obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Sblížení ::

 autor Trenz publikováno: 15.05.2010, 18:45  
 

Kapitola osmá
Sblížení

Sonya hleděla na Eris a Seana už omrzelo do ní rýpat. Odešel a necelou půl hodinu po něm se zvedl i Andy s tím, že se půjde podívat za Mac. Cirkis byl jediný, kdo z jejich skupiny ještě zůstal.
„Ty nepůjdeš spát?“ zeptala se ho Sonya, aniž by odtrhla zrak od Eris.
„A ty?“
„Až odejde.“
„Nezískáš ji, když na ni budeš civět.“
„Tohle bych čekala spíš od Williamse.“
„Mluvím s tebou jako kamarád s kamarádkou, Sonyo. Jestli chceš Eris získat, najdi jiný způsob než hypnotizování, které očividně nefunguje.“
„Jaký způsob? Jak můžu získat královnu? Ani nevím, jak se stala královnou.“
„Poslyš. Nejsem milovník žen, ale Alan by ti mohl pomoct. Sama sis mohla všimnout, že se na něj ženy lepí.“
„Zeptám se.“
Cirkis se usmál.
„A už jdi spát. Stejně odchází,“ kývl hlavou k Eris, která se zvedla a odcházela v doprovodu svých dvou strážkyň.
„V kolik bude Alan vzhůru?“
Cirkis se zasmál.
„Znáš ho. Nejspíš se svítáním.“
„Budu na něj čekat.“
„Řeknu mu to, jestli bude vzhůru,“ poté Cirkis odešel. Sonya vrhla poslední pohled za odcházející Eris a odebrala se do pokoje, který sdílela s Lily. Překvapilo ji, že tam ještě není, ale nejspíš dosud pomáhala Mac s vévodou.

Andy zašel do sálu, kde se věnovali raněným. Většina raněných byly ženy a ošetřovali je muži. Andyho to na malý okamžik zarazilo, ale brzy očima vyhledal Mac a vydal se k ní. Vypadala unaveně.
„Vůbec ses na hostině neukázala.“
„Není na tom dobře. Musela jsem s ním zůstat.“
„Jsou tu i jiní, co by se o něj jistě dobře postarali.“
„Je to můj pacient, Andy.“
„Určitě jsi pro něj udělala maximum, Mac. Pojď spát.“
„Ne. Musím na něj dohlédnout. Já jsem mu zašila ránu, aniž bych zjistila, jestli má zraněný orgán. Musím tu být, kdyby se mu přitížilo.“
„Udělalas všechno, co bylo ve tvých silách. Tady nejsi v nemocnici a ani tam se nedají konat zázraky, ale pochybuju, že mu bude líp, když tu budeš.“
„Chci mít jistotu, že o něj bude dobře postaráno. Oni se starají o své ženy, ale kde mám jistotu, že vévodu nenechají umřít? Ty bojovnice ho ušetřily jen kvůli Lily a ta tu teď není.“
„Karu ti to nevrátí,“ řekl tiše Andy a Mac zvedla hlavu, aby se na něj podívala.
„Nedělám to kvůli Kaře. Už jsem se s její smrtí smířila.“
„Ne, nesmířila. Kdyby ano, vrátila by ses k chirurgii.“
„Andy, prosím.“
„Musíš jít dál, Mac. Vím, jaké to je někoho ztratit.“
„Ale nevíš, jaké to je někoho zabít!“ rozzlobila se Mac.
„Mac,“ začal smířlivě Andy, ale Mac ho nenechala domluvit.
„Myslím, že bys už měl jít.“
„Mac.“
„Jdi, Andy.“
„Nemyslel jsem to tak.“
„Jdi.“
Chtěl ještě něco říct, ale nakonec to vzdal a odešel.

Lily čekala v soukromé komnatě Eris a její nervozita stoupala. Měla o Eris zlé sny a bála se jí. Dveře se rozrazily a dovnitř vešla jedna strážkyně, následována Eris a za Eris šla její druhá strážkyně. Eris se zastavila a chladně si Lily prohlédla od hlavy k patě a nazpátek.
„Nechte nás!“ přikázala jim.
„Jsi si jistá, paní?“
„Jděte!“
Uposlechly, i když nerady. Eris si Lily ještě chvíli prohlížela a pak se na ni usmála. Lily to překvapilo.
„Posaď se,“ vyzvala ji Eris a v jejím hlase nebyla ani stopa po nepřátelském tónu. Lily se posadila do křesla, na které Eris ukázala. Eris odložila korunu na stůl a posadila se na postel naproti Lily.
„Jsi zvláštní dívka, Lily,“ usmála se na Lily a tím ji zmátla úplně. Její sny byly o chladné královně bez slitování a bez kousku citu a žena před ní k ní hovořila milým a přátelským tónem. Jako by čekala, až její strážkyně odejdou a ona se mohla stát přátelským stvořením.
„Já to nechápu. Tvé chování a vystupování…“ Lily nevěděla, co říct.
„Jen předstírání. Ve skutečnosti nejsem tak špatná, jak se jevím.“
„Ale mé sny…“
„Tvé sny ti ukazují přesně to, co jsem chtěla, aby ti ukazovaly.“
„Tomu nerozumím,“ Lily se stávala víc a víc zmatenější.
„Jsem královna Květinových dětí. Nejen, že dokážu ovládat vše, co je spojené s přírodou, ale také dokážu manipulovat se sny.“
„Ale proč?“
„Protože nikdo nesmí vědět, že si na naše přátele pamatuju.“
„Proč?“
„Jsem královna. Nesmím se nechat ničím rozptylovat.“
„Ale Sonya tě miluje.“
„A já miluju ji, ale nemůžu svou lásku dát najevo. Musím vést národ a ne se rozptylovat.“
Lily nic neřekla.
„Nesmíš to Sonye říct. Nikomu to nesmíš říct. Bude to tajemství dvou královen, ano?“
„Já nejsem královna.“
„Ale budeš.“
„Nejsem o tom přesvědčena.“
Eris natáhla ruku a dotkla se Liliina přívěšku. Lily se odtáhla.
„Ne. Tohle mě nečiní královnou. Možná tím získám jen nárok na trůn, ale jsem jen vyděšená holka, co se ocitla ve špatný čas na špatném místě.“
„Bylas vybrána!“
„Zničilo mi to život!“ vybuchla Lily a vyskočila na nohy.
„Lily…“
„Od mých pěti let mám noční můry! Čím jsem byla starší, tím víc se zhoršovaly! Byla jsem nebezpečná sobě i ostatním a v jedenácti mě zavřeli na kliniku! Žádní rodiče, žádní přátelé a absolutně žádný život! Jedenáct let jsem žila zavřená za zdmi ústavu a nepoznala jsem, co je to vyjít si ven do kina, pobavit se na diskotéce nebo mít kluka! A na učení jsem měla soukromou učitelku! Cpali mě prášky, abych byla klidná a nikdo nevěděl, odkud se mé noční můry berou a pak přijdu sem a najednou mám být královna?! Jak můžu být královna země, kterou nenávidím?!“ křičela Lily a hrudník se jí zvedal do výšky, jak dýchala rychle a rozhněvaně.
Eris se na Lily soucitně dívala.
„Nikoho nenapadlo, že ti to způsobí takové problémy,“ promluvila pak tiše s omluvným tónem v hlase.
„Nemyslím si, že by to vůbec někoho zajímalo!“ odsekla jí Lily. Byla opravdu rozzlobená. Říkali jí, že má být královnou a nikdo se jí neptal na její pocity. Nikoho nezajímalo, že je jen mladá vyděšená žena, která nikdy nežila svůj vlastní život, a najednou jí řekli, že má vládnout celé zemi jiného světa, když nepoznala ani ten svůj vlastní.

Mac otřela vévodovi čelo a převázala mu ránu. Nekrvácel, což bylo dobré znamení a horečka též ustoupila. Nejspíš neměl vnitřní krvácení. To už by pravděpodobně i umřel. Litovala včerejší hádky s Andym. Milovala ho a nikdy se nehádali. Až doteď.
„Možná je to tou zemí. Možná nás nutí říkat věci, které nechceme,“ pomyslela si, ale pak potřásla hlavou. Ne. S Karou by nejspíš Andy přišel, ať by byli kdekoliv. Občas si říkala, jestli udělala správně, když mu to řekla, ale byl to její manžel. Měl právo vědět o její temné minulosti. Stejně tak on jí vyprávěl o Istrii.
Vévodovi se zachvěla víčka a pomalu otevřel oči.
