» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2074334

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Černá díra- kapitola 2 ::

Tesss	publikováno: 21.05.2010, 13:47


	Odhalení Celou noc jsem nezamhouřila oka. Stále jsem na to musela myslet. Co všechno se mohlo stát? Už, už jsem byla skoro v polospánku, když mě sestřičky vzbudily svým hlasitým smíchem.V tu chvíli bych vraždila. Spánek pro mě znamenalo vysvobození, ale zmatený mozek a ruch v sesterně mi to nedopřáli. Ucítila jsem něčí dotyk a nějaký studený předmět v podpaží. Otevřela jsem oči.Bylo už ráno a sestra, dnes již jiná, mi dávala teploměr. Proč? Proč mě nenechali spát? Když jsem pomyslela, co mě dnes čeká, chtělo se mi zase spát nebo upadnout znovu do komatu. Bylo by to zřejmě lepší, než čekat, co strašného se dozvím. „Dobré ráno,“ pozdravila mě velmi milá a mladá sestra. „Dnes tě navštíví psycholožka a připraví tě na návrat do reality.“ Reality? Proboha, co je vůbec za den...a za rok? Nemám vůbec pojem o čase. Z doby, co si pamatuju jsem byla v prváku, tudíž rok 2010. „Kolikátého je?“ zeptala jsem se sestřičky.. „On ti to nikdo ještě neřekl?“ divila se setřička. „Ne..neřekli mi vůbec nic.“ O tom, co mi včera pověděla sestra jsem radši pomlčela. „Je 14.března.“ „Fajn..a který rok?“ „2012.“ Ne, ne, ne, ne. Rok 2012? Bože, já za rok maturuju, nebo spíš za 2 roky? Byla jsem půl roku mimo....asi těžko mě propustí do posledního ročníku. Propadnu. Určitě propadnu. Bude dlouho trvat než se dám dohromady. „A jsem dělala rok předtím? Pamatuju si jen konec prváku, tudíž rok 2010,“ ptala jsem se nechápavě. „Ztratila jsi paměť. Nebude to dlouho trvat. Brzy si vše vybavíš,“ uklidňovala mě sestřička. Brzo? Jak brzo? Co vše si vybavím? Potřebovala jsem si promluvit s někým známým- s rodiči nebo kamarády. Moment, co to ten doktor říkal: Nejsem si jistý, že o ni projeví zájem po tom, co jim udělala. Co jsem jim udělala? To jim tak vadilo, jak jsem se zřídila? A co ten kluk? Tak já mám nejspíš kluka a ani o něm nic nevím. Ten bude určitě vědět vše, co se stalo. Potřebuju s ním mluvit. „Sestři? Setro!“ volala jsem nedočkavě na tu milou sestřičku. Musela jsem o něm něco vědět. „Ano? Co se děje?“ „Prý za mnou chodí nějaký kluk. Nevíte o něm něco?“ „Ano, každý týden aspoň jednou se tu objeví a přinese květiny. Pořád se na tebe vyptává, ale není z rodiny, tudíž mu nic říkat o tvém stavu nesmíme. Ale dost mu na tobě záleží, víc než tvojí rodině,“ řekla mi sestra,“ řekla mi setra. „A nevíte, jak se jmenuje?“ „To opravdu nevím, ale uvidíš, určitě se zase brzy staví.“ Byla jsem na toho kluka dost zvědavá. Byl to fakt divný pocit mít kluka a nevědět, jaký je. Do dveří vstoupil nějaký kluk v modrém. Asi učeň, pomyslela jsem si. Mohlo mu být možná tolik, co mně. V ruce měl tác s rohlíkem a uculoval se na mě svým bílým chrupem. „Nesu ti snídani,“ řekl a položil mi tác na postel. Super, a jak mám jíst, když mám ochrnuté ruce? „Prý máš ještě ztuhlé ruce, tím ležením, tak tě mám nakrmit.“ Neubránila jsem se úsměvu. Vlastně od té doby, co jsem se probrala, jsem se asi jednou neusmála. Představa, že mě tenhle praktikant bude krmit, mě fakt pobavila. „Tak co, jak se ti daří?“ zeptal se mě. „Blbě,“ odpověděla jsem pravdivě. Velmi stupidní otázka. Jak by mi asi tak mohlo být?! „A co se ti stalo?“ pokračoval. Neměl by to spíš vědět on, než já? „Nevím. Všichni mi to tu zatajují. Nevím vůbec nic.“ „Proč?