» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141593

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Sľub ::

Mon	publikováno: 19.05.2010, 12:31

"Bez ohľadu na to, čo sa stane, bez ohľadu na to, ako veľmi sa pohádame, vždy na Štedrý deň o polnoci prídeme sem a dáme si darček.“ Znel sľub, ktorý si dali. Ale občas sľuby ostávajú len sľubmi.


	Bola hlboká noc. Hviezdy žiarili na tmavej oblohe. Ulice boli prázdne, pokryté bielym snehom a snehové vločky ešte aj teraz padali z neba. V domoch sa svietilo a cez niektoré okná bolo možné vidieť ľudí, ktorí spoločne oslavovali. Prázdne ulice a výklady obchodov ozdobené drobnými svetielkami, ale aj veľký stromček na námestí dotvárali čarovnú atmosféru štedrovečernej noci. Sedel na lavičke v malom parku. Bol celý premrznutý, no napriek tomu nemal v pláne ešte odísť. V chladných rukách zvieral malý balíček. Darček pre niekoho výnimočného. Pre niekoho špeciálneho. Zdvihol pohľad od zeme a pozrel na veľké hodinky na druhej strane uličky. Bolo už neskoro. Pár minút po polnoci. Ako dlho tu už sedel? Dve, tri hodiny? Možno menej, možno viac. Čas pre neho nebol podstatný. Stratil svoj význam už dávno a preto nepovažoval za potrebné vnímať jeho nemilosrdné plynutie. Čakal. A v hĺbke duše vedel, že sa nedočká. Sľub, ktorý si dali, zostane len sľubom, to sa občas stáva. Ale stále dúfal, malá iskrička nádeje ho zohrievala a nútila ho, aby tu sedel a čakal. Bol to predsa sľub. „Poďme si dať sľub,“ ozvala sa Becky, keď v jeden večer len tak sedeli v parku a užívali si voľný letný deň. „Aký?“ „Bez ohľadu na to, čo sa stane, bez ohľadu na to, ako veľmi sa pohádame, vždy na Štedrý deň o polnoci prídeme sem a dáme si darček.“ Vysvetlila a oči jej žiarili nadšením. Neubránil sa pobavenému úsmevu, ktorý sa mu objavil na tvári. „Znie to detsky.“ „No tak,“ pozrela na neho psími očami, ktorým nikdy nedokázal odolať, „je to niečo úplne jednoduché, prosím.“ „Fajn, sľubujem,“ usmial sa a Becky sa mu vrhla do náruče. A tak tu teraz sedel. A čakal, kým príde. Snehové vločky tančili okolo neho a niektoré skončili v jeho vlasoch. Hľadel pred seba, no v tvári nemal žiaden výraz. Jeho nečitateľné tvár bola úplne bez emócií. Akoby zamrzol niekde v čase. Vedel, že je naivné a hlúpe čakať, že príde. No odmietal to vzdať a odísť. Tá iskrička nádeje v ňom stále žila. Jeho srdce sa k nej upínalo a verilo, že nezabudla. Vytiahol z vrecka mobil a skontroloval, či sa neozvala. Ale neobjavil žiaden zmeškaný hovor, ani esemesku. Nič. Dúfal, že aspoň zavolá a povie: „Hej, Barny, krásne Vianoce.“ Ale ulica ostávala stále prázdna a mobil mlčal. „Prepáč, ja...už takto ďalej nemôžem...“ „Ale...povedal som ti, že som bol opitý...“ „Na tom nezáleží. Povedal si, že ma miluješ, ale...Nezáleží na tom, či si bol opitý alebo triezvy, podviedol si ma. Zničil si moju dôveru, moje srdce...“ „Ale, Becky,...“ Snažil sa zabrániť tomu, k čomu ten rozhovoril smeroval. Nechcel ju stratiť, nechcel žiť bez nej. Kvôli jednej jedinej chybe nechcel stratiť to, čo bolo pre neho najcennejšie. „Milujem ťa!“ „Nepotrebujem takúto lásku,“ namietla, jemne ho od seba odstrčila a zamierila k dverám. „Čo ak by sa to stalo znovu? Čo ak by si sa zase opil a...“ „Nestane sa to. Už nikdy. Prisahám!“ „Na čo? Na nás? Na lásku?“ „Becky...“ „Je koniec, Barny, zbohom.“ Teraz tu sedel. V jeho očiach sa leskli slzy a spomienky ho ťažili viac ako hocijaké iné bremeno. Nevedel, prečo ju vtedy jednoducho nezastavil a nedovolil jej odísť. Prečo ju nedonútil, aby ho vypočula? Prečo sa nesnažil viac? Keby mal tak moc vrátiť to všetko. Keby mal možnosť prežiť ten deň ešte raz, nespravil by niečo tak hlúpe. Niečo tak detské a nedospelé. Miloval ju. Jej obraz stále nosil v srdci a rád spomínal na čas, keď boli spolu. Bolelo to myslieť na ňu, ale aj tak to robieval. Nedokázal ju vytlačiť zo svojich myšlienok, nemal na to dosť síl. Bojovať s vlastným srdcom bol pre neho vopred prehraný boj. Vedomie, že nepríde, ho ničilo. Bol to predsa jej nápad. Ona vymyslela tento sľub. Bez ohľadu na to, čo sa stane, na to, ako veľmi sa pohádame, stretneme sa tu. Tak kde potom je? Nepríde. To bolo jasné. Zrejme je teraz s niekým iným. Možno s priateľmi v nejakom bare alebo s rodinou. Alebo s nejakým iným mužom, ktorý ju nepodvedie. Smeje sa a je šťastná. A dáva mu darček, ktorý by možno dala jemu, keby boli stále spolu. S ťažkým povzdychom sa postavil na nohy. Vzdal to. Nemalo zmysel čakať dlhšie, čakať do rána, keď nepríde. Tak veľmi mu chýbala. Chcel, aby mu odpustila. Chcel ju mať pri sebe. Ale teraz bol sám. Pomalým krokom vykročil preč z parku. Nevnímal okolie a nepočul nič len ticho, ktoré naokolo panovalo. Neprišla. Zabudla. A on sa jej nečudoval. Ranil ju a to spôsobom, ktorý sa len ťažko zabúda. Pri myšlienke, že jeho Becky je teraz s niekým iným, zrýchlil. Chcel byť čo najskôr doma, naliať si pohár vína a ponoriť sa otupného zabudnutia. Ale náhle zastal. Zvuk niekoho, kto bežal v snehu smerom k nemu, doľahol k jeho ušiam. Plamienok nádeje sa opäť rozhorel. Pomaly sa otočil smerom, z ktorého prichádzal zvuk. Jeho srdce vynechalo jeden úder a dych sa mu zadrhol v ústach. Stála tam. Na plných perách sa jej objavil veselý úsmev a oči jej žiarili ako hviezdy na oblohe. A v rukách držala malý darček. „Krásne Vianoce, Barny,“ prehovorila, keď stála úplne pri ňom, a nežne ho pobozkala na pery.


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	25.05.2010, 0:51:57

Asi oproti kolegovi a kolegyním níže jsem měkké srdce, ale mě se to naopak velice líbí. Spíše všem třem níže ukážu hned proč. Je zde pět obrazů, pět bloků textu. Co je na této kompozici skvělé: liché obrazy jsou současnost a přitom stojící v čase, sudé obrazy pak minulost a přitom stojící v čase. Žádný z těchto obrazů nevyjadřuje budoucnost. A to dokonce ani samotný závěr. Text tak dává na vybranou, jestli jej nakonec přijala zpět či nikoliv. Tento faktor spousta autorů opomíjí. Mají nutkavou potřebu ukončit celý příběh. V tomto případě se uzavírají obrazy, ale přitom vlastně zůstávají neukončeny. Skutečně to působí jako obrazová galerie. Dohromady dává určitý celek, samostatně nějak fungují, ale ve skutečnosti čtenáře vůbec neusměrňují, kam dál. Text je nabušený klišovitými obrazy, ve skutečnosti ale s klišé záměrně pracuje a obrací jej na místě. Podobný zážitek jsem měl naposledy z jednoho filmu, kdy se ukončil příběh, ale ve skutečnosti CELKOVÝ příběh zůstal neuzavřen, pouze divák sám za sebe během titulků domýšlel, jak to skončilo. [History of Violence; žena na závěr u večeře svého muže nepřivítá, pouze dítě připraví svému otci talíř, tím film končí - přijala ho zpět? Nepřijala?] Ano, je to patos a kýč, ale autorka s ním vědomě pracuje tak, že dohromady fungují a i když je to patos a klišé a kýč, baví to. Minimálně v mém případě. Mám rád happyendy, ale tady není řečeno, jestli skutečný happyend nastal. Já bych sáhl po anonymizaci postav. Pouze ON a ONA. Text pak ještě více pracuje se čtenářovou fantazií. Což by dohromady asi dobře fungovalo, podle mě. Ale není to každopádně nutné. Osobně bych dal 1.5, taková možnost tu, žel, není. ·.) P.S. Opět jsem se naučil nové slůvko. Díky za to.


ze dne 17.12.2010, 19:17:18
Mon: Ďakujem. Som rada, že sa ti príbeh páčil. :) Film, ktorý si spomínal, som nevidela, ale možno si ho raz pozrem :)

Amater	19.05.2010, 20:27:58

Souhkasím. Je to pěkné a mě se to líbilo. Nic mě nerušilo, bylo to přesně jak má být.


ze dne 17.12.2010, 19:13:33
Mon: Ďakujem krásne :)

Tlouie	19.05.2010, 17:40:39

Musím souhlasit s čukem. Je to hezké, ale opravdu dílko nepřínáší nic nového - ani v příběhu, ani ve způsobu zpracování. Jednoduchost příběhu by nevadila, kdyby byla obohacena o zajímavé obrazy nebo zvláštní přirovnání - tady je ale vše předvídatelné, jasné, tak jak to už tisíckrát bylo a ještě tisíckrát bude. Avšak při čtení mi nic nedrhlo, "technicky" je to napsané dobře.


ze dne 17.12.2010, 19:13:12
Mon: Ďakujem.

čuk	19.05.2010, 12:30:45

Což hezké a milé to je, úplná Pošta pre Teba. Ale! Působí velmi zjednodušeně, především ten rozchod je málo pravděpodobný (ovšem taková ukvapená rozhodnutí se stávají). Styl je sentimentální, dojímavý s hapyendem. Vyjadřování v klišé, v literatuře vše zcela nenové, psychologie povrchní, jak se říká jako z Červené knihovny. Dialogy strojené, poprášené patosem.Chtělo by to nápaditější styl a obraznější vyjadřování, nějaké ozvláštnění detailem. Pointa je předem daná, na 50%, nedočkáme se žádného překvapení. Pokud by se text poněkud zkrátil a naopak konec rozvinul, s náznakem vysvětlení, byla by próza lepší.


ze dne 17.12.2010, 19:12:46
Mon: Ahoj. Zdá sa ti rozchod unáhlený? Keby ťa podviedol človek, ktorého miluješ, s niekym iným, bolo by to v poriadku? Možno som trošku staromódna, ale pre mňa je podvádzanie dosť dobrý dôvod na rozchod. Ďakujem za hodnotenie :)