|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Neocortext28 ::
| Hu: |
| |
|
|
Je mi poněkud trapně, oznámím-li znaveným posluchačům, že jedinou možností záchrany je někam zapadnout jako to dělávaji mechanické zoubky ve vnitřních ústrojích zámků, jejichž potměšilost byla v předešlém odstavci zevrubně popsána. Ze záběru jsem zmizel buď pádem kamsi mezi Bezejmenné (tudíž vstříc anonymnímu osudu – odsoudil bych tak tuto knihu ke ztrátě identity: neměla by název ani jméno autora, nepatřila by nikomu, tedy ani čtenářům), nebo bych zastihl dveře nepřipravené, nekladoucí odpor, vítající, a vstoupil do tmy aniž by kdekdo z persekutorů zpozoroval a čichem dekódoval, že jsem zanechal svou poslední pachovou stopu tamatam v téaté ulici pod tímatím oknem. Tak či onak, ocitl jsem se ve zdánlivém bezpečí náhodného clusteru stěn, nároží, balkonů, střech, zárubní, futer, prahů a dejme tomu sklepních prostor, což je nicméně ten druh místa, který mi byl doporučen jako jeskyně pokladů, dimenze, jejíž nitro se otevírá vždy v předem určený čas, bez ohledu na etické nastavení nálezce. A tak jsem poznal, že dům mě přijal do své temnoty silou náhody, přestože doba otevírání hlubin je přísně stanovena něčím prastarým, ne dušičkou jednoho konkrétního místa, ale duchem všehodění, božské abstrakce. Byl jsem před tím spásným vchodem v tu požehnanou vteřinu: nyní však vzpomínám na mýtus nenávratu, totiž že se za mnou zavřel svět nadobro, zůstanu tu dokud nezešednu božstvím nebo nenastane čas otevírání sklepů. Kdy tak bude, to nejsem schopen vypočítat. Hlava analyzuje každou novou sekundu vždy pod jiným úhlem než předešle uplynulé, tudíž je vnímání času dekomponováno, neboli: časozmatení. Kdysi jsem si zakázal nosit s sebou hodinky, buzolu, kalendář: atributy toho, kdo se ztrácí v čase a skrz temporální vazby se světem i sám v sobě. Nevyberu si: jsem nucen podstoupit tuto nečasovost, vzpomenout na to, jak jsem odtajňoval plány Města plánuje útěk, útok nebo obojí: každý dům se vyznačuje rozsáhlým podzemím, existuje teorie, že leckteří nájemníci jsou napojeni na podzemní teroristickou skupinu Bezejmenných, ale racionální složka mysli říká, že nejde o nic jiného než o pověsti, a tak má pionýrská esence dostává rozhodující impuls: hurá, jde se špeluňkovat, ale bez helmy či lucerny!
Víme to. Dům se skládá z cihel, ty tvoří zdi a oporu celé stavby, vlastně to je exoskelet chránící zranitelný obsah, ale o něm není tento odstavec, možná předchozí nebo následující, ne však momentálně čtený. Je potřeba se vrátit o několik jednotek zpátky. Cihly. To nás zajímá, celý život nás fascinuje jediné: cihly. Z čeho se pálí, jak se mohou přeskupovat, na jakých prostředcích je dopravujeme na stavební parcely, abychom mohli strukturovat, kterak se s nimi mazlíme v rukou před tím než je vystavíme procesu zvětrávání, dáváme jim jména, i když je poté, co dům postavíme, zapomeneme. Třeba je jméno to, co má být nevzpomenuto. Co ale vymazat nelze, je ta jediná, která unikla našemu syndromu šednutí jmen: ta teď civí ven, vyhřezlá z omítky, z jednoho domu v jednom skutečném, natruc vybájeném Městě. Má výhled na celou ulici: křižuje se na čtyři strany, neubráníme se představě růžice – severojihozápadovýchod: kam se otáčí korouhvička nad našimi pomyslnými hlavami? Nad tou jedinou, nezapomenutelnou slepeninou hliněných krystalků? Jihojihovýchod, tudytudytam, anoanoano. Směrem ke kráčející: její pohlaví lze snadno odhalit, jde zpříma, skoro se zdá, že hlava mírně předkloněná, ale v té větrné chvíli, kdy se nečervený kohoutek na střeše rozpačitě roztáčí kdovíkam, není nic jisté. Jen jako pálený kvádr vnímáme vypoulené ne ještě oči, ale břicho procházející, už to je na vypadnutí, našimi póry, jimiž jsme zvyklí vdechovat vlhkost, jsme jedna duše s kopáním nožkou do rytmu, něžné ducyduc do děložní stěny – jaké asi jsou její cihly? Mohou to být naše sestry? Vidíme se navzájem, když březí spěchá podél zdí, přidržujíc se ob minutu lamp? To už asi nezjistíme, náš způsob ohmatávání světa se liší od toho jejich. Poslední, co se vkrade mezi spáry pod námi, je záblesk něčeho božského: malta a její prapodstata, něco, co udržuje absolutní tvar v pohotovosti před bourací koulí, bez kloubů není kostra ani pohyb, cement a písek a jejich možné součty jsou vůle Boha k soudržnosti celku světa – zdalipak i taková vetřelkyně podléhá erozi?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
