|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295983 komentářů :: on-line: 26 ::
|
 |
|
:: Autobus ::
Tahle povídka si zasloužila úpravu, aby mohla mít trošku větší kvality. Teda, snad se moc nepřeceňuju, no :D
Doufám, že se vám bude líbit :) |
| |
|
|
Tma za sklem byla jako nějaká klec, ve které tančila všudypřítomná deprese. Nebylo v ní nic vidět a do hlavy vtloukávala pocit, že každou chvíli na vás něco vybafne z keře. Země byla omezeným prostorem, ale temnota jí dávala neomezený oblek.
Bylo to zvláštní, takhle o tom přemýšlet. Mohl by se v ní kdykoli ukrýt před vším zlým, co na světě existovalo. Zapadnout do nicoty a nikdy nevylézt.
Problém byl, že to nebyl styl jeho života. Ukázat slabost prostým schováním a čekáním na smrt. Ukázat to těm, kteří přesně na takové zakolísání čekali. To jim nikdy nedopřeje.
Obličej jako z kamene se odrážel od skleněné tabule, za kterou bylo všechno zlé, co mu chtělo ublížit, nebo ho rovnou zničit. Oči, které doposud hleděly do prázdnoty dosti podobné Vesmíru, pohlédly samy na sebe. Pak si prohlédly tváře, celou hlavu, tělo, ruce… a nakonec se znechuceně odvrátily zpět k temnotě.
Neměl rád svůj zevnějšek. Pouhou tělesnou schránku, která byla tak chabá a lehce zničitelná. K tomu nepatřil mezi nejkrásnější jedince.
Jenže to nejkrásnější, co měl, byla jeho duše, jíž si tolik cenil. To bylo bohatství, kterého se nikdy nevzdá a které ho bude držet nad vodou.
I když neměl svaly, ani pitomé poznámky na druhé a netrpěl výsměchy nad cizími, měl to, díky čemu se cítil jako nejsilnější kulturista. A nemohl mu to nikdo sebrat. Nikdo a nikdy.
Za to z blbů, kteří jsou schopni vymyslet leda urážky a posměšky, vyrostou slabodušší lidé, kteří budou sotva živořit. A on bude naprosto vyrovnaný.
Rád se nechával ukájet těmito myšlenkami, jež mu dodávaly jistotu, že to všechno nakonec vyhraje on.
Podíval se na hodinky a zjistil, že pojede ještě další hodinu.
Zdřímne si. Nejsou tu žádní spolucestující a tak se nemusí ničeho bát (rozhodně nechtěl skončit s vyholeným obočím, jak už to několikrát viděl u ostatních).
Netrvalo dlouho a utekl před realitou do říše snů, která mu vždy ochotně nabídla náruč.
Otevřela se před ním obrovská vrata, porostlá psím vínem a břečťanem, a za nimi se rozléhaly obrovské zahrady, plné květin celého spektra barev, stromů s růžovými a bílými květy, cestičkami, okolo kterých rostla levandule, příjemně vonící šalvěj a ostrá máta a padlé kmeny stromů obrostlé bledulkami, po nichž se vesele proháněly veverky. Byl to ráj, takhle si představoval dokonalý svět.
Všiml si, že má úplně jiné tělo. Naprosto dokonalé křivky svalstva na rukou a nohou, ploché břicho a co mohl bez zrcátka zjistit, tak i krásný obličej. Tohle bylo naprosto úžasné.
Užasle si zvolil jednu z cest a po chvilce uslyšel vzdálené bublání vody. Naslouchal regenerujícímu zvuku a pomalu došel k řece, která přeskakovala z jednoho velkého balvanu na druhý. S tokem skákaly i ryby, možná lososy, nebo pstruzi. V hluboké trávě vedle uslyšel zoufalé pípání a tak rozhrnul zelený závoj, aby pak uviděl hnízdečko s třemi neuvěřitelně roztomilými káčátky, které se dožadovaly potravy. Všechno bylo příjemně osvětleno velkým bílým rozžhaveným Sluncem, které tomu všemu kralovalo.
A než se stačil náležitě pokochat, už zaslechl další zvuk. Bylo to něco jako pobrukování, nebo dokonce zpěv.
Rozhlédl se, aby zachytil zdroj a pak strnul pohledem na dívce, která oplývala těžko uvěřitelnou krásou, jakou ještě nikdy neviděl. I v oblečení selky vypadala neskutečně nádherně.
Hrála si se svým pejskem, černým voříškem a házela mu aport. Když odhazovala klacek, všimla si ho a ušklíbla se na něj.
Teprve potom zjistil proč.
Zíral na ni s otevřenou pusou a stál tam jak solný sloup.
Do tváří se mu vlil ruměnec a opatrně k ní vyšel, aby se zeptal, co tak nádherné stvoření dělá v jeho snu.
Než k ní ale došel, něco ho vyrušilo…
„Pane… pane! Tohle je konečná, probuďte se!“ cloumal s ním řidič autobusu.
„… pardon… už jdu,“ rozespale odpovídal a zvedl se ze sedadla.
Krucinálfagot!
Po celou noc nemohl usnout, protože nešlo zapomenout na sen, který byl zatím nejnádhernější v jeho životě. A na dívku, která byla tak nádherná, až ho z toho mrazilo.
Ráno opět jel autobusem, ale i když ho přemohl spánek (ne že by se nějak bránil), sen se mu neopakoval. Proto se těšil na noc, kdy pojede zpátky domů a kdy doufal, že ji znova uvidí.
Přes den byl jak omámený. Sotva vnímal okolí a skoro nebyl schopný pracovat. Dokonce třistaprocentně ignoroval narážky zakomplexovaných kolegů a pořád myslel na to, co zažil.
Až se dočkal a seděl na stejném místě v autobuse, který nikdy nebyl úplně zaplněn. Vtěšinou byl jediným cestujícím on.
Tlumené světlo zářivek ho ukolébalo, aniž by se musel snažit…
Tentokrát se neocitl před bránou, nýbrž u potoka. S neskrývaným potěšením zjistil, že se nic od minula nezměnilo.
Okamžitě se jal vyhledat onu dívku a pak ji našel.
Nyní v bílém jarním oblečku vesnické dívenky a ani nechyběl černý pejsek, jenž okolo ní vesele poskakoval a dorážel, že si chce hrát.
Pomalu a ostýchavě, ač se to neúspěšně snažil skrýt, se k ní přiblížil a s červenými tvářemi ji pozdravil.
„Zdravím tě,“ odpověděla s úsměvem, který by přinutil k radostnému tanci i mrtvého.
„Proč jsi v mém snu? Někoho tak nádherného by nevyplodila ani má fantazie…“
Zachichotala se tak sladce, že měl chuť ji popadnout a na místě zulíbat.
„I ty hlupáčku, tohle není jenom tvůj sen. Můžeš to tu nazývat, jak jen budeš chtít… ‚Říše snů,‘ ‚Svět představ‘ a já nevím co ještě. Ty, já, všechna zvířata, které tu vidíš, dokonce i květiny, všichni prožíváme stejný sen. A to proto, že si ho nějakým způsobem zasloužíme. To, co tady jsi, je jen jakýsi obraz tvé duše.“
Překvapeně vyvalil oči.
Věnovala mu jemný úšklebek. „Taky jsem to nevěděla. Nechceš si ke mně sednout a hrát si s Tondíkem? To je můj pejsek,“ a ukázala na voříška s černýma pronikavýma očima, u nichž člověk, na kterého upřely pohled, dostal pocit, že přečtou všechno, co si myslí nebo cítí.
„S radostí!“ prohlásil a přisedl si k ní.
Dlouho se smáli kouskům, které Tonda předváděl, jenže pak se dokonalý ráj vytratil jako by nikdy neexistoval.
A nahradilo ho varování, že brzy musí vystoupit.
Otupěle a neskutečně smutně na konečné vystoupil a šel s těžkou hlavou spát.
V práci vyloženě trpěl. Chtěl se vrátit tam, kde se mu líbilo nejvíc. Utéct tak, že by to nebyla slabost, ale volba další cesty jeho života. Bylo by to něco jiného, než se schovat do prázdného prostoru tmy. Oddat se nicotě a tam čekat, až ho jeho vlastní já sežere.
Už věděl, která bude jeho první otázka, jestli ji tedy znova uvidí.
Jaké jestli! Musím ji vidět! pomyslel si.
Tesk ho mučil, ale nakonec vítězně nastoupil do autobusu a nuceně zavřel oči. Říše snů už nebyla daleko…
Přenádherná brunetka s hnědýma upřímnýma očima se na něj usmívala s pohledem tak pronikavým, až zkameněl úžasem.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se konečně.
„Copak tě zajímá natolik, že mě nemůžeš ani pozdravit?“
„Ach… promiň… omlouvám se,“ zarděl se.
„To je v pořádku… tak co bys teda chtěl vědět?“
„Mohl bych v Říši zůstat navždy? Je to možné?“
Podívala se na něj jako by jí právě řekl, že je Ježíš Kristus.
„Musel bys k tomu mít neuvěřitelně dobrý důvod. Myslím, že existuje jen jeden, jenže toho bys jen tak nedosáhl…“
„Který?“
Dlouho mlčela, ale nakonec odpověděla: „Lásku.“
Týdny ubíhaly pomalu jak hlemýžď a jediné, co ho zachránilo, byla hodina a deset minut, kdy trávil čas s dívkou z Říše snů a jejím pejskem. Snažil se zapomenout na rozhovor, po kterém mu bylo jasné, že aby mohl zůstat v přímo nebeském ráji, musela by ho milovat. A takovou iluzi nedokázala vytvořit ani jeho přehnaně aktivní fantazie.
Ve dne měl hrozné deprese a uvolněně se nechoval ani s ní. Vědomí, že nejspíš bude muset zůstat na světě, který pro něj nebyl stvořen, s pouhou hodinovou dávkou jakési extáze, ho zatěžovalo jako litinová koule u nohou.
Prožívali spolu krásné okamžiky, při kterých se honili po travnatých pláních, leželi pod hřejivým sluníčkem a dlouho pozorovali jeden druhého.
To situaci jen podstatně zhoršovalo. Miloval ji čím dál víc, a to ho uvádělo do věčné nejistoty, zda by mohla být jeho láska opětována. Připadal si jako na kluzkém kameni uprostřed hluboké řeky plné peřejí. Kdyby se zeptal, mohlo by přijít velké zklamání, a pak by už nevydržel dál balancovat nad vodou. Jenže jestli se nezeptá nebo se něco nestane, brzy mu dojdou síly a spadne tak i tak. Jednoduše byl ztracený.
Anebo klidně bylo možné, že si ji přeci jen vymyslel. Ale to byl takový šílenec a zoufalec, aby se zamiloval do imaginární dívky, kterou vytvořila jeho fantazie?
Zavrtěl hlavou, jako by se snažil takové myšlenky zahnat.
Prostě ztracený…
Jenže jedné cesty autobusem domů…
„Víš… po těch úžasných chvílích, co jsme spolu mohli strávit, ti konečně mohu říct že… už od té doby, co tu jsem ve stejnou dobu jako ty, jsem toužila po tom, abych tu mohla zůstat. Kdo by taky netoužil, že…“
V jeho nitru svitla naděje. „Takže?“
„No… k tomu, abys tu zůstal, potřebuješ opravdovou lásku, jenže pokud se pokusíš podstoupit takovou… dejme tomu cestu, po které tu můžeš zůstat navždy a pravá láska to není, už nikdy sem nebudeš moci zavítat. Bojím se, že mezi námi něco takového být nemusí…“
„Jenže… já tě skutečně miluju… jako nikoho v mém životě… už od začátku jsem cítil, že můžeš být jediná, která zaplní prázdnotu v mém srdci…“
„Skutečně?“ pohlédla na něj a oči jí zvlhly slzami.
„Ano… Cítíš to tak stejně?“
„Bezpochyby… hrozně moc tě miluji… Ale… než uděláme něco, oba dva si to musíme nechat projít hlavou… nesmíme udělat unáhlený krok a pak toho celý život litovat…“
„Dobře… zítra…“
Tentokrát se probudil s úsměvem.
Když předstíral, že pracuje, uvažoval o svých možnostech. Ale bylo vůbec o čem rozhodovat? Vždyť v tom měl jasno. Už od začátku měl jasno.
Země nebyla jeho domovem a nikdy nebude. Přežil by to tady, ale teď dostal možnost, jak se tomu vyhnout. A pokud neuspěje, raději zapadne do nicoty, než aby se sem znova vracel.
Radši skončí ve tmě, jakou viděl z autobusu, než aby žil s vědomím, že už ji nikdy neuvidí.
Ovšem celou dobu se usmíval. Neměl deprese, ani nespěchal. Šťastně se těšil.
Milovala ho. Už to byl cíl v jeho životě, který úspěšně dokončil. Pocit, že je milován, nahradil všechny strasti a dodával mu jistotnost, jakou nikdy v životě necítil.
V autobuse okamžitě usnul a oči pod víčky začaly divoce poskakovat.
„Ahoj… už tu na tebe čekám… musíme dojít támhle k těm dveřím v dáli. Nějakou chvilku to zabere.“
Zaostřil a skutečně. V dálce jednoho kilometru byly těžké kovové dveře. Za nimi ale opět byly pláně a stepi, žádná zeď. To bylo dost zvláštní.
Došli k nim spolu s Tondou, který cestou honil motýli a evidentně neměl potuchy o tom, co se chystá.
Než zabral za kliku, křečovitě chytla ho za ruku. „Takže ses rozhodl, že to zkusíme, viď?“
„Ano. Omlouvám se, že jsem se nezeptal rovnou.“
„To je v pořádku. Já se tak taky rozhodla. Jen jsem potřebovala jistotu…“
„Chápu.“
Po minutě otevřel dveře a za nimi nebylo nic než bílo.
Společně vstoupili…
„Chlapče, probuď se! Haló!“ křičel starší řidič ochraptělým hlasem.
Když viděl, že sedící muž neodpovídá a nejeví známky života, usmál se a šeptem řekl: „Takže to dokázal…“
Jen co to dořekl, celý autobus i se vším uvnitř zmizel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 31 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 58 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
