|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Zajatci kruhu - 2/3 ::
 Sakora |
publikováno: 16.05.2010, 20:26
|
|
| |
|
|
Sera měla tu noc výjimečně sen.
Zdálo se to nekonečně dávno, ačkoli ty vzpomínky patřily do doby jen před pár lety. Ustaranou dívku s hlavou a srdcem plnými nechtěných informací a myšlenek zachránil Zázrak. Měl hluboké oči a jméno po nejkrásnějším ročním období. Vyléčil ji a ona byla hotova dát mu z vděčnosti všechno, co měla.
Než se léčitel rozhodl, zda je pro něj správnou volbou, zklamaná žena darovala jednu noc v baru cizímu muži. Vztek a alkohol a krátkodobý pocit, že je žádaná, se ráno rozplynuly. Jakýsi usměvavý chlapík ji našel a s dvěma kamarády doprovodili Seru domů.
Za jednu noc získala tři přátele a ztratila první lásku. Když se Jarů rozhoupal k činu, už bylo pozdě. Nikdy se nedozvěděl pravdu.
„Sero, spíš?“
„Jo, teď už ne… co …hm, pojď samozřejmě dál.“
Přechod ze snu do reality ji rozhodil. Najednou stál znovu před ní a měl ty oči, hlubší než všechny propasti světa.
„Přišel jsem pro tebe, nejsi tu v bezpečí. Šestý chystá opatření proti Transformovaným.“
„Cože? Nevděčník jeden! Chce nás zabít, nebo co?“
„Už před nějakou dobou dal svolení k použití magie. Zrovna ty jsi na magickou bránu hodně citlivá, chápeš? Nejsi nemocná, bylo to jen varování.“
„Zachraňujeme životy! Zapomněl´s?“
„Vládci nesnáší výjimečnost. Ale to není ten hlavní důvod. Synu Šestého se postupně od onoho dne změnila osobnost. A není to prý jediný případ, podobně postižených je snad čím dál víc. Vina nakonec padne na vás, Transformované.“
„Co s námi chtějí provést? Slyšíš!“
„Vyhledat, koncentrovat na jedno místo a pak… pokusit se vás přeměnit na normální lidi.“
„Jinak co?“
„Nevím! Se mnou budeš v nebezpečí, zařídím ti…“
„Musím varovat ostatní,“ skočila mu Sera do řeči.
„Není čas, ty tři už určitě mají, eskorty jdou první po známých místech výskytu Transformovaných, byty, hospody a tak. Mysli konečně na sebe. A na mě! Tvá záchrana je pro mě důležitá, copak to nevíš?“
„Je zraněný.“
„Kdo?“
Kdo asi? Sera jen neklidně zavrtěla hlavou a mátožně si sbalila pár důležitých drobností. Najednou neměla v hlavě ani myšlenku, ruce i nohy ji ovládal jakýsi automat. To on ji donutil plížit se po špičkách k východu a dveře zamčené zvenku ještě podepřít těžkou závorou.
V běhu ji přepadla úvaha, že zdrhá skoro stejně tak rychle jako Bont. Hystericky se zasmála.
Ulice města se tvářily neutrálně, eskorty měly rozkaz postupovat nenápadně a s rozvahou. V šeru probouzejícího se rána velitel jedné z nich zastavil dvojici mířící domů.
„Ti jsou čistí,“ otočil se pak na strážníka s registrem Transformovaných.
Ale nemyslel to vážně. Mohl dát Vansovi šanci jen jednou a ta chvíle právě přišla.
Blízko cíle zpomalila a rozhlédla se. Nic podezřelého, oddychla si. Nestačila ani vykřiknout, když po ní hmátla cizí ruka a zatáhla ji do tmavé uličky.
„Asi se dám na čtení myšlenek…“
„To nedělej, zdrhání má větší smysl.“
„Co se to děje, Sero? Víš něco?“
„Chtějí nás eliminovat, předělat na normální lidi, těžko říci. Ale spíš asi zlikvidovat.“
„Mluvila jsi s ním, že jo?“
„Jak ti je?“ přeslechla Bontovu otázku.
Napadaly ji jen hodně nevlídné odpovědi. Jako že se sem žene mu pomoci, zatímco jí on nabídl bezpečí. Nechala si je pro sebe.
„Švihnul jsem Vansovi nějaký oblečení. Ztratím se v něm, ztratím se všude.“
„Jarů mluvil o změnách, jež se stanou zachráněným…“
„Je to všechno kvůli mně, že? Nebýt dědice Nejvyššího, nikdo by se o duševní problémy zachráněných nezajímal, maximálně léčitelé.“
„Sypat popel na hlavu si můžeš později, teď musíme někam do bezpečí.“
„Napadá mě jediná možnost.“
Zeptal se a ona mu odpověděla. Upřeně se na ni díval, dokud ji nepřešla panika. Neměl jinou eventualitu a přál si pokračovat sám, jenže věci se někdy nedějou, jak si člověk přeje. Některé dveře by bez ní otvíral těžko. Sera se mu nezdála vystrašená, spíš prázdná. Vzal ji za ruku, jako by ten silnější byl on.
„Jdeme!“
Zadní trakt univerzity byl protkán složitým systémem chodeb, tajných východů a slepých odboček. Podle pravidla, že pod svícnem bývá největší tma. Kdo by podezíral léčitele z něčeho nekalého? Pokusy na lidech podléhají vládcově zákazu. Jenže kde je hranice lidství, ví jen Bozi, a ti mají důležitější starosti než se starat o pár odlišných lidí.
Kdo by za laboratořemi potrhlých učenců hledal tajné komnaty, soukromé sanatorium vládců všech věků? Či snad podzemní systém tunelů, napůl sluje pro nepohodlné, a napůl vězení? Snad jen Transformovaný, jež si složí mozaiku z vyslechnutých myšlenek a slov.
Ten, který zradí jednoho přítele pro jiné. Ten, který chce znát odpověď.
„Hledám léčitele Jarůa, již jednou mi dokázal pomoci,“ sklonila Sera hlavu před hlídačem v bráně univerzity.
„Nepřicházíte v příznivých časech, není jisté, zda se vás léčitel ujme.“
„Prosím, má stará matka je sužována bolestmi, ta hrozná infekce se rychle šíří. Neumím posoudit, nakolik je její nemoc nakažlivá,“ Sera na důkaz svých slov postrčila před sebe ohnutou stařenu s obličejem plným krvavých skvrn a strupů.
„Koho mám tedy ohlásit?“
„Sera,“ zašeptala.
Kostky jsou vrženy, není cesty zpátky, aspoň pro ni ne. Mají času jen málo, než na univerzitě pojmou podezření. Vcházela do sevření kamenných zdí s pocitem, že se odsud již nedostane.
Ovanul ji chlad a mrazení, znamení konce.
„Existuje takové pravidlo, matky vždycky zachrání své děti, to mi věř,“ pronesla stařena vesele tichým hlasem a sevřela Seře ruku.
„Pohádky…“ usmála se ona a snažila se zkoncentrovat.
Zde kupodivu jejímu čtení myšlenek nic nebránilo. Naopak bylo nesmírně těžké v té změti informací najít tu správnou.
Stařena odhodila hadry a narovnala se.
Překvapení byl jejich trumf. Nikoho, vládce ani léčitele či hlídající vojáky by ve snu nenapadlo, že jim Transformovaní polezou rovnou do rány. Sera se rozběhla správným směrem, ale on ji zadržel.
„Mám lepší nápad,“ usmál se a pevně ji k sobě přitiskl.
A pak už se pohybovali jeho rychlostí. Stejně jako nahoře mezi domy, tak i zde, v zákrutách chodeb, nedělala prostorová orientace Bontovi žádné problémy. Netrvalo dlouho a ocitli se před dveřmi komnaty syna Šestého. Ale štěstí netrvá věčně.
„Hledala jsi mne?“ ozval se hlas ze stínu za nimi.
Uvědomila si, že ani není příliš překvapena. Nevšiml si Bonta, došlo jí.
„Hledám dědice, Jarů, dovol mi si s ním promluvit. Ty změny, o kterých jsi mi vyprávěl…“
„Vybrala sis sama, už tě nemohu chránit, Sero.“
„Já od tebe nic nečekám. Pokud souhlasíš se změnou Transformovaných, nemůžeme si rozumět.“
„Musíš jít okamžitě se mnou.“
„Ano,“ odpověděla rychle a pokorně vykročila k Jarůovi.
Poslední pohled směrem k rohu, za kterým ji sledovaly Bontovi oči.
Rozhodli se beze slov a stejně tak i rozloučili.
„Kdo jsi? Další léčitel nebo špicl?“
„Nepamatuješ se na mě?“
„Jsem syn Nejvyššího, Darafe Sedmý! Jakým tónem to se mnou mluvíš?“
„Tónem zachránce…“
„Ach ano, nepoznal jsem tě, tvůj obličej…“
Bont se usmál a rozhlédl se, ve džbánu na zemi zbylo trochu vody, která spláchla krev a líčidla.
