|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Dar života, dar smrti - první část ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Thargaria
Co může jednomu přinést zkázu a bolest, to může jiného vysvobodit z utrpení. Dary bývají různého charakteru a ne vždy obdarovaného potěší. Dvě strany mince, černá a bílá - jako vše v tomto i jiném světě.
I tentokrát jde o čistokrevné fantasy, jak už je u mne zvykem. Snad se časem dostaví i ostatní části celého příběhu. :) |
| |
|
|
Říká se, že čím víc se člověk přibližuje Propasti, tím intenzivněji si uvědomuje každý jednotlivý okamžik svého bytí. Pokud se intenzitou myslela míra bolesti, pak princi Coreanovi zbýval už jen poslední krok, možná dva. Svaly měl nepříjemně ztuhlé od častých křečí a těžce namáhané srdce mu nedovolovalo nic než klidně ležet. Lidé kolem něj se obávali nevyhnutelného konce, ale princ už neměl na podobný přepych sílu ani náladu.
Navíc si za to mohl sám. Stačilo poslechnout otcův přímý rozkaz a nevstupovat do bratrových komnat, případně zničit prokletou dýku. Bránit se, jak mu velel výcvik – to všechno mohl Corean udělat a žil by klidně dál. Jenže neudělal: celý život za něj rozhodovali jiní. Chtěl si aspoň vybrat, jak zemře.
Neznatelně se pousmál, když noční vánek probudil zvonkohru z bílých lastur. Byla jedním z mnoha darů cialanské královny, která mu však také předpověděla dvojí smrt:
„Otrok umírá osamocen a v temnotě, princ se rodí ve třpytu a slávě. I on však musí ustoupit do šera zapomnění, aby uvolnil své místo králi.“
Slova věštby se k němu vracela s pravidelností mořského příboje každou noc, zatímco tiše trpěl a čekal na silaary. Vyčetla snad královna Waialeale z tvaru vln, že bratra zraní prokletá dýka a jeho duše se zmocní démon? Nebo prostě vycítila, čím ve skutečnosti Corean je, a proto ho nazvala otrokem? Netušil. Strávil v mořském paláci celý týden, kromě proroctví si však na nic dalšího nepamatoval.
Nerad si musel přiznat, že i ono mělo vliv na jeho rozhodnutí. Ne řeči o princi a králi – dobře věděl, kam ta cesta povede. Královna však otevřela starou ránu. Dala mu naplno pocítit prokletí čtvrtého syna: zbytečného pro každou rodinu, smrtelně nebezpečného, pokud šlo o rodinu císaře. Znovu mu připomněla roky prožité v neustálém napětí a nejistotě, jestli ho i přes všechny jeho služby nakonec neodstraní.
Dobrovolně přijmout démona, který měl zabít bratra, byl nejlepší způsob, jak s takovým životem nadobro skončit. Teď už zbývalo vyřešit jedinou otázku: kde se tak stane. Přesnější dobu Corean sice také neznal, ale mágové a lékaři mu dávali minimálně dva roky. Dost času, aby se dostal od Baraquiaru co nejdál.
Nejprve se ovšem bude muset dostat z postele. Tevian i v záchvatu vražedného šílenství mířil příliš dobře a málem ho na místě zabil. Teď se Corean pomalu posadil a s tichým zasyčením dlouze vydechl, když mu v ráně bolestivě zacukalo. Zvláštní pocit, žít s vědomím, že kolem vašeho srdce nenápadně roste démon, který vás jednou zabije.
Potřásl hlavou. Radši na to nemyslet.
Pohledem sklouzl z rozházených přikrývek dolů na podlahu a na tváři se mu objevil slabý úsměv. Mara usnula vedle postele s hlavou opřenou o pelest. Světlo perlově šedého Atalearu jí vyhladilo drobné vrásky únavy, spánek zjemnil obvykle vážný výraz. Když spala, byla Mara skutečně krásná – jako mlžná víla s alabastrovou kůží a záplavou světlých vlasů.
Jenže jak byla krásná, byla i divoká. Proto ji nezavřeli do žádného harému: nenechala se zkrotit karabáčem ani ohnivým cejchem. Nebála se dokonce ani démona; zůstala na svém místě, když přebíral vládnu nad ubohým bratrem, sama od sebe se začala starat i o Coreana. Princ rozhodně nechtěl být u toho, až Mara zjistí, že kvůli ní zlikvidoval většinu svých fondů.
