obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389819 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nebe, Peklo, Ráj ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Z Rychlovek na SASPI
 redaktor Šíma publikováno: 28.05.2010, 6:28  
Další můj pokus o SCI-FI, snad se bude líbit. Pokusil jsem se o jakýsi "lidský" přístup k lidem a ke strojům!

Šotkům zdar!
 

/Povrch planety Eden, současnost/

      Na pozvolném svahu nad Městem, které se zvolna topilo ve večerním šeru stála u prostého hrobu s obyčejnou kamennou deskou jakási žena. Spíše nežli ženě se podobala právě dospělé dívce, ale zdání mohlo klamat i v tomto případě, protože nyní lidé stárli velmi pomalu a přestože se lidský věk protáhl na trojnásobek původního věku, vybírala si smrt svou daň neustále. V rukou držela kytici jakýchsi bílých květin, kterou položila před náhrobek, na němž stálo: Harris M. 2235-2345, tragicky zemřel při leteckém neštěstí.

      „Je čas, měli bychom už jít, loď nepočká!“ řekl jí muž, který stál v pozadí u jediného stromu, jež se pyšně tyčil do výše několika desítek metrů. Svým vzrůstem a tvarem připomínal nejvíce jeden ze stromů v Africe, o kterém kdysi před staletími psal i Antoine de Saint-Exupéry – baobab, jenže tady na jedné z mnoha planet Trojhvězdí X-136 nebylo podobné ničemu na zemi.

      „Já vím,“ přikývla. „Tohle místo si Harris zamiloval... Snad tu najde věčné odpočinutí a pokoj!“

      „Vznášedlo čeká!“ trval muž na svém. „O půlnoci odlétá Mateřská loď zpět k Zemi a to s námi, nebo bez nás!“

      „Sbohem...“ sklonila se nad pomníkem a pohladila holografickou fotografii v umně provedeném rámečku z uměleckého skla. „Tolik jsem ti toho chtěla říci...“

      „Už jsme na cestě!“ řekl muž něco do přístroje podobného mobilnímu telefonu a zamával na pilota vznášedla, které stálo na malé rovince několik metrů od vysokého stromu. „Není to tvá vina!“

      „Já vím,“ přikývla a se slzami v očích se oba vydali ke stroji, který byl připraven k odletu a jen jako nějaké zvíře tiše předl. „Nemělo se to stát...“

      „Tady je Taxi 234-XL, volám základnu, jsem na cestě, pasažéři naloženi, přepínám!“ řekl pilot do mikrofonu se sluchátky, které byly napojeny na palubní desku. Stroj se takřka neslyšně vznesl do výše několika desítek centimetrů nad zemí a strom s hrobem u jeho úpatí brzy zmizel v houstnoucím šeru.

      „Základna rozumí!“ ozvalo se v interkomu. „Volali z Letiště... O vaše pasažéry je velká sháňka!“

      „Rozumím, čekejte nás do dvaceti minut, Taxi 234-XL končí!“

      „Základna rozumí, konec!“

      Ve zdejším světě měla noc jen krátké trvání. Na blankytném nebi neustále zářilo jedno ze tří sluncí. V soustavě modrého, žlutého a rudého slunce se nacházelo několik planet, které byly schopné udržet na svém povrchu život. Ať už se jednalo o pouštní planetu, kterou kdosi vtipně pojmenoval „Duna“, tak i planetu oceánů s jen několika většími ostrovy s přiléhavým názvem: „Oceánie“, či zeleným rájem obklopeným křišťálově průzračnými oceány, jež zdědila jméno: Eden. Ostatní planety tohoto systému byly buď příliš blízko, nebo daleko od Trojhvězdí a mimo měsíce s nerostnými surovinami nestály ani za zlámanou grešli.

      Muž v prostoru pro cestující chytil onu ženu za ruku a pohlédl svýma hnědýma očima do jejích modrých očí, které se stále utápěly v slzách. Chápal ji, ztráta Harrise všechny hluboce ranila. S jeho odchodem ztratila nadnárodní společnost Light, Inc., jednoho z nejlepších pilotů. Muž a žena sedící v taxíku byli bývali podřízení Harrise, který jako kapitán Autobusu, jak se hanlivě říkalo dopravnímu prostředku, jež převážel náklad a cestující mezi Mateřskou lodí a Edenem. Do setmění byli na letišti a raketoplán je vyvezl na oběžnou dráhu. Kdokoli by si chtěl přečíst jmenovky na jejich uniformách, spatřil by dvě jména: John H. Mullins, druhý pilot a Eky van Deck, první pilot, Light, Inc. Část z jejich lodi – jednoho z pěti Autobusů – ležela takřka roztříštěna nedaleko přistávací dráhy na Letišti umístěného v severozápadním kvadrantu Města, které bylo největší aglomerací na Edenu, rajské planetě, které se Ráj nemohl rovnat...

/Oběžná dráha planety Eden, den přistání o několik měsíců dříve/

      „Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu, planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za padesát minut jsme na orbitě! Konec...“

      „Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky, aby se postavila na nohy, chytila se za břicho a předklonila se, jako by chtěla vyhodit ven obsah svého žaludku. „Kriste!“

      „Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půl zad. Kombinéza jí byla takřka těsná ve všech ženských partiích a jemu byla zase těsná na docela jiných místech. Byl mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to neviděla. Měla oči jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a vousy. Mullins nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého kocoura, který si mohl o mladých kočkách jen nechat zdát.

      „Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu prvnímu důstojníkovi dobře?“

      „Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“

      „Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako poslední... Kapitán Mateřské lodi mi naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“

      „Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to... je to jako...“

      „Jako by vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých zubů. Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám sdělím, technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout jednotlivé transportní lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán vědět...“

      „A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“

      „Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další mladá a pohledná žena. O cestující se starali stevardi. Jejich loď neměla jako jediná ženskou posádku v úseku pro pasažéry. „Kdo je Sally?“

      „Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“

      „Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě.

      „Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská loď brzy spočine na orbitě Edenu a my tu budeme mít nějakou práci...“

      „Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích.

      „Chcete mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako byste mi něco chtěla říci?“

      „Ne, nic... Pane!“ řekla váhavě. „Není to nic vážného!“

      „Kdo je Sally?“ zeptal se Mullins Eky, když Harris odešel. Eky v již vzpřímené poloze několikrát zakašlala a pak řekla jen: „Uvidíš! Do prdele... Ty skoky mě jednou zabijí!“

      „Nějak tě to vzalo!“ zamračil se druhý důstojník, když oba vyšli z úseku, ve kterém se nacházely boxy pro posádky při cestování v hyperprostoru a zamířili k jídelnám a oddělením, kde měli výstroj a výzbroj. „To vždycky tak vypadáš?“

      „Tohle je tvá první cesta na Eden?“ zeptala se jej rozladěně, když jej náhle přimáčkla ke chladné kovové stěně a na udivené tváře kolemjdoucích vůbec nebrala zřetel.

      „A-ano!“ řekl. „Co to do tebe vjelo?“

      „Promiň,“ pokrčila rameny. „Něco se mi zdálo!“

      „Noční můra?“ zeptal se starostlivě, když si upravoval uniformu a pomalu a v uctivé vzdálenosti sledoval svého prvního důstojníka.

      „Ano, noční můra!“ souhlasila. „Při výkonu povolání...“

      „To se jako má něco stát?“ nechápal ji, když ji doběhl v prostoru umýváren.

      „Hele, Mullinsi!“ řekla mu mateřsky. „Dej si studenou sprchu a... Najez se, čeká nás práce!“

      „Ano, pane!“ řekl předpisově, zasalutoval a zmizel v mužských sprchách.

      „Harrisi? Do čeho se to ženeme?“ zeptala se polohlasně a vydala se na opačnou stranu do umýváren pro dámy. O několik hodin později již všichni tři seděli v kokpitu své lodi a čekali na pokyn k oddělení od Mateřské lodi...“

/Oběžná dráha Edenu, doba vypuštění transportních lodí/

      „Autobus čtyři žádá o povolení k odletu!“ houkl Harris do vysílačky. Upravil si popruhy, které jej poutaly k pilotnímu křeslu a pohlédl na své dva důstojníky. Byli zabráni do předletové kontroly a Harris čekal jen na jejich verdikt. Ačkoliv byl velitelem přepravní lodi, nemohl odletět, pokud s tím nesouhlasili i ostatní důstojníci a také Sally. Hlavní počítač lodi.

      „Dobrý den, Harrisi, jak se dneska cítíte?“ zeptal se jej Sallin něžný hlas. Tak rád jej slýchával. Připomínal mu sice jeho matku, ale nakonec se svou matkou neměl nikdy žádné problémy, spíše naopak. On byl pyšný na ni a ona na něj.

      „Dobrý den, Sally. Jak to vypadá?“ zeptal se jí s úsměvem a na okamžik pohlédl předními skly na modrozelený povrch Edenu, nad kterým se spolu s Mateřskou lodí vznášeli.

      „Docela dobře... Jste připraven na let?“ nenechala se Sally odbýt a kdyby měla tvář, spiklenecky by mrkla.

      „Já ano a ty?“ zeptal se ji, jako by si s ní hrál slovní fotbal, nebo jakési šachy na virtuálním hracím poli. „Tak co mládeži, jak jsme na tom?“

      „Vypadá to dobře, pane!“ řekl Mullins zabraný do přepínání vypínačů a sledování kontrolek a obrazovek.

      „U mě dobrý, pane!“ souhlasila Eky v křesle druhého pilota. „Jsme připraveni jako nikdy...“

      „To rád slyším, takže?“

      „Předletová kontrola ukončena! Vše je v pořádku...“ řekla Eky a podívala se pobaveně na Mullinse. „Už víš, kdo je Sally?“

      „Má sexy hlas!“ souhlasil Mullins. „Má nějaký živý protějšek?“

      „Bohužel ne,“ řekl Harris smutně. „Vlastně je jen duchem ve stroji...“

      „Mateřská loď Autobusu čtyři, start povolen!“ ozvalo se v reproduktoru a na semaforu zasvítila zelená. „Opakuji, start povolen! Přejeme hodně štěstí a příjemný let!“

      „Autobus čtyři rozumí!“ houkl Harris do mikrofonu. „A poletíme na výlet...“

      „Hovoří první důstojník!“ pronesla Eky cestujícím na palubě. „Loď je připravena odstartovat k cestě na povrch Edenu. Přeji všem pěkný let a prosím, abyste se připoutali a naslouchali pokynům našich stevardů, děkuji!“

      „Jste připraven na cestu, Mullinsi?“ zeptala se náhle Sally druhého důstojníka u panelu s měřícími přístroji a různobarevnými blikajícími kontrolkami se spoustou kláves.

      „J-já?“ zeptal se udiveně. Od stroje by čekal něco jiného, než lidský přístup.

      „Ano!“ zazněl v jejím hlasem jistý náznak ironie a sarkasmu. „Letíte dneska poprvé?“

      „Na Eden?“ zamračil se Mullins. „Ano, Sally, dneska poprvé... Ale to už jsi druhá bytost, která se mě na to ptala...“

      „Motory nažhaveny, všechny průchody uzavřeny, tlak atmosféry v kabině je v normě, teplota také. Čekám jen na pokyn k odblokování pojistných svorek a uvolnění od Mateřské lodi...“ řekla Eky a rošťácky se na Mullinse podívala. „Jsem zvědavá, jestli se ti bude zvedat kufr, až přistaneme...“

      „Turbulence,“ zamračil se druhý důstojník.

      „Jo, turbulence,“ pousmála se Eky a pohlédla na Harrise. „Pane?“

      „Jeď, loď je tvoje!“ pousmál se Harris a dal naoko ruce od řízení.

      „Tady Autobus čtyři, volám řídící Věž! Opouštíme Mateřskou loď, další vysílání na orbitě, konec!“

      „Řídící Věž rozumí, Autobuse čtyři, hodně štěstí!“ slyšeli slabý, ale čitelný signál.

      „Jedeme!“ zakřenila se Eky a loď podobná vzducholodi se v mrknutí oka odpoutala od Mateřské lodi a pomalým a plavným pohybem zamířila po předem propočítané dráze k povrchu planety.

      „Autobus čtyři Věži, jsme na orbitě! Jsme připraveni na sestup do atmosféry!“ řekla Eky do mikrofonu a čekala na odpověď. „Slyšíte? Přepínám?“

      „Jasně a zřetelně, připravte se na četné turbulence v horních vrstvách atmosféry! Dneska je počasí na draka, přepínám!“ hlásila jim řídící Věž. „Ve střední a nízké hladině je proudění vzduchu v normálu!“

      „Autobus čtyři rozumí,“ přikývla Eky a podívala se na kapitána. Ten jen pokrčil rameny a otočil se k Mullinsovi. „Co jste měl dneska k obědu?“

      „Já?“ zamyslel se druhý důstojník. „Víte, že ani nevím, šéfe?“

/Planeta Eden – vstup do atmosféry/

      „Jak jsme na tom?“ zeptal se Harris svých podřízených.

      „To se ptáte mě?“ ozval se palubní počítač.

      „Ne, Sally, zatím ne!“ řekl jí Harris. „Nejdřív posádka... Ale nechci, aby sis myslela, že...“

      „Já vím, jsem nejdůležitějším prvkem lodi a hraju jen druhé housle...“ postěžovala si Sally. „Ale zvykla jsem si...“

      „Křídla vysunuta!“ řekla Eky, když pohlédla skrze přední okna kokpitu na pomalu rozplývající se vesmírnou temnotu. Svit hvězd náhle pohasl a loď se ponořila do svrchní části atmosféry. Ještě byla příliš řídká na to, aby mohla nějak významně ovlivnit jejich let. „Stejně tak přední a zadní stabilizátory!“

      „Mullinsi, co motory?“ otočil se Harris k druhému důstojníkovi.

      „Spalování dobré, tlak i teplota je v normě, zdá se, že všechno běží jak má!“ houkl na něj Mullins od přístrojů. Vlastně vykonával funkci palubního inženýra a technika v jedné osobě. Připadal si jako by letěl na pozemské lince v běžném letadle a ne ve vesmírné lodi někde nad cizí planetou v daleké sluneční soustavě, odkud nebylo Zemi ani Slunce možné zahlédnout...

      „Tak co, Sally?“ zeptal se Harris smířlivě hlavního počítače. „Jak jsme na tom s kurzem?“

      „Jste půl stupně z kurzu, kapitáne!“ řekla mu Sally věcně. „Jak v horizontální, tak ve vertikální rovině, ale pořád jste v zeleném pásmu...“

      „Úhel sestupu je dobrý!“ souhlasila Eky. „Zatím žádný náznak turbulencí...“

      „Jsme ještě moc vysoko...“ řekl jí kapitán. „Mullinsi, co teplotní čidla?“

      „Teplota trupu v normálu, žádné výkyvy, ale hlavní nápor patrně ještě přijde!“ pokrčil druhý důstojník rameny. „Jaké to je? Myslím letět na Eden, pane?“

      „Je to jako...“ zamyslel se Harris. „Jako kdybyste letěl z Nebe Peklem do Ráje!“

      „A sakra!“ utrousil druhý důstojník. „Tak to se máme na co těšit...“

/Planeta Eden – průlet atmosférou/

      „Máme tu menší poruchy v proudění vzduchu, kapitáne!“ ozvala se Sally. Lodí otřásaly vibrace. Všem se zdálo, že se natřásají jako při divoké jízdě na splašeném koni. Skrze skla nebylo díky hustým mračnům nic vidět. Sice měli to nejhorší za sebou a při průletu vrchní části atmosféry až do pásma turbulencí zbrzdili svůj let takřka na polovinu, ale i tak je čekaly ještě perné chvilky. Loď sténala snad v každém spoji a motory neustále měnily tah, jak se loď propadala, či znovu stoupala v jednotlivých vzdušných proudech.

      „Jakou máme rychlost?“ otázal se Harris svého druhého pilota.

      „Držíme se na průměrné sestupové rychlosti pro dané pásmo, pane!“ zašklebila se Eky. „Tentokrát jsme vlítli do pěkného nadělení, kapitáne! Posledně to bylo lepší!“

      „To je pravda!“ souhlasil Harris. „Mullinsi, co motory?“

      „Drží se, pane! Letíme sice trochu bokem, ale... Co to bylo?“ zarazil se druhý důstojník. „Slyšeli jste to taky?“

      „Sally?“ zeptal se Harris hlavního počítače, který chvíli neodpovídal. Loď sebou při tomto podivném a táhlém zaúpění podivně škubla, pak se ozvalo něco jako přidušený výbuch a účinek turbulencí na loď náhle zesílil.

      „Asi jsme ztratili nějaký kryt na levoboku, kapitáne!“ ozvala se Sally. „Mám tu podivné informace o tahu motorů na levoboku... Bojím se říci... Žádné informace, kapitáne!“

      „Ty se bojíš, Sally?“ zeptal se jí kapitán. „Bát se začínám i já osobně! Eky?“

      „Táhne nás to na levobok, pane! Ztrácíme rychlost!“ souhlasila dívka v křesle druhého pilota.

      „Mullinsi?“ otočil se Harris ke svému druhému důstojníkovi.

      „Nemám žádné údaje o motorech na levoboku, kapitáne! Systém hlásí poloviční úbytek energie, zapojil jsem sice záložní zdroje a pomocný generátor, ale nevím...“ řekl mu Mullins vystrašeným hlasem. „Mám se jít podívat, co se stalo s motory na levoboku?“

      „Sally?“ houkl Harris na hlavní počítač.

      „Bohužel má váš druhý důstojník pravdu!“ řekl počítač náhle. „Došlo k explozi jednoho z motoru na levoboku. Následkem výbuchu byl zničen i zbývající motor a v činnosti jsou již jen motory na pravoboku! Doporučuji vyrovnat let směrovými stabilizátory a ohlásit vzniklou situaci Věži!“

      „Souhlasím,“ přikývl Harris. „Co se stalo? Jak jsme mohli ztratit kryt na levoboku?“

      „Mohla to být utržená brzdící nebo stabilizační klapka, pane!“ pokrčila Eky rameny.

      „Možná šlo o poruchu motoru, na kterou neměla závada na trupu žádný vliv...“ řekl druhý důstojník. „Zbývající motory pracují na plný výkon, měli bychom co nejdříve přistát!“

      „Autobus čtyři volá Věž! Přepínám...“ řekla Eky do mikrofonu. „Autobus čtyři volá Věž!“

      „Tady Věž, slyšíme vás jasně a zřetelně,“ ozvalo se v reproduktoru na hlasitý odposlech. „Jste mírně z kurzu, jaká je vaše situace?“

      „Jsme bez motorů na levoboku, přepínám!“ řekla Eky krátce a věcně.

      „Chcete ohlásit stav nouze? Opakujte, prosím!“

      „Jsme bez pohonu na levé straně lodi!“ přerušil Harris náhle rádiový přenos mezi lodí a Věží. „Loď je vážně poškozena, pokusíme se co nejdříve přistát... Zatím jsme proletěli silnými turbulencemi, padáme na levobok a snažíme se vyrovnat let i směrovými tryskami...“

      „Věž rozumí... Můžeme vám nějak pomoci?“

      „Až po přistání...“ řekl Harris a kývl na svého druhého pilota. „Pokud přistaneme.“

      „Jsme z pásma turbulenci!“ ozvala se Sally. „Ale pořád se snášíme na levobok... Motory na pravoboku přetíženy!“

      „Můžeme s tím něco udělat?“ zeptal se Harris svého druhého důstojníka.

      „Jen snížit výkon...“ pokrčil Mullins rameny. „Detektory v kabině hlásí výskyt ohně...“

      „Cože?“ zhrozil se Harris. „Sally? Je na palubě požár?“

      „Vyhodnocuji...“ pronesla Sally na počítač až příliš nervózním hlasem. „Zdá se, že výbuchem na levoboku došlo i k poškození některých senzorů, nemám dostatek informací. Doporučuji vizuální kontrolu!“

      „Sakra!“ bouchl Harris do konzoly u sloupku řízení. „Jaké máme šance?“

      „Integrita trupu klesla na sedmdesát procent. Výbuchem motorů na levoboku došlo patrně i k poškození trupu...“ řekl počítač.

      „Dekomprese?“ zhrozil se Harris.

      „Ne, k snížení tlaku v kabině ani v nákladovém prostoru zatím nedošlo... Ale mám tu náznaky zvýšení teploty v nákladovém prostoru!“ řekla Sally. „Ale já jsem jen počítač, pane...“

      „Mám se zajít podívat do nákladového prostoru, pane?“ zeptal se jej Mullins.

      „Zajdu tam sám!“ řekl mu Harris. „Eky, převezměte řízení...“

      „Ano, pane!“ přikývla. Věděla, že se s Harrisem nemá cenu hádat. On byl pánem na lodi, dokud byla loď lodí a posádka naživu. „Přebírám řízení!“

      „Integrita trupu na šedesáti procentech!“ pronesla Sally chladným hlasem. „Nemám dostatek informací pro graf poškození trupu, pane! Hladina nežádoucích zplodin v nákladovém prostoru je na stále stejné výši!“

      „Jdu se tam podívat, tak se tu drže, mládeži!“ houkl Harris na své poddůstojníky a zmizel za průlezem pilotní kabiny. Eky s Mullinsem se na sebe tázavě podívali. Loď sebou začala divoce házet a stále se stáčela doleva. Padala v široké levotočivé spirále k zemi a nebylo síly, která by ji mohla zadržet.

/Planeta Eden – přiblížení na přistání/

      „Integrita trupu na padesáti procentech!“ pronesla Sally své hlášení, aniž by se ji zatřásl hlas. „Blížíme se k hranici celistvosti trupu...“

      „Zatraceně!“ sýkla Eky. „Můžeme to nějak ovlivnit, Sally?“

      „Jsme moc těžcí...“ řekl náhle Mullins.

      „Že mě to nenapadlo!“ bouchla se Eky do čela. „Sally?“

      „Ano, Eky?“

      „Odhoď všechny nákladní kontejnery z lodi a nastav jejich přistávací zařízení, ať si letí na padáku!“ řekla Eky počítači.

      „Všechny kontejnery, Eky?“ ozval se počítač překvapeně. „I z nákladového prostoru, nejen na trupu lodi?“

      „Všechny!“ souhlasila. „Ale dřív zavolej kapitána Harrise zpět, nemá kombinézu ani padák pro let atmosférou...“

      „Rozumím!“ řekla Sally věcně.

      „Ale pohni sebou,“ řekl jí Mullins. „Vlastně... Promiň!“

      „Vzhledem ke krizové situaci...“ pronesla Sally pomalu. „Se nemáte proč omlouvat...“

      „V kabině pro posádku to vypadá zatím dobře!“ řekl jim Harris, když se vrátil do kokpitu. „Sally mě zavolala nutně zpět do velínu, co se děje?“

      „Nechala jsem ji odhodit všechen náklad, pane!“ řekla mu Eky bez mrknutí oka a ukázala na nebe před skly kokpitu. „Zdá se, že odhozením všech kontejnerů se snížila naše pádová rychlost a loď je říditelnější, nehledě na to, že se snížilo namáhání trupu!“

      „Tady Věž, jaká je situace, přepínám?“ ozvala se pozemní kontrola. Zdála se být daleko, jako by se vznášeli v nekonečném mléce husté oblačnosti, do které vlétli. Bouře sice nebyly na Edenu běžné, ale pokud se strhly, stály za to a v ničem si nezadaly s bouřemi na Zemi.

      „Tady Autobus čtyři,“ řekla Eky do mikrofonu. „Odhodili jsme náklad, nahlaste pozemní přepravě naši současnou polohu a předpokládaný dopad kontejnerů podle současného proudění vzduchu! Přepínám...“

      „Věž rozumí, kontejnery máme na radaru...“ ohlásila se Věž. „Dáme vědět pozemnímu personálu, ať si tam zajedou s tahači...“

      „Nespadnou do pralesa, pane?“ zeptal se Mullins kapitána.

      „Ne, zatím nejsme nad pralesem...“ zavrtěl Harris hlavou. „Do atmosféry jsme vstoupili nad oceánem...“

      „Sally, co se děje, mám potíže s řízením...“ zeptala se Eky hlavního počítače. Harris se zatím přesunul do svého křesla a připoutal se.

      „Senzory hlásí únik hydraulické kapaliny...“ ozval se počítač. „Integrita trupu čtyřicet pět procent...“

      „To se dřív rozsypeme, než přistaneme!“ zabručel Mullins. „Můžu snížit tak motorů, pane?“

      „Ano, nerad bych přišel o ten zbytek, který máme!“ souhlasil kapitán a přepnul se na palubní rozhlas. „Hovoří kapitán. Máme menší technické problémy. Prosím, zůstaňte na svých místech a připoutáni... Přistání bude patrně trochu tvrdší! Zatím máme vše pod kontrolou, před přistávacím manévrem se ještě ozvu! Kapitán končí...“

      „Pěkně jste je povzbudil!“ řekla mu Eky. „Jsme z vysoké oblačnosti a prolétáváme střední hladinou... Vypadá to tu dobře!“

      „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“ zamračil se Harris. „Sally, jaký máme tlak v řídících systémech? Nějak se mi třese řízení a zdá se, že je naše přistávací rychlost poněkud větší, než obvykle!“

      „Tlak v hydraulických systémech je na sedmdesáti procentech!“ ozvala se Sally. „Snažím se doplnit kapalinu ze zásobních zdrojů... Levá zadní vyrovnávací plocha je poškozena. Klapky na levém křídle nefungují...“

      „Co požár na palubě?“ přerušil ji Harris.

      „Negativní... Odhozením kontejneru došlo patrně k odvětrání v nákladovém prostoru. V prostoru pro posádku jsem provedla sanaci atmosféry, další kouř nezachycen!“

      „Hodná holka!“ řekl si Harris polohlasně.

      „Díky, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud to nepřežijeme, bylo mi ctí s vámi sloužit... Se všemi!“

      „To neříkej!“ řekl jí kapitán. „Ještě nejsme na zemi!“

      Jenže... země se blížila příliš rychle a přestože se snažili letět jako kluzák ve velkých kruzích s co nejmírnějším úhlem klesání, bylo všem v kokpitu jasné, že přistání nebude lehké, spíše naopak.

      „Tady Věž, provedli jsem výpočet vaší dráhy a vyšlo nám, že...“

      „Na Letiště nedoletíme!“ souhlasil Harris. „Připravte záchranné týmy, ohlásíme polohu jen co budeme vědět, kam s tím našim krámem sedneme!“

      „Ano, pane! Věž rozumí, zůstáváme na přijmu!“ dostalo se jim odpovědi z řídící Věže.

      „Kdy naposledy havarovala nějaká loď, pane?“ zeptal se Mullins kapitána.

      „Nestává se to často!“ řekl mu Harris. „Je mi líto, že přišel onen pomyslný los právě na nás!“

      „Integrita trupu čtyřicet procent, tlak v hydraulice na šedesáti procentech. Motory na pravoboku běží na devadesát procent...“ ozvala se Sally se svým hlášením. „Země se blíží příliš rychle. Bohužel, vektor rychlosti a dráhy nelze změnit, kapitáne. Poškození lodi je příliš velké...“

      „Rozumím!“ přikývl Harris. „Díky, Sally!“

      „Co myslíte, Eky?“ podíval se na svého kopilota. „Tohle asi neuřídíme!“

      „Vypustíme palivo? Necháme si jen rezervu pro nejnutnější manévrování...“ řekla mu Eky. „Stejně s touhle prskavkou nemůžeme příliš hýbat, aby se nám nerozpadla pod nohama!“

      „Sally?“ zeptal se jí Harris. „Já jsem pro, co ty?“

      „Souhlasím, kapitáne!“ řekla Sally a zmlkla jako když utne.

      „Sally?“ zavolal na ní Harris. „Co se děje?“

      „Ztrácíme výkon motorů na pravé straně trupu, pane!“ řekl mu druhý důstojník. „Budeme rádi, když udržíme letovou rychlost!“

      „Přešla jsem na náhradní zdroj!“ ozval se hlavní počítač po chvilce mlčení. „Propočítala jsem naše šance a...“

      „Neříkej to!“ odbyl ji kapitán lodi. „Za jak dlouho budeme na... Za jak dlouho ukončíme svůj let?“

      „Za pět minut a padesát vteřin, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud udržíme současnou rychlost!“

      „Pokusíme se loď udržet v klouzavém letu!“ řekl všem kapitán. „Rozumíte?“

/Planeta Eden – pokus o přistání/

      „Jde to rychle!“ vydechla Eky.

      Po čele jí stékal pot. Ruce měla položené na páce řízení a držela se jí tak křečovitě, až jí vyskakovaly žíly na rukou. Země se blížila a loď nabírala stále větší rychlost. Jakákoliv změna kurzu, nebo pokus o snížení rychlosti měla za následek další namáhání trupu a snížení jeho integrity. Sally pravidelně ohlašovala čas do nárazu, rychlost letu a stav lodi. A ačkoliv se povrch planety neúprosně blížil, zdálo se všem v kokpitu, že se čas paradoxně zastavil. Situace v kabině pro pasažéry nebyla o nic lepší. Všichni čekali na nevyhnutelné... Smrt si již brousila svou kosu a počítala své nové přírůstky.

      „Sally?“ zavolal na ni kapitán minutu před dopadem.

      „Ano?“

      „Pokus se snížit rychlost letu... Zapoj brzdící trysky a naveď loď to široké levotočivé zatáčky v co nejmenším úhlu! Rozuměla jsi?“ zeptal se jí a pohlédl na svého kopilota. „Eky, řízení převezme Sally, jestli vám to nevadí!“

      „Ne, už mě stejně bolí ruce, pane... Ale pokud to bude nutné, budu se držet řízení jako klíště!“ řekla mu. „Zdá se, že je hydrauliky v systému tak málo, že řízení nereaguje adekvátně na naše povely z kokpitu...“

      „Jaké to bude?“ zeptal se jich Mullins.

      „Jestli to napereme do země natvrdo,“ zamyslel se Harris. „Tak to ani neucítíme!“

      „Ježíši!“ otřel si Mullins čelo. „Ale nevzdáme to, že ne?“

      „Ne, mám ještě jedno eso v rukávu!“ pousmál se Harry a otočil se čelem k oknům kokpitu.

      „Sally?“

      „Ano, kapitáne?“

      „Můžeš před dopadem odhodit kabinu s cestujícími? Co nejblíže k Letišti? Tak, aby to pokud možno všichni přežili?“ zeptal se Harris hlavního počítače. Do dopadu zbývalo několik desítek vteřin.

      „Potvrzuji, odhazuji cestující za dvacet vteřin... Pravděpodobnost jejich přežití je...“

      „Kašli na výpočty!“ přerušil ji Harris.

      „Souhlas!“ řekla Sally. „Zbývá půl minuty, kapitáne!“

      „Tady Autobus čtyři, Věži slyšíte mě?“ zeptal se kapitán Řídící věže.

      „Tady Věž, mluvte!“

      „Odhazujeme kabinu pro cestující, najdete je podle radiomajáků, přepínám!“

      „Věž rozumí,“ ozvalo se v reproduktoru. „Takže přistání bude natvrdo?“

      „Přesně tak...“ souhlasil Harris a vypnul spojení.

      „Kabina odhozena!“ řekla Sally. Loď letěla dál, nyní již ve vyrovnanějším letu, ale stále s velkou pádovou rychlostí. „Deset vteřin, pane!“

      „Pokusíme se přistát, kdyby to nevyšlo...“ řekl Harris svým podřízeným. „Hodně štěstí!“

      Povrch se blížil. Země byla poseta kusy skal i vysokými stromy. Široko daleko nebylo živé duše. V blízkosti dopadu nesídlila žádná osada. Loď kapitána Harrise se zřítila do lidmi neobydlené části planety Eden.

      „Teď!“ řekla Sally a navždy se odmlčela.

      Nastal příšerný chaos. Loď dopadla na povrch, chvíli klouzala po písčitém povrchu, aby si na kusech skal potrhala pláty obložení trupu. Motory na pravoboku vybuchly asi pět vteřin po dopadu. Zadní část lodi se odlomila a skončila v jednom velkém ohnivém mraku. Přední polovina lodi se dál řítila vpřed a kývala se ze strany na stranu za nelidského rachotu bortících se plechů a nosné konstrukce lodi. Přepážky i jednotlivé paluby se lámaly za nervy drásajícího skřípotu, který utichl až v momentě, kdy se zmuchlaný a potrhaný vrak lodi konečně zastavil v oblaku rozvířeného prachu. Bylo po všem. Loď byla mrtvá a život zbývajících členů posádky nejistý...

/Planeta Eden – po nárazu/

      První se probrala Eky. Pásy ji neuvěřitelně škrtily na prsou. Jen s vypětím všech sil je odemkla a padla hrudí a tváří na přístrojovou desku. Skla kokpitu zmizela. Zmizela i celá levá část trupu na straně kapitána lodi. Zmizela i sedačka kapitána Harrise. Loď ležela v nepřirozené poloze na levý bok s doslova ohoblovanou spodní částí. Všechny paluby po úroveň kokpitu zmizely. Kdyby Sally neodhodila kabinu pro cestující, nikdo z pasažérů by nepřežil. Za křeslem druhého pilota se cosi pohnulo. Mullins!

      „Žijeme?“ zeptal se. Z obličeje mu tekla krev a zdálo se, že má zlomenou ruku v zápěstí a nohu pod kolenem.

      „Harris je pryč!“ zavzlykala Eky a praštila zakrvácenýma rukama do zbytků konzole na své straně.

      „Sally je také mrtvá, zdá se!“ řekl druhý důstojník.

      „Musíme najít kapitána!“ řekla Eky odhodlaně, ale nemohla se postavit na nohy. Necítila bolest, ale tušila, že je má obě zlomené v kotnících.

      „Patrně jej to vymrštilo z lodi... Vidíš tu spoustu krve? Nemohl to přežít!“ zavrtěl Mullins hlavou. „Je mi to líto!“

      „Musíme ho najít!“ zavzlykala. „Tolik jsem mu toho neřekla! Ani to, že jsem ho...“

      „Milovala?“ zeptal se jí s účastí. „O Harrisovi jsem slyšel hodně věcí a vždy jen ty nejlepší!“

      „Zapnu nouzové majáky, pokud fungují...“ řekla Eky. „Snad nás někdo brzo najde!“

      „Všechny nás zachránil...“ řekl Mullins zbytečně. „Alespoň já mu budu za to vděčný...“

      „Zachránil...“ řekla Eky unaveně a nevěřícně zírala na sotva svítící obrazovku hlavního počítače, na které stálo jediné slovo: „Sbohem!“

      „Zatracená práce... Kurva!“ vykřikla, než se propadla do bezvědomí.

Orbita planety Eden - současnost

      Eky Van Deck, druhý pilot vesmírné lodi, která dopravovala pasažéry a náklad mezi Mateřskou lodí a povrchem planety Eden se probudila z krátkého bezvědomí, které vyvolala částečná hibernace při skoku lodi z oběžné dráhy Země na oběžnou dráhu Edenu v soustavě Tří sluncí. Loď v pořádku doskočila a pomalu se blížila k orbitě. Její posádku čekaly běžné povinnosti, které vyplývaly z jejich profesních zařazení. Něco tu však nebylo v pořádku. Eky se pokusila vstát ze své kóje a v jediném okamžiku se přehnula v pase, jako by chtěla vydávit celý svět. Nejenže jí bylo zle od žaludku, také ji tlačila noční můra. Zlý sen o jedné velké katastrofě, která se již stala, nebo se má teprve stát...

      „Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu. Planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za padesát minut jsme na orbitě! Konec...“

      „Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky a chytila se za břicho, jako by chtěla vyhodit ven obsah svého žaludku. „Kriste!“

      „Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půli zad. Byl mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to neviděla. Měla oči jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a vousy. Mullins nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého kocoura, který si mohl o mladých kočkách jen nechat zdát.

      „Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu prvnímu důstojníkovi dobře?“

      „Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“

      „Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako poslední... Kapitán mi naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“

      „Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to...“

      „Je to jako by vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých zubů. Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám oběma sdělím později, technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout jednotlivé transportní lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán Mateřské lodi vědět...“

      „A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“

      „Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další mladá a pohledná žena. „Kdo je Sally?“

      „Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“

      „Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě.

      „Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská loď brzy spočine na orbitě Edenu a my tu budeme mít nějakou práci...“

      „Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích.

      „Chcete mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako byste mi něco chtěla říci?“

      „Ne, pane!“ odpověděla mu. „Vlastně ano! Měla jsem ošklivou noční můru, Harrisi, měl byste nechat pořádně prohlédnout naší loď a klidně můžeme odletět jako poslední!“

      „Děje se něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se jí Harris.

      „Netuším, pane, ale říkejte tomu třeba ženská intuice!“ pokrčila Eky rameny.

      „V pořádku, dám na vaše rady, Eky!“ souhlasil. „Co se mně týče, věřím na ženskou intuici!“

      „A ještě...“

      „Ano?“

      „Myslím, že byste konečně měl vědět o tom, jaké city k vám cítím, pane!“ vysoukala ze sebe, chvíli mu hleděla do očí, zatímco se Mullins kdesi vzadu potají pochechtával. „Myslím, že...“

      „Ano, Eky? Co máte na srdci?“ přimhouřil Harris oči.

      „Víte, šéfe, já vás mám ráda!“ řekla a plácla se do stehen. „A je to venku!“

      „Ale to já už dávno vím!“ rozesmál se Harris.

      „Ale já... Vás miluji a myslet si můžete co chcete, pane!“ řekla mu malinko úředním tónem a připadala si jako docela blbá slepice. „Chtěla jsem jen, abyste to věděl...“

      „Víte co, milá Eky?“ zamyslel se Harris. „My prostě dneska s tím naším Autobusem neodletíme a já ho dám pořádně prohlédnout, mám na to jako kapitán transportní lodi právo a velitel těhle velkých necek mi do toho nemá co kecat! Za bezpečnost nákladu a lidí při sestupu na povrch Edenu zodpovídám já!“

      „Díky, pane!“ řekla Eky a pokusila se o úsměv. „Ani nevíte, jak jsem ráda...“

      „Pro vás jen Harris, má milá!“ mrkl na ni spiklenecky a dal se k odchodu. „A Mullinsi, máte také něco na srdci?“

      „Já, pane,“ zakuckal se druhý důstojník. „Ne, pane! Měl bych mít, pane?“

      „Ne,“ zamyslel se a než odešel mu řekl: „A toho – pane - si nechte od cesty, pro vás jsem kapitán, nebo šéf, cucáku!“

      „Ano, pa...“ zarazil se Mullins. „Jasně kapitáne, takže jste mi Eky prostě přebral?“

      „Já?“ mávl za ním Harris rukou. „Ne, ona si vybrala jako první...“

      Eky si oddechla, ale nevěděla, zda se v tomto případě jedná o realitu, nebo další sen ve snu. Protože takové skoky v hyperprostoru dají člověku pěkně zabrat i tehdy, když je uložen ve speciální kóji a v umělém spánku. Již jistý Einstein načrtl, že je čas v prostoru relativní a že se lze v čase pohybovat oběma směry. Dokonce nastínil i fakt, že by mohl jeden a tentýž Vesmír existovat ve více dimenzích a měnit se podle toho, jak se v něm zachovají živé entity. Existuje náhoda, nebo osud? Její loď bude prohlédnuta a připravena ke startu a čas odletu se blížil. Kdy to bude? A co se stane? Prožijí znovu svůj sen, nebo se stane něco jiného? Ať už existuje planeta Eden v soustavě Tří sluncí v jakémkoliv počtu verzí, jedno je stále zarážející: máme možnost výběru, ale zmýlena v našich životech neplatí! Pro stroj, natož pro člověka...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:07:52 Odpovědět 
   24. 07. 2014

Tvoje sci-fi mě nebaví. A tohle bylo ještě zdlouhavé, ale úspěšně jsem se dočetl ke konci.
Nejhorší je, že tvůj oblíbený žánr je patrně sci-fi, takže mě čeká ještě hodně trápení.
Raději nehodnotím.
 ze dne 01.08.2014, 13:46:17  
   Šíma: Jezusku, nerad bych Tě trápil, raději mé scifka nečti... Bez legrace, nutit se nemusíš, ale každopádně děkuji za zastavení a názor od srdce! ;-)
 Kondrakar 03.11.2010, 12:37:36 Odpovědět 
   Panečku to přistávání bylo napínavý. Až jsem skoro zapomněl dýchat.
PAk mě dost překvapil ten návrat na začátek, ale pak se to srovnalo.
Dobře popsané, přirozené.
 ze dne 03.11.2010, 13:16:10  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, snad jsem to s těmi "skoky v čase" nepřehnal! ;-)
 chris ONNE 02.06.2010, 14:21:25 Odpovědět 
   Zdravím!

Sci-fi mám rád, ale nemohu se zbavit pocitu, že tento žánr prochází krizí, stejně jako fantasy. Ta krize je neoriginalita. Bohužel, ani tvůj příspěvek mě nezbavil mého pocitu. Vrhneme se tedy na dílo samotné.

1) …protože nyní lidé stárli velmi pomalu a přestože se lidský věk protáhl na trojnásobek původního věku… - níže uvádíš, přesné datum, kdy se příběh odehrává, ale k jakému datu se vztahuje původní věk? K osmnáctému, dvacátému století? Co století, to se lidský věk prodlužoval (obzvláště v těch posledních).

2) …O několik hodin později již všichni tři seděli v kokpitu své lodi a čekali na pokyn k oddělení od Mateřské lodi...“ – proč uvozovky nahoře?

3) …„Jeď, loď je tvoje!“… - nemělo by tam být spíše “leť“?

4) …Loď sebou při tomto podivném a táhlém zaúpění podivně škubla… - zbytečně se opakující slovo “podivně“

5) … Hladina nežádoucích zplodin v nákladovém prostoru je na stále stejné výši… - nehodil by se místo slova “výši“ výraz “hodnoty“? Tohle je ale můj čistě subjektivní názor

6) …„Zatraceně!“ sýkla Eky… - sykla

7) …„Můžu snížit tak motorů, pane?“… - tah? Možná tlak? Tady si nejsem jistý ;-)

8) …Loď byla mrtvá a život zbývajících členů posádky nejistý... – myslím, že tohle je zbytečné, když jsi v začátku celé povídky prozradil, kdo přežije

9) …Loď ležela v nepřirozené poloze na levý bok s doslova… - poloze na levém boku s…

Styl.
Osobně si myslím, že patříš k té lepší části autorů na tomto serveru. Styl už je docela vybroušený. Také moc chyb neděláš. Na tak dlouhý text je to docela úspěch. Tady nic zásadního nedře.
Rozhovory nebyly špatné, ale vadili mi vykřičníky. Někde měly opodstatněné místo, ale jinde mi připadaly zbytečné.

Příběh.
Kat má pravdu, na povídku je to dlouhé, jako týden před výplatou. Scény ohledně různých technických podrobnostech a podobně jsou napsány dobře, ale byly tu už tolikrát, že to dnešního čtenáře, nebo přinejmenším mě, nudí. Jako by ty dlouhatánské pasáže psané o něčem a zároveň i o ničem mi broukaly do ucha: Běž si dát kavčo, mrkni se na telku. Až tam bude nějaká akce, dáme ti vědět! Jak říkám, není to napsáno špatně(!), jen to tu už bylo a hodněkrát!
Co mě opravdu bavilo, tak byla ta část, kde se již schylovalo k pádu “Autobusu“. Bylo to psáno s dynamickou atmosférou, přesto i to by zasloužilo trochu zkrátit.
K bodu číslo 8. Myslím si, že celý začátek, kde prozrazuješ kdo přežil onu havárii, je naprosto zbytečný, matoucí a taky se díky němu čtenář připraví o “strach“ o hrdiny.
Závěrečná pointa, že to byl jen sen, který dokonce stále ještě možná trvá, je pěkná, ale myslím si, že je nedostačující, a taky přehlušená délkou. Tak to alespoň působí na mě.

Verdikt.
Prvotní nápad mohl být zajímavý, bohužel nadbytek textu a neoriginalita jej docela úspěšně pohřbil. Na druhou stranu, tvůj styl to zachraňuje. Je tam i pár světlých chvilek.
Dávám slabší trojku.

Přeji hezký den a ať múzy slouží!

Chris

P.S.: Jo, i Šíma má své dny… ;-)
 ze dne 02.06.2010, 15:05:59  
   Šíma: :-DDD

Ty jo, hezky rozpitváno! (mrk)... Co se týče překlepů, svalím to na své šotky (viz "tak" namísto "tah" u motorů, apod.)! Vykřičníky... Ano!!!!!!! Vykřičníky jsou mou malou slabostí! Hihihi... Díky za kritiku a přeju hezký den! ;-) (A zase vykřičník!) :-D
 Amater 28.05.2010, 19:53:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 28.05.2010, 19:35:20

   Ty, línej myšáku! vytahat tě za uši, až je budeš mít takhle velké.....
 ze dne 28.05.2010, 20:24:35  
   Šíma: Neeee, určitě by mi padaly, nebo plandaly ve větru!!! ;-)))))
 Amater 28.05.2010, 19:35:20 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 28.05.2010, 18:31:35

   Ne myslím, že ne. Ty dialogy tam patřily. Ve kutečnosti s emi líbí, jen být delší příběh... hihi
 ze dne 28.05.2010, 19:41:54  
   Šíma: Ano, na pokračování... To by byla dřina, vytvořit vlastní sci-fi svět... Hihihi...
 Amater 28.05.2010, 18:31:35 Odpovědět 
   Přidám svoji kaši k té další.

Námět se mi velmi líbil. Ty rozhovory by byl myslím v pořádku, kdyby to byla kniha. Prostě příběh dlouhý jak týden, ale že je to povídka, proškrtala bych.
Konec se mi velmi líbil, nemám co vytknout. Postavy mohlo by se toho říct možná krapet víc.
jako sci fi hezké, škoda, klidně bych brala delší příběh. Ech moci to tak hezky vyádřit jako ti níže... To já neumím. Chjoo příjemný textík...

Jinak dlouhovlasou přítelkyni s vlasy na zadek nebo pod? asi zbytečné...

To fakt by se dalo zpracovat do scifika... pořádné s euž málem nevidí. Děkuji a známka 1,5 za ty rozhovory. Na tak krátkou povídku zbytečné, mohly se tam dát spíš myšlenky protagonistů, nevím. Ale díky
 ze dne 28.05.2010, 18:56:48  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! Kurnik, zapomněl jsem na myšlenkové pochody, čili na myšlenky! Jo... ;-))) Stejně tak zapomínám na mobilní telefony v příbězích z fiktivní reality (současné, či minulé)... Prostě mám tu hlavu děravou, díky za tip, příště zapracuju více myšlenek hlavních hrdinů. Co se týče dialogů, šíma je prostě ukecaný! Je to dobře, nebo špatně? ;-)))
 Aini 28.05.2010, 16:43:19 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aini ze dne 28.05.2010, 16:14:35

   To: Šíma
Ší, rozhodně se Ti povedl záměr každého psavce, to jest oslovit a navodit čtenáře k zamyšlení. A to se stalo na jedna

Ještě mě tak napadlo: jestliže to jednou budeme umět a cokoliv změníme v budoucnu na naší minulosti, tak potom a v takovém případě by se potom při možnostech přesunů v čase právě tímto stát, že se nebude kam vrátit…
Sally měnila ale minulost, ovšem současně i svou budoucnost tímto…
Toť ode mne vše, díky
:-)
 ze dne 28.05.2010, 16:49:27  
   Šíma: Ano! Mohlo by se stát, že bychom se třeba i v minulosti nenarodili... Čert ví, ale určitě půjde o takový časový a prostorový paradox a bůh ví, co by se všechno mohlo stát, kdyby člověk mohl měnit svou budoucnost, nebo zasahovat do věcí, které se už staly... (mrk)
 Aini 28.05.2010, 16:14:35 Odpovědět 
   Jako původní neučesanou syrovou verzi jsem i toto dílko po kosmetických úpravách četla dvakrát. Pokud si dobře pamatuji, první verzi jsem hodnotila s poukazem na děj, v němž je umělá inteligence naprogramována schopností se obětovat až do sebedestrukce. V mezní situaci se tam dokázala sama dovybavit citem, tedy být skoro jako člověk…
Děj po úpravě nyní bych viděla s apelem autora na skutečnost, že ani sny se neopakují úplně na chlup stejně. Kdyby zde byla možnost přesunu v čase do minulosti, abychom mohli dořešit věci, které jsme tehdy nestihli a rádi toto napravili dodatečně, pak možná je zde varováním, že právě budoucnost nelze měnit zásahy vracením se v čase do minulosti… Pakliže to jednou bude možno; ale tuším i Einstein zastával názor, že lze cestovat v čase, ovšem jen do budoucnosti…
Lidstvo by mělo žít každý den tak, aby se nemuselo vracet do minulosti a přesto budoucnost mělo a bralo ji takovou, jaká se v důsledku chování lidí nabídne… (?)
Pokud jsem text správně pochopila, pak počítačová Sally vrátila události zpátky s vědomím, že ona se již v budoucnu vyskytovat nebude, ono „Sbohem?" Nebylo napsáno na shledanou…
Nu ale délka textu, na mé první avizo předlouhého znění autor nedbal. Ale… Jen proto, že nemohu dát jedna a půl dávám to, co dávám. Ale příště bych se přimlouvala za kratší verzi povídek.
Dějově text plyne lépe pomalejším čtením, není strhující, ale popis celkově čtenáři nabízí důkaz o jedincově schopnosti vizí a představivosti - četba se svým zamýšleným obsahem i ukončením stává částečně převoditelná do reálu.
Snaha oslovit je zde patrná a vyvedla se.
Písařské chybičky zde jsou zanedbatelné a je možno je s klidem přehlédnout.
:o)
 ze dne 28.05.2010, 16:35:06  
   Šíma: Díky za návštěvu a obsáhlý komentář! ;-)

Ano, jsem prostě nepoučitelný a namísto, abych povídku zkrátil, tak jsem ji ještě "prodloužil"! Prostě grafoman šíma... Hihi...

Ale teď vážně. E-e, příběh má dvě reality a jednu "snovou rovinu", tedy jakési prožití části života, která se má teprve stát - viz ona zmínka o katastrofě ještě na palubě vesmírné lodi (než se naši hrdinové vydali v přepravních lodích na povrch planety). Občas se zamyslím nad tím, existují-li opravdu paralelní vesmíry (jakési rozpínající se koule v ještě větším prostoru, jehož velikost změřit nelze) a může-li dojít ke splynutí, nebo jakémusi přiblížení dvou existujících realit (ve dvou existujících vesmírech, které jsou si podobné takřka vejce vejci, avšak s jinou dějovou posloupností). V jednom vesmíru Harris zahynu, v jiném přežije a ke katastrofě nedojde. Mohou nás určité síly varovat před něčím, co se ještě nestalo, ale stane? Jak se rozhodneme a jak víme, že naše rozhodnutí bude správné? Jo...

Ale jak už jsem uvedl v Perexu, je to jen pokus o scifko a já jsem rád (a vížím si) Tvé návštěvy! Ještě jednou děkuji a mohu napsat, že větší část ve Tvém zamyšlení nad samotným příběhu se blíží záměru autora povídky! ;-))) Počítač se alespoň na nějaký čas opravdu choval jako lidská bytost, protože chtěl splnit svou povinnost a dokončit svou misi bez větších (či žádných) lidských ztrát. Rozhodnutí druhého pilota (Eky Van Deck) je zase v trochu jiné rovině, přestože ať už jde o tu či onu realitu, hrají v nich všechny postavy (včetně počítače) hlavní roli!

Patrně se mi povedlo příběh dost zašmodrchat! Ne vždy se dílko vydaří podle představ čtenáře, avšak v příběhu jsem se neztratil, jak si myslí kolega čuk (kterého si také velmi vážím)! (mrk) Kdybych se držel původní roviny příběhu a nebral v potaz rozdílné reality, byl by příběh o něčem jiném a možná by byl i srozumitelnější pro jeho čtenáře! Alespoň mám něco pro své poučení... ;-)))
 Pelion 28.05.2010, 9:26:28 Odpovědět 
   Zdravím!
Protože jsem ještě nikdy žádné scifko nenapsal, nepřísluší mi hodnotit obsah. A také čuk to popsal docela výstižně. Je to cesta autora zpět? Kdo ví? Jisté je to, že se mi nelíbí přehršel vykřičníků!!! A také zdlouhavost a určitá nuda při čtení. Ztrácel jsem se a marně hledal nit. Některé texty stojí za to číst i podruhé - tento k nim ale nepatří.
Měj se hezky a (ne)zlob!
 ze dne 28.05.2010, 15:53:17  
   Šíma: Díky, Pelione za zastavení a kritiku! Šlápl šíma vedle? Nepovedlo se mu to, co zamýšlel? Nejspíše ano, uvidí se, co na to řeknou další čtenáři... Ještě jednou dík a hezký den přeji! ;-)
 čuk 28.05.2010, 6:27:42 Odpovědět 
   Příběh má dvě současnosti a jednu minulost Druhá současnost je obsahově rozvinutější, v první byl již kapitán mrtev, v druhé ještě ne. Jádrem problému je pojem současnost: první nastává až po přistání katastrofického letu. druhá současnost před katastrofickým letem . Pokud jsou povolené časové posuny, může se stát lecos. Vysvětlení prózy je v tom, že první současnost a následující katastrofický let jsou snem, kdežto bdělou reálnou současností je až druhá současnost.
Pro mne je to psáno poněkud zmateně, je to dáno i tím, že rozvleklý realizmus je stejný ve všech třech částech. Mohlo být zkráceno a nějak stylisticky rozlišeno. Kromě zmatení časů není let příliš zajímavým- asi popisy řízení letů a různé problémy a katastrofy byly již mnohokrát popsány. Postavy se mi zdají dost papírové a nezachrání to ani letmé vložení lásky. Dialogy se mi zdají rozvleklé z hlediska čtenáře, který už má ánunk z jiné četby. Mám dojem, že se autor v textu utopil, třeba nadšen tím jak je v kosmické lodi a zapomněl na čtenáře, kteří mají rádi větší spád, nezvyklosti a pointy. Zamotání v času je sice filozoficky zdůvodňováno, ale v textu není zřetelněji zpracováno. Myslím, že text by měl být přehlednější, jednotlivé úseky označeny čísly jednoho času, konkretně, místo obecnějšího a posunovatelného termínu současnost.
Byť čtenáře žene zvědavost, co bude, nedočká se však očekávaných překvapení nebo humoru, rekvizity příběhu nejsou originální a překvapivé, nevybočují ze svého stereotypu. Ani ten lidský přístup není nijak nad obvyklé vztahy. Doporučoval bych zkrátit, zdynamičnit, vybavit nečekanými technickými detaily i překvapeními v chování lidí i strojů. Příběh je sice vybaven řadou detailů technického rázu, či popisu typů katastrof, postavy na mne působí nevyhraněně a celý příběh je šedý.
Autor je schopen psát originálněji a humorněji, s osobitějším pohledem. Tato próza se mi zdá být cestou zpět od úrovně dříve napsaných promyšlenějších a kratších věcí, Ač je mi autor sympatický a blízký, řídím se heslem: padni komu padni. Kdybych se mýlil, tak je to tím, že má paměť nepobere tak dlouhý text, zvlášť když se čte s rozespalýma očima.
podobné ničemu (má být nebyl podoben ničemu)
jako kapitán má být asi byl kapitánem
jež? lodi?(má být lodí), do půl? (do půli)
 ze dne 28.05.2010, 15:52:02  
   Šíma: Ahoj, čuku! ;-)

Děkuju moc za publikaci a obsáhlý komentík! Ano... Asi jsem to trochu více "překombinoval"! Ach jo... Máš pravdu, ona katastrofa je výsledkem snu, který možná naši hrdinu varoval před skutečností, která měla přijít. Trochu jsem si chtěl pohrát s myšlenkou, zda je člověk schopen měnit i nevědomě svou budoucnost, například i na základě snů (např. v hibernaci, kdy se zdá, že naši hrdinové prožívají určité skutečnosti jiným způsobem, tedy jako by prožívali své životy zároveň 2x - v realitě a ve světě - snad v paralelním vesmíru, kdy se tyto dva životy vzájemně prolnuly a dovolily se hrdince rozhodnout, jak se zachová)... No, zdá se, že se mi to moc nepovedlo... Sypu si popel na hlavu!

Ještě jednou dík, čuku! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Hlad
kouki
Únos I.
KikMa
Běž
Khalia Jasnozraká
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr