» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141593

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Fenrir ::

Liam S. Azai	publikováno: 22.05.2010, 19:50

Co říci? Pokusil jsem se o jakýsi úvod do dark urban fantasy. Zajímá mě, jak to působí, a jestli by čtenář po přečtení něčeho takového měl zájem vůbec číst dál :) Děkuji za jakýkoliv komentář.


	Onyxová oblaka zahalila celé nebe, stejně jako tvář nevěsty je zahalena závojem. Všude zavládlo mrtvolné ticho. Za okamžik se spustil silný déšť. Vodopády křišťálových slz narážely na hladinu krvavých potůčků, tříštily se na miliardy střípků a poté opět v jednotu spojily. Smaragdové listy javorů se snažily vzdorovat větrným vírům počínající bouře. Na mramorové desce zašlého hrobu byla téměř nezřetelná silueta lidského těla. Nad ní stály dvě vysoké postavy. Voda jim stékala po dlouhých kápích antracitové barvy, díky které téměř splývaly s temnotou noci. „Přišli jsme pozdě,“ špitla nižší z postav. Její jemný hlas se skoro ztratil ve zvucích sílící bouře. Vyšší posvítil baterkou tam, kde se domníval, že je obličej mrtvého. „Dobrotivý bože,“ zamumlal sípavým hlasem. Tváře ubožáka byly prodřeny až na kost, oči vypíchnuty, jazyk vyříznut. Když posvítil na krk, uviděl, že hlava je od těla odtržena. Oba dva je zamrazilo. Menší vyděšeně sklopil zrak. Blesk ozářil hřbitov. Hned po něm se ozvalo ohlušující zaburácení. Vypadalo to, jako by nebesa vedla válku s pozemskými. Náhle se zarazil. V oslnivé světle blesků spatřil cosi podivného. Sehnul se, aby zvedl onu věc z rozmáčené země, která nestíhala vsakovat nebeské slzy. Podal ji vyššímu, jehož baterka-bludička stále zkoumala toho, který kdysi býval živým. Bylo to malé ptačí pírko, sice silně zmáčené, ale zato přenádherné šarlatové barvy. Červené peří? Žmoulal jej ve dlani. Posvítil baterkou na zem a uviděl, že jich je zde daleko více. Náhle pocítil, jako by mu páteří projel jeden z blesků. Došlo mu to. „Je to past!“ vykřikl. „Co?“ nechápavě opáčil menší. „Je stále tady! Utíkej!“ Zpoza prastarého javoru se náhle vynořil nestvůrný oblak, který byl temnější než noc sama. Běželi. Nic nevnímali. Věděli, že se musí co nejrychleji dostat k bráně, jestli si chtějí zachránit život. Srdce bušilo, dech se prohluboval, krok zrychloval, bouře sílila. Věděli, že je za nimi, i když jej neslyší. Jeho tiché kroky je přiváděly k šílenství. V hlavě měli jenom cestu pryč. Strom, kaluž, strom, hrob, kořen, kámen. Kámen? Kámen! Bylo pozdě, vyšší věděl, že tomuto kameni se nevyhne. Snažil se stočit alespoň na bok, ale noha mu podjela. Padal. Jeho holenní kost narazila přímo na hranu obludného balvanu. Lýtkem mu projela paralyzující bolest. Myslel si, že mu nohu někdo zaživa urval. Holenní kost se v polovině roztříštila a úlomky zajely hlouběji do masa. Jeho zmučený výkřik měl stejnou sílu, jako hrom bouře. Menší trhl hlavou. Spatřil druhého na zemi. Zoufale se snažil jej zvednout, ale on ho odstrčil. „Běž! Zdržím ho!“ procedil mezi zuby svíraje zpřelámanou nohu. Jejich zoufalé obličeje se setkaly. „BĚŽ!“ zařval, jak nejsilněji ještě mohl. Menší asi vteřinu váhal, pak se ale otočil a začal znova utíkat. Bouře pro ně přestala existovat. Už viděl lampy lemující příjezdovou cestu. Byl od brány jenom kousek. Vítr ale nečekaně změnil směr a strhl mu kapuci z hlavy. Blesk ozářil tvář. Patřila mladé ženě s podzimní barvou vlasů. Po křídově bílých tvářích jí kanuly slzy smíšené s deštěm. Otočila se. Viděla, že stín je už téměř u druhého. Její srdce sevřela zdrcující bolest, jako kdyby se zadrhlo v mlýnku na maso. Ležel. Věděl, co musí udělat. Věděl také, že zemře. Snažil se zkoncentrovat veškerou sílu, která mu ještě zbývala. Jakmile bude co nejblíže, musí ze sebe vydat vše, i když myšlenka vzdát se bez boje jej lákala. Napadlo ho, jakou lží je tvrzení, že člověku před smrtí proběhne celý život před očima. Neproběhne totiž vůbec nic. Oblak byl již nad ním. Zformoval se do tvaru gigantické krakatice. Teď! Rozhodně vztyčil ruku a zaťal pěst. Andělsky bílé světlo zaplavilo celý hřbitov a požíralo temnotu.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 29		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	25.05.2010, 12:41:07

Ahoj, posuzovat první kapitolu bývá často ošemetné, navíc tato kapitolka je dost krátká. Kromě toho, co připomněl komentář pode mnou - trochu jsem se zadrhla u místa: "Jejich obličeje se setkaly" - totiž ono to evokuje, že se měly setkat jejich pohledy. Pak mě napadlo, že se možná políbili, ale zase jsem si říkala, proč by to dělali, když předtím nebyla zmínka o tom, že by k sobě něco cítili - to by se v krizové situaci mělo projevit alespoň jednou větou, že jeden z nich myslí na toho druhého, aby se mu nic nestalo nebo naopak že ona spolehá na partnera, že se o ni postará, nebo že doufá, že aspoň umře rychle - když už se tedy rozloučili. Určitě víš, jak to myslím. V tomto směru je tam ještě nevyužitý prostor. Nemusíš se zvlášť rozepisovat, ale aspoň ta jedna věta tam podle mě patří - tedy pokud se jedná o lidské bytosti. A ještě jedna drobnost - v tom samém odstavci je místo: "...pak se otočil a začal znova utíkat." To spojení se slovem "začal" mě vždycky kopne do očí. Někdy se tomu nejde vyhnout, pokud nechceš měnit strukturu věty, ale zrovna tady by klidně mohlo být: znova se rozběhl. Takže tak. Uvidím, co vymyslíš příště, zatím u mě dvojka.

Ekyelka	22.05.2010, 19:49:25

Zdravím. První díly bývají ošidné a těžko se hodnotí, neboť jen zřídka dají ucelenější obraz situace. Většinou jen nabídnou pár střípků, s nimiž si čtenář musí poradit, jak dokáže. Tentokrát proto budu rýpat především do textu a strukturu příběhu si nechám k následujícím dílům, až budu mít víc informací. Předně: chce to pořádně zapracovat na struktuře textu. Víc využívej odstavce! Nejen, že přímá řeč patří na nový řádek, ale i ve chvíli, kdy přesouváš pozornost z jedné věci na jinou, odděluj je. Takhle bych upravila kus tvého textu: Menší vyděšeně sklopil zrak. Blesk ozářil hřbitov. Hned po něm se ozvalo ohlušující zaburácení. Vypadalo to, jako by nebesa vedla válku s pozemskými. Náhle se zarazil. V oslnivé světle blesků spatřil cosi podivného. Sehnul se, aby zvedl onu věc z rozmáčené země, která nestíhala vsakovat nebeské slzy. Podal ji vyššímu, jehož baterka-bludička stále zkoumala toho, který kdysi býval živým. Bylo to malé ptačí pírko, sice silně zmáčené, ale zato přenádherné šarlatové barvy. Červené peří? Vyšší jej žmoulal v dlani. Posvítil baterkou na zem a uviděl, že jich je zde daleko více. Náhle pocítil, jako by mu páteří projel jeden z blesků. Došlo mu to. „Je to past!“ vykřikl. „Co?“ nechápavě opáčil menší. „Je stále tady! Utíkej!“ Zpoza prastarého javoru se náhle vynořil nestvůrný oblak, který byl temnější než noc sama. Vidíš? Přehlednější, snáze vnímatelné očima, uchopitelné myslí. I o tomhle je psaní: o dřině a často o zkoušení, jak se text chová v různých svých podobách. Další věc, která by potřebovala vypilovat, jsou občas nevhodně volená slova. "Na mramorové desce zašlého hrobu byla téměř nezřetelná silueta lidského těla. " Tahle věta ve mně evokuje obrys (tedy siluetu) vytlačený do kamene. Bizardní ozdobu náhrobního kamene, ne ležící tělo. Opakované zdůrazňování "temnoty noci" také není nejlepší cestou, jak zaujmou. Prozaický text si sice může dovolit čas od času zopakovat nějaké slovo, nicméně právě tohle slovní spojení už zavání jako vorvaň, který tři dny leží na pláži. Podobně to je s dalšími příměry. Když už je používat (tedy ty notoricky známé, třeba ten s mlýnkem na maso), tak s rozmyslem. Jistě, je to "jenom" fantasy, nicméně nikde není psáno, že by mělo kopírovat všechny běžné obezličky. S příběhem celkem pracovat umíš, atmosféru dokážeš v základní linii udržet. Chce to jen nepolevovat, psát a přemýšlet i nad tím, jak text působí na čtenáře.


ze dne 23.05.2010, 9:21:00
Liam S. Azai: Ahoj, děkuji za komentář a zhodnocení. Odstavce - Tyjo, máš pravdu, tak je to vážně lepší. Za tohle moc děkuji, ve výsledku to působí tak o 200 % lépe. Příště strukturu daleko více rozmyslím ;) Silueta - Aha, tak to mě opravdu nenapadlo, příště budu vybírat slova jasněji. Temnota - Dřív sem si toho nevšiml, ale teď když to čtu tak mě to "bouchlo" :) Máš pravdu.