» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141595

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Jsou věci........ ::

amazonit	publikováno: 08.10.2006, 20:41

Od maturity jsem nenapsala nic delšího než pár řádků ,,poezie" nevím, co mě raplo, že jsem to nyní porušila - pokus, je to jen pokus o něco objemnějšího:o))možná se to bude dát i číst:o))


	Jsou věci, o kterých se nemluví, jsou věci, které se bedlivě střeží, jsou věci, které s nikým nesdílíme, které nenávidíme a přesto je děláme a nedokážeme se jich zbavit…jsou věci, které se vztahují k minulosti, přesto ovlivňují přítomnost víc než cokoli současného….. Tohle všechno jí běželo hlavu, když seděla schoulená v koupelně a v zádech cítila nejen chlad prázdné vany, ale snad i chlad celého světa….Před ní hořela čajová svíčka a její plamínek se vlnil v závanech jejího rozrušeného dechu. Pohledem se vpíjela do bílých dlaždic před sebou. Pozorovala hru stínů, hluboko uvnitř cítila nesmírnou sžírající bolest rozdírající poslední cáry zmučené naděje, bolest, o které nevěděla nic bližšího, jen to, že je tu, že jí nedá spát, jíst…zaťala prokřehlé prsty, ano byla jí zima.. Byla v ní. Každá buňka jejího těla se třásla zimou, každá krůpěj krve tuhla a zamrzala na cestě k pulzujícímu srdci. Co se to se mnou děje? Položila si otázku, na kterou nenajde odpověď. Možná někdy, ale určitě ne nyní. Věděla, že se to blíží, že s tím bude bojovat a že, jako vždy, tu bitvu prohraje. Poddá se tomu uvolnění, možná se dostaví trocha euforie a pak dlouhý pád do hlubin viny, výčitek…a touhy potrestat se za to, že zase neobstála, že zklamala… U dveří zazvonil zvonek, neslyšela ho…stála na hranici mezi světem ,,normálnosti“ a bláznovství. Od pomyslného šílenství ji dělil už jen jeden nepatrný krok, malý krůček. Zešílím, proběhlo jí rozjitřenou myslí…. Nechce se zbláznit, i když by pak vše mohlo být jednodušší, nic by jí netrápilo a jen by se přihlouple křenila, ládovala se barevnýma pilulema… ale ne, zastaví to a nezešílí, ne, dnes ne… Je to tak zvláštní. Spousta lidí prožije v životě ošklivé věci, ale vyrovná se s tím. Proč to ona nesvede? Proč vlastně našla tento způsob řešení? Je to proto, že fyzická bolest je snáze snesitelná, než ta duševní, která člověka dohání na hranici zoufalé touhy se zabít, zničit, je to tou nedotknutelností , neporušeností kůže, která tak ostře kontrastuje s rozervaností duše? Je to nenávist k sobě samé? Ano, je špatná, ale je tak špatná, aby se trestala? Je, je, je, ví to..dobře to ví…srdce jí nervozně poskočilo zásahem ostrého šípu dalších výčitek. Mířila jako vždy přesně…neminula cíl. V očích se jí zaleskly slzy. Pálily jako rozžhavené uhlíky, ale nesetřela je...nechala je stékat po tvářích, kde vytvářely vlhkou horkou cestičku a nakonec s výsměšným plácnutím dopadly na ledové kachle. Jejím tělem se začaly šířit nárazovité vlny potlačovaného vzteku a nenávisti. Vůči všemu, všem a hlavně sobě samé. Svaly se napínaly a uvolňovaly v nepravidelných kontrakcích. Dech se zrychloval, srdce se splašilo a bušilo do stěny hrudníku, jakoby chtělo vyskočit a utéct někam daleko do bezpečí. Monotónně se kolébala dopředu, dozadu ve snaze zmírnit tu nesnesitelnou tenzi, která ji drtila, dráždila a nutila k věcem, k nimž měla odpor, a které by snad nikdo jiný ani nemohl udělat, jen ona..je tak zvrhlá, tak nechutná, neovladatelná, slabošská, bože, jak se nenávidí….!!!!!! Zakuckala se. Rukávem setřela či spíše sedřela moře, které se jí vylilo z břehů očí. Tak proč? Znovu na ní zaútočila stejná otázka. Proč to dělá? Protože někdy necítí vůbec nic? Protože chce zkusit, zda je ještě živá, zda je její život skutečný, že není jen sen, přesvědčit se, že je schopná cítit? Proč jsou věci tak nereálné, tak vzdálené a ona tak ztracená..někde mezi světy……mezi lidmi, sama v sobě……,potřebuje cítit něco skutečného, intenzivního, osvobozujícího. Buď necítí nic nebo všechno…ani jedno se nedá unést, ani jedno se nedá vydržet, ani proti jednomu neumí bojovat jinak než svým způsobem. Hloupým způsobem, ale co na tom..pomáhá to…pomáhá!!!!!! Neskutečná bolest, prázdnota duše se změní v bolest a utrpení těla. Těžko to někomu vysvětlí, těžko to někdo pochopí…bojí se odsouzení, bojí se reakcí okolí. Skrývá to před všemi, dokonce i sama před sebou. Přiznat si to, je tak neskutečně těžké. Nemá problém, jen sem tam ujede. Věděla, že je to jenom malá náplast na obrovskou ránu, ale lepší něco než nic. Tolik se bojí sama sebe, síly svých emocí. Tolik touží po pomoci a přesto..nejde to, nemůže si o ni říct, nemůže přestat…je to začarovaný kruh, labyrint, z něhož vede jen jedna cesta, cesta do pekel. Unaveně vzdychla….udělá to, za tu chvíli uvolnění a klidu to stojí. Je schopna čehokoli co přinese, třeba i jen chvilkovou úlevu, osvobození - ty kapky, co jí budou stékat po rukou jí uklidní…možná i očistí její duší i tělo…. Konečně se přestala vzpouzet tomu nutkání, uvolnila se, sevřela žiletku mezi dvěma prsty….. U dveří zazvonil zvonek, Majka netrpělivě rázovala před zavřenými se dveřmi a mumlala si pro sebe něco o tom, že by se na vše nejraději….Byly přece domluvené na to kino, měla přijít v pět, pět už je a Dana nikde. Neotvírá…! Majka přitiskal ucho ke dveřím ve snaze zachytit i ten nejmenší šelest, který by mohl prozradit, zda v bytě někdo je. Ticho...málem se jí chtělo říct jako v hrobě, ale zavrhla to, připadalo jí to trochu morbidní. Zalovila po paměti v kabelce a vytáhla mobil, rychle vytočila Danino číslo…No samozřejmě, má ho vypnutý, sakra..,,Dano já tě asi přetrhnu…!“ zaklela Majka, tentokrát nahlas a naštvaně vracela mobil na své místo do nitra bachraté kabely, přitom rukou zavadila o svazek klíčů. Jasně, má klíče. A už jimi otáčela v zámku. Odemkla a pomalu vešla to tmavé předsíně, potichu zavolala Danino jméno, ale nic, nikde ani pohyb. Byt byl jako vymetený, přesto tušila, že tu Dana někde je. Z pod koupelnových dveří prosvítalo jemné narůžovělé světlo. Majka opatrně uchopila za kliku a pomalu otevřela dveře…..uviděla Danu, Danu s pohledem prosyceným beznadějí, s pohledem štvané zvěře, s pohledem, který se topil v slzách…Majčin zrak sklouzl níž a zastavil se na rudé šmouze, která se rozpíjela po podlaze zatímco Dana svírala zakrvavenou žiletku a po rukou jí stékaly praménky granátově rudé krve…,,Dano!!“ vykřikla Majka a vrhla se na kolena ke kamarádce, která vypadala ztraceně, zmučeně a vystrašeně jako malé dítě…Dana se jí vrhla kolem krku a Majka ji pevně objala. V tom se Dana se usedavě rozplakala…Krev již pomalu zasychala a měnila se v hnědavé strupy. Dana má nový zářez na ruce, Majka je naprosto ochromená, vystrašená, nechápe, co se děje, touží utéct, vrátit čas do doby, kdy nevěděla, že její veselá, sebevědomá kamarádka má nějaké problémy a ze všeho nejvíc si přála nevědět, jak je řeší. Ano, Dana se řeže, aby přežila. Končí další den...Jsou věci, o kterých se nemluví, jsou věci, které se bedlivě střeží a vyjdou na povrch jen náhodou…Jsou věci, které se dělají, aniž člověk přesně ví proč…..žene ho něco, čemu nedokáže čelit a říci ne…


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 15		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 32		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 80		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	28.11.2009, 20:51:08

Možná by stálo za to trošku víc rozebrat i překvapenou kamarádku, i když nějaký náznak tam byl (doufám, že jsem se teď nedotkla něčeho příliš osobního).


ze dne 29.11.2009, 6:20:18
amazonit: Moc díky za přečtení, nejsem prozaik, což je vidět, od roku 2006 jsem zmoudřela a prozu nepíšu:-) I když snahy jsou. Neboj, ničeho osobního jsi se nedotkla.

Marťa	19.08.2008, 22:25:55

naproto souhlasím. Ostatní, co tě znají, si myslí, že si v pohodě, ale ty nejsi... nikdy nikoho nenapadne, že by se to mohlo stát právě jeho blízkému, že tak zamýšlí, nebo že se tak cítí... přesně, jak si popsala... :) nemáš za co, i když je to trochu smutnější téma na konzultování, je akutní... mnoho lidí takhle zamýšlí a většina je nevnímá... nepozná to. Chybí jim empatie, snad se to brzy změní...


ze dne 20.08.2008, 6:34:16
amazonit: doufejme, že změni:o)

Marťa	19.08.2008, 11:37:50

Na toto téma jsem četla mnoho, ale ty si to popsala nejpodrobněji. Zvlášť pak její pocity, jak se asi cítí? Ne jenom v tu chvíli, ale i jindy? Popsala si to tak živě... Musela se cítit hodně osamnělá a bezradná... Napsala si to zajímavě, donutila si čtenáře přemýšlet, co se v ten daný moment asi odehrává v její hlavě. Donutila si ho zamyslet se nad okolím. Poznáš vůbec na někom, že pomýšlí takto? Nebo když se to někomu už stalo, pomyslíš si: "Jak jsem to nemohla vidět? Mohla jsem tomu zabránit?" Mozek je jedna velká záhada... Neznám tě a proto nemohu posoudit, ale připadá mi to, jako vlastní zkušenost...


ze dne 19.08.2008, 12:15:09
amazonit: opravdu moc děkuju, neznáš mě, proto máš pocit, že by to mohlo být vlastnězkušenostní a kdybych řekla ano, věřila bys, kdežto ti, co mě ,,znají" by nevěřili, i kdyby to byla pravda na tvou domněnku odpovídám ano ještě jednou díky

Lakejja	24.09.2007, 16:40:15

Vzpoměla jsem si na vyprávění ve škole o sebevraždách...které provozují především starší lidé, kteří jsou osamoceni... Nechtějí se vlastně zabít...je to výkřik..podobný tomu Dany...výkřik...jejich zpusob volání o pomoc, o naději, že ještě jejich život není odepsán, že tu je ješt něco/někdo, proč žít..stále doufat.... nedávno dávali v televizi na nově (jak jinak) že blížícime se Vánočními svátky čím dál víc lidí..především osamocených končí svůj život pod vlaky (dost často ženy) .... i to je takvoým voláním o pomoc, i když...tihle už ji nečekají, protože volí jistou smrt.... obvykle strhávám známku jen proto, že se mi toto téma protiví,..že je pubertálně k smíchu, ale tohle je naprosto atypické a ani jeden z těch pocitů ve mě neprobouzí....za jedna.


ze dne 25.09.2007, 6:19:24
amazonit: moc děkuju za zastavení i komentář lidského trápení je strašně moc a lidé jsou k trápení ostatních mnohdy slepí...

m2m	16.09.2007, 20:58:19

Takové proso... A že je první od matury? Tak abych trochu zalouskl to místo, tak to řeknu obšírně. Nadmíru povedené. ;-) Možná bych měl napsat ještě něco...ale nevím co. Asi bych opakoval kolegy přede mnou, že popisuješ skvěle vnitřní dění v člověku, jeho psychiku, jeho pocity, že vytváříš v představě čtenáře otazníky, jestli já...co kdybych?... :-)


ze dne 17.09.2007, 12:00:34
amazonit: no a co já mohu říct víc, než že velmi děkuju:o))

Šíma	07.07.2007, 13:57:37

Je to hodně drsná realita člověka jako "štvané zvěře", který nenachází v životní krizi žádné východisko. Naskakovala mi husí kůže! Proč jsou lidé zlí? Jeden na druhého a sami na sebe? Jednička!


ze dne 08.07.2007, 5:23:49
amazonit: za jedničku děkuju, na otázky odpovědět neumím, na něco ani nejsou odpovědi, škoda, kdyby byly možná by.....

Mathew	27.03.2007, 13:50:20

Dost aktuální téma. Máš pravdu, nikdo se o to nezajímá, protože člověk, který se takto poškozuje se stydí. Ale takovéto fyzické sebepoškozování je jen špička ledovce. Člověk, jež jím trpí ho nemůže ignorovat skrze jeho očividnost. Spousta lidí se ovšem poškozuje podvědomě, pomocí méně zřetelných metod. Gratuluji, je to opravdu výborné a příslib tvých schopností mne nezklamal. Asi jsem si tě oblíbil=o)


ze dne 27.03.2007, 16:52:29
amazonit: moc ti děkuju, tvůj komentář potěšil:o)) a souhlasím s tím, co jsi napsal ohledně sebepoškozování

Petr.6.Suchy	30.12.2006, 19:30:14

Připojuji se k tomu, že je to opravdu síla a působí to na mě velmi osobně. 1


ze dne 30.12.2006, 19:50:13
amazonit: moc děkuju za přečtení i kladné hodnocení:o)

Amanda Teil	30.12.2006, 14:33:51

Tohle mě zaskočilo. Hezky se to čte, i když je to drsné téma. Jedna.


ze dne 30.12.2006, 17:01:49
amazonit: moc děkuju za přečtení, komentík:o))

Nancy Lottinger	25.12.2006, 20:43:59

Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger* ze dne 25.12.2006, 20:37:21* Ano, vím, o čem mluvíš. A jaký cupování? Ne, žádný nebude, když se mi něco nelíbí, tak to řeknu, ale tady není co! Těch pár drobných hrubek snad? Ne, to ne... Rozumím ti, jak to myslíš s tou osnovou. Já se přiznám, že občas píšu a píšu a najednou se dostanu v ději úplně jinam, než jsem chtěla původně. Občas to nechávám proto hodně otevřené ;-) Piš dál, je to ... velmi hluboké. I přesto, že máš takovýhle problém s osnovou.


ze dne 26.12.2006, 5:15:12
amazonit: díky, cháúavá dušičko:o))

Nancy Lottinger	25.12.2006, 20:37:21

Předchozí komentážře moc dlouhé, nečtu. Zato napíšu svůj komentář. Jako čtenář se ptám: "Proč jako nepíšeš prózu? Já tě poženu..." Dokonale si vystihla pocity človka, který takto řeší své problémy. Kort ten vpád na konci, myslím tu přímou řeč, dokonale osvěží již tak dokonalý děj... Já ti fakt nedokážu jiak říct, že jsi mě ukradla do děje a pak pustila až na konci, zanechalo to ve mně spoustu poctů... A stále nad tím přemýšlím. 1 dvakrát podtržená


ze dne 25.12.2006, 20:41:12
amazonit: ojoj, tak kde je to cupování, můj problém s prozou je ten, že si neumím udělat osnovu, vymyslet o čem to bude a pak se toho držet. takže když vyhasně prvotní nápad, tak je konec...spíš píšu pocitově, nedokážu to potom dopsat druhý den, musí to ven naráz...no a pokud něco podobného někdy prožiješ, tak se o tom celkem snadno píše

duddits	21.11.2006, 23:33:19

Žádám vysvětlení! Proč je tohle první prosa, kterou jsi od maturity spáchala? O kolik podobně vydařených děl jsi nás takhle připravila, amazonit? Moc dobře napsaná sonda. Nemůžu posoudit, jak moc se ti podařilo vystihnoout ty pocity a myšlenky - nemám s tím dost zkušeností - ale jako čtenář soudím, že takhle nějak to nejspíš bude ;-) Rozhodně to půsoví věrohodně...


ze dne 22.11.2006, 4:54:35
amazonit: jejej...moc díky:o))a vysvětlení?prostě musím napsat dílko na jeden zátah, jinak mi zmizí myšlenka a někdy i po 10minutách, takže opravdu stačím napsat jen 10veršíků, než múza udělá pápá:o)a nastavované dílko stojí za pendrek... ještě jednou Ď:o))

kerri	18.10.2006, 19:34:04

Velmi chytlavý text, který čtenáře vcucne :) moc dobře napsané...

Jojo	15.10.2006, 19:06:59

Odpověď na příspěvek od uživatele: Jojo* ze dne 15.10.2006, 14:43:14* Hrozně moc děkuju a taky už se těším na nějaké tvoje nové dílko, píšeš hezky..

Jojo	15.10.2006, 14:43:14

Je to krásně a hlavně procítěně napsané. Fakt nádhera! A navíc to vystihuje něco co sem sama zažila. Tvůj příběh mi udělal v životě skulinku, kterou se určo protáhnu a za to ti moc děkuju :o)


ze dne 15.10.2006, 16:57:35
amazonit: Jojo, moc díky...jen je mi líto, že to znáš....ono to zná mnohem víc lidí než se zdá:o( držím palečky, ať je jen dobře:o))

Anquetil	08.10.2006, 22:04:56

Velmi dobře zpracované téma, amazonit. Každý z nás máme jinak vysoké mantinely psychické odolnosti vůči stresům i pocitům marnosti, nelásky a osamění... Vezmu-li obě krajní možnosti, nad čím jeden lhostejně mávne rukou, druhý si koupí metr dvacet kvalitního lana... Nemyslím, že příchod přítelkyně hlavní protagonistky, byl přitažený za vlasy, ostatně byly spolu domluvené a lze i uvažovat o možné demonstrativnosti sebevraždy. Ale v každém případě bylo to entréé jejím osvobozením. Prakticky vzato, je každý, kdo se pokusí vzít si život, povinně hospitalizován na psychiatrii a tam je pod dohledem zkušených odborných lékařů a psychologů, kteří mu pomáhají nalézt východiska.


ze dne 09.10.2006, 5:21:40
amazonit: moc díky za komentář...jen bych dodala, že nešlo o pokus o sebevraždu ,ale o sebepoškozování...poslední dobou poměrně rozšířená,ale málo diskutovaná problematika..ono se nikomu nechce mluvit o tom, že si opakovaně působí bolest a málokdo je ochoten takového člověka přijmout, člověk by se divil, kolik takových lidí může v jeho okolí být..stále veselý a doma nemyslí na nic jiného než na žiletku, stále je přijatelnější, pokud si ubližuješ návykovými látkami nebo máš poruchy příjmu potravy, než když se vědomě poškozuješ

Adrastea	08.10.2006, 20:41:15

Určitě se to číst dá. :) Musím přiznat, že ze všech těch povídek na toto téma, které jsem četla, je tahle asi nejlepší. Skutečně věrohodně popisuje to, co se v mysli dotyčného odehrává, a nebrouzdá jen tak po povrchu. Jen mě trochu zarazil ten vpád její kamarádky do příběhu, ale to se hned za okamžik zase srovnalo. :)


ze dne 09.10.2006, 5:23:43
amazonit: díky moc:o))no, kamarádka vpadnout asi musela, aby se konečně provalila ta problematika automutilace...člověk to tají,ale zároveň tak trochu chce být odhalen, ale nemůže to říct sám...