“ ptal se nechápavě. „Chceš to zjistit? Myslím, že pacientům by se nemělo nic zatajovat.“ Začal mi tím být velmi sympatický. Aspoň někdo, kdo mě chápe. „Nechtějí mě tím teď obtěžovat. Měla by mi to nějak taktně říct dnes psycholožka.“ „Psycholožka? Pch...a není jedno od koho se to dozvíš,“ odfrkl si a vložil mi kousek rohlíku do úst. „Chceš, abych se ti podíval do papírů?“ mrkl na mě a využil situace, kdy nebyl nikdo v sesterně. „Moment..jak se jmenuješ?“ „Šarlota Smýkalová.“ „Dobře, podívám se.“ Ten mladý bratr mi byl stále víc a víc sympatičtější. Trochu mi někoho připomínal, ale nevěděla jsem koho. Měl tmavě vlasy, krásné hnědé a velké oči a vypracovanou postavu. Podívala jsem se na něho přes skleněné sklo v sesterně. Díval se do nějakých papírů, překvapeně zvedl obočí a hleděl na ně ústy otevřených dokořán. Chvíli na to civěl bez hnutí a potom se ke mně vrátil. „Co ses dočetl?“ Srdce mi div nevyskočilo.Bála jsem se. Co ho asi tak zaskočilo? „Abych ti pravdu řekl, tak mi běhá mráz po zádech. Nevím , jestli tě tím mám zatěžovat.“ „Teď mě spíš zatěžuje, že nic nevím. Prosím, musím to vědět,“ naléhala jsem na něj. „Málem jsi zemřela,“ koktal ze sebe. „Ale co tomu předcházelo?“ „Byla jsi na drogách. Předávkovala jsi se a pak...,“ nemohl to dopovědět. „Mě někdo zmlátil,“ doplnila jsem ho. „A...potratila jsi,“ řekl tiše. Do očí mi vtrhli slzy. Byla jsem těhotná, zmlácená a zdrogovaná. Zabila jsem své dítě. Jsem zrůda. „Neměl jsem ti to říkat. Rozrušilo tě to. Moc mě to mrzí,“ omlouval se mi. „Ne, v pohodě. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Díky.“ „Nechceš přinést sklenici vody, nebo tak něco?“ zeptal se mě. „Jediné, co bych teď potřebovala je pořádně velký panák.“ „Přinesu ti sklenici vody,“ oznámil mi. „Anebo nemáš aspoň žvýkačku. Už jsem si nějakou tu dobu nečistila zuby.“ Snažila jsem se o milý tón a dokonce jsem ze sebe vyloudila i úsměv, ale ve skutečnosti se mi chtělo křičet. Křičet a utéct daleko od všeho...daleko od své minulosti a začít úplně od začátku. „To nevíš, že žvýkačky na pracoviště nepatří?“ řekl a usmál se mě. „Ale když jsi to ty, tak ti nějakou seženu, když si chvilku počkáš.“ „To by jsi byl hodný.“ Zatímco na chvíli odešel, zkoušela jsem si rozhýbat své otupělé svaly. Už mě nebavilo ležet pořád na stejném místě. Dost mě ta bezmoc štvala. Chtěla jsem se poškrábat na noze, ale nešlo to. Nemohla jsem nic. Chtělo se mi z toho znovu brečet. Pokusila jsem se pohnout palcem u nohy. Tak důkladně jsem se na to soustředila, až se mi to nakonec podařilo. Měla jsem z toho ohromnou radost. Vzhůru na další části těla. Nepotřebuji žádného lékaře, zvládnu to sama! Náhle mě vyrušil ten milý bratr se žvýkačkou. „Koupil jsem ti Orbit- extra white. Může být?“ zeptal se mě. „Jasně, moc ti děkuju. Kolik jsem ti dlužná?“ „Nic. Ber to jako malou pozornost ode mě, pro velmi pochroumanou a ochrnutou pacientku.“ Po těch slovech jsem se neudržela a propukla jsem v pláč. Už to ve mně bylo příliš dlouho. „Ježiš promiň, jestli jsem řekl něco špatného. Strašně se omlouvám. Vůbec jsem tě neměl něčím takovým zatěžovat. Neboj zachvíli budeš zdravá jako rybička. S tím dítětem je mi to strašně líto. Vsadím se, že ten hajzl, co tě zmlátil, sedí,“ snažil se mě utěšit. „Ne, ne, určitě za ten potrat můžu já. Přece jsem se zdrogovala, ne? Tahle skutečnost pro mě byla stále záhadou. Drogy jsem odjakživa odsuzovala. Nechápala jsem, jak se to vůbec mohlo stát. „No tak...už nebreč. Chceš ještě ten rohlík..nebo tu žvýkačku?“ „Rohlík.“ odpověděla jsem. Měla jsem strašný hlad. Mé tělo bylo slabé..potřebovala jsem jíst. „Za chvíli má přijít nějaký lékař na tvoje rehabilitační cvičení. Nerad bych tě znovu krmil,“ zasmál se. „Ha ha. Neboj nebude to trvat dlouho. Už dělám pokroky. Dívej!“ řekla jsem a ukázala mu, jak už dokážu hýbat prsty na nohou. Už jsem nebrečela, ale smála jsem se. Zvláštní, jak rychle mi nahodil dobrou náladu. „No vidíš, šikula. Za chvíli můžeš jíst prsty u nohou,“ řekl a rozesmál se. Zvláštní. Jsem s ním ani ne hodinu a náramně si sním rozumím. Velmi pohodový klučina. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se ho. „Josef. Příšerné jméno. Říkej mi Pepa.“ „Fajn, Pepo!.“ „A jak mám říkat tobě, Šarloto?“ zeptal se mě. „Pro kamarády a známé jsem Lotka.“ „Tak Lotko, otevři pusu, poslední kousek rohlíka. Ham.“ Už jsem došla na to, koho mi připomínal. Herce Al Pacina. Nedávno, tedy asi tak před 3 roky, jsem viděla film Kmotr. Vůbec jsem ho nechápala, ale zapomenout na toho herce se nedalo. „Už vím, koho mi připomínáš,“ oznámila jsem mu radostně. „Koho prosímtě?“ Nedopověděla jsem. V tu chvíli do dveří vstoupil muž s dlouhými vlasy, staženými do culíku. „Dobré ráno,“ pozdravil mě. „Jste slečna Šarlota?“ „Ano, jsem.“ „Jsem doktor Mauer a mám mít s tebou nějaké cvičení,“ řekl a přeměřil si mě svýma pronikavě hnědýma očima. „Ano, jistě. Říkali mi o tom. Už bych se konečně chtěla pohnout z místa.“ „Tak abych šel,“ řekl Pepa. „Zatím Lotko.“ Achjo, zrovna teď, když jsem si sním tak začala rozumět. Tomu se říká „Zákon schválnosti“, který mě provází na každém kroku. „Vy jste brečela,“ všiml si mých uslzených očí. „Ale ne,“ zalhala jsem „to se vám jenom zdá.“ Nemínila jsem se nikomu svěřovat se svými problémy. A taky nepotřebuju, aby mě někdo litoval. „Tak čím vším nemůžete pohnout?“ zeptal se mě. Wow, On mi vykal. Ještě mi nikdo nevykal. Aspoň teda ne v prváku. No jo, vždyť je mi 18. Jsem dospělá. Musím si hold zvykat. „Kromě pstů u nohou a hlavy, ničím.“ „A můžete se otočit?“ „Ne.“ „Zkuste to,“ pobídl mě. Zkoušela jsem to, ale nešlo to. „Trochu vás nadzvednu a vy se pokusíte přetočit na bok.“ Nadzvedl mě, a já jsem se přehoupla na bok. Hurá. Konečně jsem ležela v jiné pozici, než na zádech. Jen tak dál. „A teď se zkuste přetočit na břicho. Pomůžu vám.“ „Máte ztuhlé svaly od toho věčného ležení. Udělám vám masáž.“ Zaradovala jsem se. Masáže jsem milovala.Klidně bych dokázala se nechat masírovat celý den. K tomu pustil radio. Ach jak dlouho jsem neslyšela hudbu. Milovala jsem hudbu. Byla to příjemná relaxace. Cítila jsem, jak se mi uvolňuje každý sval v těle. V radiu hráli samé dobré písničky. Každá ta písnička mi něco připomínala. Jedna moje dětství, druhá školu. Škola...Chtělo se mi zase brečet. Najednou jsem si vzpomněla na své spolužáky a rodinu. Ach, jak mi všichni chyběli. Stýskalo se mi. Kdoví, jak se mají moje nej kámoška Sára s Alicí. Zdalipak na mě nezapomněli. Doufám, že až se dozví, že jsem vzhůru, tak se staví. Potřebuju nějakou podporu a vědět, co je nového. Zachvíli pan Mauer skončil s masáží a cvičil se mnou zvedání ruk a nohou. Šlo to stěží, ale přeci. Měla jsem šílenou radost z mých pokroků. Už jsem se mohla sama překulit na bok. „Tak, to by mohlo pro dnešek stačit. Jsi velmi snaživá. Radost s tebou pracovat. Budu se těšit zítra. Nashledanou.“ „Nashle,“ řekla jsem a zůstala jsem na pokoji sama.


