|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Zajatci kruhu - 1/3 ::
 Sakora |
publikováno: 15.05.2010, 19:17
|
Pokus o S-F-F :-) nebo, co přesně ta písmena znamenají...
(zkrátka jsem se nechala unést fantazií) |
| |
|
|
Do Baru U všech světů chodili všichni čtyři už odedávna. Prostě od doby, kdy tři mušketýři poznali čtvrtého. Tady nalili každému, i Transformovaným.
Bont se zpravidla halasně dožadoval konopného piva, Lonnie ucucávala brčkem nebesky modrou světélkující tekutinu, Vans soustředěně popíjel hustý extrakt z ječmene a Sera pokaždé zamyšleně ochutnávala něco jiného. Důvod se vždycky našel, vítězství i prohry. Zkrátka pátek večer. Osamělý konec náročného týdne i nadějný začátek nudného víkendu. I když nudného…
„Tak na co?“
„Na Lonnie. Jak jsi ukecávala toho poďobanýho hošana, ať neskáče, že ho ještě čeká tolik krásného,“ řehtal se Bont na celé kolo, „a pak, prej, tak už skoč, loudo, nemám na tebe celej den.“
„Náhodou jsem při skoku předvedla dokonalý Houdyho salto s dvěma vruty. Kluk byl docela těžkej a vsadím se, že si ráno nemyl zuby. Ani poděkoval.“
„Divíš se? Zkazila jsi mu životní plány.“
„Vansi, ty tvý moudra jsou k nezaplacení. Komu jsi dneska ty pocuchal dobrý úmysly?“
„Ty dobrý? Nevzpomínám si. Ti tři drsňáci, co se pokoušeli vyloupit alchymistickou dílnu na nábřeží, se do toho nepočítají, ne?“
„Ty seš číslo,“ kroutil se smíchem Bont hlavou.
„Sero, děje se něco? Tváříš se celý večer jak čarodějka, co jí chcípla kočka.“
„Hele, Lonnie,“ zavrčela Sera a otočila se k ostatním, „nemáte poslední dobou nějaké problémy? Jako s fungováním. Ne? Možná je to jen moje chyba.“
„U mě teda žádný trable. Bez obav. Ještě jsem celej unavenej, jak jsem si včera zaběhnul do Roluta k moři. Počkal jsem si a zachránil po ztroskotání jachty fešnou blondýnu. Byla opravdu vděčná.“
„Že jsem se ptala…“
„Moc se přetěžuješ, čtení myšlenek je na univerzitě nejtěžší předmět. A to její absolventi dosahují jen desetiny tvých schopností.“
„Dík Vansi.“
„Tak tě vyzkouším,“ navrhnul Bont, „na co právě myslím?“
„Ty seš průhlednej jak pára nad hrncem, akorát mi ty jejich obličeje splývají,“ odfrkla Sera.
„Správně. Vidíš, jsi docela v pořádku.“
Ale nebyla. Už druhý den Sera ani po pečlivém koncentrování neslyšela souvislý tok myšlenek, zmohla se jen na záchyt jednotlivých útržků a slov. Přisuzovala svůj stav únavě a syndromu vyhoření. Alibismus. Její schopnost se pomalu ztrácela a zanechávala za sebou opakované silné bolesti hlavy. Je snad nemocná? Umírá? Nikdo neznal odpověď na to, jak může transformace změnit délku života.
Se závistí vzpomínala, jak ji nejdřív možnost číst myšlenky lidí fascinovala.
Ještě později pak spíše vadila. Jako by ji ty osudy ubíjely, stále myslela na někoho jiného, než na sebe.
Naštěstí tehdy poznala Jorůa, mystika a léčitele, který ji pomohl zvládat podivné nadání, aniž by se z toho zbláznila. Třeba by i nyní měl pro ni radu. Ale co když ne? Co když ji zavrhne, když ona nepatří k vyvoleným? Možná je její selhání nakažlivé.
Její přátelé podobné obavy nesdíleli, ale ona se už rozhodla. Musí odtud pryč.