Všechno ale má svůj čas. Corean se pohyboval po ložnici shrbený jako stařec, když se oblékal a balil si těch pár nezbytností. Nemusel se bát, že probudí Maru – už večer jí do vína zamíchal uspávací lektvar. Ochrání ji to před podezřením, že mu při útěku pomáhala.
Tiše si povzdechl, když ukládal diamantový prsten baraquiarského prince do klenotnice. Už ho nepotřeboval, navíc by ho mágové mohli podle prstenu vystopovat. Vzal si jen stříbrný medailon s vlčí hlavou a kostěný hřebínek do vlasů – veškeré své dědictví po matce a úplatek pro silaary, aby ho cestou přes Propast neupustily.
Zbývalo udělat poslední věc. Už před několika dny si nechal zavolat mistra Dragosaniho. Úřední svitky, podle nichž měla Mara dostat svobodu, až on „opustí hranice této říše“, si mistr Dragosani odnesl, osobní dopisy pro otce a Teviana však odmítl vzít do úschovy, což Corean plně chápal. Bylo nebezpečné mít cokoliv společného s císařem nebo jeho rodinou.
Corean také netoužil otci vysvětlovat, proč prchá z paláce tajně a v noci jako zloděj. Proto položil dopisy na stůl a zajistil je jednoduchým zaklínadlem, aby je mohli přečíst pouze Kyrialové. Sám nejlépe věděl, jak snadno se daly podobné listiny zneužít.
Naposledy se podíval na svou jedinou otrokyni. Snad v jiných životech by jí dokázal pomoci rychleji a bezpečněji. Snad.
„Hodně štěstí, holubice,“ zašeptal. Na nic jiného nebyl čas, jak ho upozorňoval zapadající Atalear, jitřní měsíc.
Tajné chodby nemohl k úniku použít, o to se už před časem postaral mistr Jeloren. Před dveřmi stála stráž, proto Coreanovi zbývala jediná cesta: oknem a po stěně paláce dolů do zahrady. Cestou si však uvědomil, jak moc přecenil svoje síly. Svaly ho pálily, cukání v hrudi naznačovalo, že se rána znovu otevřela. Z nedostatku vzduchu se mu točila hlava, přestával vidět. Jen zoufalství a pevná vůle ho držely přilepeného na stěně, dokud nesešplhal nad houští ptačího zobu. Omdlel dřív, než jeho tělo o dva metry níž dopadlo.
Cáry vědomí a útržky snů se převalovaly prázdnem, dokud se v temnotě neobjevila bolest. Nepatrná, přesto jasná a určující jako střípek světla, když se víčka poprvé trochu nadzvedla. Vlhké pohlazení, příjemné a zároveň vyvolávající odpor.
Zafunění, zvířecí pach. Něžné šťouchnutí do levého ramena. Znovu ten podivně známý dotyk na tváři těsně vedle ucha, teď navíc spojený se zápachem rybiny.
„Fuj! Semeli! Lehni!“
Corean byl rázem při plném vědomí.
Lvice, která patřila k nočním strážcům zahrady, podrážděně zamručela, ale způsobně se usadila kousek od něj. Corean ji příliš často krmil a ošetřoval jí rány, než aby ho nějak ohrozila. Jakmile se však posadil, nedočkavě do něj šťouchla hlavou. Chtěla si hrát.
Corean ji něžně podrbal na hrudi pod zkrvavenou mordou. Semeli byla v noci už zase rybařit v centrální fontáně, kde zahradníci pěstovali ozdobné kapry.
„Jsi mlsná potvora,“ chytil ji za tlamu a políbil mezi oči. Velká kočka ho na oplátku chtěla zase olíznout, proto se postavil.
Mohl dopadnout hůř. Sice se mu točila hlava a v krku ho krátce zaštípala žluč, ale nic si nezlomil. Snad; na pečlivější prohlídku neměl čas. Byl v bezvědomí minimálně tři hodiny – dost dlouho, aby si někdo všiml jeho zmizení a vyhlásil poplach.
Tiché zapraskání za zády mu vzápětí vzalo naději, že by se nenápadně vytratil některou brankou pro služebnictvo. Semeli ho nenašla náhodou; v paláci dobře věděli o jeho přátelství s divokými šelmami a použili je místo stopařů. Corean teď naprázdno zatínal pěsti, jak se snažil ovládnout nával emocí. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se otočil s dokonale klidnou tváří.
Tři gardisté, podle uniforem členové otcovy osobní ochranky, ukrytí ve stínu stromů. Mladý lékař, kterého Corean v paláci ještě neviděl. Mistr Jeloren.
„Vaše Výsosti,“ zastavil se stárnoucí učitel na okraji pěšiny. Neuklonil se jako ostatní; oba příliš dobře věděli, jak prázdným slovem Coreanův titul ve skutečnosti je.
„Nevrátím se,“ zavrtěl Corean pomalu hlavou. Zůstával klidný, i když za zády vycítil další muže. Oni mu ublížit nejspíš nesměli – on jim mohl.
„Coreane,“ oslovil ho mistr Jeloren tentokrát jménem. „Jiná možnost není.“
Znali jeden druhého, jak se nepoznají ani milenci. Princ od šesti let vyrůstal ve stínu svého strašlivého učitele a ochránce s vědomím, že se jediným císařovým slovem může kdykoliv změnit i v jeho kata. Přesto si teď zajel rukou pod kabátec a ukázal mistru Jelorenovi zakrvácenou dlaň:
„Copak jim tohle nestačí? Obětoval jsem císařství úplně všechno, i život. Žádám toho na oplátku příliš, když chci zemřít v klidu a kde si sám vyberu?“
„Dobře víš, že to nezáleží na mně. Plním jen císařovy rozkazy a ten chce, aby ses vrátil domů. Vždyť jsi jeho syn! Nemáš zapotřebí utíkat z paláce, nebo dokonce zmizet v nějaké díře, kde budeš čekat na silaary jako poslední žebrák!“
„Nemůžu se vrátit, Orene,“ zavrtěl princ unaveně hlavou. „Jenom dokud mi bije srdce, je Tevian v bezpečí. Kdybych zemřel dřív, než se démon vylíhne, osvobodí se a znovu Teviana ovládne. Jsem pro bratra příliš nebezpečný, abych tu mohl zůstat. Už ale nemám sílu neustále si hlídat záda a nechci dožít zavřený v nějaké kobce!“
„Jako baraquiarský princ…“
„Kašlu ti na baraquiarského prince!“ skočil mistrovi do řeči. „Ten je už dva měsíce mrtvý! Zemřel v okamžiku, kdy mě Tevian bodl. Už vám nepatřím,“ zašeptal vyčerpaně se skloněnou hlavou.
Mistr Jeloren využil princovy nepozornosti. Plynulým pohybem vytáhl z rukávu krátkou bambusovou foukačku, vzápětí se princi do krku zabodla rudě opeřená šipka. Se vzteklým zavrčením si ji ihned vytrhl a tasil meč, jako by ani nebyl zraněný. Přesto mistr Jeloren spolu s lékařem opatrně vykročili každý z jedné strany, aby dostali prince mezi sebe.
Tomu vycházelo z pootevřených rtů tiché vrčení, když se otáčel kolem své osy a neustále rozděloval pozornost mezi oba muže. Krvácející, s vlasy volně rozhozenými kolem bledé tváře a s horečkou svítícíma očima už vůbec nepřipomínal vznešeného prince. Spíš zvíře zahnané do kouta. Zraněného vlka, který se bude bránit až do konce.
Jenže princ byl také unavený. Stačilo chvíli počkat...
Teď. Oba se pohnuli současně. Lékař mu ze slábnoucích prstů opatrně vzal meč, mistr Jeloren zachytil princovo tělo a co nejšetrněji ho položil do trávy.
„Ta tvoje posedlost dokonalostí ho málem zabila, Orene,“ začal rozzlobený Leonal párat princovy šaty i obvazy. „Tisíckrát jsem ti říkal, abys nikomu nedovolil vypěstovat si odolnost na všechny běžné drogy a jedy. Dobře víš, jak špatně se potom takový člověk zneškodňuje! Ale proč bys mi věnoval svou vzácnou pozornost, když jsem jenom obyčejný felčar!“
Mistr Jeloren mlčky svíral princovo zápěstí, soustředěný jen na jeho slabý puls. Dokonce ani on se neodvážil odporovat lékaři s mladou tváří a znepokojivě starým pohledem.
„Bohové!“ vydechl najednou Leonal, když odkryl poslední vrstvu obvazů. „Co to má u všech ďasů znamenat?“
Princovu hruď kromě krve pokrývaly v nepřehledné změti dvoje různé značky. Zatímco ale tmavomodré tetování vytvářelo souvislé ornamenty, černé runy se svíjely kolem nezahojené rány s urputností hada škrtiče. Jako by ten, kdo nanesl černou barvu na princovu kůži, chtěl sevřít ránu – nebo snad Coreanovo srdce? – ve smrtícím objetí zaklínadel.
„Nedivím se, že sis dělal starosti,“ prohlížel si Leonal pozorně runy i tetované ornamenty. „Tohle nemá s léčením nic společného. Budu potřebovat pálenku, abych je odstranil. Hodně silnou; ty runy jsou chráněny proti vodě. Mara neměla šanci je objevit, dokud princ poslušně umíral.“
„Nejprve ho odneseme. Někdo by nás tu mohl vidět,“ postavil se mistr Jeloren, na tváři nečitelnou masku. „Když přežil doteď, pár hodin navíc ho určitě nezabije.“
„Přesně na tohle ale tví protivníci spoléhají, Orene,“ zavrtěl lékař hlavou. „Všichni v paláci vědí, jak jsi na prince tvrdý. Spiklenci teď doufají, že ho svou bezohledností doženeš až k Propasti. Když říkám smýt, myslím ihned. Tvůj princ umírá, mistře Jelorene.“
V ocelově šedých očích se krátce zablesklo, pak jeden z nejobávanějších válečníků císařství krátce přikývnul:
„Udělej, co musíš, aby přežil. Ve vaku by měl mít láhev morianské pálenky. Tedy jestli ji zase nezapomněl,“ dodal, než i s gardisty zmizel mezi stromy.
Lékař s tichým povzdechem zavrtěl hlavou. Chápal důvody přítelovy rozmrzelosti – měl prince chránit a selhal. Nedokázal Coreanovi zabránit obětovat se místo bratra, teď se navíc ukázalo, že se jemu přímo před očima někdo pokusil princův odchod přes Propast urychlit. To by naštvalo každého.
Jenže ani to neomlouvalo Jelorenovo necitelné chování. Hloubka zoufalství, s jakým se Corean svému učiteli vzepřel, lékařem v nitru otřásla. Vždyť princ jenom chtěl v klidu prožít těch posledních pár měsíců, co mu zbývaly! Žádný vládce neměl právo po něm ještě něco chtít. Od císaře to byla čirá zvrhlost, když stále trval na dodržení slibu poslušnosti, a Jeloren je zatracený hlupák, že takovému pánovi slouží.
V jednom ale měl Jeloren pravdu: museli co nejdříve zmizet, princův stav rychle zhoršoval. Dýchal přerývaně a mělce, srdce mu tlouklo nepravidelně. Tady už nestačilo jenom smýt nebezpečné runy několika kapkami čistého alkoholu.
Leonal zpod tuniky na hrudi rychle vydoloval kožený váček. Opatrně vyklepl jeho drahocenný obsah na dlaň, pak na kratičký okamžik zaváhal. Měl už jen poslední šedozelený hrášek surového khaliaru a nic, čím by ho zředil. Z tak nepatrného množství mohl vyrobit až sto dávek, které člověka uvedly do hlubokého bezvědomí a zase ho bezpečně vrátily do života. Na druhou stranu princ bude potřebovat veškerou sílu a pomoc, aby přežil.
„Doufám, že toho nebudu litovat!“ zavrčel a vsunul kuličku khaliaru princi mezi rty.
Reakce byla téměř okamžitá. Princův dech se vytratil, stejně tak tlukot srdce a napětí ve svalech. Ve tváři se mu objevil slabý úsměv, vrásky bolesti kolem očí a rtů se vyhladily. Dokonce i horečkou žhnoucí kůže teď byla chladnější než okolní vzduch. Princ Corean ležel v trávě stejně nehybně jako desítky jeho předků v chrámové kryptě na opačném konci palácových pozemků. Jen slabě krvácející rána na hrudi byla důkazem, že mladý muž dosud nepřekročil Propast.
Leonal ještě počítal jednotlivé údery princova zpomaleného srdce, když se mezi stromy mihly dva stíny, o nádech později klečel baraquiarský císař v trávě. Už skoro vztáhl ruku k synově nehybné tváři, ale nakonec ji nechal bezvládně klesnout do klína, ochromený nejhoršími obavami.