celkové hodnocení autora: 84.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	08.06.2010, 16:41:21

Zdravím! Takže se konečně něco dozvídáme o tom, co se naší hrdince stalo a je jen dobře, žes to na nás nevybalila už v první části, čtenáře je nutné nechávat v nejistotě a pěkně je napínat! ;-) Jinak se v textu objevují tytéž chyby jako v prvním díle. Dílko je celkem čtivé. Znovu jsem se pokusil vypsat nějakou práci těch malých nezbedů, kteří nám autorům poskakují díky naší nepozornosti po klávesách... Práce šotků: -- Celou noc jsem nezamhouřila oka. -- ...nezamhouřila oči... -- ...ale zmatený mozek a ruch v sesterně mi to nedopřáli. -- nedopřál, dal bych tam jednotné číslo, u koncovky s měkkým "i" se jedná spíše o životný rod (zda je mozek živý tvor, by se dalo diskutovat a sesterna je přeci jen místnost) ;-))) -- opět jsou v textu vidět chybějící mezery mezi větami (konci a začátky vět), povídkový text není SMS-ka, abys v něm musela šetřit počtem znaků -- „Ne..neřekli mi vůbec nic.“ -- "Ne, neřekli mi vůbec nic." -- zas jen dvě tečky, ale mohlo by to vypadat i takto: "Ne... neřekli mi vůbec nic." -- Byla jsem půl roku mimo....asi těžko mě propustí do posledního ročníku. -- Byla jsem půl roku mimo? Asi těžko mě propustí do posledního ročníku. (hoooodně teček a intonace na konci vět je trochu... nepřesvědčivá, co takhle otazník na konci první věty?) -- Potřebovala jsem si promluvit s někým známým- s rodiči nebo kamarády. Moment, co to ten doktor říkal: Nejsem si jistý, že o ni projeví zájem po tom, co jim udělala. Co jsem jim udělala? To jim tak vadilo, jak jsem se zřídila? A co ten kluk? -- pomlčka za slůvkem "známým", monolog doktora bych dal také do uvozovek a pozor na odstavce a členění textů (viz vlastní myšlenky, popisy a přímá řeč), všechno je to v jedom chumlu... -- Potřebovala jsem si promluvit s někým známým, s rodiči nebo kamarády. Moment, co to ten doktor říkal? "Nejsem si jistý, že o ni projeví zájem po tom, co jim udělala." Co jsem jim udělala? To jim tak vadilo, jak jsem se tak zřídila? A co ten kluk? -- opět chybějící mezery a jen dvě tečky na mnoha místech textu -- Koupil jsem ti Orbit- extra white. -- ...Orbit - extra white. (prkotina, ale vypadá to lépe) -- „Ne, ne, určitě za ten potrat můžu já. Přece jsem se zdrogovala, ne? -- kdepak jsou uvozovky na konci přímé řeči? Sežral je vlk, nejspíš! Text není puzzle, aby v něm čtenáři hledali víc, než je nutné (např. pointu) -- „Dobré ráno,“ pozdravil mě. „Jste slečna Šarlota?“ ... „Jsem doktor Mauer a mám mít s tebou nějaké cvičení,“ řekl a přeměřil si mě svýma pronikavě hnědýma očima. -- jako by doktor, nebo autorka nevěděla, zda oné slečně tykat, nebo vykat A je to, přelouskáno! Mrknu se ještě na třetí díl... ;-)

Kaileen	25.05.2010, 13:07:31

Ahoj. No nevím, ten zdravotní bratr mi nepřijde příliš uvěřitelná postava. Že by se jen tak hrabal v papírech a pak s klidem vyprávěl o drogách a potratu (dyť se o tom baví jak o počasí, přitom by měl brát ohled na pacientku, ne?) anebo cynicky připomínal někomu jeho bídný zdravotní stav (situace se žvýkačkou zadarmo - ono připomínat ochrnutému, že je ochrnutý, to taky není zrovna citlivé). Pokud už by jednal tak, jak píšeš, rozhodně by volil jiná slova (obzvlášť mladý člověk by v této situaci byl nejistý, vždyť ji nezažívá každý den). Celkově obě ty postavy vyzařují jaksi málo emocí. Dáváš je do slov, takže si to čtenář sice přečte, ale nevcítí se. Jsem si jistá, že pro tebe je tam toho až dost, nicméně ke čtenáři se z toho dostane jenom něco. Snad chápeš; nevím, jak jinak bych to formulovala. Občas ujednou čárky, taky bych se vyhýbala přílišnému opakování slov a na konci ty nejlepší kamarádky - nezapomnělY. Ostatní napsal čuk.

čuk	21.05.2010, 13:46:56

Čte se dobře, sice se vyprávění poněkud vleče a nové informace se oddalují, ale tak to v reálu bývá, takže to berme tak, že chceš vyjádřit dopodrobna pocity hrdinky. Jak dlouho byla hrdinka v kómatu? V prvním díle se mluví o půl roce, tady je více dvouroční posun do budoucna. V kterém roce tedy probíhá děj? Snad se dovíme proč, snad velký časový interval bude mít svou funkci. Ještě trochu nepozorného přečtení po sobě zbylo. slzy vtrhli? rohlík."odpověděla ( má být čárka), objevily se dvě tečky místo tří. sním? Jednou jí v druhém oslovení doktor tykne. hold? zachvíli?