» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141595

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Hlas svědomí ::

Black Halo	publikováno: 26.05.2010, 19:35


	Ó jak jásali, když sem kolem nich projížděl, čerstvě vyznamenaný. Ó jak mi ti prostí lidé provolávali slávu. Ó jak mi kněží žehnali a nazývali mne bojovníkem božím. Ó jak mne sám kancléř Lansfeld prohlásil za zachránce. Ó jak minstrelové pěli písně o mém hrdinství. Ó jaké to byly lži. Je to asi týden co se to stala ta věc, která ve mně zabila člověka. Sloužil jsem u královského vojska. Našemu regimentu velel maršál Ginsberg, zkušený muž. A v Ginsbergově regimentu byl také mladý syn vévody z Anquis, Naudet. Pro změnu důležitý muž. Za normálních okolností by našemu regimentu velel Naudet, jakožto dědic jednoho z nejmocnějších mužů království. Problém byl v tom, že Naudetovi bylo třináct. A žádný rozumný člověk nesvěří velení regimentu třináctiletému chlapci. Šlechtičtí synkové se v podobněm věku obvykle posílali do armády, aby se trochu zocelili. Pochopitelně se jim dostalo všeho komfortu náležícího jejich postavení. A také se nepředpokládalo, že by jim někdy mohlo hrozit skutečné nebezpečí. Jednoho dne měl proběhnout útok na malou nepřátelskou osadu. Neměla to být žádná velká bitva, maršál počítal s minimálním odporem. Ginsbergův plán byl jasný. On s rotou vybraných mužů půjde a provede útok, zatímco Naudet se zbytkem regimentu bude sedět na zadku a čekat na Ginsbergův návrat. A to se Naudetovi nelíbilo. Chtěl získat slávu, vyznamenat se na bojišti. Ach jak pyšní a pošetilí bývají mladí šlechtici. A jak pošetilý byl maršál Ginsberg, který po dlouhém přemlouvání krátkozrace souhlasil, aby Naudet vedl útok. V Naudetově rotě byla pochopitelně jeho osobní družina. Partička urozených rytířů, z nichž většina nikdy nebyla v žádné bitvě. Šli s ním ale i ostřílení váleční veteráni. Mezi nimi jsem byl i já, Eriel Eldatt. Do jisté chvíle probíhalo vše podle plánů. Osada byla malá a v ní ubohá hrstka ozbrojených lidí. Nic by se bývalo nestalo, kdyby to takto zůstalo. Ale přišlo něco co jsme neočekávali. Nikdo nevěděl jak se dokázali vyhnout našim průzkumníkům, ale v tu chvíli se na nás zpoza kopce vyřítily posily těch barbarů. Bylo jich dvakrát tolik, co nás. Velet nám zkušený muž jako byl maršál Ginsberg, pravděpodobně by nařídil ústup. A to byla přesně ta věc, kterou Naudet neudělal. Střetli jsme se tedy s nepřítelem. Ačkoliv oni měli přesilu, my jsme byli mnohem lépe vycvičeni a vyzbrojeni. Zabořil jsem svůj obouruční meč do polonahého barbara, který se na mne hnal s nemotornou válečnou sekerou. A ucítil jsem prolitou krev. Nepřátelskou krev. A to mne nabudilo. Jsem totiž to, čemu říkají berserker, zuřivec. S první prolitou krví se ze mne stane stroj na zabíjení. Nedokážu se pak ovládat. Najednou jsem kousek od sebe viděl padat k zemi postavu v nepřehlédnutelné lesklé zbroji. Jednoho z rytířů z Naudetovy družiny. Sám Naudet držel nemotorně svůj meč a s vyděšeným výrazem sledoval jak se rytíř kácí k zemi. A jeho výraz byl ještě vyděšenější, když se barbar, který rytíře zabil, otočil k němu. A Naudet udělal to, co se dalo od třináctiletého zelenáče očekávat. Zahodil svůj meč a utíkal. A barbar běžel za ním. Zabíjení třináctiletých hochů, ať už byli jakkoliv nafoukaní, mi bylo silně proti srsti. Nechal jsem tedy za sebou bojiště a běžel jsem za nimi. To byla přesně ta věc, kterou jsem neměl dělat. Naudet zaběhl do nejbližší vesnické chalupy. Zahnal tak sám sebe do pasti. Nevím proč to udělal. Zřejmě si ve své naivitě myslel, že ho pevná zeď ochrání. Barbar ho následoval a jeho jsem následoval já. Když jsem vběhl do místnosti naskytl se mi pohled na Naudeta, snažicího se krýt za stolem. Barbar byl jen pár kroků od něj. Soustředil se jen na svůj cíl a ke mně byl otočený zády. Udělal jen pár kroků ke krčícímu se Naudetovi, než se z jeho hrdla ozval příšerný výkřik agónie, jak mu můj meč projel tělem. Naudet omdlel. Jak barbar padal bezvládně k zemi, objevil se ve dveřích vedoucích do protější místnosti další člověk. Vesničan. Nebyl to žádný voják, to rozhodně ne. Místo brnění měl roztrhanou košili a místo zbraně měl v ruce jen krumpáč. Byl to jen člověk, který se snažil bránit svůj domov. Ale pořád byl pro mne nebezpečný. Sekl jsem ho do ruky a krumpáč mu z ní vypadl. Muž se dal na ústup do vedlejší místnosti. Pokud bych byl klidný praděpodobně bych ho nechal žít. Ale já prolil krev. Nedokázal jsem utišit svou touhu zabíjet. Ovládla mne. Vběhl jsem za mužem. Pak už si toho moc nepamatuji. Někdy, když mne ovládne krvežíznivost mám výpadky paměti. Pamatuji si jen takové útržky. Pamatuji si jak jsem tomu muži přesekl krční tepnu. Pamatuji si jak jsem zabořil meč do dalšího těla. Pak už si nepamatuji nic. Když se mi vrátilo vědomí, stál jsem uprostřed místnosti v kaluži krve. A ta krev nebyla moje. Viděl jsem na podlaze mrtvolu muže, který na mne vyběhl s krumpáčem. Jeho smrt nebyla to co mne vyděsilo. To že jsem ho zabil byla jednoduše sebeobrana. Když na vás zaútočí člověk, který vás chce zabít, jednoduše se mu v tom snažíte zabránit tím, že ho zabijete jako prvního. To bylo v pořádku. Mne ale vyděsila ta další mrtvá těla, která ležela na podlaze chalupy. Viděl jsem vedle muže ležet mrtvou ženu, rozsekanou téměř k nepoznání. Udělalo se mi špatně. Udělalo se mi špatně ze mne samotného. Žádný muž, který má trochu cti nezabije neozbrojenou ženu. A to pořád nebylo to nejhorší. V místnosti byly dvě další mrtvoly. Jedna z nich byla mladé děvčátko, tak desetileté. A ta poslední mrtvola patřila malému, asi dvouletému dítěti. Co jsem to proboha za člověka? Vrah žen a dětí, to je to, co jsem. Zabiják bezbranných, Eriel Eldatt! Neúnavný bojovník království, který střeží jeho bezpečí zabíjením nemluvňat! Věděl jsem, že po tomhle se na sebe nikdy nebudu moci podívat do zrcadla. Bylo mi zle, z toho co jsem udělal. Otočil jsem se a snažil jsem se vytěsnit obraz mých činů z mysli. Čtyři mrtvá těla v kaluži krve zůstala za mnou. Všiml jsem si Naudeta, který byl stále v bezvědomí. Řekl jsem si, že po zabíjení dětí bych mohl alespoň jedno dítě zachránit. Vzal jsem Naudetovo lehké tělo a co nejrychleji jsem zmizel v lese. Vrátil jsem se i s Naudetem k regimentu maršála Ginsberga. Když Ginsberg viděl, že jsem Naudeta zachránil, děkoval bohům. A děkoval dokonce i mně. Řekl, že dostanu vyznamenání za chrabrost, že jsem hrdina. Cítil jsem se hrozně, že za to, co jsem udělal mám ještě dostat vyznamenání. Když jsme se vrátili do Rybonnu bylo to všechno ještě horší. Nedokázal jsem přestat myslet na ta čtyři těla válející se v kaluži krve. Nevím jestli byl Naudet tak vděčný za záchranu, nebo se prostě jen chtěl dostat z armády. Každopádně svému otci, vévodovi z Anquis, vylíčil, jak by on sám nepochybně přišel o život, kdybych ho já hrdinně nezachránil. A tak mne vyznamenali řádem zlaté legie za chrabrost. Jel jsem v průvodu na koni a lidé jásali. Provolávali slávu vrahovi žen a dětí. Když jsem poté šel do krčmy, doufaje že mi alkohol pomůže zapomenout. Zjistil jsem, že o mně bardi složili oslavnou píseň. Lidé mne zvali, abych si s nimi šel připít. Obdivovali mne. A tak jsem pochopil, že mi nikdy nebude dovoleno zapomenout na čtyři mrtvá těla válející se v kaluži krve. Před několika dny jsem ještě doufal, že se mi podaří vytěsnit tuhle událost do nejtemnějších hlubin své mysli. Teď už nedoufám. Nemohl jsem se na sebe podívat. Myslím, že už nedokážu žít sám se sebou, když mne hlas mého svědomí osočuje z vraždy nevinných. Zrak mi sklouzl k mému meči, který tohle všechno začal. A najednou jsem věděl co udělat. * * * Druhého dne časně ráno našla městská patrola ležet na ulici bezvládné tělo Eriela Eldatta, rybonnského hrdiny, probodené svým vlastním mečem.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	28.05.2010, 0:52:12

Zdravím. No, je to fantasy, rozhodně ne na pozadí historických kulis, protože pokud ano, pak jsou kulisy špatné. Proto si myslím, že je to čistá fantastika, která bohužel má kvantum chyb v čárkách a pár logických zádrhelů, z nichž některé už kolegové dole zmiňovali. Taky by neuškodilo říct, co to bylo za chalupu, protože pokud bychom se obrátili k lidských chalupám obecných dějin, vycházejí nám na paškál tři typy - roubenky, hliněnky a pak zděnky. Tedy dřevo, hlína, cihly. Taky mají různé počty místností, někdy jen jednu hlavní světnici, atd. Já se pak v textu ptal sám sebe, z jaké místnosti s krumpáčem v ruce to ten chasník vyběhl. Ale to je na delší debatu. Tou chalupou jsem jen chtěl říct, že detaily dělají svět, a ten Tvůj je bez detailů. Čtenář neví o postavách a prostředí vůbec nic a pokud by si vykreslil stejný svět, jaký máš na mysli Ty, bude to velká náhoda. Detaily zároveň tvoří atmosféru a co se tak obvykle traduje, v bitvě si člověk nepamatuje obecné události, ale vybavují se mu obličeje protivníků, usekané končetiny, vypadávající střeva, atd. Tedy aspoň do té doby, než našeho hrdinu chytla zuřivost. Berserkerové byli obvykle, když přežili první bitvu, v níž propukla jejich zuřivost, srocování do celé grupy a takováhle jednotka pak byla dokonce ozvláštněna nějakou uniformní značkou - ve staronorských legendách nosili vlčí kůže, což naznačuje, že se tak skutečně formovali v pravidelné jednotky, protože co jiného vyděsí protivníka víc, než stovka do vlčí kůže navlečených válečníků, o nichž se ví, že nemají strach zemřít? Berserk se občas překládá jako "nekontrolovatelná bojová zuřivost", či tak nějak, ve skutečnosti ale prý byla téměř nekontrolovatelná. Což by vysvětlovalo, že Eriel nezabil v bloodlustu i toho spratka třináctiletýho. Což mi připomíná, že vůbec třináctiletej harant v čele vojska bez toho, že by vedle něj stál nějakej zkušenej velitel, se mi zdá postavená na hlavu. Děj se co děj, tohle by se NIKDY nemohlo stát. Ani ve fantasy povídkách. A tak dále a tak dále. Těhle otazníků máš plný text a není to nejlepší text. I když nemáš vícero gramatických chyb (jen ty čárky), dokonce i přechodník jsi zvládl, text se mi nezdá ani jako průměrný. Ani na poměry Saspi. Tady asi obligátní rada - číst, číst, číst. Co je ale dobré, je fakt, že umíš psát svižně a nezasekáváš se zbytečně v nějakých kličkách. Jdeš přímo za cílem, byť trochu dříve naznačeným, což nedělá povídku zbytečně komplikovanou a čtivou. Dle mě jsi tedy na půli cesty, máš už vlastní formující se styl, bohužel příběh jako takový (spoustykrát napsaný - to ale není výtka, dneska už ani nic nového vymyslet snad nejde) je suchý a bez nějaké zajímavosti, atmosféry, popisů nebo charakterizace postavy. Já se jako čtenář do vypravěče vcítit nedokázal, což mi zkazilo tu radost ze čtení. Ale jinak, jak říkám, máš svižný styl a čte se dobře, jen to trochu domyslet a doliterárnit. Držím pěsti.

Kaileen	27.05.2010, 11:57:34

Ahoj, nečte se to špatně, docela to odsýpalo. Akorát se mi moc nepozdává, že by se mohl z bitvy jenom tak vytratit; že by cestou nepotkal nepřítele, neminul spolubojovníky. Tyto detaily mi tam chyběly. Třeba by se dalo taky popsat, jak se díval na mrtvá těla ženy a dvou dětí. Že měly ve tváři strach z útočníka, kterého nechtěly a možná ani nemohly ohrozit a přesto je bezdůvodně zabil nebo třeba tě napadá něco jiného, co by se z jejich tvářích dalo vyčíst. Sice píšeš, že žena byla rozsekaná k nepoznání, ale alespoň jedna tvář přece musela nést stopy nějakých emocí, jakýchkoliv. Zkušený bojovník by i na konci boje, který si nepamatuje, poznal, zda chtěly bránit manžela a otce nebo jestli se mu prostě jen připletly do cesty. Možná by mohl hrdina zpětně přemýšlet, zda ho prosily, aby muže ušetřil a on je za to zabil - to mi chybělo, když jsi psal, že se na sebe nemohl podívat, že si svůj čin vyčítal, ale proč aspoň jednou větou nejít hlouběji do svědomí, do myšlenek. Co se čárek týká, máš v tom trošku chaos, jak už bylo naznačeno pode mnou, ale to se dá vypilovat.

Šíma	27.05.2010, 11:41:12

Jak moc je příběh napsaný v "historických kulisách" to netuším, nebyl jsem dobrý v dějepisu (nerad jsem se učil události, jména osob a letopisy)... Samotný text se mi jeví jako taková sonda do myslí hlavního hrdiny (takový psychologický profil), kde je vidět, že ne všichni vojáci byli jen krvežíznivými bestiemi, které touží po co nejvíce obětech. Náš hrdina se nepásl na smrti a utrpení svých nepřátel, avšak ona válečná příšera jej nakonec přeci jen dostala a on porušil i své letité zásady. Jak snadne je být člověkem? Jak snadno se člověk může stát zvířetem? Pro věrohodnost by možná textu prospělo větší "historické" zařazení, aby bylo vyprávění plastičtější a více uvěřitelnější... Dobrá dvojka? Ano, není snadné být hrdinou, nehledě na to, že prý hrdinové umírají mladí... P.S. Na šotky jsem nehleděl, ale nějakou jejich práci Ti vypsala už Ekyelka! ;-)

Ekyelka	26.05.2010, 19:34:18

Zdravím. Nejprve k formální stránce textu: Zvolání se vždy oddělují čárkou, tedy "Ó, jak... Ach, blablabla..." a podobně. Také by to chtělo provést revizi v čárkách, někde přebývají, jinde zase chybí. Poslední větu bych pak v závěru převedla takto: "...probodnutého vlastním mečem." a to hned ze dvou důvodů. "vlastním mečem" bez "svým" stačí, netřeba zmnožovat (byť se tomuhle spousta autorů nevyhne, to není nic nenormálního). Navíc meč patřil Erielu Eldattovi, ne jeho tělu. Je znát ten jemný, ale zásadní rozdíl? Zdůrazňování viny pomocí opakování celé věty mi přijde spíš rušivé (čtyři mrtvá těla válející se v kaluži krve). Tíha takového skutku se dá vyjádřit i jinak. Co se týče příběhu, v rámci historické smyšlenky, která funguje jako poutavé kulisy, není příběh berserka se svědomím zrovna dobře rozvinutý. Vzato střízlivě, reální berserkové byli svou krvelačností známí v oddílech, v nichž sloužili. Přijde mi lehce nereálné, že tak zkušený bojovník, jak ho líčíš, navíc v oddíle s dalšími veterány, by nepozorovaně zmizel v sebevětší mele. Myšlenka boje hlava nehlava jaksi nefunguje v rámci vycvičené armády - to by velmi rychle žádná armáda nebyla, pokud by si jednotliví spolubojovníci navzájem nehlídali záda. Stejně tak mi přijde přitažený za vlasy přehnaně reagující svědomí. Propána, vždyť Eriel je voják, veterán! Tyhle dvě věci mi v rámci chápání lidského charakteru jako celku nepřijdou slučitelné. Chtělo by to více promyslet, dát příběhu pevnější kostru a základy. Takhle je všechno sice dobře napsané, s náznaky atmosféry, ale pod slupkou se celý konstrukt chvěje těsně před pádem - jen šťouchnout. Plus zkusit si příště najít zápletku, která je aspoň něčím originální. Příběhů o rozervané duši bestie, jejímž osudem je sebevražda, je nespočet.