|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: 7. kapitola - Balíček ::
 Miky |
publikováno: 13.06.2010, 11:40
|
| Písnička použitá v této kapitole je "That don't impress me much - Shania Twain". Pro představu a možné dokresení atmosféry tady je odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=Sdq3k0aFq0w |
| |
|
|
But you've got bein' right down to an art
You think you're a genius, you drive me up the wall
You're a regular original, a know-it-all
Auto projelo ostrou zatáčkou a serpentýnami mířilo dolů k nevelkému městu; Martina si do rytmu hudby poklepávala prsty po volantu a soustředěně sledovala cestu.
„Co Ondra?“ ozvala se a na chvíli pohlédla na Moniku sedící vzadu; Jirka si na místě spolujezdce četl knihu a pohroužený do příběhu nevnímal dění kolem sebe. „Nebylo mu líto, že nejede taky?“
„Spíš bude rád, že má pokoj jen pro sebe a nikdo se na něj nerozčiluje, když mu kolem hlavy najednou proletí míč.“
„Klasika,“ usmála se Martina. „Taky jsem bývala ráda sama doma.“
„Jo, jenže je trochu rozdíl mezi našim bytem a tím, čemu ty říkáš doma. U nás se těžko ztratíš.“
That don't impress me much
So you got the brains but have you got the touch?
Now don't get me wrong, yeah I think you're alright
But that won't keep me warm in the middle of the night
„Člověk si zvykne. I když je pravda, že pro některé lidi byl občas trochu oříšek najít místnost, kterou chtěli.“
Okay, so you're Brad Pitt –
***
Zámecká jídelna zářila jasným světlem vycházejícím z velikého lustru. Zrcadla pověšená mezi okny svítila a kontrastovala s tmou, která zahalila celý zámecký park.
„Já tu zimu tak nemám ráda,“ ozval se Mariin hlas mezi cinkáním příborů. „Strašně brzo se stmívá. Člověk se ráno probudí a hned je večer.“
„Jo, to máš pravdu,“ přitakal její manžel. „Mimochodem, jak to vypadá s tím tvým obrazem? Kdy už mi ho konečně ukážeš?“
„Slíbila jsem, že ti ho ukážu, tak ti ho ukážu. Ale až bude hotový.“
Martina sledovala své rodiče a očima tikala z jednoho na druhého. Vidlička jí jezdila po talíři a zdálo se, že jí na něm jídla snad přibývá.
„Jsem teta,“ ozvala se najednou s úsměvem ve tváři.
„Prosím?“
„Radim a Lenka mají děti, jsou to dvojčata! A jsou tak maličké, je to kluk a holka, ještě nevím, jak se jmenují, ale jsou strašně sladcí… kdybyste je jen viděli, je to prostě… uf, byli tak nádherní! Kdyby mezi námi nebylo to sklo, vzala bych si je do ruky…“
„Martino, jak-“
„Kdybyste je viděli, zamilovali byste si je. Mohli bychom se na ně zajet podívat, co vy na to?“
„Myslel jsem, že jsme se dohodli,“ zamračil se Jan. „Žádné návštěvy, žádné spojitosti, žádné koukání přes sklo. Žádný Radim.“
Martina se zhluboka nadechla a také odložila svůj příbor. Pohlédla na Marii, ta však měla ve tváři výraz, který se plně ztotožňoval s tím Janovým.
„Ty děti ale za nic nemůžou. Jsem jejich teta a vy jejich prarodiče. Každé dítě chce mít babičku a dědečka… vy… vám je to jedno?“
„Ne, Martino, není nám to jedno. Ale člověk se občas… musí přizpůsobit okolnostem, tomu, co se stalo a potlačit určité osobní… pocity a touhy.“
„Oni jednou přijdou. Budou stát tam venku u brány a co jim řeknete? Že je nechcete znát? Dobře, pak to udělejte. Ale já se toho účastnit nebudu. Já jsem teď teta. Taková, která má ráda svou neteř a synovce.“
Martina se zvedla ze židle a vedle talíře hodila ubrousek, který měla na klíně.
„Kam jdeš?“ zvýšil Jan hlas a v jednu chvíli se zdálo, že se neudrží a taky vstane. „Slyšíš? Kam jdeš?!“
Dvoukřídlé dveře do haly se za ní zavřely a manželský pár zůstal osamocený.
Martina pohlédla do krabice, která ležela ne jejím stole. Uvnitř byli nasoukaní dva plyšoví medvídci, jeden modrý a druhý oranžový, a oba měli na břichách veliké srdce. Vložila mezi oba medvídky kus listu
HODNĚ ŠTĚSTÍ DO ŽIVOTA
a krabici zavřela a zabalila do našedlého papíru, na které napsala adresu nemocnice; prostor pro adresu odesilatele nechala volný. Po chvilce přemýšlení napsala nad nápis Novorozenecké oddělení ještě „Dvojčata Chytilova“ a se soucitným pohledem hleděla na krabici několik vteřin.
„Nejspíš to tady nebudete mít jednoduché. Omlouvám se,“ šeptla a schovala krabici pečlivě pod postel.
Muž spěšně procházel nemocniční chodbou. V jedné ruce držel síťovku plnou ovoce, v druhé nesl ranní noviny. Jakmile vešel na novorozenecké oddělení, zavolala na něj zdravotní sestra: „Pane Chytil, dobrý den! Přišel vám balíček na adresu nemocnice, tady ho máte,“ vytáhla krabici zpod pultu a podala jej Radimovi, který si jej rozpačitě prohlédl.
„Děkuji,“ zamumlal a posadil se na nejblížší lavičku. Když strhl papír a krabici otevřel, objevil se mu v obličeji škodolibý úsměv, který se mísil s pocitem smutku a zároveň vzteku. Ze zvědavosti si přečetl lístek, který byl mezi plyšáky vložený, a než zamířil k pokoji, kde dvojčata ležela, hodil ji do odpadkového koše u lavičky.
***
You're one of those guys who likes to shine his machine
You make me take off my shoes before you let me get in
I can't believe you kiss your car good night
Come on baby tell me, you must be jokin', right?
„Zařídila jsem vám ubytování v hlavní budově. Máte společný pokoj, ale postele jsou v oddělených místnostech. Kdyby se vám tam ale něco nelíbilo, řekněte mi a já s tím něco udělám. Jirko?“
„Eh, co?“ zvedl Jirka hlavu od knížky.
„Co je s tebou? Vůbec nemluvíš.“
„Což vypadá vážně,“ dodala Monika.
„Ne, nic mi není,“ ignoroval Jirka sestřinu poznámku. „Jen si… prostě čtu.“
„Dobře,“ přitakala Martina. „Jo a ještě něco. Připravila jsem vám v lázních takové menší překvapení, tak doufám, že se vám bude líbit.“
„A co to je?“ vyhrkla zvídavě Monika.
„Říkám překvapení. A ne, Moni, nesnaž se to ze mě dostat,“ usmála se Martina. „To se ti totiž nepovede.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