„Kde to jsem?“ zachraptěl. Mac mu dala napít.
„Pij pomalu,“ vybídla ho, když viděla, jak se snaží hltat.
„Jsi u Květinových dětí. Zranily tě, ale byls ušetřen a teď musíš odpočívat, aby ses uzdravil.“
„Kdo jsi?“
„Jmenuje se Mac a ty?“
„Maxmilián.“
„Tak Maxi, nevadí, když ti tak budu říkat. Musíš ležet a hodně odpočívat. Donesu ti něco k jídlu tak se nehýbej, ano?“
Vévoda jen přikývl. Byl ještě příliš unavený. Zavřel oči a vybavil si, jak mág přinesl jeho dceru.
„To ti cizinci,“ říkal.
Vydal se je pronásledovat a počkal, až vyrazí od Lugha. Kdo mohl tušit, že jsou tak blízko Květinovým dětem? Zlobil se na sebe. Jeho nerozvážnost stála jeho lidi život. Zarazil se. Ta žena. Nezdála se mu? Chtěl je zabít a ona mu pomáhala. Dokonce zachránila jeho život.
Otevřel oči a viděl ji přicházet.
„Můžeš se posadit?“ zeptala se.
Vévoda se vytáhl do sedu a opřel zády o zeď. Vyčerpalo ho to.
„Najez se, ale pomalu,“ vyzvala ho.
Díval se na to jídlo nedůvěřivě.
„Nevěříš mi. Chápu.“
Posadila se kousek od něj, nohy složila do tureckého sedu, utrhla si kousek chleba a začala jíst.
„Pokud se neplánuju otrávit a věř mi, že netrpím sebevražednými sklony, jídlo je v pořádku. A voda taky,“ a aby dodala na váze svým slovům, napila se.
„A kdybych chtěla, abys byl mrtvý, určitě bych tě nezachraňovala a neprobděla u tebe celou noc, čímž jsem narušila poklidnost svého manželství tak projev trochu vděku a najez se.“
Vévoda se malinko pousmál. Ta žena se mu líbila. Vzal chleba a kousek si ulomil.
„Dobrou chuť,“ popřála mu Mac s úsměvem na rtech. Vévoda vložil kousek chleba do úst, ale nesoustředil se na jídlo. Jen na její tvář.

Cirkise probudilo klepání na dveře. Podíval se na protější postel. Alan už byl pryč, takže to bylo na něm, aby vstal a šel otevřít. Za dveřmi stála Sonya.
„Jsi tu brzo,“ zívl.
„Jak jsi mi radil.“
„I tak je pozdě.“
„Říkals, že se probouzí se svítáním a svítalo před chvíli. Nemohl stihnout tak rychle se připravit.“
„Nejspíš odešel ještě dřív,“ znovu zívl.
„Určitě ho najdeš na cvičišti,“ řekl, než se stačila zeptat a pak zavřel dveře.
Sonya se vydala na nádvoří, kde narazila na Meranis.
„Existuje místo, kde nejsi?“
„Královniny komnaty. Hledáš něco nebo snad někoho?“
„Svého přítele. Jmenuje se Alan.“
„Ten bojovník? Měla jsem tu čest si s ním zatrénovat. Jestliže jste všichni stejně dobří jako on, má tvá královna šanci na přežití a dosažení trůnu. Cvičiště je tamtím směrem,“ ukázala před sebe.
Sonya kývla na znamení díku a vydala se tam.
Našla ho, jak od pasu nahoru nahý cvičí s mečem a ženy ho se zájmem pozorují. Některé proto, že si Alan i ve věku čtyřiapadesáti let udržoval pružnou a svalnatou postavu a některé proto, aby obdivovaly jeho styl boje.
Dokončil sestavu a podíval se na Sonyu.
„Vypadáš unaveně. Spala jsi?“
„Pár hodin.“
Alan přikývl.
„Můžeme si promluvit? V soukromí?“ dodala, když se znovu podívala na zástup žen. Alan odložil meč na stůl a natáhl na sebe plátěnou košili.
„Půjdeme tudy,“ vybídl ji Alan a zavedl ji do zahrad.
„Vidím, že už to tu máš zmapované, Alane.“
„Vstával jsem brzo.“
„To muselo být hodně brzo.“
„Šel jsem brzo spát.“
Dál se procházeli mlčky.
„Co pro tebe můžu udělat, Sonyo?“ zeptal se Alan, když se Sonya k ničemu neměla.
„Potřebuju pomoc.“
„Evidentně.“
„Cirkis řekl, že bys mi mohl pomoct.“
„Jen tehdy, pokud mi řekneš, v čem bych ti mohl být nápomocný.“
Sonya se zastavila, Alan také a podíval se na ni.
„Jak si mám získat Eris?“
„Ty jsi žena. Měla bys to vědět líp, než já.“
„Ale ty znáš ženy velmi dobře. Já umím ženy svádět, ale nikdy jsem nepotřebovala získat žádné srdce. Nikdy jsem tolik nemilovala. Tolik netoužila.“
Alan několik vteřin studoval její obličej. Pak řekl:“ Musíš jí zaimponovat něčím, co je pro ni opravdu důležité.“
„A to jest?“
„Cos viděla na cvičišti?“
„Jak se trénuješ.“
Alan se pousmál.
„A cos viděla dál?“
„Ženy, co na tebe civěly.“
„Tyhle ženy milují boj. Ukaž, že jsi bojovnice a získáš královninu náklonnost.“
„Nechci náklonnost. Chci lásku!“
„Srdce ženy dobudeš jen s trpělivostí, Sonyo. Obzvlášť, pokud je to srdce královny.“
Sonya nad jeho slovy přemýšlela.
„Umím bojovat, avšak ne tak dobře jako Květinové ženy.“
Alan mlčel a čekal, s čím přijde.
„Vím ale, že ty bojuješ stejně dobře jako ony, ne-li líp než ony, a tak tě žádám, abys mě naučil bojovat, abych byla stejně dobrá jako ty.“
„Pomůžu ti,“ řekl po chvilce.
„Kdy chceš začít?“
„Můžeme klidně hned.“
Alan přikývl.
„Vraťme se tedy na cvičiště.“

Sean se probudil, když slunce doputovalo do poloviny své cesty na oblohu. Pohlédl na Ricka. Ještě spal, což bylo podivné, protože Rick vždycky vstával dřív, než on a měl pro něj nachystanou snídani. Občas se stávalo, že u něj přespával, když si udělali pánskou jízdu s velmi kvalitní a drahou whiskey a povídali si o všem možném. Hlavně Sean povídal a Rick mu naslouchal.
Zadíval se na něj pečlivě. Byl bledý a potil se. Svraštil čelo.
„Ricku?“ zavolal na něj.
„Ricku!“ zavolal hlasitěji. Stále bez odezvy.
„Ricku!“ vstal, přešel k němu a zatřásl s ním.
Rick malátně otevřel oči.
„Seane,“ zachraptěl.
„Zůstaň v posteli. Někoho seženu,“ Rick v Seanově hlase zřetelně slyšel strach.
„Klid, Seane. Jen na mě něco vlezlo. Už je to pryč. Vidíš. Proto jsem tak mokrý. Přes noc jsem se vypotil.
„Určitě? Radši bych zašel pro někoho, kdo by tě prohlédl.“
„Seane. Tady nejsi v Londýně. Nemůžeš si tady zaplatit nejlepší doktora ve městě.“
Sean stiskl rty, nicméně musel dát Rickovi za pravdu.
„Budeš vážně v pohodě?“
„Jasně,“ usmál se Rick slabě.
„Vodou bych nicméně neopovrhl.“
„Dojdu pro ni.“
Sean odešel a Rick se unaveně posadil a shodil nohy dolů na zem. V noci měl vysokou horečku a byl rád, že do rána odezněla, ale Sean začínal mít podezření. Věděl, že mu to jednou bude muset říct, ale stále se necítil připravený.
„Jak je to vážné?“ ozvalo se ode dveří. Vzhlédl. Stál tam Andy.
„Jen nachlazení.“
„Jsem doktor, Ricku.“
„Psycholog.“
„Ale mám i přátelé zabývajíc se jiným odvětvím medicíny. Například nevyléčitelnými nemocemi jako je Aids.“
„Hloupost.“
„Už delší dobu tě pozoruju. Poznám ty příznaky. Co jsme tady, zhubl jsi alespoň pět kilo a určitě jsi ubyl na váze již předtím, občas máš horečky, a kdybych se zeptal Seana, jsem si jistý, že by mi řekl, že jsi nějakou dobu trpěl horečkami takřka měsíc nepřetržitě, i když nejspíš jsi to před ním tajil, jinak by to už dávno věděl a tvůj kašel. Nevykašláváš náhodou krev?“
Rick neodpověděl.
„Nikomu to neřeknu. Slibuju.“
„Zavři dveře, prosím.“
Andy zavřel a Rick schoval hlavu do dlaní.
„Jak dlouho?“
„Bude to přes dva roky.“
„Proč jsi to Seanovi neřekl?“
„Nemohl jsem,“ polkl a dodal: „Pořád nemůžu. Jsem jeho jediný přítel.“
„Jednou to zjistí, pokud dřív neumřeš, což se může stát rychle. Pochybuju, že tu bereš léky, které by mohly proces zpomalit, což?“
Rick zavrtěl hlavou a Andy si povzdechl.
„Musí to být těžké a já si nedovedu představit jak, ale řekni to Seanovi. Uleví se tobě a on se bude moct připravit.“
„Připravit na co? Na smrt přítele? Na to jde připravit?“
„Lepší, než když to budou vědět všichni kolem, a on jediný ne.“
„Všichni to nevědí a slíbils, že to nikomu neřekneš.“
„Časem si toho všimnou. Musí, pokud nejsou zaslepeni sami sebou jako Sean.“
„Ale já to nedokážu. Nedokážu se postavit jeho výčitkám.“
„To nechám na tobě, Ricku, avšak myslím si, že má právo vědět, že jeho přítel umírá na nevyléčitelnou nemoc a vědět, jak se to stalo.“
Rick neodpověděl a Andy otevřel dveře. Uviděl právě přicházející Seana se sklenicí vody.
„To je pro mě, Seane? Jsi tak hodný.“
„Ani ve snu, Wilkinsone. Copak? Rick chtěl sezení?“
„Tak nějak,“ usmál se záhadně Andy a podíval se na Ricka.
„Popřemýšlej o tom,“ řekl mu a odešel.
„Co chtěl?“ zeptal se Sean Ricka a podal mu sklenici. Rick se napil a pak odpověděl: „Říkal, že bych měl zkusit být heterosexuální. Prý to není tak špatný zážitek. Trochu jsme o tom diskutovali.“
„A výsledek?“
„Myslím, že zůstanu u své orientace,“ usmál se Rick slabě. Pak se na Seana podíval.
„Měl by ses s nimi sblížit, Seane. Stát se jejich přítelem a oni tvými přáteli.“
„A proč bych to dělal? Mám přece tebe.“
„Jo, to máš.“
„Leda bys mi chtěl něco říct.“
„O ničem nevím.“
„Tak nevidím jediný důvod se s nimi přátelit. Jsou mi protivní a stejně pořád nevím, proč tu jsem.“
„Však se toho určitě dočkáš, příteli,“ usmál se Rick, ale v duchu by si nejradši nafackoval. Nenáviděl se za to, že musí lhát do očí svému nejlepšímu příteli.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.05.2010, 22:30:29 Odpovědět 
   Hotovo, přečteno! Líbilo... ;-)
 Ekyelka 15.05.2010, 18:32:01 Odpovědět 
   Zdravím.
Některé dialogy se odvyprávěly samy, do jiných bych ještě trochu rýpla (jako by se stará rejpalka mohla dopustit něčeho jiného, že). Ne však do stavby přímých řečí, to ne - v tomhle ohledu jsou promluvy přizené, občas i přirozeně patetické (protože kdo se z nás čas od času nechová trochu pateticky, aniž si to uvědomí?), jako spíš do koloritu kolem. Náznaky, vyjádřené nepřímou řečí atd.
Ovšem tohle je spíš o gustu čtenářově, než o samotném textu. Zkrátka chvílemi jsem si říkala, že by se to dalo napsat trochu elegantněji. Třeba "promluvila pak tiše s omluvným tónem v hlase" mi před očima sklouzlo do "pronesla tiše, snad na omluvu". Ale tohle je spíš věcí gusta, než jakýkoliv typ chyby.
(Zkrátka si nemohu odpustit těch pár poznámek k jinak čtivému textu, no.)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Pouta války - 2...
Kate3
Nešťastná
Therina
34. kapitola - ...
Miky
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr