obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2141595 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
obr

:: Spoutané meče (58. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 15.05.2010, 19:08  
 

Zákon rovnosti

„Proč nejíš, Lee? Nechutná ti?“ zeptala se Corita, při tom se na mě zvláštně zadívala.

Ne že by mi nechutnalo, hosté mi zkazili chuť. Snad je pozvala schválně kvůli mně, aby mě trápila hlady. Za trest za tu rvačku. Vždyť komu by chutnalo při pohledu na ty... Ále.

Kaileen by s nimi udělala krátký proces. Corita taková zřejmě není, když je hostí. Ani já taková nejsem, bohužel, a tak tu sedím, poslouchám jejich mlaskán, dívám se na jejich nehezké obličeje, nešikovné a upatlané ruce.

Probůh, proč zrovna dneska musí být taková snídaně, aby se co nejvíc ušpinili? Koláče, nákypy, pomazánky, na stole není snad nic, co by nemělo tendenci lepit se na prsty nebo spadnout a zlomyslně se rozplácnout.

A ty jejich pohledy, jejich úsměvy, které věnují Aně pokaždé, když jim něco podá nebo je otře...



„Nemám hlad,“ odsunula jsem talíř.
„Vyber si něco jiného, je tu spousta jídla,“ nabízela Corita.
„Až jindy, nějak mi není dobře,“ vymluvila jsem se, protože jsem vůbec netušila, co to má znamenat a nechtěla jsem ji urazit.
„Pobyt na čerstvém vzduchu ti prospěje,“ naznačila, položila na stůl váček s penězi a kývla k dětem. „Vezmeš je na procházku. Na trhu jim koupíš něco pro radost.“

Musela to okamžitě poznat. Musela poznat, že se ve mně všechno vzepřelo, když ke mně mluvila, jako by to byla samozřejmost, jako bych to dělala každý den. Copak jsem chůva? A ještě k tomu mi hodí na krk takové chudáky!

„...proč mají lovit ubožáky, zatímco tyrana necháváš volně pobíhat,“ tak to řekl ten chlapík s knírkem, načež mu Corita odpověděla, že zákon hovoří jasně.

Že by na ně byla potřeba armáda, o tom jsem pochybovala. Kdokoliv beze zbraně by je od rodiny odvedl spíš než sebelepší voják. Ale proč by chytali zrovna zaostalé děti? Vždyť by mohly být nebezpečné akorát sobě.

„Sladkosti, hračky, co já vím,“ radila mi, jako by nepoznala zlobu od bezradnosti. „Dohlédneš, aby navštívili chrám. Všichni tři, Lee. Chlapci i to děvče. Klidně se tam zdržte. Většinu bohů znáš, můžeš jim o nich vyprávět, budou tě vděčně poslouchat. Neboj se, Ana půjde s tebou.“
„To jsem vážně ráda.“
„Peníze svěřuji tobě, takže nechci vidět, že je předáš Aně, aby ses od skupiny mohla držet dál. Pro jistotu, protože vím, že jsi chytrá a našla by sis způsob, jak se z této povinnosti vyvléknout,“ usmála se, jako by vyhrála bitvu, „toho nejmenšího chlapce si osobně vezmeš na starost.“

Výborně, zrovna toho s fialovým flekem na bílé košilce. Ana právě čistila ušpiněné místo, očividně marně. Smál se, starší dívka po jeho pravici také, třetí chlapec si jich nevšímal, zabýval se mnohem zajímavější činností. Zjistil totiž, jak je bezva zabořit prst do náplně, která opustila bezpečí buchty a vyzývavě se rozplácla na stole. Maloval tak zaujatě, až zapomněl žvýkat.

Na Anu zbyla nevděčná úloha zkazit mu zábavu a uklidit jeho mistrovské dílo. Chlapci to až tak nevadilo, neboť v druhé ruce měl připravenou novou munici, kterou použil hned při prvním zakousnutí. Jeho už tak nadité tváře se nafoukly do maximálního možného objemu a malý pomalu žvýkal, zatímco v jeho vykulených očích se zračila radost. Modlila jsem se, aby se tato kreativní činnost nezalíbila ostatním, protože to už bych nevydržela.

Ana byla podstatně trpělivější než já. Po dlouhém a lítém boji se jí podařilo klučinovi vysvětlit, aby si radši maloval na talíř. Poté, co jej snad osmkrát odstrčil, si dal říct.

Tyto exempláře, stejně jako jídelníček, musela Corita dlouho a pečlivě vybírat. Probůh, vždyť všichni přece nejsou takoví, to nemohla ke stolu posadit někoho rozumnějšího? Mnozí jsou skoro jako my, jen trochu pomalejší.

„Prve jsem měla být pouze doprovod,“ zhrozila jsem se při pomyšlení, co všechno by mě mohlo venku potkat.
„Máš přece ráda děti. Cedrika jsi taky zachraňovala a aby to nevypadalo hloupě, přinutila jsi Kaileen, aby pustila i ostatní.“

Já a děti?! Čekala bych škodolibý úsměv, ovšem ona mluvila naprosto vážně, a to mě opravdu zmátlo. Najednou jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, nicméně s Coritou mělo všechno nějaký důvod, částečně jsem tedy byla zvědavá, kam tím směřuje.

„Bylo to tak přece. Lee, mně se můžeš svěřit.“
„Že nezabíjím děti ještě neznamená, že je mám ráda.“
„Když to říkáš... V poledne se znovu sejdeme,“ dodala.
„Kde?“
„Cestu snadno najdeš,“ na její tváři se objevil úsměv, ale rozhodně nevěstil nic příjemného.

Co horšího by se mi mohlo přihodit než courat se po městě s takovými dětmi? Horší by bylo, kdybych potkala toho drzouna z hospody. Beze zbraně na místě plném lidí bych si asi těžko poradila a on by si určitě nenechal ujít další možnost, jak mě provokovat. Vždyť Corita by byla schopná ho za mnou schválně poslat.

Neposlala ho, překvapila jinak.

I bez konkrétních nepřátel jsem měla co dělat, abych udržela nervy na uzdě. Ti malí všetečkové si chtěli všechno prohlédnout, osahat, vyzkoušet... Dalo se tomu částečně zabránit pouze tehdy, když jsme je vzaly za ruku.

Sirrah, vezmi si je!

Už když jsme opouštěly královský pozemek, neminuly nás zvědavé, až pohrdavé pohledy strážců i kolemjdoucích a na tržišti to nebylo lepší. Poslouchala jsem všelijaké poznámky a snažila se ovládnout, když mě měšťáci pasovali do řad postižených, když mě častovali posměšnými výroky. Někteří obyvatelé se na mě a Anu dívali spíš s obdivem, ale ani to nemohlo vyvážit ten pocit, když jsem potkala hochy z jednotky.

Raam ví, že bych v tu chvíli zabila všechny tři děti bez mrknutí oka jen proto, abych nevypadala jako chůva nejubožejších. Ještě včera jsem patřila ke gardistům, kteří kolem nás dnes hrdě a v plné síle pochodovali.

Jak si Corita přála, ovládla jsem se, ale stůj co stůj jsem se chtěla dostat do chrámu. Děti byly proti, všechno je zajímalo. Dokud byly peníze, platila jsem. Koupila jsem jim sladkosti, které stačily pobrat, děvčeti látku na nové šatičky. Pochybovala jsem, že se jich dočká, ale hlavně že dala pokoj.

Nejspíš jsem si ten pocit přivodila sama, ale ocitla jsem se pod velkým psychickým tlakem. Trpělivost mi došla, když ti tři dárečci zdivočili nejprve kozy a potom i koně. Chtěli je sice jenom pohladit, ale dav, který se kolem nás nakupil, a všechno to překřikování a natažené dětské ruce je vyplašily. Možná ani ne tak koně, jako spíš handlíře. Hodila jsem mu měšec se zbytkem mincí, aby nepřivolal stráže, protože za to by mě Corita nepochválila, už tak jsem u ní měla vroubek.

Do chrámu jsem ty tři doslova dotáhla a s obrovskou úlevou za námi zavřela těžké kované dveře. Opřela jsem se o ně, abych se trochu vydýchala, zatímco děti se rozhlížely po volném prostoru a vysokých stropech. Ana zřejmě nemohla pochopit, kde se ve mně vzalo tolik zloby.

„Lee, jsou to jenom děti,“ podívala se na mě vyčítavě.
„Nechtěj vědět, co jsou.“

Doufala jsem, že o tom nebude chtít dál mluvit. Naštěstí přítomný kněz, který dokončil modlitbu, se přidal k Aně a k dětem. Neposlouchala jsem je, jen jsem viděla, jak se jeho rty pohybují a jak rozkládá rukama, zatímco naši svěřenci užasle hleděli na sochy bohů a žmoulali cukroví.

Taky jsem se rozhlédla po chrámu. Procházela jsem pomalu kolem lavic a prohlédla si všech čtrnáct soch, rozestavěných po obou stranách, vždy sedm a sedm. Třináct bohů, Raamových potomků, a Khar. Většina soch na mě neudělala žádný dojem, dokonce i Iss mlčela, ale Daggor a vedle něj stojící Khar – nejpodařenější, skoro živá socha, která se zde nacházela – se na mě dívali skoro výsměšně. A Narat? Její kamenné oči říkaly:
„Ty chceš moji Kaileen?“

Zastavila jsem se u všech bohů, nevynechala jsem ani ty, které jsem dosud nepoznala. Jak by asi mistr vytesal Raama, když jeho bratr se mu tak báječně povedl? Snad ho viděl, snad si sáhl na jeho žhavé tělo, v němž místo krve koluje láva a pulzuje pod černou kůží, která vypadá jak vyrobená z popela.

Proč obyčejný smrtelník nesmí spatřit Raama? Proč jeho podobiznu vystavují pouze v dobách rituálů? K čemu jsou taková pravidla, když v božím chrámu je přítomen pán pekel?

„Lee,“ přistoupila ke mně Ana, „je poledne.“

Musela jsem se trochu protáhnout, z toho věčného civění na klenby mě bolelo za krkem a stejně jsem nezahlédla to jediné, co tu chybělo. Tolik namalovaných výjevů všude kolem, hrdinské skutky bohů i tresty, jimiž častovali hříšníky, ale jediný Raam nikde. Uslyšela jsem zvony, když jsem opouštěla studenou lavici.

„Vezmeme se za ruce,“ navigovala Ana.

Už je to tu zas. A znova přes náměstí a znova poslouchat ty poznámky.

Ne, nemusely jsme přes celé náměstí. Doprovodily jsme děti k velkému vozu – spíš kleci – taženém dvěma hnědáky, v němž už čekalo několik podobných osob. Corita si hověla na koni, v ruce uzdu mého Gira, bez emocí kontrolovala situaci. Její muži udržovali přihlížející v dostatečné vzdálenosti, jezdci čekající u vozu zřejmě měli doprovázet vězně.

Vězně. V duchu jsem nad tím zakroutila hlavou a zmocnily se mě výčitky svědomí. Já jsem těm dětem nepřála nic dobrého a teď... Přece to není moje vina!

Děti a vězení, to mi nešlo dohromady, ale jiné vysvětlení nebylo. Přeslechla jsem i všudypřítomné posměšky a nelichotivé hlášky, protože stejně jako děti jsem vytušila, že v této dřevěné kleci nebudou odvezeny na žádné hezké místo.

„Dovnitř!“ zazněl královský rozkaz, načež vojáci otevřeli dvířka a udržovali osazenstvo vevnitř, dokud jsem nesplnila tu nechutnou povinnost.

