» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141595

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Lotosový květ - 1. část ::

Shanti	publikováno: 02.06.2010, 15:48

Jsem začátečník a s notnou dávkou odvahy uvádím svůj romantický příběh, který je mou srdeční záležitostí. Má příchuť tajemna i exotiky a odehrává se v 19. století. Předem děkuji za jakoukoliv kritiku, kterou přivítám, a přeji příjemné čtení...


	Severní Anglie, prosinec 1810 Mrazivý vítr, doprovázející chladné zimní dny, se divoce proháněl po krajině a čepýřil stříbřitě bělostné sněhové závěje, pokrývající promrzlou zem. Odpoledne se již pomalu chýlilo ke svému konci a sluneční svit najednou pohltily našedlé těžké mraky, věštící blížící se sněhovou vánici, což nebylo pro drsné podnebí v severním Yorkshire nic neobvyklého. Polesný Arthur Greenley se zimomřivě zahalil do kožešinového kabátu a několikrát potáhl z pomalu uhasínající fajfky, kolem něj rozpustile pobíhal strakatý lovecký pes. Znepokojeně pohlédl na ztemnělou oblohu, čekala jej poslední prohlídka revíru, na jehož území se v posledních dnech začala vyskytovat škodná a zanechávala za sebou spoušť v podobě napůl rozsápaných laní. Stále si nebyl jistý, zda je to osamělý vlk či zdivočelý pes. Přivřel oči a pohledem zabloudil na konec zasněžené louky, do míst, ukrývajících se pod větvemi prvních smrků, sklánějících se pod tíhou bílé peřiny skoro až k zemi. V závěji v dálce spatřil něco tmavého a zamračil se, byl to zřejmě další uhynulý kus. Zrychlil krok, aby byl na místě co nejdříve a mohl zhodnotit rozsah škody. Když se přiblížil k tomu místu, ustrnul překvapením. Nebyla to tentokrát laň, ale nějaká mladá žena, či spíše dívka. Ležela na boku, zachumlaná v potrhaném vlněném plédu a tiše sténala. Přiskočil k ní a mírně ji nadzvednul. Vlasy a oči měla ojíněné mrazem, rty promodralé a třásla se zimou. Když se podíval do jejího sinalého obličeje, zjistil, že je opravdu velmi mladá, téměř ještě dítě. Pak mu pohled sklouzl k jejímu vystouplému břichu a zachvěl se zděšením. Byla v požehnaném stavu a zřejmě na ni nyní přišly porodní bolesti. Rychle uvažoval, co bude dělat, a i přes svůj věk se rozhodl vzít ji do náruče a odnést do bezpečí hájenky, nacházející se na druhém konci rozlehlého lesa, rozkládajícího se jen pár mil od Keswicku. Zavolal na psa a přikázal mu, aby běžel napřed, zabalil ji do svého teplého kabátu a vydal se na dlouhou cestu. Zanechával za sebou v závějích hluboké stopy a brzy začal padat další sníh. Když přicházel k chalupě, bylo to právě včas, protože paní zima ukázala svou krutou moc v plné síle. Vpotácel se do světnice, do níž spolu s ním vlétla spousta sněhových vloček, ale to už k němu přiskočila jeho žena Catherine a rychle zavřela dveře, za nimiž začala zuřit prudká zimní bouře. „Proboha, Arthure, kdo je to? Kde jsi ji našel?“ „Nevím, kdo to je, neznám ji, zřejmě není z našeho okolí. Ležela chuděrka na pokraji lesa. Měla veliké štěstí, že jsem šel kolem, jinak by umrzla nebo by ji roztrhali vlci. Přichystej horkou vodu, mýdlo a teplé přikrývky, obávám se, že začíná její těžká chvíle.“ S těmito slovy ji opatrně položil na lůžko. Bylo již pozdě volat porodní bábu, v tomhle nečase by sem snad ani nepřišla. Museli si tedy poradit docela sami. Catherine se ale nebála, protože mnohokrát pomáhala na svět hříbatům, když toho bylo zapotřebí, a lidé ze širokého okolí ji často vyhledávali pro její znalost léčivé moci bylin. Po několika úmorných a vysilujících hodinách zdi jejich domu uslyšely to, co dosud vůbec nepoznaly…hlasitý dětský pláč. Catherine dítě pečlivě omyla, zabalila do pleny a přisedla si k dívce, jejíž oči, připomínající modrou letní oblohu nebo spíše rozkvetlé chrpy, se zavíraly velkým vyčerpáním. „Drahoušku, podívejte se jakou máte krásnou dcerušku. Prozradíte nám, jak se jmenujete? Jak jste vůbec zabloudila do těchto pustých končin? Máte nějakou rodinu?“ Dívka unaveně zavrtěla hlavou a z očí jí vytryskly slzy. Nechtěla o sobě zřejmě vůbec hovořit. „Dobře tedy, když nechcete, nemusíte se zatím svěřovat, ale vaše dítě musí dostat nějaké jméno. Řeknete nám aspoň tohle?“ Chvíli ještě mlčela, dívajíc se smutně na drobný vrnící uzlíček, ležící po jejím boku. Hlavičku děvčátka zdobily husté tmavé vlásky a lehoučce snědou tvářičku zase mandlové oči, mající zlatavou barvu průzračného jantaru. Dívka rozrušením zamrkala, přivinula dítě k sobě a něžně políbila na čelo. „Bude se jmenovat Rukminí…“zašeptala a opět se rozplakala. Když vyslovila to jméno, plamínek svíčky, stojící na kraji stolu, se mírně zachvěl, taktéž i plameny v krbu, ale nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Catherine se na dívku udiveně zadívala. „Jakže, to je opravdu zvláštní jméno, takové cizokrajné…nu dobrá, jak myslíte, ale můžeme jí třeba říkat jen krátce, Mína. Tak už neplačte, dám vám napít teplého mléka, potřebujete nabrat síly.“ řekla konějšivě a podala jí kouřící hrníček. Dívka ho s velkou chutí vyprázdnila až do dna a pak vysíleně ulehla zpět na polštář. Po chvíli ji i dítě konečně přemohl uklidňující spánek. Arthur zamyšleně prohrábl zbývající žhavé uhlíky, přiložil do krbu pár polínek a znovuzrozené plameny opět divoce zapraskaly. Nyní bylo zapotřebí mnohem většího tepla, ještě že si udělal na podzim tak velkou zásobu. Pak přistoupil k lůžku a řekl tiše své ženě. „Co si s ní počneme? Nevíme, kdo to je ani odkud přišla. Ale podle jejích rysů a zbytků šatů soudím, že bude zřejmě urozeného původu. Asi nějaká oběť svého nešťastného osudu…“ Catherine se melancholicky usmála a odpověděla. „Víš, že celý život jsem toužila po dětech, a nebylo mi to dopřáno. Až nyní, na stará kolena mi sem osud zavál tento křehký kvítek. Postarám se o ni, i o její dítě, tak dlouho, jak jen to bude možné. Zítra sneseš z půdy tu starou dřevěnou kolébku. Už jsem nedoufala, že ji budu někdy moci použít. Aspoň poprvé nebudeme o letošních svátcích sami…“ Řekla Catherine něžně a položila na dívku kožešinovou přikrývku. Její muž přikývl a za zvuku praskajících plamenů v krbu a pravidelného uklidňujícího tikotu nástěnných hodin mlčky sledovali tu krásnou, skoro dětskou tvář, lemovanou dlouhými vlnitými kaštanovými vlasy. Dívka měla na krku zvláštní amulet ve tvaru nějakého podivného a jim neznámého květu. Doufali, že někdy najde sílu a odvahu a svěří se jim se svým osudem, protože každý život je nějakým příběhem, ať už jej doprovází láska a štěstí nebo zklamání či bolest…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

zahradník	17.01.2011, 18:46:58

Moc pěkné, jdu na další část...

Shanti	02.06.2010, 17:52:05

čuk: moc děkuji za uvítání a také komentář, chyby se budu snažit uhlídat. Příběh rozhodně není Plaváčkem, i když mnohým může připadat tak trošku pohádkově. Další části jsou již příběhem hlavní hrdinky a k úvodu se opět vracím s časových odstupem v posledních kapitolách. Snad děj někoho zaujme. Přeji hezký den.

čuk	02.06.2010, 15:46:52

Buď vítána na saspi. Hezky se příběh čte, je vyprávěn vznosnějším romantizujícím stylem. K čemuž přidává své i hojné použití souvětí ( možná že pár souvětí by mohlo být rozděleno ve dvě věty). Doufám, že se z příběhu nevyklube téma podobné pohádkovému Plaváčku. síly."řekla?