Bont se obvykle se přemisťoval podle potřeby rychlostí kolem sto kilometrů za hodinu. Zatímco cítil proud horoucího vzduchu, očima pokaždé vnímal jen rozmazané šmouhy siluet města.
Zato dnes večer si vychutnával procházku domů. Užíval si chůzi po hrbolatém kamenném dláždění i pohledy kolemjdoucích a pobaveně si všímal maličkostí, které “při práci“ nestihl. Alkohol mu obarvil svět do duhových barev a zájem nočních nabízejících se bludiček dojem ještě vylepšil.
„Ahoj, krasavče, nechceš mě pozvat na drink?“
„Čas drinků už uplynul, s nocí mám jiné plány…“
„Čteš mi myšlenky. Znám jedno malé království, kde z tebe udělám krále.“
„Veď mě, má paní,“ zasmál se Bont.
A to byl jeho poslední smích na poměrně dlouhou dobu.
Ráno se probral v tmavé páchnoucí uličce s rozbitým obličejem, zlomenými žebry a vykloubeným ramenem. Sotva se zvládl postavit, o přemístění nemohlo být ani řeči. Nepoznával okolí a ze včerejší noci si nepamatoval zhola nic. Po chvilce ho bolest znovu ochromila a on upadl do bezvědomí.
„Vansi, hej, to stačí! Vždyť toho mizeru přelomíš vejpůl!“
„Ne, jenom mu zpřerážím všechny hnáty natřikrát. Už nikdy se malý holky ani nedotkne.“
„Po tom, co jsi mu pro vedl s jeho “nádobíčkem“ už ani nebude mít důvod,“ odtušil velitel eskorty Tovar.
Transformovaným nevěřil z principu, ale Vanse potřeboval tak často, že skoro hrozilo, že se z nich stanou přátelé.
Opodál stála ženská postava. Žádná kráska, zhodnotil Tovar v duchu.
Nevšímavě po vojácích přejela pohledem a klidně čekala, až si jí Vans všimne.
„Sero? Stalo se něco?“
„Už skoro nejsem k ničemu, ale to volání jsem slyšela úplně jasně. Nebyla to slova, jen bolest. Něco se děje, Vansi.“
„A možná se mýlíš a Bonta jenom načapal nějaký nedůtklivý manžel.“
„Myslím, že ne.“
„Najdeš ho?“
„Jenom přibližně. Zavolej Lonnie, mám dojem, že je Bont v bezvědomí.“
„Kam jdeš ty?“
„Pro Jarůa, budeme ho potřebovat.“
Lonnie z výšky vypátrala tělo a Vans jej dopravil k sobě domů. Bont se chvílemi probouzel, ale hned zase upadal do neklidného spánku. Ponechali jej v péči léčitele a sesedli se v zadním pokoji.
„Jsou to jen náhody, Sero,“ oponovala černooká dívka.
„Kdyby někdo podnikal novou odvetu proti Transformovaným, Tovar by se o tom zmínil. Je to divný, ale věřím mu.“
„Hlavně, když aspoň vy jste v pořádku,“ odpověděla Sera smířlivě.
„Haló, jste tu? Už jsem s ním skončil,“ vstoupil za nimi Jarů.
„Copak našeho záletníka převálcovalo tentokrát?“
„Viděl bych to na dva až tři magnetické obušky ve zkušených rukách, ale já jen léčím, možná se ve zbraních nevyznám.“
„Nic podivného? Nezvyklého?“
„Ne, Vansi, tady váš přítel vypadá jako kriminálníci po tvém zásahu. Sero, vyprovodíš mě?“
Jarů z duše nesnášel jakékoli násilí.
„Jsi jiná. Co se s tebou děje? Ublížil někdo i tobě?“
„Jsem jen unavená.“
„Teď mi lžeš, viď?“
„Řekni mi, jak poznám, že umírám?“
„Co je to za nesmysly? Cítíš se nemocná? Tvé schopnosti jsou nesmírně náročné na životní energii, na to nezapomeň!“
„Já už skoro žádné schopnosti nemám, tak je to,“ zašeptala zoufale.
„Jak to myslíš?“
„Nedokážu se pořádně koncentrovat, vnímat myšlenky, hlava mi třeští, slyším jen takové výkřiky. Jako by existovala jakási brána a já se přes ni už nemohla dostat.“
„Přijď zítra za mnou, prohlédnu tě. Zkusíme detoxikaci organismu pomocí Tribulus terrestris. Pověděla jsi mi opravdu vše? Nic jiného tě netrápí?“
„Upřímně, mně tyhle problémy bohatě stačí. Už musím, Bont se probudil. Tak zítra.“
Na Bonta byl ubohý pohled, přesto se na něj usmála. Bylo neskonale lehčí pomáhat jinému než sobě. Lonnie zraněného opečovávala, Vans se ho ustaraně vyptával, ale žádné podrobnosti o útoku z něj nedostal.
„Mám signál o sebevrahovi na železničním mostě, nějaká mladá holka, tak vás tady nechám,“ zvedla se Lonnie k odchodu.
„Dávej na sebe pozor.“
„Bez obav, anděli strážnej,“ kývla vesele na Seru a vylétla ze dveří. Doslova.
„Zůstaneš tu s ním? Chci si něco ověřit.“
„Jen běž.“
Sera doprovodila Vanse pohledem. Co jsme komu udělali, že jsme jiní? Vždyť nikdo z nás Transformovaných se své nadání sám nevybral, ne?
Každý si přece vzpomíná, jak po dopadu meteoritu došlo v oblasti k dramatické změně složení ovzduší. Na krátký časový úsek zplodiny zamořily vzduch, vodu i zemi. Účinky byly různorodé. U některých obyvatel se projevily alergické problémy, zemědělcům spad popílku nečekaně zlepšil úrodu a někteří vyvolení ohromeně zjistili, že se mohou vzepřít fyzikálním zákonům.
Bylo to zábavné. Ale po čase se ty samé možnosti stávaly přítěží, ne každý vydržel tlak okolí. Zachraňovat ostatní z povinnosti ztratilo punc výjimečnosti.
„To jsi ty? Seš na tahu nebo sám v průšvihu?“ zvedl Tovar tázavě obočí.
Vans jen mávl rukou a ztěžka dosedl za stůl v putyce, kde se po službě zdržovali všichni členové městských eskort.
„A jsem? Kdybys věděl o novém spiknutí, tak bys mi to řekl, že jo.“
„Ale no tak, každému není vaše odlišnost po chuti, to přece není žádné tajemství.“
„Jsme lidi, ne? Platí pro nás stejné svobody i zákony!“
„Až na ty fyzikální…“
„Hnutí Puristů nás už neloví a vládce nám vydal bezpečnostní dekret, co jeden z nás zachránil Šestému syna. Upřímně, činnost už nás provozuje jen hrstka. Tak k čemu nějaký odpor?“
„Na rovinu, o ničem reálném nevím. Jenom se šušká, že syn Nejvyššího se po záchraně změnil. Tak možná odtud vítr fouká.“
„To je hovadina! Bo-... teda jeden z nás ho vylovil z moře, když se mladík topil, nic víc, nic míň. Záchranáři Šestého tam přijeli až deset minut po, to už by kluk dávno…“
„Nic nevím, jasný? A Vansi, postarám se, aby tobě nikdo neublížil.“
Chvíli bylo u stolu zamyšlené ticho, ale pak oba vybuchli nakažlivým smíchem, jako by Tovar řekl kdovíjaký vtip.
Sera se úporně snažila zachytit Bontovy myšlenky, doufala, že v nich najde poznatek vedoucí k odhalení útočníků. Ale vše překrýval jen trpký pocit selhání. Teda kromě plejády dívčích tváří, která jí díky němu defilovala před očima.
„Jak jste mě našli… neviděli jste tam bludičku? Vrhli se na ni, to si pamatuju. Neodkázal jsem ji zachránit, že jo? Nemohl jsem se pohnout…“
„Přestaň myslet na ženský, sakra!“
„Hledáš mi nějaký důkazy v myšlenkách? Nemám tu zrcadlo, ale tuším, že teď můžu na milostný schůzky zapomenout, co?“
„Můžeš začít dámy omračovat dobrým srdcem.“
„To nikdo neocení,“ Bont se pokusil o úsměv, ale bolest mu rychle zkroutila tvář do šklebu, „teda ne, že bych ho měl.“
„Koukám, že se ti vrací humor.“
„Kecám, abych zapomněl, jak je mi mizerně. Promiň. Kdo mě to obvazoval, že skoro nemůžu dýchat? Vans?“
„Zavolala jsem Jarůa,“ pronesla Sera jako by mimochodem.
No a co, že se ti dva v minulosti neměli v lásce. Pomohl mu, ne? Všichni děláme, co můžeme, obhajovala své rozhodnutí sama před sebou.
Neodpověděl, jen kývnul a zavřel oči. Raději se zkusí vyspat. Ale tu malou ruku ze své raději nepustil.
Lonnie se snesla se zachráněnou dolů obzvlášť ladně. Ze země na ni hleděl dav zvědavců. Někteří zírali s otevřenými ústy, pár jich tleskalo. Vztekající se mladou ženu, oblečenou do černé od hlavy až k patě, předala rovnou do spárů čekajícího léčitele. Takový byl obvyklý postup u záchrany sebevrahů. Před chvíli slečna ronila slzy a teď nadávala jako námořník.
„To si vypiješ, čarodějnice jedna! Postarám se, aby tě zničili!“
„Nahoře jsi vyprávěla jiný příběh,“ odtušila Lonnie nevzrušeně.
„Lžeš,“ křičela dívka a pak se rozplakala, „já se nechci proměnit.“
Lonnie si vyměnila s léčitelem chápavý pohled a rozloučila se. Bont počká, ona se nutně potřebovala napít.
Co to žvanila o nějaké proměně?
V Baru U všech světů se posadila na své oblíbené místo. Než se nadála, stál před ní pohárek s tyrkysově modrým nápojem, ze kterého vystupovaly gejzíry bublinek. A bohužel hned po něm se k ní šinula mokrá postavička.
„Tak kdepak zase hořelo, Shiro?“ zeptala se Lonnie ze slušnosti mladé vodnice.
„Ani se neptej, u mě doma. Já samozřejmě nezaměstnávám žádné čtyřnohé ohňohlásaly, protože je nepotřebuju. Až chytím toho zmetka, co požár založil, utopím ho s kamenem na krku!“
„Přeháníš, ne?“
„Povídám ti, utopím ho! Ještě se mi tam podepsal, hajzlík, prý POMSTA. To nevím za co. Že jsem se jako vykašlala na školu? Že celý dni trávím připojená na snímač tepelných abnormalit? Že se ženu jak tsunami, jakmile nějaký dědula jen zapálí listí na zahrádce, a nutím vodu ze všech pozemských zdrojů, aby stála v pohotovosti a zasáhla, když se z prkotiny stane požár? Mám já to zapotřebí?“
„Na vodnici vedeš hodně plamenný řeči,“ zlehčovala vyprávění Lonnie.
„A ještě do toho mi sem chodí teď kontroly. Chápeš to? Kontroly! Abych si prý lépe vedla evidenci zásahů.“
„Aha, mívám občas nějakou úřední magnetickou obálku na dveřích. Jenže jak “letím“ domů, tlak vzduchu ji obvykle odfoukne. Tak oni nás chtějí kontrolovat. Ten Šestý je hroznej byrokrat. Jeden by řekl, že když mu někdo z Transformovaných zachrání dědice, bude nás Nejvyšší samou vděčností hýčkat, a on by na nás nejraději dohlížel.“
„Co když se to zvrtne ve sledování? Jako kdysi. Od dozírání a evidence je jen krůček k touze nás ovládat.“
„Nestraš, Shiro. Dáme si spolu radši zelenovodního panáka, co říkáš?“
Lonnie si nechtěla připouštět pochybnosti a starosti.
Milovala létání, se svým minulým životem by neměnila ani za nic. Malá brýlatá baculka, co nikomu nestála za pohled. Zato nyní! Transformace jí přinesla ostříží zrak, vypracované svaly a úplně každičký při pohledu na ni, jak se snáší z výšky, musel zaklánět hlavu. Splněný sen, ne?
Jarů pomalu kráčel k zadnímu traktu univerzity. Přední části, postavené v moderním futuristickém stylu, právě chrlily studenty na chodník. Z místa hrajícího barvami, smíchem a shonem přecházel do území ticha, vážnosti a chladu. Právě zde leželo skutečné srdce univerzity, prostory pro tajná jednání, uzavřené laboratoře a přijímací pokoje pro léčbu “vyvolených“, včetně panovníka a jeho rodiny.
Narychlo svolaný sněm Řádu léčitelů už začínal.
Šestý vládce vypravil se svými požadavky vyslance. Blaho a bezpečí lidu především, hřímal ten dobrý muž. Jarů byl nucen opakovaně posílit své empatické vnímání, aby neskočil mluvčímu do řeči.
Jsou nároky, které nelze opomenout. Vymýcení násilí, vytvoření harmonické společnosti, vyvážené vztahy mezi lidmi, posílení vzájemné kooperace obyvatel, odstranění nežádoucích elementů.
A jsou nároky Nejvyššího, které žádají zradu a krev.
Vans se cestou zpět neflákal. Stačil rozehnat dvě rvačky tím, že jejich aktérům otloukl hlavy o sebe. Dva metry nad zemí. Na rohu srovnal havárii tří řidičů autoletů. Stroje odtlačil ze silnice, rozhádané muže pečlivě mířenými ranami posadil do koruny nedaleko rostoucí stoletého stromu.
Oprášil si ruce, copak nemůže mít jednou trochu klidu?
Seru našel spící na židli s hlavou opřenou o pelest postele. Bont byl vzhůru, ale neodvažoval se pohnout, aby ji nevzbudil.
„Dobrý?“
„Ptáš se na mou společnost nebo zdravotní stav?“
„Musíme si promluvit.“
„To zní blbě…“
„Sero, drahoušku, probuď se, ano?“
Vans ji nečekaně jemně zvedl do náruče. Až pak si uvědomil, že v bytě nemá, kam ji uložit.
„Pusť, ty hromotluku,“ usmála se, „jdu domů.“
Když odešla, v pokoji jako by se setmělo.
„Možná jsme ji neměli nechat odejít.“
„Proč? O čem sis chtěl promluvit?“
„Jak to bylo tenkrát se synem Nejvyššího…“
„Cože? Nekecej, že jsem to každému z vás nevyprávěl aspoň stokrát. Měsíc se po městě nemluvilo o ničem jiném, ne? Co ti nasadil ten Tovar do hlavy?“
„Bonte!“
„Tak po sto prvé, zrovna jsem byl nedaleko, když přišel signál od pobřeží. Kousek od jedný z těch honosných soukromých pláží se topil nějakej kluk. Vlít jsem do vody... jenže, já líp běhám než plavu. Byl jsem docela vděčnej, když se tam zjevila ta vodnice, Shira se jmenuje, a dostala nás oba na břeh. Provedla něco se spodními proudy, či co. Až pak jsem si všiml mladíkova rodového tetování.“
„Nezdál se ti nějak divnej? Jinej? Výjimečnej?“
„Jako kromě toho, že je jediným dědicem Nejvyššího?“
„Prý se po tvém zásahu změnil.“
„Sakra, to se nedivím, málem zemřel, ne? Začal si vážit života? Bojí se vody? Kam tím míříš?“
„Neřvi na mě. Jeden z nás dvou vypadá jak po zásahu demoličního děla a já to rozhodně nejsem. Sám by ses měl starat, co se děje.“
„Ta bludička… něco říkala, kdybych si dokázal vzpomenout.“
„No nic, až začneš myslet na něco jiného než na napůl svlečený nádhery, dej vědět.“
Vanse přešla únava a vyrazil raději zlepšit si náladu ke Všem světům.
Vlastně to měl jednodušší než jeho přátele, schopnosti nadlidské síly nebyly zdaleka tak okaté a provokující. Navíc vzbuzoval přirozený respekt. Ale za strážníka ho nechtěli, ta křivda v něm byla usazená hodně hluboko. Ani Tovar, se svými žádostmi o pomoc, ji nemohl dostatečně zmírnit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