„Žije, můj pane,“ pronesl Leonal potichu. „Vypadá jako mrtvý, ale srdce mu bije, i když slabě a velice pomalu. Dal jsem mu khaliar, abychom získali trochu času.“
„Získali trochu času?“ zvedl císař prudce hlavu a pohled mu ztvrdnul. „Mému synovi zbývá jen několik měsíců života a já nedovolím, aby je strávil jako živá mrtvola! Okamžitě mu dej protijed!“
„Skutečně si to přeješ, Missaeli dom Kyriale?“ zasyčel Leonal a všechna jeho nevinnost zdánlivého mládí se kamsi vytratila. „Mám ho probudit z khaliarového spánku a nechat zaklínadla tvých mágů, aby ho postupně zardousila? Protože přesně to se stane, pokud mě nenecháš dělat mou práci!“ rozmazal po princově kůži trochu krve, aby se černé runy objevily.
Rostoucí napětí prolomil až mistr Jeloren, když lékaři podal fiólu s jantarově zbarvenou tekutinou.
„Eldwis!“ Leonal rázem na císaře zapomněl. Rychle po štíhlé lahvičce chňapl:
„Kdes k němu přišel?“
„Měl to mezi věcmi.“
„Co je to?“ hlesl císař. Z němého souboje tvrdých pohledů se probíral jen pomalu. Ten zvláštní lékař s mladým tělem a prastarou duší musel vládnout dávno zapomenutými kouzly tehari čarodějů, jinak si císař svou slabost nedokázal vysvětlit. Vždyť on se začínal Jelorenova podivného přítele bát!
„Princův život,“ sykl Leonal soustředěně, když dýkou opatrně seškrabával voskovou pečeť z hrdla lahvičky. „Khaliar dokáže zpomalit všechny funkce lidského těla na minimum a zachytí duši, která by jinak přešla přes Propast. Nevyléčí však rány a rozhodně není dost silný, aby zrušil zaklínadla vepsaná do kůže.“
Skleněná zátka konečně povolila. Jantarová záře se protlačila uzoulinkým hrdlem a rozprostřela se ve třpytivém oblaku kolem Leonalovy pěsti jako zlatavá, napůl živá mlha.
„Jindy bych princovo tělo očistil silným alkoholem a provedl několik složitých obřadů, ale s tím démonem, který mu spí u srdce, by to pro něj bylo příliš vyčerpávající. Takhle stačí nalít eldwis přímo do rány, aby se sama zatáhla, a pokropit s ním runy. Měly by se samy rozpadnout.“
„Jenže tolik eldwisu nemáme.“
Jeloren se náhodou dotkl princova krku zakrvácenými prsty a na bledé kůži se ihned objevilo několik run.
„Má to nejspíš po celém těle.“
„Nestačilo by očistit jen okolí rány?“ navrhnul císař zoufale, když si všiml rezignovaných pohledů obou mužů. Nerozuměl magii ani zaklínadlům, ale odmítal uvěřit, že pro syna už neexistuje žádná pomoc.
„Lituji, můj pane, ale to nepomůže. Zaklínadla jsou navzájem tak propletená, že by prince ihned zabila. Musí se zničit všechna naráz, jediným zásahem,“ zavrtěl mistr Jeloren hlavou.
„Zevnitř!“ vydechl Leonal náhle.
Vzápětí se císař Missael stal svědkem divoké hádky. Lékař a bojovník na sebe křičeli v jazyce, který měl jen málo společného s lidskou řečí. Zároveň se oba podivným způsobem změnili; jako by z nich spadla slupka lidství a ukázala se jejich skutečná podoba. Divoká, vznešená a mocná. Missael dom Kyrial si poprvé po mnoha desetiletích vzpomněl, jak jeho bývalý učitel a ochránce vypadal, když se setkali: úplně stejně jako teď. Jeloren a tím spíš jeho tajemný přítel rozhodně nebyli lidé.
Mistr Jeloren se vrátil k baraquiarštině, jako by mu v rodném jazyce došly argumenty i trpělivost:
„Tohle je koncentrovaný eldwis, Leonale! Chceš Coreana proměnit ve stvůru?!“
„Chci mu zachránit život! V žilách mu koluje Elliadořina krev, ta ho nenechá zdivočet!“
„A to ho má ochránit?“ odfrkl si mistr Jeloren pohrdavě.
„Ano!“ udeřil Leonal vášnivě pěstí do půdy. „Mám ho snad nechat zemřít, protože se bojíš, že odhalí svoje dědictví? Elliadora je dávno mrtvá a kromě nás dvou si na ni už jen těžko někdo vzpomene. Orene, minulost nevzkřísíš, když jednomu dítěti zachráníš život. On stejně nakonec zemře.“
„Není na mně, abych rozhodoval,“ potřásl mistr Jeloren unaveně hlavou.
Tíživé ticho prolomil až císař, na kterého ti dva v zápalu hádky úplně zapomněli:
„Zachraňte ho,“ pronesl šeptem. „Je mi jedno, jak nebo kde se potom rozhodne strávit zbytek života, ale zachraňte ho, Orene,“ postavil se. Na tváři měl opět nasazenou nehybnou masku vládce mocné říše; neslušelo se, aby pro syna truchlil před svědky.
Ještě okamžik se za odcházejícím císařem dívali, než Leonal potřásl hlavou. Na otázky nebyl čas.
„Podržím ho,“ přisunul se mistr Jeloren těsně k nehybnému princi a opatrně mu sevřel zápěstí. Přátelé si krátce pohlédli do očí, pak jantarová záře po kapkách stekla princi mezi pootevřené rty.
Nejprve se nedělo vůbec nic. Princ ležel naprosto nehybně, rána na hrudi zůstávala ošklivě rozevřená. Méně trpělivý Leonal už chtěl ochutnat, jestli to byl pravý eldwis, když náhle oba ucítili, jak tělem proběhlo nepatrné zachvění.
„Doufám, že jsem se nespletl!“ zašeptal lékař.
Další zachvění, tentokrát silnější. Z kůže se postupně vynořovaly jednotlivé runy, psané do řádků i spirál po celém těle. Rána znovu začala krvácet. Jasně rudá krev se mísila s černým inkoustem, který vystupoval z pórů. Mistr Jeloren zkřížil princovy ruce na hrudi a pořádně se do nich opřel.
Kůže už černě krvácela ze všech pórů, pod hustou změtí run zmizely vytetované ornamenty i původní barva pokožky. Leonal pevně svíral princovu hlavu v dlaních, Jeloren se snažil udržet prince aspoň částečně v klidu.
„Pozor!“ vykřikl Leonal a rychle odvrátil hlavu.
Skrz runy začala nejprve slabě prosvítat jantarová záře, v černé břečce se však místy už také objevovaly modré ornamenty. Princovo tělo zachvátila další vlna křečí, až se prohnul nazad jako luk. Muži si sotva stačili zakrýt tváře. Z těla vyšlehl oslepující jas, který svou silou doslova vyrazil černou barvu do okolí.
Když se mistru Jelorenovi vrátil zrak, překvapeně zamrkal. Princ před ním ležel v trávě úplně nahý, s bronzovou kůží poznamenanou pouze tetováním. Dokonce i strašlivá rána u srdce se téměř zacelila, jen malý kousek, kde skleněná dýka proťala modré linky, ještě slabě krvácel. Navíc po účincích khaliaru nebyly ani stopy – podle pravidelného oddechování princ tvrdě spal. Srdce mu sice tepalo pomaleji, ale silně, možná nejsilněji za poslední dva měsíce.
„Ve městě mám pronajatý dům,“ ozval se Leonal potichu. „Nic moc přepychového, ale je pohodlný. Mohli bychom tam počkat, dokud se princ neprobere.“
Mistr Jeloren chtěl přítelovu nabídku odmítnout, ale pak se zarazil. Už neměl nad svým chráněncem žádnou moc. Císař dal svému synovi svobodu, po které Corean tak toužil a kvůli které neváhal obětovat i život. Sám se bude muset rozhodnout, co si počne se zbývajícím časem na téhle straně Propasti.
„Já… Dohlédneš na něj?“
„Nejsem chůva, to je tvoje povolání,“ zavrtěl Leonal vesele hlavou. „Bude docela zábava sledovat tě, jak přijímáš rozkazy od svého bývalého žáka. A taky mi konečně budeš moci prozradit, jak se stalo, že má císařův nejmladší syn kolem srdce omotaného démona.“
Mistr Jeloren se také usmál, i když ne tak radostně. Leonal nikdy nesouhlasil s jeho způsobem výchovy budoucích vládců a při každé příležitosti mu to dával pocítit. Jeho slova však měla něco do sebe. Jeloren se v myšlenkách vrátil o dva dlouhé měsíce nazpět…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