Dědic… hm, pomyslel si, patnáctiletý zmatený kluk, co ho zavřeli do podzemí. Napůl rozmazlený a napůl rozčarovaný. Takový osud jistě nečekal. Žije, díky mně, ale jak…
„Je to tvá vina,“ zasyčel mladík, „nemám domov, kamarády, už žádné obdivné pohledy dívek z celé země, nemůžu šermovat, ani se s ostatními honit v autoletu. Nenávidím vodu, ale co bych dal zato, moc si znovu zaplavat v moři. Zkoumají mě jak pokusného hlodavce, cpou do mě divný byliny a léčitelé zkoumají moje sny. To není život, ale noční můra!“
Bont chtěl vykřiknout něco jako, že mu zachránil život, že je dar, ta jeho schopnost, že udělal správnou věc… ale pak se podíval tomu chlapci do očí.
„Promiň.“
„Proč jsi přišel? Nebo tě sem nastrčili? Všechny vás hledají.“
„Přišel jsem si pro odpovědi. Změnil ses nějak po té události?“
„Tobě se svěřovat nebudu!“
Bont po klukovi skočila a nevybíravě jej přimáčkl k zemi.
„Poslouchej, ty jeden tatínkův mazánku, hodně lidí tam venku si to odskáče, jestli nepromluvíš a neřekneš mi pravdu, jasný?“
„Zabijou tě,“ zasípal Darafe.
„No právě, já nemám co ztratit. Když mi nepomůžeš, vezmu tě s sebou!“
„Ona ti to nedovolí!“
„Cože? Jaká ona?“
Bont překvapením povolil stisk. Darafe se ušklíbl a zručně jej plnou silou kopl do ramene, kde zahlédl obvazy. Situace se obrátila, teď měl navrch mladík. Jako kouzlem se z nešťastného uraženého bohatého synáčka stal pomstychtivý všehoschopný cizinec. Ze záhybu košile vytáhl kovový kruh se složitě propleteným obrazcem, kterým přitiskl Bonta k podlaze a hrozil, že jej rozmáčkne.
Díky znovu nabyté převaze zapomněl dědic Nejvyššího na obezřetnost a dal průchod své moci, konečně se mohl někomu pochlubit.
„Žádný léčitel nemá její sílu, spolu s ní dokážu věci, jaké žádný vládce přede mnou! Ubozí Transformovaní, jste snadná kořist. Dám ti odpověď, ano, změnil jsem se. Ale nikoli tvým zásahem, jen jsme tu situaci dokonale využili.“
„Co jsi tedy provedl s ostatními zachráněnými?“
„Nic, nezajímají mě. Každý člověk je tak trochu blázen, tak trochu jiný a výjimečný, ne? Stačilo pustit do světa fámy o jejich jinakosti a lidská závist učinila zbytek. Mí drazí léčitelé, jak ti se snaží zachovat rovnováhu a klid v zemi. K smíchu. Jejich moc nesahá té její ani po lem šatů.“
„Kdybys byl tak mocný, jak tvrdíš, nehnil bys tu deset metrů pod zemí.“
„Přiznávám, jsem netrpělivý, je těžké vyčkávat na příhodný čas. Nyní jste na řadě vy, pak důvěřiví zachránění, neposlušní léčitelé a nakonec můj otec.“
„Ty zmetku,“ pokusil se Bont vytrhnout magické síle kruhu.
Nepodařilo se.
Všechna nedávná zranění se ozvala s nebývalou silou. Svíjel se bolestí, celého jej pohltila. Někde na rozhraní přicházejícího nevědomí se mu zjevila před očima jedna tvář. Jenom mžik a byla pryč.
Odehnal bolest jako vlezlý hmyz. Jaké trápení ji jistě musel svými myšlenkami způsobit. Musí se vzchopit, žije, ne?
„Takže ty jsi jen poskok,“ dráždil drze budoucího vládce, „kdo je ta, která tě ovládá?“
Odpovědí mu bylo jen další sevření neviditelných kleští. Tu bolest už znal, nic nového.
Matky vždy chrání své děti. Kdo to řekl? Přece on sám.
Nejvyšší si tedy “uměl“ vybrat ženu. Není divu, že ji prohlásil za mrtvou. Ještě jeden dotek magického kruhu a Bonta obestřela tma.
„Ticho! Poslouchejte! Hej!“ křičel podsaditý muž na nesourodou společnost lidí.
Sešli se na konci města v opuštěném továrním komplexu. ZAMOŘENO, hlásil nápis na plotě, ale přicházející si jej nevšímali. Dívali se na sebe trochu s podezřením a trochu s nejistotou.
Zachránci a zachránění, jedni jako druzí vytlačeni na okraj společnosti samotným Nejvyšším. Povědomost o existenci místa, kde se rozhoduje o jejich dalším životě, se šířila rychleji než spad reaktivního popílku tenkrát při dopadu meteoritu.
„Jste jiní, nevíme, co od vás čekat.“
„Nic velkého, jen záchranu vašeho života…“
„Jsem vděčný, ale pochopte, že jde z vás i strach! Ani vy sami, Transformovaní, toho o sobě moc nevíte.“
„Zato bych rád věděl, jakou změnou jste vy, které jsme vytáhli hrobníkovi z lopaty, vlastně prošli! Co strašlivého a podivného jste napovídali vládcovým donašečům, že nás teď loví jako zvěř? Oslepli jste? Zapomněli se modlit? Ztratili paměť? Získali nějaké nové schopnosti? Nebo jste jen banda nevděčných hajzlíků, která couvne při prvním dupnutí Šestého?“
„My, co jsme sem přišli, nevíme o žádných neobvyklých zvratech v našem myšlení, charakteru či chování. Což nevylučuje, že mnozí takovou reformou neprošli.“
„To je neuvěřitelné! Copak si neuvědomujete, že nepotřebujeme my vás, ale vy nás?“
„Zatímco se tu hádáme, eskorty odváží další naše druhy. Nevíme, co s námi zamýšlí. Osobně si nemyslím, že je přeměna Transformovaného v normálního člověka možná tak, aby jedinec přežil,“ zvolal Vans z druhého konce haly.
Odpovědí mu bylo souhlasné zahučení, všichni obrátily svou pozornost k němu.
„Jestliže je změna zachráněných fáma, tak kdo ji vypustil? Komu by naše odstranění přineslo užitek? Šestý nám věnoval bezpečnostní dekret, proč by najednou nahradil svůj demokratický postoj násilím?“
„Vládcové se mění, obvykle k horšímu. Šestý byl vždy nakloněn názoru léčitelů. Pryč s nimi!“
„Nesmysl,“ oponoval Vans, „vím z bezpečného zdroje, že prvotní příčinou byla změna syna Nejvyššího po zásahu jednoho z Transformovaných. Není rozumné hned vyrazit do boje, musíme zjistit co nejvíce pravdivých údajů. Léčitelé jsou důležití, co bychom si bez nich počali!“
„Než se rozhoupeme, kolik našich zatím projde nevratnou změnou, nebo zemře?“
„Proč se nezeptáme toho, kdo zachránil budoucího vládce?“
Poslední dvě otázky jen prohloubily vrásky na Vansově čele. Nepřinutil se říct lidem pravdu. O nikoho si s Lonnie nedělali větší starosti než o osud Bonta a Sery.
Šla za ním podzemím odevzdaně. Nedokázala přečíst jeho myšlenky, ale nedivila se, Jarů jako jeden z nejschopnějších léčitelů dokázal slušně ovládat své podvědomí. Snad poskytla Bontovi dostatečnou šanci, snad se Vans a Lonnie dokázali někde ukrýt. Nebyla se schopná na ně napojit, v hlavě jí bušila nesnesitelná bolest. Labyrintem procházeli beze slova, míjeli desítky odboček a slepých chodeb. Nad některými se objevoval vyrytý kruh s propletenými prstenci. Jarů se pokaždé viditelně zarazil, ale přesto pokračoval dál.
„Proměna je pro tebe to nejlepší, věř mi.“
„Co ty o tom víš?“
„Narodíš se znovu, vrátíme ti starý život. Na ty roky, co ses trápila, budeš vzpomínat jen jako na zlý sen.“
„Právě ty jsi mi tvrdil, že mé nadání je dar! Co tě, k čertu, přimělo změnit názor?“ křičela, už nedokázala skrývat zklamání.
„Co mi vyčítáš? Dvakrát jsem ti věřil, dvakrát jsi mě svým způsobem zradila. Přesto ti pomáhám, nevidíš?“
„Ztratím paměť? Když projdu proměnou? Ano? Tak mi pověz pravdu, nebudu si ji pak pamatovat. Žádný změny zachráněných se nekonají, že ne? Do čeho ses to zapletl?“
„Mýlíš se, Sero. Já nepochybuji o slovech vládce, nemluvě o tom, že jsem na vlastní oči viděl, jak jeho syn…“
„Co se stalo?“
„Je to jen kluk, ale v ten moment se z něj stala… stvůra. Bez slitování zabíjel a ničil. Podrobil jsem ho pak všem dostupným vyšetřením, žádná nemoc, porucha, žádné drogy, jen vysoká hladina cizí energie. A to vše jen pár hodin po té nešťastné události v moři. Jsou zatím ti dva Transformovaní, to je jediné vysvětlení. Tu ženu, vodnici, již eskorta zajistila. Všichni hledají toho muže. Neznáš náhodou jeho totožnost?“
„Ne,“ rozhodně a docela lehce zavrtěla hlavou, „Jarů, a i kdybych věděla…“
„Jak chceš. Uvidíme se v tvém novém životě.“
Sera osaměla v jedné z přípravných místnosti pro Transformované.
Holý prostor s jediným oknem vysoko ve zdi evokoval bezútěšnost její situace. Obrazec kruhu s propletenými čarami na zdi ji naproti tomu přitahoval jako magnet. Dotkla se ho zkusmo prsty. Zdálo se, že symbol ožil.
Povedu tě, můj synu, jen vydrž. Náš čas se blíží. Má síla roste každým dnem, každou další přeměnou Transformovaných. Nechť jejich energie proudí ke mně. Ovládneme celý svět. Připrav se, můj nejdražší…
Sera s leknutím odskočila vzad. Čí myšlenky to slyšela?
„Sero!“ ozvalo se za dveřmi.
Krve by se v ní nedořezal. Už jdou pro ni. Očima hypnotizovala zámek dveří, který se jen velice pomalu otáčel. Vzedmula se v ní vlna zoufalého odporu. Jen, co se objevil paprsek světla z chodby, vyrazila. Schovaná za dveřmi vystřelila její ruka směrem k předpokládanému nosu přicházejícího. Do něčeho měkkého se trefila, ránu následoval bolestivý výkřik. Sera se vyřítila dopředu, cestou ještě stačila muže kopnout mezi nohy. Byla volná!
„… no, teda… vždyť nejdu… tak pozdě, abych si zasloužil…“
„Cože? Ach ne… já tě tak ráda vidím.“
„Přál bych si říct to samý…“ hekala postava klečící na jednom koleni na zemi.
„Promiň. Stačí? Musím ti něco ukázat. Čtu něčí myšlenky!“
„Moje to zjevně nebudou...“
„Nefňukej, hrdino, já ti ty rány pofoukám.“
„Opravdu? Všechny?“
„Nebo radši ne.“
„Já to tušil. Tak se mě chyť, musíme pryč.“
Svět zrychlil a rozmazal se, čas se zploštil na jedno mrknutí oka.
Když Sera otevřela oči, stáli ve starobylé kapli v pro ni neznámé části univerzity. Bont odemkl paklíčem a jal se mlčky a pozorně prohlížet zdi. Vypadal, že ví, co hledá.
„Sedmý se ti svěřil? Ty změny zachráněných jsou bludy, že jo? Docela se divím, že tě v klidu propustil. Bála jsem se o tebe.“
„Zbytečně…“
„Fajn, promiň mi můj zájem. Po čem tu vlastně pátráme?“
„Hledám takový kruh, symbol, nebo znamení. Ten holomek Darafe ho používá jako zbraň, ale ve skutečnosti ten magický předmět ovládá jeho. Už jsem ho viděl nakreslený na jedné zdi, musím si ho přesně zapamatovat. Znám někoho, kdo by mi mohl prozradit, co ta věc znamená.“
„Bylo to zvláštní, že ano, kamenná zeď pod ním tepala a hřála, jako by se v něm skrýval život…“
„Cože? Tys ho viděla? A to mě tu necháš ošahávat zdi jak dvounohýho pavouka?“
„Říkala jsem ti, že jsem četla čísi myšlenky. Hodně divné myšlenky, pravda. Když jsem se dotkla toho symbolu a pak…“
„A pak?“
„Pak mi někdo vpadl… do rány.“
Sera se škodolibým úsměvem vstoupila do kaple. Zvuk kroků se temně rozléhal. A pod gotickým oknem se praskliny v omítce zkroutily dokola, až utvořily kruh.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