To nebylo jako vždycky. Doteď to byli moji svěřenci a najednou jsem je musela odtrhnout od sebe i od Any, bojovat s jejich bezmocí a hodit je k ostatním. Jejich pohledy a křik, spíš neartikulované zvuky, to mi nebylo moc příjemné. Jako jsem si předtím přála, aby si je Sirrah vzala k sobě, stejně tak teď jsem toužila akorát po tom, aby se vůz konečně pohnul a odvezl je pryč.

Corita mi naznačila, abych naskočila na Girův hřbet, ale nejprve jsem se musela podívat do jeho dobráckých očí a pohladit výborně udržovanou hřívu. Pro ostatní to byl jen běžný okamžik jezdce a koně, ale on věděl, že ho po dlouhé době ráda vidím. Naklonil ke mně hlavu tak, jak to dělával Dart, když ucítil Kaileeninu dlaň.

Sotva jsem nasedla, královna lehce kývla, velitel jednotky zavelel a průvod se dal pomalu do pohybu. Dokud se nám neztratili z dohledu, sledovala reakce obyvatel i postižených dětí křečovitě svírajících mříže. Jen několik lidí nesouhlasilo s jejich odvezením. Obzvlášť mě zaujal starší spoutaný muž, jehož hlídali čtyři vojáci, vedle nich stály dvě ženy.

Ta mladší se probila skoro až k nám, strážci ji sice zadrželi, přesto se nedalo přeslechnout, jak prosí za svého syna. Královna prosby slyšet nechtěla, bylo jí to jedno.
„Ušetři mého vnuka, vezmi si mě,“ žádal vězeň, když jsme projížděly kolem něj, a snažil se dostat blíž, ale muži ho pevně drželi.
„Vezmu,“ odsekla.
„Co všechna ta léta ve tvých službách!“ orodovala starší žena, možná jeho manželka.
„Co všechna ta léta v mých službách?! To vy jste zapomněli! Přesto jsem vám dovolila naposledy ho spatřit. Sami jste se vytrestali, teď si budete pamatovat jeho tvář zkřivenou strachem. Ty,“ promluvila přímo na muže, „budeš zítra ráno viset. A stejně se stane každému,“ rozhlédla se kolem, „kdo se bude protivit zákonům, které nám seslal sám Raam!“
„Tak proč nepověsíš Kaileen?!“ zvolal kdosi, načež se Corita zatvářila zle jako nikdy dřív.
„Jasně! Chyťte ji!“ přidávali se další. „Ať visí! Chceme její hlavu!“

Corita se na mě otočila. Co čekala, že udělám, když jsem byla neozbrojená? Co čekala, že řeknu, když se bavili o mojí Kaileen?

„Dej mi meč a uvidíš, co kde bude viset!“ žádala jsem, ale marně.

Pomalu zakroutila hlavou, narozdíl ode mě si udržela nadhled a chladnou hlavu. Beze slov, pouze vztyčenou paží umlčela překřikující se dav, aby mohla vyzvat neznámého muže, nechť předstoupí:
„Kdo chce vědět, proč nepověsím Kaileen? Pojď blíž, podívej se mi do očí a zeptej se znovu, máš-li odvahu!“

Nevystoupil nikdo.

Čekala jsem, že někdo přijde, ona najde konkrétní cíl, uchopí dýku a hodí, ale nikdo se neodvážil pokoušet štěstí, zřejmě je napadlo to co mě. Vojáků tu bylo dost, zřejmě počítala s nevolí, a tak se pojistila. Čekala na své poměry dost dlouho a sílila s každou vteřinou, kdy žádný odvážlivec nepřicházel.

„Tedy pouze já mám odvahu promluvit?“ rozhlédla se. „To jsem si myslela,“ pronesla pohrdavě. „Ještě když váš král žil, přímo na tomto náměstí jsem vyhlásila Kaileenina privilegia. Jsem na toto rozhodnutí pyšná, když vidím, že jediná žena vás přinutila škemrat o záchranu.“
„Už není sama!“ oponoval jí kdosi, kdo se pro jistotu opět schoval v masách přítomných.
„Není sama,“ potvrdila, spokojeně se usmála a mezi lidmi to jen zahučelo.

Vychutnávala si teplo slunečních paprsků a pohupování přešlapujícího koně. Nechala obyvatele, ať si chvilku popovídají. Ať si vzpomenou na všechno, co jim Kaileen doposud provedla a ať přemýšlejí, ať se bojí, co jim ještě přichystá.

„Vaše noční můra zesílila!“ promluvila znova a lid zmlknul, aby slyšel, co jim chce říct. „Dál bude oddělovat slabé od silných a já si nemyslím, že se jí kdokoliv z vás postaví, když nemáte odvahu podívat se do očí své královně. Ale kdyby přece,“ utišila naposled rozhorlený dav, „dám vám dobrou radu. Kaileen má na své straně Narat a já vám zaručuji, že bohyni války budete záhy velice potřebovat! Nechtějte ji rozčílit,“ dodala, ale zřejmě ji slyšeli jen ti, co stáli nejblíž.

Usoudila, že není důvod se tu déle zdržovat a pobídla koně. Lidé ustoupili a nechali nás projet. Pěšáci hlídali zmatené měšťáky, jezdci nás doprovázeli.

Přemýšlela jsem, jak to bude vypadat, až zase s Kaileen budeme svobodné, až se zas budeme toulat po kraji a obyvatelé nás budou štvát. Oni si to budou myslet, ale přitom my budeme lovit je. Jednoho po druhém tak jako to Kaileen dělávala v dobách své největší slávy, než kvůli mně musela přestat.

U oběda jsem taky měla spoustu záležitostí k přemýšlení, ani jsem si nevšimla, že Corita dojedla, zatímco já jsem se v jídle spíš jenom šťourala.
„Něco tě trápí?“ zeptala se.
„Ne, jenom... Co se s nimi stane?“
„Co by se s nimi mělo stát? Samy by stejně nepřežily, navždy by zůstaly dětmi,“ odpověděla stroze.
„Tys je dala odvézt, aby je zabili?“
„Co jiného s nimi mohu dělat? Tento svět není pro ně. Sirrah se o ně postará, najde jim lepší místo ve svých zahradách. Sama sis to přála, nebo ne?“ odtušila. „Přesto jsi jim zpříjemnila poslední hodiny jejich bídného života.“
„Bídného...“ Už jsem se odhodlala, že se konečně najím, ale zas mě přešla chuť, a tak jsem to vzdala.
„A ne snad? Chceš říct, že by ti ubožáci mohli žít plnohodnotný život? Mohli by snad pracovat jako hrnčíři, tesaři, kovat meče nebo bránit svoji zem?!“ rozohnila se.
„To asi ne, ale přece by se pro ně něco našlo.“
„Zákon ukládá zlikvidovat takové jedince hned, jak se jejich porucha projeví. Hned! Ne že budu plýtvat lidskými zdroji a vysílat vojáky, aby je hledali! Své muže potřebuji jinde.“
„Změň ten zákon!“ nelíbilo se mi, že na mě křičí.
„Nebudu měnit zákon, s nímž se ztotožňuji!“ vyskočila a zároveň třískla do stolu. „Jen bohové mohou měnit zákon rovnosti!“
„Jsme snad lepší?!“

„A ne?“ naoko se uklidnila, ztlumila hlas a její oči se na mě zadívaly tak, jako by říkaly, že si to sama brzy vyzkouším. „I ty, naše zlatíčko Lee, Kaileenino malé mazlivé štěňátko, i ty ses jim cítila nadřazená. Viděla jsem, jak ses na ně dívala, viděla jsem, jak jsou ti odporní. Proto tady seděli, proto jsem ti je hodila na krk a nechala tě, aby ses s nimi promenádovala po náměstí. Proto, abys vnímala názor lidu, nejen můj nebo svůj! Nelži mi, žes necítila svoje právo.“
„Já nevím,“ nebyla jsem si jistá, zda je správné, cítit se tak nadřazeně.
„Chceš říct, že oni jsou ti rovni? Chceš tvrdit, že já nebo Kaileen jsme stejné?“
„Ne, to jsem přece neřekla!“
„Takže soucit,“ zbystřila a moc se jí to nelíbilo.
„S kým jiným než s nimi...“
„City věnuj tomu, kdo je ocení, ale soucit,“ pronesla nenávistně, „toho se zbav. Zabiják a soucit – to nejde dohromady. Chceš-li žít s Kaileen, staneš se poslem sváru, poslem války a válka JE nelítostná a smrtonosná. Válka si nevybírá, jednoduše likviduje všechny, kdo jí vstoupí do cesty.“
„Kaileen je schopna někoho ušetřit,“ namítla jsem.
„Protože ty ji k tomu nutíš,“ zasyčela.

Věděla jsem, že přijde něco mrazivého. Bylo mi jasné, že teď se Corita zastane Kaileen. Poprvé a naposled, ale bude to stát za to.

„Neustále tě zachraňuje, pořád za tebe dělá špinavou práci. Pokaždé, když jí bráníš někoho zabít, myslíš si o sobě, jak jsi dokonalá, o kolik jsi lepší!“ vyžívala se v tom, co všechno mi může předhodit a já jsem jenom zírala. „Ale ono to není tak jednoduché, že ne? Ono to nestačí, ó ne, je to opačně, než jsi doufala, že?“ usmála se spokojeně, v očích měla žár jako Kaileen, když zavětřila oběť. „Dlouho jsem žasla, cos dokázala, ale už to zašlo příliš daleko. Už jí nic nedáváš, jen ji zneužíváš, pak není divu, že se vedle tebe cítí jako chlap!“

Poslední slovo mě dokonale uzemnilo. Nikdy jsem ji tak nebrala, zato barbaři se k ní tak chovali, ani Martin ji nepovažoval úplně za ženu, protože já jsem na ni hodila špínu, abych sama zůstala čistá. Trvalo to dlouho a přesto se mnou vydržela. Musela se cítit strašně a já jsem si toho nevšimla.

„Nikdy mě nenapadlo, že by ji napadlo...“
„Mně to nevysvětluj, jí to dokaž. Pojď,“ vzala mě za ruku a vlekla za sebou.

Dovedla mě do sklepení. Napadlo mě, že zas uvidím mučírnu, ale Corita měla lepší překvapení. Dva muži hlídali vchod do velkého pokoje, kde znuděně trávilo čas mnoho žen. Všechny mladé, štíhlé, docela pohledné, oblečené pouze do průhledných oděvů.

„Otrokyně,“ ozvala se Corita, když uznala, že mi poskytla dost času, abych se porozhlédla. „Obvykle zajatce neberu, ale od jisté doby dělám výjimky. Odměna pro mé muže,“ pronesla jen tak mimochodem. „Tyto měly dost rozumu, aby se nevzpíraly, ostatní jsou ve vedlejší cele. K těm samozřejmě nejsem tak vstřícná. Nemohou vyjít ven a mhouřit oči proti slunci, ty nikdy nezastihne déšť na vycházce, ty si neužívají voňavé koupele. Vidíš, ani děvky si nejsou rovny, přesto je pro mne výhodné se o ně starat. Teď jednu vyber. Kteroukoliv.“

Zaujaly jsme je. Sledovaly nás a pozorně poslouchaly, o čem se mnou Corita mluví. Když mě vyzvala, zmateně se na sebe podívaly.

„Nevadí, vyberu já,“ řekla, protože jsem zaváhala. „Vidím, že nás čeká spousta práce.“

Rozhlédla se, rychle se zorientovala a přizvala k nám dívku, která nebyla vyšší než já. Šla nejistě, ale ne že by se bála, spíš si možná říkala, zda bude moci uplatnit, co ji baví. Měla to napsáno v očích. Možná bývala šlapka a vlastně si polepšila, když se o ni Corita starala a poskytovala jí veškeré pohodlí výměnou za to, že ona udělá, co dříve provozovala za pár drobných.

„Půjdeš s námi,“ řekla jí, když se nám oběma poklonila.
„Jak si přeješ, paní,“ usmála se rozverně a vyšla ven.

Zůstaly jsme ve sklepních prostorách sídla a dorazily k jiné místnosti. Corita sama otevřela masivní dveře a ustoupila, abych viděla dovnitř. Poskakující plameny ohně osvětlovaly zrcadlovou síň, v níž se nacházelo jenom pár divných dřevěných věcí a lavice, ale ty stály až na konci a dělaly společnost několika zbraním.

Když jsem vešla a Corita hlučně zavřela dveře, všimla jsem si dlouhých pruhů látky visících od stropu skoro až po zem, na nichž byly namalovány nějaké symboly. Také se nedaly přehlédnout nekvetoucí rostliny, které téměř až v koutech místnosti dotvářely atmosféru.

Tady by se cvičilo, jedna radost!

„Jdi dál,“ mírně mě postrčila, „nestyď se.“

Došly jsme skoro do půlky místnosti, když nás Corita zastavila a přikázala dívce, aby svlékla šat, který stejně nic nepřekrýval. Snad ho měla jen ze slušnosti. Klidně jí vyhověla a čekala, co se po ní bude chtít.

„Dívej se na ni a poslouchej,“ Corita se postavila přímo za mě a mluvila potichu, jako našeptavač Daggor. „Když jsem tě viděla poprvé, byla´s taky takové malé vyžle. Říkala jsem si, zda se Kaileen nezbláznila, říkala jsem si, co na tobě vidí, že tě s sebou tahá. Byla´s malá vychrtlá holka, slabá, nikde nic, ale teď...“

Bylo v podstatě jedno, kam se postavím, kdekoliv jsem mohla vidět náš odraz. Necítila jsem se moc dobře, rozhodně bych byla radši, kdybych se jí dívala do očí než do zrcadla, ale pak bych zřejmě nezahlédla odlesk čepele. Reagovala jsem okamžitě, Corita však byla připravená. Nestačila jsem se otočit, snadno mě zneškodnila.

„Ale no tak!“ přitlačila mě k sobě, abych poznala, že se jí nezbavím. „Přece si věříme, ne? Nemám čas ti všechno vysvětlovat, přejdeme rovnou k jádru problému,“ řekla netrpělivě a rozřízla mi horní díl oblečení.

Použité násilí mi vadilo, musela jsem se hodně ovládat, abych se neohnala. Stejně bych prohrála, ale copak jsem jako ta vedle, abych tu stála jen tak?!

„Teď už si nejste rovny, že ne?“ snadno se dovtípila, co se mi honí hlavou. „Ona mě poslechla, ale ty ses bránila. Ovšem to není jediný rozdíl mezi vámi. Ty to cítíš. Teď už vidíš, kolik si s tebou Kaileen dala práce. Vzpomínáš, jak tě bolelo předloktí, když jsi poprvé cvičila s mečem? Vzpomínáš, jak sis myslela, že ti odpadnou ruce? Že tě nohy nedonesou ani o krok dál? Že už nikdy nenarovnáš záda? Na sebe se dívej!“ otočila mě zpátky, když jsem pohledem zabloudila k dívce.

Měla jsem sto chutí po ní skočit a zabít ji, aby neslyšela, co mi Corita vyčítá, jak povýšeně se mnou mluví. A přitom ona měla tu drzost dívat se na mě, jako by něco čekala, přičemž jí šlo o život. Nevnímala to, necítila to, ale kdyby mě Corita pustila, jenom na chvilku, bylo by po ní.

„Seberu ti všechno, na čem ti záleží a vrátím ti to, až si to zasloužíš. Drobnosti jsou to, co odlišuje dokonalého válečníka od těch, kteří si jen hrají na vojáčky. Mám jich plnou armádu. Zaplňují posty, které hodlám obětovat, abych udržela pozice. Ale ty,“ otočila mě k sobě a zrovna zaútočila.

Vykryla jsem její úder, předloktí se zkřížila, přesto jsem ji neodstrčila. Přetlačit mě nechtěla rukou ani pohledem, jen prodlužovala dobu, po kterou jsem měla pochopit, o čem se celou dobu bavíme.

„Vidíš?“ levou rukou silně udeřila do mojí paže. Nebránila jsem jí, instinkt mě nevaroval před útokem, nebyla jsem v nebezpečí. „Proto tě nutila tak tvrdě cvičit. Doteď se ti to nezdálo, ale teď... pevné jak skála.“

Ani další její útok, vedený na břicho, jsem se nesnažila odvrátit. Věděla jsem, že to ustojím a ona se na mě spokojeně dívala a dál vysvětlovala rozdíl.

„Mnohem silnější než ruce, že? Ani se nemusíš bránit, dobře víš, že jeden takový úder pro tebe nic neznamená. Neztratíš rovnováhu, nepocítíš bolest. Proto tě tolik bila, jak jinak by tě naučila snášet rány? Zazlívala jsi jí to, na mě ses dívala jinak, protože jsem z tebe nechtěla vymlátit duši, ale to Kaileen odvedla nejhorší díl práce. A věř mi, já bych byla mnohem horší než ona. Obě zasloužíte obdiv za to, co jste dokázaly. Mezi vámi dvěma,“ kývla k dívce, která vůbec nechápala, o co jde, „je propastný rozdíl a ten říká, že ji teď můžeš zabít a ona se neubrání, protože její tělo není vražedný nástroj.“

Děvče už pochopilo, že nepřijde žádný muž, který by od ní čekal rozkoš. Věděla, že místo něj přijde něco, s čím nemá zkušenosti a co hůř – nebude to příjemné.

„Běž,“ Corita kývla k dívce a ustoupila mi z cesty.

Couvla, ale nebylo jí to nic platné. Pokusila se utéct, snadno jsem ji chytla a srazila na zem. Chtěla se bránit, stačilo pár chvil, abych ji zneškodnila. V tom momentě mi hlavou bleskla myšlenka, zda smím jen tak zabít někoho, kdo mě nemohl a ani nechtěl ohrozit.

„Doraž ji!“

Okamžik jsem sledovala strach v jejích očích a vnímala zrychlený dech, když se zmítala bez šance vyprostit se ze sevření. Vtom mě silné ruce odhodily stranou. Corita sama dokončila, co jsem měla udělat já.

„Když řeknu dorazit, uděláš to hned!“ podívala se na mě vztekle a zlomila dívce vaz. „Už tomu rozumíš?!“
„Rozumím.“
„Doufám,“ vztáhla ke mně ruku, načež jsem bleskově odpověděla útokem.

Čekala jsem, že mi stejně rychle vysvětlí, že to byla velká chyba, nicméně ona se jen usmála, zvedla se z podlahy a klidně pronesla:
„Zůstaneš tady, já přinesu, co je zapotřebí a očekávám, že mi pak konečně prozradíš, kdy je zabiják nejrychlejší.“
„Když nezaváhá,“ odpověděla jsem, sotva se otočila.
„Tak neváhej,“ řekla vyzývavě a rozpřáhla ruce.

Ještě za sebou ani nezavřela dveře, když jsem se jala detailně prozkoumat, co jsme s Kaileen doposud dokázaly.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 15.05.2010, 19:07:41 Odpovědět 
   Zdravím.
Další kousek do skládačky, další materiál k zamyšlení. Chvílemi jsem měla pocit, že se držíš (snad z prosté lidské slušnosti) zpátky, ale je také možné, že je to dané našimi rozdílnými naturely.
 ze dne 16.05.2010, 13:29:58  
   Kaileen: Ahoj Eky,
děkuju za zveřejnění a komentář. Máš pravdu, byla místa, kde jsem se držela zpátky.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
...
xanti
Čekárna
Rikudou_Sennin
I. - Na útěku
Šíša
obr
obr obr obr
obr

Neocortext14
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr