» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2141595

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dračí legenda - II. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí legenda

Koralína	publikováno: 31.05.2010, 21:30

V druhé kapitole vám představím hlavní hrdinku celé povídky - Victorii.


	Ranní zpěv ptáků probudil mladou rusovlasou dívku z neklidného spánku. Po téhle noci se cítila rozlámaná a unavená, skoro nezamhouřila oka. Přemýšlela o svém rozhodnutí opustit domov a vydat se na cestu. Napadala ji spousta důvodů, proč by nikam jezdit neměla, ale stejně si tvrdohlavě stála za svým. Vstala z postele, oblékla se a vydala se po schodech do přízemí a pak hned ven do stáje. Přešla pěšinku vyšlapanou kolem zdi domu a stanula před malou stájí. Odsunula těžká vrata a vklouzla dovnitř. Zamířila ke svému vranému koni, ten ji pozdravil zaržáním. Nachystala si sedlo, uzdečku a taky všechny své brašny. Když koni utahovala podbřišník, přistoupil k ní její otec a prosil ji: "Viky, nechceš si to ještě rozmyslet? Nedokážeš si ani představit, jaká nebezpečí tě mohou potkat. Nechci tě ztratit…" "Neboj se o mně, tatínku. Já se o sebe dokážu postarat a ty to dobře víš," odpověděla vlídně a políbila jej na tvář. Otec ji pevně objal a pošeptal jí do ucha: "I když možná nikdy svou matku nenajdeš, neměj jí prosím za zlé to, co udělala. Nebyla tady s námi, když jsi vyrůstala, ale přesto tě moc miluje, a kdyby to šlo, nikdy by tě neopustila." Victorie pohlédla do otcových smutných očí a pousmála se. Věděla, co tím chtěl říct. Pak vyvedla svého koně ven, ladně se na něj vyhoupla a zkontrolovala uvázání svých brašen. Jemně koně pobídla a on ochotně naklusal. Když už byli téměř z dohledu, ještě jednou se otočila a zakřičela: "Brzy se vrátím!" Charlie se zachmuřil a loudavým krokem se vydal zpět k domu. Victorie se rozhlížela po ospalé krajině ze hřbetu svého koně. Místo, kde vyrůstala, i jeho okolí znala velmi dobře, ale přesto teď nevěděla, kterou cestou by se měla vydat. Položila ruku na malý stříbrný medailonek na svém krku a pevně jej sevřela. Uvnitř na obrázku měla podobiznu své matky, vždycky ji chtěla poznat a zeptat se na tolik věcí. Teď doufala, že jí přívěšek podvědomě naznačí cestu. Zavřela oči a myslela pouze na svou matku, nic se však nestalo. A tak nechala svého koně, aby je vedl, kam se mu zachtělo. V pravé poledne dorazili na malou louku zalitou sluncem. Pod stromy, které ji lemovaly, se klikatil potůček. Victorie sesedla z koně a nechala ho napojit. Sama si nalila čerstvou vodu do koženého vaku a trochu se napila. Sedla si pod strom do měkké trávy, aby si na chvíli odpočinula. Po minulé noci se jí oči zavíraly únavou, ale musela ji přemoci. Aby pod stromem neusnula, raději rychle vstala a opět se vydala na cestu. Tentokrát už šla po boku svého koně, protože ho nechtěla příliš unavit. Už sama cesta pro něj byla náročná, přestože byl trénovaný. Když se začalo stmívat, rozhodla se Victorie najít si nějaké místo na přenocování. Právě procházela hustým lesem, který byl stále tmavší. Snažila se najít místo, kde by mohla rozdělat oheň, aniž by ohrozila okolní porost. Zanedlouho dorazila na mýtinu, kam stále ještě dopadalo pár slunečních paprsků. Svého koně nechala jen tak se pást, protože věděla, že jí nikam neodběhne, a mezitím posbírala náruč suchého dříví. Naskládala je na místo a rozdělala oheň. Nejprve ho musela hlídat, aby nezhasl, protože začal foukat vítr. Když se plamen rozhořel, vytáhla si z brašny kousek chleba a povečeřela. Po jídle si připravila místo, kam se chtěla na noc uložit. U ohně si roztáhla deku a jako polštář si vzala jednu z brašen. Ještě před tím, než si lehla, nachystala si do pohotovosti luk a pár šípů. Poté už se uvelebila a snažila se usnout. Spánek ji brzy přemohl. Oheň pomalu dohoříval, až úplně zhasnul. V křoví cosi zašustilo. Vynořil se z něj velký vlk s jasně žlutýma očima. Nebyl sám, vzápětí se za ním objevila skupina dalších vlků. Pomalu se plížili ke spící dívce. Její kůň se začal plašit. Stáhl uši, vykulil oči a divoce zařehtal. Victorie se leknutím probudila. Rychle popadla luk, napjala tětivu a vystřelila. Svůj cíl zasáhla pokaždé, ale za chvíli jí došly šípy. Vytáhla nůž, se kterým ale nebyla tak obratná jako s lukem. Když jí jeden z vlků skokem vyrazil nůž z ruky, ucítila palčivou bolest. Rána silně krvácela. Vlci ucítili pach krve a začali na ni dorážet. Obklopili ji a pomalu se k ní ze všech stran přibližovali. Najednou se mezi stromy kdosi mihl. Držel v ruce hořící pochodeň. Přiběhl na mýtinu a ohněm všechny vlky zahnal. Se staženými ocasy se vrátili zpátky do lesa. Záhadný muž přiložil do ohniště nové dřevo a znovu zažehl oheň. Pak si sundal plášť a začal si ohřívat ruce. "Díky," poznamenala suše Victorie, když si začala obvazovat ránu. "Neměla bys ten obvaz příliš utahovat," poznamenal muž. "Co jsi vůbec zač?" zeptala se Victorie. "To bych se měl ptát já tebe," odpověděl příkře a ani se na ni nepodíval. "Co dělá holka jako ty v noci v lese?" "To je snad moje věc," odsekla Victorie. "Dobře, zachránil jsi mě. Už jsem řekla díky, teď už můžeš jít!" "Věř mi, že bych rád," řekl muž s opovržením, "ale nemůžu." "Proč?" ucedila Victorie a odměřeně si cizince prohlížela. "Kvůli tvému otci. Požádal mě o to." "Nevěřím ti. Otec by se s někým jako ty nebavil," prohodila a ukázala na jeho špinavé a roztrhané šaty. "Nezajímá mě, co si myslíš. Slíbil jsem mu to a budu tě hlídat, ať chceš, nebo nechceš." Victorie prudce vyskočila, vytáhla nůž z pochvy přivázané na kotníku a přiložila jeho ostří muži na hrdlo. "Raději bys měl jít…" "Nebuď směšná, proti mně nemáš šanci," řekl a jedním prstem její ruku odstrčil. "A teď by sis měla jít lehnout, už je pozdě," poznamenal a zašklebil se na ni. Victorie se nasupeně vrátila na svou deku. Otočila se k muži zády a vztekle si sama pro sebe něco říkala. Hlavně nechtěla usnout, protože mu nevěřila, ale za chvíli ji spánek přemohl.


celkové hodnocení autora: 65.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 32		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čertíček244	05.07.2010, 21:43:01

Ahoj, nevím, jestli ti zrovna já můžu radit jak správně psát, nebo alespoň uchopit psaní za ten správný konec, protože to jak budeš psát je úplně na tobě a svůj styl si musíš najít hlavně ty sama... a věř mi, že já jsem v psaní na pokračování začátečník, mám své "velké" dílko teprve v začátcích. Jestli ti ale můžu poradit... nespěchej. Nesnaž se vést děj za každou cenu ke konci, protože zatím to tak, promiň mi to, vypadá. Popisy by mi ani tak nevadily, sama je používám, i když raději stavím na dialogu. Co mi však vadí, i když text docela dobře plyne, je opakování slov, které už zmínila Kaileen. Čeština má jednu výhodu oproti ostatním jazykům... má velkou slovní zásobu, a to nám autorům dává možnost si s textem pohrát. Vím, že máš děj pevně v hlavě a chceš ho co nejrychleji dostat na papír, jsem na tom úplně stejně, věř mi, ale vím, že musím trochu zvolnit. Pomáhá mi jedna taková maličkost... text si napíšu, a pak ho nechám chvíli spát, třeba den dva, a pak si ho znovu přečtu a koukám na něj jakoby z pohledu případného čtenáře, takže trošku s odstupem... a spoustu chybiček se mi podaří odhalit. Doufám, že tě můj komentář nijak nerozlobí, což bych vůbec nechtěla. Jsme na začátku, takže se děj bude ještě vyvíjet a já ti k němu ráda přidám nějaký ten svůj postřeh, pokud budeš chtít.

kodox	05.07.2010, 19:45:29

Také jsem teprv na začátku a tak nechci kritizovat. Čte se to vcelku pěkně a rád si přečtu i třetí díl.

Kaileen	03.06.2010, 13:38:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Koralína* ze dne 03.06.2010, 11:41:19* Emoce... To se poslední dobou skloňuje často. Tak jako v životě někteří lidé city příliš neprojevují (z různých důvodů), tak i v literatuře panuje jistá odlišnost nejen mezi autory, ale i v řadách čtenářsva. Někdo si libuje v detailním popisování každého nervu a stejně naladěný čtenář to ocení; oproti tomu jsou čtenáři, kteří preferují rychlejší styl, kde se do emocí spíš jenom "ťukne" a zbytek už je na samotném čtenáři - samozřejmě je potřeba, aby postavu znal, věděl, čím prošla. Navíc taky záleží na postavě samotné - nájemný vrah asi nebude emotivní jako maminka šesti dětí. Sama vidíš, že tu máš dva komenty a každý zaměřený trošku jinak. Pokud jde o mě a Eky, tak to je vyloženě střet stylů. Abych to zkrátila: piš jak umíš, jak je ti přirozené. Neboj se experimentovat, časem se ukáže.

Koralína	03.06.2010, 11:41:19

Ekyelka: Vyjádřit emoce mi opravdu dělá problém. To mi nedávno řekl i češtinář, sice při jiné příležitosti, ale vyjde to na stejno... Když se je snažím vyjádřit, připadá mi jejich popis poněkud naivní a absurdní, proto je asi nakonec radši smažu a zkouším to opsat jinak. Vlci opravdu nejsou jen obyčejná zvířata. Ale to jsem nechtěla prozradit hned. A luk samozřejmě nenechala jen tak ležet vedle sebe, ale připravila si ho tak, aby ho potom co nejrychleji vytáhla a mohla se bránit. Kaileen: Zkusím to zlepšit. Ještě se na to podívám a přepíšu to. Victorie s lukem opravdu zacházet umí, jen mě nenapadlo, že je tak důležité to přímo zmiňovat, mělo to z textu vyznít.

Kaileen	01.06.2010, 12:19:54

Ahoj, napjatý luk a ti vlci mě taky zarazili. Ostatní už zmínila redaktorka, přesto - zkus se příště vyhnout spojením "začal..." Mnohdy to jde obejít a v textu to líp zní. "Její kůň se začal plašit." - "Její kůň se plašil..." by bohatě stačilo. "Vlci ucítili pach krve a začali na ni dorážet." - "...tím víc na ni doráželi." Navíc se nejdřív doráží a potom teprve útočí, tady vlci nejdřív útočili, přišla o nůž a byla raněná a teprve doráželi? Jedině že by pořád doráželi, ale rozhodně by teprve nezačali. Taky mě napadlo, že něco "začalo" dvakrát ve stejném odstavci a kousíček pod tím je další: "Pak si sundal plášť a začal si ohřívat ruce." - co třeba: "Sundal si plášť, posadil se na něj a natáhl ruce k ohni, aby se ohřál." Ostatně by neškodilo zmínit, jestli hrdinka umí bojovat nebo ne, ta školácká chyba s lukem by naznačovala že ne. Na druhou stranu jsi napsala, že s nožem nebyla tak obratná jako s lukem, což mi evokuje, že něco o boji a sebeobraně ví.

Ekyelka	31.05.2010, 21:30:07

Zdravím. Nejspíš chápu, co tím chceš docílit, přesto se nemohu zbavit dojmu, že popis každého Victoriina kroku během celého dne je zbytečný. Že cesta ke stáji vedla kolem domovní zdi, že si výstroj musela nachystat, než koně osedlala... Tohle je sice pěkné, nicméně pro příběh samotný naprosto zbytečné vyplňování plochy. Mnohem důležitější se mi zdají emoce, projevy charakterů a vztahů mezi postavami. Dcera odjíždí (zcela sama!), ale v textu není ani stopa po napětí a rozpolcených touhách, které otec jistě cítí. V tomhle ohledu by to chtělo ještě pár knih načíst, abys získala představu, jak zhruba se dá nastínit charakter, jednotlivé projevy emocí atd. Tentýž problém - povrchní snímání děje bez logické struktury - pak vidím i v úseku, kdy zaútočili vlci. Victoria je sama v cizím prostředí, ovšem celkem lehkovážně si ustele na nechráněné mýtině a klidně usne, aniž by se starala o oheň. Navíc vlci, pokud mluvíme o zvířatech a ne o očarovaných bytostech či démonech, loví zvěř, ne spícího člověka. Nezaútočili by, spíš obcházeli kolem. Jít spát a nechat tětivu luku napjatou je pak vyloženě blbost. Stačí malý deštík či ranní rosa a tětiva zvlhne a povolí. Luk je tím pádem k ničemu a hodí se buď jako hůl nebo dřevo na podpal. Tohle je obvyklá chyba autorů, co s podobným typem zbraní moc často do styku nepřicházejí: netuší, že se i o meče, luky, štíty a další "staré" zbraně musí bojovníci starat. A pokud tuší, většinou nad tím stejně mávnou rukou. Přitom stačilo napsat, že luk schovala mezi dvě vrstvy kožešin a prošla by ti i ta napnutá tětiva. Chce to jen trochu víc přemýšlet při psaní a nekopírovat slepě obvyklé chyby, vyskytující se v tomhle žánru. Objevení se neznámého i přes jeho pomoc je pak pro mne dalším kamenem úrazu. Představ si sebe na Victoriině místě: copak bys klidně zalehla a usnula, když ti někdo zcela cizí, navíc chlap, hlídá záda? Asi jsem hodně velký cynik, ale i když mi někdo zachrání život, neznamená to, že u něj neočekávám, že mi o tentýž život nebude vzápětí sám usilovat. Text stále pokulhává strukturou i logicky. Méně naivity by mu prospělo, pokud ho nechceš pojmout jako pohádku (v té totiž nevadí, když třeba hrdina slepě kráčí proti drakovi a nemá ani štít).