|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Setknání19/1/2 ::
 Amater |
publikováno: 01.06.2010, 10:12
|
|
| |
|
|
Tak a mohu jít! Řekne si, ale otočí se, poklekne před křížem a pomodlí. Po krátké modlitbě, za sebou pečlivě zavře. Překvapí ho ticho. Vypadá to, že všichni ještě spí.
Přece jen všichni ne, když uslyší ze stáje tiché prozpěvování. Zajde za Šedákem. Chtěl by mu donést nějakou dobrotu, ale nic nemá a venku zatím nic neroste. Možná později sežene v kuchyni jablko nebo mrkev. Ale aspoň se podívá, jak je o Šedáka pečováno. Je zima, zamne rukama. Vejde do stáje a jde hledat svého koně. Potěší ho, když vidí jak je krásně vyhřebelcovaný. Šedák k němu otočí hlavu a spokojeně zafrká. Ignacius k němu přijde a poplácá ho po krku. Schová tvář v jeho hřívě. Šedák přešlápne.
„Nic pro tebe nemám. Musíš ještě nějakou dobu počkat.“ Pohladí ho a otočí se k tichému zpěvu. Zní ze zadu stáje, když uslyší zvon. Je čas jít na mši, uvědomí si. Spěšným krokem vyjde ze stáje a jde s ostatními, které potká, ke katedrále.
„Bratře Ignacie, co zranění?“ ozve se těsně vedle něho.
Ignacius se k příchozímu potěšeně otočí. „Dobře, bratře Gregory. Bude krásné počasí. Už dlouho jsem nebyl na mši,“ odtuší lehce a usměje se. „Děkuji za vaky a meč.“
„Není za co,“ mávne rukou. „Jen to brnění si odneste sám. Řekl jsem si, že čisté věci se vám budou hodit.“ Zahledí se na první slabé sluneční paprsky. Oba tiše jdou vedle sebe.
„Tak jsme tady. Nechcete jít se mnou?“ otáže se najednou Gregory napjatě a velmi formálně.
„Velmi rád. Většinou stojím na mši sám… Pokud nejsem doma,“ naznačí s jemným úsměvem. Rozhlédne se po oslňující nádheře katedrály, do které dorazili. Za chvilku se začne plnit lidmi. V hlavní lodi je překrásný zlatem zdobený oltář. Vzpomene si na domov a jednoduše vyřezávaný oltář, který stojí v kapli. Barevná okna vrhají pestrobarevné stíny po kamenné podlaze. Přepych je vidět z každého koutu katedrály. Poslední dobou si musí připomínat stále častěji, že je to ne - pro potěchu okaa ale pro Boží slávu. Možná je na čase se vrátit domu a zůstat s bratry nějakou dobu. Cvičit nováčky nebo pomáhat bratru Taurinovi. I když poslední dobou přicházejí do Řádu pouze starší rytíři a mladých ubývá, vzpomene si na slova otce Austina.
Rozhlédne se po příchozích. U oltáře u stolu stojí biskup a ostatní kněží podle hodností, když ve chvíli, kdy chce si prohlédnout důkladněji tváře, uslyší otevírání těžkých vrat chrámu. Teprve teď si povšimne stráží po obvodu chrámu. Nehybně stojí a čekají… Na co?
Dovnitř začnou proudit lidi na ranní mši. Nejdřív ti nejvznešenější z města – šlechtici se svými ženami a dětmi, potom konšelé a cechmistři s rodinami, a pak podle stavu další obyvatelé města. Pozoruje proud lidi, který neubývá. Mezi nimi zahlédne i poutníky, které doprovázel po několik týdnů. Paní Cecilie a její sestřenice, Algernon, další tváře nadšené z této události. Ti nejchudší zůstávají před katedrálou a doufají v drobný peníz upuštěný do dlaně.
Ignaciovy oči kloužou z tváře na tvář. Jedna jako druhá. Viděl je tolikrát. Ženy a muži oblečení v tom nejlepším, co mají, ale potom si povšimne plížícího stínu od hlavních dveří. Zaujme ho, jak se schovává ve stínech. Na tu dálku není dobře vidět, ale stále se víc a víc přibližuje. Je vzrušený tím stínem, ale nechápe důvod svého zájmu. Ještě jeden sloup a uvidí ho v celé kráse. Zarazí se, až zapomene dýchat. Je překrásný a mohl by stát malíři k obrazu anděla. Dlouhé rovné světlé vlasy. Oči nevidí, ale tvář - jemně vystouplé líce a smyslné rty. Zarazí se nad tím, jak nad ním přemýšlí, popisuje. Smyslné… Ne! Muž nemůže být smyslný. Jsou hříšné, těžce přizná po chvílí zírání. Jakou asi mají barvu jeho oči? Chtěl by je vidět. Modré nebo zelené jako louky? Nebo snad černé jako půlnoční tma? Nebo hnědé jako barva kůry? Mohl by hádat tisíckrát a stejně se bude mýlit. Brada tak akorát. Na sobě má hnědý vyšívaný kabátec, kožený pásek s dýkou posetou drahokamy, kalhoty stejné barvy a vysoké černé boty. Kolem krku kožešina. Usmívá se. Postava ne příliš vysoká a štíhlejší než jeho. Je menší než on, možná i mladší.
Hledí na něho a naprosto nechápe proč - proč je jim tak zaujatý. Nevšimne si, že ho Gregory tahá za rukáv. Nechápavě se k němu otočí, co po něm chce.
„Klekni! Není ti něco? Jsi celý bledý. Není ti zima? Nebo snad rána?“ Konečně k němu dorazí Gregoryho slova a on rychle poklekne. Zardí se hanbou. „To je tou nemocí!“ šeptá Gregory. „Neměl jsi sem chodit.“
„Ne, je mi spíš horko,“ zašeptá tichounce Ignacius. Klečí na podlaze, poslouchá zpěv, který ho včera tolik uchvátil, ale dnes mu nic neříká. Jeho duše, tělo, mysl jsou upnuty na muže v hnědém. Snaží se oprostit od těch pocitů, ale je to tak těžké. Má pocit, že shoří a za chvilku se třese zimou. Neví, co se s ním děje, ale v duchu se modlí, aby už byl konec mše. Touží po klidu svého pokoje, kde by mohl zapomenout. Ale něco uvnitř mu říká, že je to bláhové přání.
Gregory znepokojeně pozoruje svého přítele. Jak jinak mu říkat? Oslovení „Bratře“ není to správné, co k němu pociťuje. Jako by ho znal celé roky a ne den. Je velmi bledý a vypadá jako by něco strašného zažil. Chvěje se, jak list hnaný větrem. Zavře oči a začne se modlit za jeho zdraví. Oba přestanou vnímat čas, proto si nevšimnou, že mše skončila. Teprve zasyknutí jednoho z bratrů je upozorní, že je konec. Gregory se zvedne a rukou se dotkne Ignaciova ramene. Omámený Ignacius se postaví. Celou dobu se snažil ovládnout myšlenky, až nakonec se mu to podařilo. Otočí se k místu, kde stál světlovlasý muž. Nikdo tam není. Prázdné místo. Je mu to líto a přece je rád.
„Určitě se mi to zdálo!“ zašeptá svéhlavě. Snaží si namluvit, že to byl sen, že se mu to zdálo. Určitě z únavy, z nevyspání, zranění, možná lehká horečka. Trochu se uklidní. Otočí se ke Gregorymu.
„Bratře Gregory, myslíš, že bych tady sehnal káď s horkou vodou?“ optá se klidným hlasem. Gregory přimhouří oči a usměje se.
„Chceš prát prádlo nebo něco podobného?“ popíchne ho. Ignacius se rozesměje.
„To jsi uhodl,“ odpoví s úsměvem. Gregory se potěšeně usměje. „Vyperu akorát sebe. Nikoho jiného. Víš,“ spiklenecky se k němu nakloní. „Na rozdíl od ostatních bratří z Řádu se nerad koupu v studené vodě.“ Oba vyjdou z chrámu a přimhouří oči před sluncem.
Gregory si pomyslí, že Ignacius měl pravdu: Počasí bude nádherné.
„Zařídím to. Pojď, zatím se ti podívám na tu ránu. Možná by to chtělo stříbro…,“ zkusmo nadhodí. Ignacius se zamyslí.
„Uvidíme,“ zahučí. Je to drobná ranka, oproti některým, které utržil, ale i ty se musí řádně ošetřit. Z ničeho nic si všimne, že jde sám. Zastaví se a všimne, že Gregory někomu dává příkazy. Asi kvůli té kádi plné vody. Začne se těšit, že ze sebe špínu i pach smyje.
„Pojď! Letošní zima byla hrozná. Vesničané mají hlad, ale ani ve městě to není lepší. Ale pořád lepší než, aby řádil mor. Nemám rád, když jsem bezmocný.“ Oba mlčí. Je hrozné, co nemoc s lidmi provádí. Gregory ho dovede do léčitelské místnosti. Ignacius se s rozkoší nadechne voňavého vzduchu a vzpomene si na stejnou místnost u nich doma. Zajedu tam, myslí nadšeně, zatímco mu bratr Gregory rozvazuje plátno a zkoumá ránu.
„Vypadá to velmi dobře, co myslíš Gregory?“
„Přímo skvělé a to jen díky bylinkám!“ odpoví nadšeně Gregory Ignaciovi. „Dnes ráno na mši jsi vypadal strašně. Myslel jsem, že se rána zanítila a dostal jsi horečku. Nic jsi nevnímal.“ Ignacius sebou provinile trhne.
„Jen jsem se ponořil do myšlenek a potom do modlitby. Po lázni se půjdu vyzpovídat a pak zajdu na modlitby do katedrály. Je nádherná a její oltář je řezbářský skvost. Musel ho dělat opravdový umělec,“ odmlčí se.
„Ano je nádherný. Slyšel jsem, že ho dělal nějaký Ital, ale víc jsem se o něj nezajímal,“ přitaká Gregory, zatímco na stole připravuje nový obvaz. „Co myslíš, chceš ještě chleba s pavučinami, nebo ne?“
„Copak? Nesouhlasíš s pavučinami?“ Ignacius se zvědavě optá, když postřehne nesouhlasný divný tón.
„Ale ano. Necháme to být. Hlavně, že to funguje. Tak a je to. Brzy budeš zdravý jako rybička. Povídej, kde jsi všude byl? Nechceš trochu mé domácí bylinkové šťávy?“ Gregory vytáhne láhev z přihrádky a dva dřevěné pohárky.
„Rád.“ Vezme a trochu upije. Nadšením se mu rozzáří obličej. „To je spíš ovoce a slunce než bylinky. Když tohle nabízíš, asi tu budu chodit častěji.“ Oba popíjejí a mlčí. Ignacius se nadechne a chce začít vyprávět o svých cestách, když někdo zaklepe.
„Běž! To bude tvoje koupel!“ Gregory sedí dál a ani se nehne. „Budeš mi vyprávět někdy jindy. Jsem zvědavý,“ zazní mu v hlase touha, které Ignacius nerozumí. Dopije šťávu a položí pohárek na stůl. Za dveřmi uvidí postávat jednoho ze sluhů, určeného pro poutníky.
„Pane, voda je připravena,“ povídá s očima navrch. Je vystrašený jako králík, ale proč? Ignacius zavře dveře.
„Tak mě veď.“ Sluha ustoupí a začne skoro utíkat. Ignacius si povzdechne. Že by se už dostala k sloužícím pověst o něm nebo je to koupeli? Jdou směrem k budově pro poutníky, ale potom pokračují dál k malému přístěnku dokonce s okénkem.
„Tady pane. Budete něco potřebovat?“ Sluha uhne očima.
„Ne, můžeš jít.“ Ignacius se dívá za sluhou. Utíká jak zajíc před honicími psy. Asi vypadám hrůzostrašně. Vejde dovnitř a oči se mu rozsvítí. Uvnitř je víc prostoru než to napovídalo. Stolička pro oblečení a menší na mýdlo hned vedle velké kádě vystlané plátnem. Pára mu ihned vytvoří kapičky potu na čele a vlasy zvlhnou. Zlatý Gregory. Bude mu muset něco poslat z knihovny Řádu a od Sergeho. Začne si rozvazovat tkanice u kabátce, košili si přetáhne přes hlavu a s rozkoší vnímá teplo, které vytvořila pára. Posadí se na stoličku, stáhne si boty a nakonec kalhoty. Chvilku stojí a dívá se na vodu v kádi. Pomalým pohybem sundá stříbrný kříž a odloží ho na hromádku oblečení.
Vyzkouší loktem teplotu a pak do ní vstoupí. Dává pozor na zranění a pozvolna se do ní ponoří. To je lék na všechny modřiny, které utržil při potyčce, pomyslí si blaženě. Je horká tak akorát. Pokrčí nohy a ruce si položí na okraj vany. Cítí, že se svalstvo pomalu uvolňuje a on přestává být v takovém napětí.
Od chvíle co vyšel z katedrály má pocit, že vše je jako v mlžném závoji. Zdál se mu nebo nezdál? Znovu si připomene setkání, které se určitě nestalo, ale přesto. Pohne se a tím rozčeří klidnou vodu. Ta postava, jeho vlasy a rysy obličeje. Takový soulad, ale proč tak divně reagoval? Proč mu bylo horko a zima zároveň? Měl pocit, že něco musí udělat. Že musí k němu jít a... Zčervená a zvrátí hlavu. Co se to s ním děje?
Není to stejný mrazivý pocit, s kterým se ráno probudil. Ten byl špatný, ale tenhle ho nutí dělat nesmyslné věci, které se příčí Řádu i jeho úloze jako služebníka božího. Už má na rtech nadávku, ale v poslední chvíli ji spolkne. Znovu si vzpomene na katedrálu. Jak šel, stál, nakláněl hlavu, rozhlížel se… povzdechne si. Potřebuje klid a mír domova. Tam se uklidní, připomene si, co je jeho úlohou a zapomene na setkání jako na snový přelud, který nikdy neexistoval.
Strne, když ucítí na krku závan chladu a přitisknutý nůž.
Vzpomene si na nůž v botě, který je mu teď hodně platný. Bojí se pohnout. Na vše byl připravený. Jenom nepočítal s tím, že ho někdo dostane v lázni, kdy je nahý a bezbranný. Ale kdo to je? Proč necítil otevření dveří a jeho přítomnost? Stárnu? Snaží se nehýbat, dokonce zadrží dech. Co vůbec chce ten muž za mnou, protože to muž je. Počestná žena by nikdy nevstoupila do lázní. Ženy - poutnice mají své vlastní ubytování. Jsou přísně izolovány od bratří, aby je neuvedly v pokušení. Proč mlčí? Proč nic neřekne? Nebojí se, protože jednou musí zemřít a on už je dlouho na světě. Pocítí lítost, že setkání v katedrále byl jen sen.
„Musíš zemřít, rytíři!“ zašeptá mu do ucha hlas.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
