teď potřebuju... :)
 Nancy Lottinger 17.06.2010, 0:16:00 Odpovědět 
   Ahojky, po roce se hlásím s komentářem. Už chápu, proč jsi na sebe hrdá, když jsi vyplodila text úpplně z jiného soudku, než jsi zvyklá. Byloto milé počteníčko o obyčejných věcech, kterým jsi dokázala vdechnout život. Je pravda, že pro mě jsou třeba moji plyšáci, kterých tu mám doopravdy hodně, takovíhle kolíci a ruličky :-D
 ze dne 17.06.2010, 16:13:42  
   Charlotte Cole: Jsou naplánovaná pokračování a plyšák je žhavým adeptem na jednu z hlavních rolí. ;) Děkuju za návštěvu, udělala mi obrovskou radost! :)
 Eva Glgan 16.06.2010, 10:35:15 Odpovědět 
   Obdivuhodné, jak dokážeš vytvořit poutavý příběh o obyčejných věcech. Trochu mi to připomnělo film " Na půdě".
 ze dne 17.06.2010, 16:09:58  
   Charlotte Cole: Moc děkuji! Zmíněný film omrknu... :)
 Tracy Harper 27.05.2010, 14:59:23 Odpovědět 
   Hezké : D
Tak už asi vím, kde je moje MP3ka.
 ze dne 28.05.2010, 17:13:45  
   Charlotte Cole: :D Díky :)
 Radmila Kalousková 16.05.2010, 19:06:40 Odpovědět 
   Příjemné počteníčko, tak na jedničku
RK
 ze dne 16.05.2010, 20:10:51  
   Charlotte Cole: Děkuji :)
 Adam Javorka 13.05.2010, 16:28:18 Odpovědět 
   Pekné... potvrdzujem to aj ja...
 ze dne 13.05.2010, 22:46:52  
   Charlotte Cole: Moc děkuju. :)
 Šíma 13.05.2010, 13:35:55 Odpovědět 
   Huuu... Pěkné a "luxusní"! ;-)))
 ze dne 13.05.2010, 22:46:30  
   Charlotte Cole: Děkuji, Šímo. :)
 Anna 12.05.2010, 22:51:25 Odpovědět 
   ... nejen oni s námi - ty my jsme tu s nimi... a leckdy nevidíme, neslyšíme.
Povídka v nadsázce s nádechem sentimentu a pohádkového absurdna docela zajímavě nastavuje zracadlo našemu vnímání "věcí" coby neživých, snadno nahraditelných předmětů...
Někteří čtenáři možná budou postrádat údernější pointu - název sbírky ovšem naznačuje, že text je patrně součástí většího celku...

Ad "ono slovo" - nemáš za co děkovat... a termín "luxusní" si asi budu muset nechat patentovat ,-))
 ze dne 12.05.2010, 23:24:43  
   Charlotte Cole: Moc děkuji za publikaci. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr