obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391731 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: SRDÍČKO ::

 autor Anquetil publikováno: 06.10.2006, 13:23  
 

Zastavil jsem se uprostřed mostu přes řeku a opřel se rukou o zábradlí. Pohlédl jsem dolů do zelenavé vody a v zamyšlení se díval, jak pode mnou tiše plynoucí řeka zpívá melodii svých vlnek, zčeřených čerstvým větříkem. Přímo vedle mé dlaně, na dřevěném zábradlí, bylo vyryté srdíčko. Krátce jsem se na ně zahleděl, pohladil je, a ukazováčkem zlehka opisoval kontury srdíčka. Obrysy srdce ve dřevě už nebyly tak ostré jako tenkrát. I na nich se podepsal zub času. Tak přesně tady se to tehdy stalo…


* * *


Psal se srpen 1968. Já tušil, že to přijde. V Rusku byl carem Brežněv a když se naivní Saša Dubček na setkáních s ním choval jako malý uličník, kdekomu bylo jasné, že Leonid se s ním mazlit nebude. Jako zpravodajci jsme měli své lidi i na druhé straně a tím i přístup ke snímkům z amerických vojenských satelitů. Nelhaly. Ocitli jsme se v beznadějné pasti, když se k našim hranicím ze všech stran hrnuly armády Varšavské smlouvy. Boj kočky s myší byl pro nás předem prohraný. A každému bylo jasné jako facka, že světové velmoci pro nás nehnou ani prstem. Aby se neřeklo, do Kremlu přijde pár protestních diplomatických nót a to bude tak všechno.

Šéf sekce nás stáhl z akce už dvacátého srpna večer a posledním letadlem z londýnskýho letiště Heathrow nás poslal domů. A už kolem půlnoci jsme nestačili zírat, jak na ruzyňskou přistávací dráhu sedal jeden obří Antonov za druhým. Byly jich desítky. Největší kurevský omyl ruské zahraniční politiky dvacátého století naplňoval náš krutý osud. Nejhorší byl ten první týden, kdy všem tekly nervy a v desítkách nesmyslných střetů umírali první lidé.

V našem městě byla velká část ruských vojenských jednotek z hygienických důvodů dislokovaná kolem břehů řeky. Měl jsem volno a spolu s mladším bráchou jsme se vydali cestičkou podél vody prohlédnout si ležení vojáků. Několik z nich si na břehu řeky pralo své osobní svršky a onuce. Byli to všechno vychrtlí, na kost vyholení mladí kluci s uhrovitými tvářemi. Když jsme je míjeli, plachýma očima se na nás bojácně dívali, že jim krademe i to malé soukromí uprostřed jejich propocených a špinavých svršků.

V trávě vedle cesty jsem zpozoroval nějaký předmět a zvědavě jsem k němu přistoupil. Byl to zelený oválný filtr do plynové masky. Tutově to byl drahý ostrý filtr, protože pro Rusy to byl válečný stav. Zvedl jsem filtr, za chůze si s ním hrál a spolu s bráchou jsme pomalu minuli skupinu diskutujících ruských důstojníků. Zabraní do hovoru, ponechali nás projít bez povšimnutí a my s bráškou jsme se blížili k mostu, za kterým začíná naše městská čtvrt. Vstoupili jsme na most.

Vtom za našimi zády jako bič šlehlo několik ostrých povelů. Za námi se rychle vydali dva vojáci, nepochybně pro ten filtr do masky. Těsně předtím, než nás vojáci dostihli, jsem filtr hodil přes zábradlí do řeky a pokračovali jsme s bráchou dál v chůzi po mostě. Vtom vzduch prořízl ostrý výkřik:
" Stoj!"
Ale my s bráchou jsme nedbali a šli jsme dál, jakoby se nechumelilo. Mozkové závity se mi rozběhly na plné obrátky. Mít tak u sebe svou soukromou devítku Parabellum, neměli by ani tu nejmenší šanci. Než by stačili sáhnout po samopalech, ten můj strašlivý kanón by je hodil dobré dva tři metry dozadu. Ale ti ostatní by z nás potom svými samopaly beztak udělali fašírku. Ještě že jsem svou krochnu nechal doma, stejně tak i služební placku s osobním podpisem ministra vnitra. Obě služební zbraně jsem obě měl v práci a u sebe jsem měl jenom občanku s kamuflovaným razítkem výzkumáku, takže žádná sláva. Kdoví, možná právě některý z těchto ruských vojáků mě tu dneska dopoledne kontroloval, když jsem tudy projížděl služebním vozem. Uniforma krade tvář, mohl to být kdokoli z nich. Stačila mi jediná kouzelná věta, pronesená rusky a vojáci, s očima plnýma posvátné úcty, mě nechali projet i bez kontroly mého služebního auta, prošpikovaného setsakramentsky drahou elektronikou. Ale to bylo ráno a teď se naše role vyměnily. Teď jsem řadový občan se vším všudy a oni si se mnou mohou dělat, co chtějí…

Vtom se ozval zvuk natahovaného závěru samopalu.
Oba jsme zkameněli.
Jestli někdo uvažuje, co všechno by mu proběhlo hlavou ve vteřině, předcházející smrti, tak to řeknu úplně přesně.
Nic.
Naprosto nic a hlava je úplně prázdná v očekávání, že za vteřinu přijde konec… Podíval jsem se na dřevěné zábradlí mostu a zahlédl tam vyryté srdíčko. Kdo a komu je tam z lásky vyryl? To jediné mi blesklo hlavou v očekávání té příšerné pecky, která bude znamenat konec.
Všechen čas se v tu chvíli zastavil. I ptáci přestali zpívat a nastalo neuvěřitelné ticho, rušené jenom ráznými kroky blížících se vojáků. Ale nestalo se nic, vůbec nic. Ti dva nás pod namířenými samopaly dovedli zpátky k důstojníkům.

" Pačemů vy éto brósili v reků?" pustil se do nás nejstarší z nich.
Ostatní důstojníci mlčeli a jen přihlíželi. Určitě to byl politruk, jejich slovo mělo u Rusů odjakživa největší váhu.
A já ho ještě drze provokoval:
" Co jsme brousili?"
Tvrdil jsem mu, že nerozumím rusky. Pravačku měl na pistoli v pootevřeném pouzdře a levou rukou mi rozčileně šermoval před obličejem. Jeho přísné šedé oči si mne pozorně prohlížely, jakoby mi chtěly nahlédnout až hluboko do duše. Chtěl, abych pro potápějící se filtr doplaval a já se mu snažil vysvětlit, že neumím plavat. Mezitím filtr nabral vodu a zmizel nenávratně pod hladinou řeky. Důstojník, s varovně vztyčeným ukazováčkem, nám řekl ještě pár slov a se zamračeným pohledem nás nechal odejít.

Oddychli jsme si. Až po chvíli jsme si s bráchou oba uvědomili, jak málo chybělo a bylo po nás. Rusové tehdy stříleli i za daleko malichernější věci. Naživu jsme zůstali jen díky rozvaze důstojníka, co se mnou komunikoval. Narodil jsem se tehdy podruhé a říkal jsem si, že jednou to budu vyprávět svým vnukům a ukážu jim to místo, kde jsem kdysi přežil svou smrt…

Pak se říkalo, že Rusové sami zastřelili pár svých vojáků za jejich prohřešky nebo kvůli úplavici, aby nenakazili ty ostatní. Uprostřed staré zástavby naší čtvrti je pahorek a na jeho vrcholku jsou hroby několika rudoarmějců, kteří tu padli na konci druhé světové války. Životní náhody jsou nevyzpytatelné. Když v osmašedesátém jeden z vojáků, kteří tu tábořili, zjistil, že je poblíž obce, kde je pochován jeho vlastní otec, šel k hrobům poklonit se jeho památce. Když se vrátil ke své jednotce, byl pro dezerci zastřelen... Spolu s ostatními ruskými vojáky je zahrabán za řekou, v těch Bohem zapomenutých místech. Dneska si na to nikdo už ani nevzpomene. V těch místech se chvějí osikové keře a uplakané větve starých vrb se tam smutně sklánějí k vodní hladině…


* * *


Vzdychl jsem a pousmál se. V životě jsou pocity, které se nezapomínají a nepotřebují svá pojmenování. Naposledy jsem pohladil bříškem prstu srdíčko, vyřezané kdysi z lásky do dřevěného zábradlí mostu. A napadlo mne, že to svým vnukům raději ani nepovím. Stejně se o tom jednou budou učit ve škole. Dost už bylo toho věčného připomínání válek. Nadešel čas, kdy je třeba začít o tom mlčet. Aby všechny děti světa se mohly už jenom smát…


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Maura 07.10.2006, 18:35:19 Odpovědět 
   To je právě příčina, proč takové věci mi vzaly úsměv asi navždy. Bylo mi šestnáct, když se to stalo. Pak jsem to zažila ještě v Libanonu, Iraku, Libyji při egyptské invazi a Syrii. Vždycky je to stejné. Stejně tíživé. Když se jednou člověk podívá zblizka do hlavně, která na něj míří, něco se v něm stane provždy. Je psrávné adobré o tom psát, aby si nikdo nemyslel, život je počítačová hra.

Hezky jsi to napsal. 1
 ze dne 08.10.2006, 5:58:14  
   Anquetil: Svět je plný válečných konfliktů, které se nevyhnuly ani Evropě konce 2.tisíciletí. Je to sotva pár let, co nad naším domem, noc co noc krátce po půlnoci, přelétaly bombardéry našeho nového spojence. Zatímco pro řadové Brňáky to byla pouhá atraktivita, na druhém konci našeho města byli lidé, kteří zoufale žhavili telefony do Sarajeva, a posílali svoje bližní do protileteckých krytů, že jim strýček Sam už zase posílá létající smrt, připravenou bořit města, která oni za desítky let postavili. Ve jménu Boha, ve jménu hrůzného náboženského konfliktu, který přinesl desetitisíce obětí.



Znám atmosféru genocidy líp, než kdokoliv jiný - moje dcera má dítě s klukem ze Sarajeva. Utekli odtud na poslední chvíli, když už šlo do tuhého a vojáci přímo pod okny jejich paneláku hráli fotbal s lidskou hlavou. Rodině toho chlapce se podařilo utéci doslova za pět minut dvanáct. Pak se na Balkáně rozpoutalo hotové peklo. Později jsem osobně mluvil s jejich příbuzným, který prošel přímo pekelným očistcem bojů. Jeho duše i tělo jsou plné střepin a znetvořené jizvami po výbuchu granátu. Po vyprávění neuvěřitelných příběhů hrůzné genocidy jsem pochopil, proč se stal ztroskotancem a pendluje mezi tvrdými drogami a blázincem. Na Balkáně se děla zvěrstva, nehodná člověka konce 20.století. Co to bylo za lidi, když dokázali své rodáky ukřižovat zaživa ? Quo vadis, homo sapiens?



Díky za komentář i za tvé hodnocení, Mauro. Je pravda, že mluvit se o tom musí, to aby lidé už nikdy nezapomněli…
 witch 06.10.2006, 20:23:23 Odpovědět 
   Kdo má děti, a vnímá je tak, jak se vnímat mají, musí se dopouštět klišé, protože šťastné oči dětí jsou krásný zážitek. Jen dospělý totiž ví, že dětství má být krásné, ale nestává se tak... naopak, v dětství dochází k největším újmám, které si neseme do života v jakékoli době. I když je, Missovské, "mír" nebo válka...
 ze dne 06.10.2006, 22:08:53  
   Anquetil: Tys to tak nádherně řekla, witch, moc ti děkuju... Za ten hezkej komentář i za tvé hodnocení. Krásný večer přeji! :o)
 amazonit 06.10.2006, 16:41:17 Odpovědět 
   opět nezklamal:o))
 ze dne 06.10.2006, 18:46:26  
   Anquetil: Děkuji, amazonit... :o)
 Vlaďka 06.10.2006, 15:56:50 Odpovědět 
   Pěkné, pěkné, moc pěkné. Ale ta poslední věta, jak píše Albi...jako by to řekla MISS :o)
 ze dne 06.10.2006, 18:48:13  
   Anquetil: Vlaďko, děkuji ti za komentář i hodnocení, o tom klišé mluvím o komentář níže. Příjemný večer! :o)
 Albireo 06.10.2006, 13:22:35 Odpovědět 
   Moc hezké vzpomínání! Jen ta poslední věta je hrozné klišé.
 ze dne 06.10.2006, 18:45:33  
   Anquetil: Jinak voní seno koním a jinak zamilovaným. Jinak zná stejná věta z úst někoho, kdo seděl doma a jinak od toho, kdo se díval z jednoho metru do ústí ostře nabité zbraně. A odpusť mým vnoučatům jejich dnešní bezstarostný smích - nemyslím, že zde je to klišé, ony jsou doopravdy šťastné a nemají se čeho bát, jak se oprávněně bály děcka o své rodiče těsně po osmašedesátém. Nehledě na ty, kterým ruská okupace zlomila křídla a následná politická situace je připravila o existenci či možnost seberealizace.

Děkuji ti za uznání i hodmocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Schránky
Duli
Jemu a drcenému...
immaginacija
Cena odvahy - 9...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr