obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Zajatci kruhu - 3/3 ::

 autor Sakora publikováno: 22.05.2010, 20:44  
 

Sjednocení vyděděnci se blížili k univerzitě.
Zachránění se ujali úlohy volavky, Transformovaní si rozdělili úkoly podle svých schopností. Nebylo jich mnoho, desítky z nich odvedli eskorty, někteří svou příslušnost ke skupině tajili, mnozí se od otevřeného odporu distancovali ze strachu. Lonnie, dychtivou letět na výzvědy, krotil Vans jen velmi obtížně. Doufal, že se s nimi léčitelé podělí o své vědomosti po dobrém. Své nadání nechtěl použít bez pořádného důvodu.

Nejvyšší byl vládce jako každý jiný. Spoléhal na svou moc a bohatství a své rádce držel pod sebou, kam patřili. Byl nadmíru rozezlený vývojem situace. Jediný dědic a on se z něj vyklube paranoidní blázen! Netrápilo jej, že Darafe dokázal zabíjet takřka s rozkoší, ale to, že nepočkal na rozkazy svého otce.
„V tom transu se zcela vymkl kontrole! Co to mělo znamenat?“
„Nejvyšší, zatím nejsme schopni rozpoznat chorobu, kterou váš syn trpí. Dejte nám čas, nejlepší léčitelé bádají nad její příčinou, pravděpodobně se jedná o určitý druh epilepsie,“ nervózně vysvětloval Lagaš, stařičký představený Řádu léčitelů.
„Kdysi dávno jsem tě požádal o službu, pamatuješ?“
„Ano, samozřejmě.“
„Dokázal´s vidět do budoucnosti. Vděčím ti za mnohé, Lagaši. Jsi jediný, kdo zná pravdu.“
„Nejvyšší, tvé tajemství je u mě v bezpečí. Kouzlo nebylo porušeno, nelze změnit původní kletbu.“
„Tvůj řád je zodpovědný za udržení moci magického převtělení. Hleď, ať nikdo z tvých stoupenců neporuší daná pravidla.“
„Buď bez obav, Šestý, Řád nezradí své zásady. Pro bezpečí tvého syna bych ovšem důrazně doporučoval, aby inkriminovaný předmět opět přešel pod správu Řádu.“
„Nikoli, kruh patří nyní mému synovi, dal jsem mu své slovo a to také dodržím. Máš snad tušení, že kletba slábne či je snad příčinou záchvatů mého dědice?“
„Nesdílím tyto pochyby, Nejvyšší.“
„Spoléhám na tebe, Lagaši.“

Jarů, doprovázející přestaveného, měl na tváři ledový výraz. Pocity jako pravda, spravedlnost a soucit v jeho srdci zmrzly na kámen. Měl důvod postavit se krutosti! Nikdo nemá právo posuzovat jeho činy, aniž zná všechny souvislosti. Minulost nelze změnit a on si byl jist, že by postupoval stejně i dnes. Ubohý Lagaš, plazící se před Šestým, co ten ví…
Jen kdyby přišel na to, co otravuje postupně srdce i mysl Darafe Sedmého. Existuje tolik neznámých nemocí, tolik neprobádaných otrav a alergií, tolik možných kouzel a prokletí.
Zachvěl se. Myslí mu projela vzpomínka jako had. Ona by se jistě nevydala cestou pomsty a zabíjení. Matky přece vždycky své děti chrání, ne?

Lonnie konečně dostala příležitost. Pyšně prolétla kolem boční věže univerzity a zamířila k otevřenému oknu v zadním traktu. Ze země ji s nadějí sledovaly desítky očí, ukrytých v okolí budovy. Tiše se přehoupla přes parapet honosně zařízené místnosti, která z obou stran přecházela do dalších komnat.
Trefila se hned na poprvé. Lépe než čekala. Mezi polštáři, na zemi zády k oknu, seděl Darafe Sedmý. Houpal se ze strany na stranu a mluvil sám se sebou. Proto ji nezaslechl.
Lonnie netušila, jaké měla zatím štěstí.

„Mluv se mnou,“ volal, „bojím se! Prý jsem roztrhal tři lidi, slyšíš? Zblázním se strachem. Musíš mi pomoci, jsi přece má matka! Vím, že mne miluješ, jsi jediný, komu věřím. Chci být vládcem, o tom nepochybuj! Spolu dokážeme nevídané věci. Slíbila´s mi nové země, pamatuješ? Nikdy mě už nesmíš opustit, už nikdy! Můj otec nic netuší, hlupák, izoloval mě jako nakaženého morem. Je však podezíravý a ostražitý, nesmíme mu dát záminku k pochybnostem o tvé kletbě. Lagaš je starý a nemocný. Zato já jsem silný! Pohřbím s ním to temné tajemství navěky. Cítím, že jsi se mnou, dej mi sílu, matko!“
Lonnie se natáhla, aby lépe viděla.
Chlapec držel v ruce černý kovový tepaný kruh, uvnitř kterého se splétaly další prstence. Náhle nehybný předmět jako by ožil, vysmekl se z rukou mladíka a letěl přímo proti Lonnie. Vykřikla leknutím a bez váhání vyskočila z okna. Vzduch byl její spojenec.
Až do dnešního dne. Jako dech z těla vysála neznámá síla její energii. Lonnie nevnímala křik zdola a později ani paže toho, kdo se snažil zmírnit její pád. Už v té chvíli se cítila lehká jako vánek. Překvapenému zoufalému Vansovi přeříkala, co nahoře zaslechla. Slovo od slova, bez vysvětlování, jako by jí chyběl dech. A především čas.

Darafe šokovaně hleděl na ženu padající k zemi. Když zaslechl zaklepání na dveře, vykřikl hrůzou a běžel se schovat do nejvzdálenějšího kouta své ložnice. O samotě, bez spojení s matkou, byl vyděšený jako malé dítě.
Jarů vešel a jeho první pohled padl na magický předmět, opuštěně ležící na podlaze. Spěchal jej sebrat a horečně jej přitiskl k hrudi. Cítil jeho teplo a namlouval si, že rozumí jeho řeči.
Ale opak byl pravdou, potřeboval překladatele. Má vše pod kontrolou, žádný strach, Sera čeká v zamčeném pokoji. Vyděšená a svým způsobem už cizí, ale on ji velkoryse ještě jednou a naposledy zachrání. Dovolí jí stát se mostem mezi ním a tou, jež je zakletá v symbolu. Slíbí Seře ochranu před nucenou přeměnou a ukryje ji na bezpečném místě. V tuto chvíli sám věřil tomu, že slib splní.
Vrátil se ve vzpomínkách o pár let zpátky.
Znovu viděl před sebou její tvář, oči plné důvěry a náklonnosti. Kde se toulal, když se v nich zračila hrůza a strach z nevyhnutelného? Proč mu osud nedovolil zasáhnout, dokud byl čas?
Srdce mu bušilo a zakletý kruh tepal ve shodném rytmu.

„Jarů?“ zakňoural chlapec nejistě.
„Jsem tu s tebou, Sedmý.“
„Moje!“ vzkřikl mladík rázem hněvivě a vyrval léčiteli předmět z rukou.
„Jsi pod mocnou ochranou, Darafe, používej ji uvážlivě. Rozvaha a trpělivost tě mají zdobit, nikoli svazovat. Budoucí vládce musí zajistit zemi rovnováhu a mír.“
„Nejsem zkušený jako můj otec, ale silný jsem dost.“
„Tvá síla pochází z lásky, nezapomeň.“
„Vím, ta její je nesmrtelná, že? Proto nemusím pochybovat. Ale dosti slov, i stěny mají uši. Vyřiď otci, že jsem zdráv. Tu vražednici z řad Transformovaných jsem sám zneškodnil. Kdybych netrávil čas v tomto vězení, byl bych pod ochranou eskorty a můj život by nebyl vystaven útokům!“

Jarů poslušně vycouval.
Ó, jak se mýlíš, mladičký vládče, v otázce lásky, která tě po letech spojila s matkou. Jak neuvážený je tvůj odpor k Transformovaným. Vždyť jen jim bys měl dnes děkovat. Právě jejich energie, jež z nich začala po transformaci proudit, přitáhla tu, jež je zakleta v symbolu z krajiny snů a prokletí, živila ji a dala nám šanci na trvalé spojení s její duší.
Jak však může poselství lásky vyvolávat záchvaty zabíjení a krutosti? Toho by ona přece nebyla schopna! Snad dědictví po otci? Co zkaženého dědí se z generace na generaci? Pomsta? Zášť? Copak touha po bohatství a moci dokáže přervat všechna pouta mezi lidmi?
Jarů se cítil nekonečně unavený.

Ukázněné shromáždění kolem Vanse se po smrti Lonnie změnilo v nezadržitelný pomstychtivý dav. Eskorty, které se spěšně stáhly k univerzitě, neměly rozkazy zabíjet, jen zajmout. Jejich velitelé poslouchali rozkazy svého vládce. Vojáci byli překvapeni bojechtivostí zachráněných, vždyť doteď to byly spíše oběti, tišší spořádaní lidé. A ti všichni se nyní bez rozmyslu rozešli proti zbraním jako lavina.
Transformovaní se poučili z chyb Lonnie a vzdali se přímého útoku na univerzitu. Navíc, jakmile se přiblížili na určitou vzdálenost k zadnímu traktu, jejich schopnosti ochably. Vrhačům ohně se z rukou sotva zajiskřilo, spodní vody se před vodnicemi zavrtaly do hlubin země a mistři telekineze si byli stěží schopni silou mysli zavázat tkaničky.
Kolem univerzity se rozprostřel tábor obléhatelů. Čekali na znamení, nebo na pomoc. Anebo zázrak...

„Jak to děláš? Předtím tu ten znak nebyl.“
„Špatně ses asi v tom šeru díval,“ Sera se blížila ke zdi se zatajeným dechem, trochu se třásla strachem a trochu zvědavostí, „stačí se dotknout, ale je to poslední věc, kterou bych chtěla udělat.“
„Musíš, jinak na to nepřijdeme. Nic se nestane, věř mi.“
Nevěřila. Anebo ano, tak jako Jarůovi. Nechala své prsty přiblížit tajemnému ornamentu.

Nic se neboj, můj drahý, nikdo ti neublíží. Já se o tebe postarám. Musíš vyčistit svou zem od zrádců. A začni od svého otce. Přichystal mi krutý osud, ty jej také nešetři. Spolu dokážeme cokoli. Nebude to trvat dlouho a spatříš mě tváří v tvář. Potřebuji jen více té transformované energie. Urychli přeměny těch poškozených lidí, ať se ti mocí a schopnostmi nikdo nevyrovná!

Sera měla užuž pocit, že vše pochopila, stačilo natáhnout ruku a tajemství by se rozevřelo jako dlaň…
„Sero!“ vykřikl Bont vylekaně a přiskočil k ležící dívce.
Spěšně ji odnesl z kaple. Když se ohlédl, znamení kruhu zmizelo.
Slyšel hluk z nádvoří, po chodbách pobíhali rozčilení léčitelé v dlouhých hábitech, následovaní příslušníky eskort. Kamkoli odbočil, zjevoval se na stěnách ten pitomý znak. Sera přerývaně dýchala, ale srdce jí tlouklo pravidelně. Neměl ji k tomu nutit, sakra!
Vtisknul se s bezvládným tělem do jedné z tmavých nepoužívaných chodeb zdejšího labyrintu. Co teď?
Dokud bude ten nebezpečný předmět v rukou Sedmého, bude hrozba nad Transformovanými viset jako meč.
Vládcové, odfrknul si, Šestý jako Sedmý, tváří se povzneseně a přitom si klidně z manželky a matky udělají kovový ornament, který nejvíc připomíná házecí talíř pro děti. A Sera je stále v bezvědomí. Hlava mu třeštila, bezvýchodnost situace ho stejně tak štvala, jako mrzela.

„Mistře Lagaši?“ zašeptal ohromeně, když spatřil šinout se chodbou ohnutou siluetu.
Konečně trochu štěstí. Ten, kterého plánoval najít, stál jako zázrakem přímo před dvojicí.
„Kdo jste? Nesete zraněného? Vybrali jste si špatný čas.“
„Patřím k Transformovaným, už jsme se kdysi setkali.“
„To je možné, nicméně nedůležité. Ta žena je po přeměně?“
„Tohle jí způsobil ten kovový kruh, však víte jaký. Ovládá Sedmého a vysává energii z ostatních. Darafe s ním mluví jako… s matkou.“
„Já vím.“
„No to se mi teda ulevilo,“ ušklíbl se Bont, „se vší úctou, Mistře léčiteli, dobře víte, jaké zlo se v tom symbolu skrývá. Proč nic nepodniknete? Z loajality k Šestému? Ze strachu? Můžete mne předat eskortě, můžete nás oba odvléct na přeměnu, ale tím nezastavíte šílenství, které stravuje Sedmého!“
„Nesmysl! Kletbu nelze změnit a ani to není potřeba, nemoc samotného dědice s ní nesouvisí. Není žádná síla, která by zakletou osobu dokázala probudit k životu. Hm… pamatuji si na vás, tvrdohlavý nezdvořák, který měl nějaké spory s jedním z mých předních žáků.“
„Už je to dávno, možná jsem se nezměnil, ale vím, že mám pravdu. Pomozte aspoň té ženě, to je teď hlavní.“
„Co se jí stalo?“
„Dotkla se symbolu kruhu, co se zjevuje na zdech. Slyšela její myšlenky.“

Lagaš znejistěl, to přece není možné. Vracely se mu tíživé vzpomínky na den dávno minulý. Jeho jasnovidecké nadání, které použil v té míře poprvé a naposledy, zjevilo vládci budoucnost, kde jeho žena sehrála velmi negativní roli. Země se v tom snu zmítala v nejistotě a chaosu a sám Šestý padl za oběť chorobné ctižádostivosti své manželky. Bylo správné prozradit své obavy.
Bylo to jedině správné?
Lagaš hledal odpověď každičký den zbytku života. Musel vyvolat kletbu, která ženu změnila v kus kovu, symbol začátku vnořeného do konce. Vězení bez bolesti, ale také bez života. Co by ji mohlo odtamtud vyvolat?

Starý léčitel použil na Seru tajné rituály probuzení, neboť naznal, že není nemocná. Měl pochyby, co způsobilo její stav, když však Bont vysvětlil, v čem je Sera výjimečná, pochopil. Jen ten, kdo vnímá myšlenky jiných, by mohl za jistých podmínek slyšet i slova… ale ne, není to možné! To by byl konec!
„Sero, vrať se, slyšíš!“
„Nech mě pracovat, ty netrpělivý blázne.“
„Jestli budu mít pocit, že jí ubližujete, zabiju vás. A pak klidně i dědice, nemluvě o tom kovovém monstru, je mi to jedno!“
„Ničemu nerozumíš. Ostatně, ta telepatka se již probouzí.“
Minutu klidu a radosti, když Bont uviděl její otevřené oči a nesmělý úsměv na tváři, přervalo bušení na dveře Lagašovy pracovny.
„Mistře,“ volal znepokojený Jarů, „jste tam? Syna Nejvyššího postihl další záchvat! A obávám se, že jeho otec je na cestě sem.“
„Vy zde?“ zeptal se cize, když rozrazil dveře. A Lagašovi rozhodně jeho slova nepatřila.

Zlé zprávy se šíří rychleji než kouzla. Šestý dorazil se svou po zuby ozbrojenou gardou k univerzitě jen o poznání později, než Transformovaní spořádaně napochodovali do hlavního sálu. Představitelé Řádu léčitelů byli přesvědčeni, že ti lidé jdou dobrovolně na nutnou přeměnu. Naivní starci.
Jakmile byli uvnitř, vedeni Vansem, lehce přemohli obranu léčitelů. I bez nadpřirozených schopností měli větší sílu, než učenci, kteří v zájmu vědy a medicíny nevytáhli z univerzity nos, jak byl rok dlouhý.

Podpíral ji, jak to šlo, a ona se nevzpírala. Přemístili se okamžitě ke komnatám Sedmého. Bont nepochyboval, že oba léčitelé míří stejným směrem. To nevadilo, pomoc bude možná potřebovat.
„Zvládneš to? Počkáš tu na mě, ano? Nesahej na žádné kruhy, nenech se ovlivnit žádným léčitelem. Počkej tu na mě, Sero.“
„Nech těch hloupostí, nejsem malé dítě. Uslyším ji, ať chystá cokoli. Potřebuješ mě.“
„S bezvládnou ženskou v náručí se bojuje a zdrhá dost obtížně.“
„Fajn, tak mě tam příště nech ležet!“
„Sluší ti, když seš naštvaná.“
„Zato ty vypadáš příšerně, když jsi protivnej.“
„Jenom tehdy? To je poklona.“

„Uhněte!“
Jako stádo slonů dusali náhle všude kolem vojáci ze soukromé gardy Šestého. Kdo jim stál v cestě, toho srazili k zemi. Univerzitou se rozléhal řev rozkazů a křik zraněných. Zanedlouho měl vládce cestu ke komnatám syna “vyčištěnou“.
„Nejvyšší, neměl byste sám…“ pokoušel se ho Lagaš zastavit.
Dveře se zabouchly, rozhostilo se nervózní ticho. Trvalo jen krátce.
Vládcův zoufalý výkřik zanikl v děsivé vřavě. Dveře se rozlétly, magický kruh se ve vzduchu točil ve spirálách a s těžkooděnci v kovové zbroji si pohazoval jako s omeletou nad pánví. Většinu donutil vyskočit z okna, některým zlomil vaz při nárazu na kamenné zdi, pár gardistům se podařilo utéci. A pak opět ticho.
Darafova zbraň shlížela na ostatní postavy, vesměs ležící tváří k zemi, jak by uvažovala, kdo přijde na řadu teď. Když doplula před Jarůa, klesla mu pokorně k nohám.
„Jak se dá zničit?“ zašeptal Bont k Mistrovi.
„Nemám zdání, jedině… snad… tím způsobem, jak byla oživena.“
Bont se otočil na Seru, ale místo po jeho boku zelo prázdnotou.

Vans byl ve svém živlu. Tanečník těla a pěstí. On a pár jemu podobných se probíjeli zadními řadami gardistů blíž k místu děje. Vojáci bojovali zuřivě, ale zmateně. Dávno jim došly rozkazy a pohled na mrtvá těla jejich druhů padající z věže mezi ně zasel strach. Vans byl rád, s každou ránou se trochu zmenšila ta bodavá bolest v jeho srdci.
Chtěl dostat ten hnusný kruh, chtěl ho rozmáčknout jako odporný hmyz, celou svou duší si přál vidět trpět tu zrůdu, co klidně zabila Lonnie.

Zatímco v prostorách univerzity vládl zmatek, uvnitř komnat mladého dědice bylo nezvyklé ticho. Šestý ležel na zemi a jeho syn, klečíc nad ním, si zkoušel vládcův zlatý řetěz, symbol Nejvyššího. Neslyšel, neviděl, zaujatý vizí své budoucnosti.
Sera si nerušeně prohlížela zdi. Nezklamal. Nebyl příliš zřetelný, ale ona se už nebála. Jako by se vyhýbal jejím prstům, objevoval se a zase mizel.

Nebraň mi, neznáš mě, já ti nepatřím. Můj syn bude vládnout, změní celý svět, všechno se teď změní. Nemůžeš nás zastavit, já ti to nedovolím. Jsem tvá paní, dnes jako tehdy, přijmi mne takovou, jaká jsem. Nemáš na výběr, jinak pocítíš můj hněv. Nikdo se za mě nepostavil, když mě můj muž nechal zaklít! Kde jsi byl ty v té neblahé chvíli? Zůstala jsem sama, tak je to správně. Povedu svého syna k nejvyšší moci. Sama! Jen já a on! Škoda, že mi nerozumíš, léčiteli mého mládí… O to lépe mi budeš sloužit.

Sera ucukla rukou. Ubohý Jarů. V ten okamžik Darafe zvedl hlavu. Otvíral ústa k výkřiku. Nečekala na nic a rozběhla se pryč. Koutkem oka zahlédla pohyb u dveří, slyšela volání Vanse a zvuk boje. Ale tím, co nejvíce poutalo její pozornost, byl ten prokletý magický předmět, který se k ní blížil. Už zdálky cítila, jak ji stravuje horko a bolest. Klekla na kolena, na ramenou nekonečnou tíhu. Myšlenky bývalé vládkyně se kolem ní ovíjely jako hadi. Před kousnutím.

„Sakra, jak jsi ji hlídal?“
„Vansi, já… ne… Lagaši, musím to vědět!“
„Neexistuje protikouzlo, je příliš mocná, někdo jí předal sílu!“
„Proč by to kdo dělal? Zatracení léčitelé.“
„Počkej, nemůžeš…“
Nahrnuli se dovnitř, jako by je přesila mohla ochránit proti magii nenávisti. Vans vrazil do Sedmého a hodil jej na druhý konec místnosti. Kruh se začal prudce točit a svou zkázonosnou silou působil střídavě na všechny bojující. Vans využil příležitosti a odnesl Seru do bezpečí. Lagaš nebojoval, ruce vnořené pod plášť Nejvyššího se snažily probudit jeho srdce k životu. Bont s Jarůem se pokoušeli chytit létající kovový symbol pomsty. Každý z jiného důvodu.
„Nech ho mě, já ji usměrním, ty nejsi hoden!“
„Nevěřím ti.“
„Na tom nesejde, je má!“
„Vážně? Co vše bys pro ni udělal? Nechal zemřít Seru?“
„Ničemu nerozumíš, hlupáku!“

„Tak dost!“
Nebyla to pohodlná pozice. Levou ruku s dýkou držela na pulsující tepně omráčeného Darafe Sedmého a pravou na zdi, na ornamentu, která zářil rudě. Volal po krvi.
„Zastav, nebo tvého syna zabiji."
Než se nadechneš a jen pomyslíš na pohyb dýky, rozmáčknu tě jako červa.
„Nejsi živá a nikdy nebudeš, pro syna jsi jen dalším druhem vězení!"
Nejen můj syn mě vzývá, ty lidská ubožačko, jsou i jiní, v jejichž srdci…
„Dozví se pravdu, já mu ji povím. Jen jsi ho využila! Je to moudrý muž, pozná, co je lež."
Zabiju tedy tebe.
„Možná…"

Kruh, ten skutečný, už byl téměř u ní. Chňapla po něm a hodila jej Jarůovi. Pohyb jak dítě s házecím kroužkem.
„Jedině ty to můžeš zastavit, tohle už není ta, kterou jsi znal, zničí tě! Zničí nás všechny!“
Všechna lítost okamžiků, co se nikdy nestaly, všechno vědomí, které zatlačoval do pozadí, všechna zloba na osud se v něm vzbouřily a Jarů se pokusil kruh zlomit.
Neuspěl.

První muž, který k němu přiskočil, se na Seru ani nepodíval. Ani na to, jaké následky zanechal marný pokus na léčiteli. Jen chytil magickou zbraň v letu a nepustil. Ozval se dutý kovový třaskavý zvuk. A pak ticho. K zemi se snášely kusy zkrouceného kovu. Se zasyčením se rozpadaly na prach.
Co přišlo potom, vnímal Bont jen rozmazaně, jako ve zpomaleném pohybu. Rej léčitelů, starajících se o Nejvyššího, vojáky snažící se nastolit pořádek, Transformované sledující situaci z povzdálí.
Darafe se zmateně rozhlížel, náhle velmi zranitelný, jako dítě, kterému vzali hračku. Nebo matku…
Viděl jasně i Jarůa, klečícího na podlaze a sbírajícího zbytky kruhu do dlaně. Co se to tu vlastně stalo?
Sera na něj hleděla, mírně řečeno, překvapeně. A po tom, co jim Vans oznámil smutnou novinu, se k Bontovi chovala mile a soucitně. Nechápal, ale neprotestoval.

Svět se vrátil do starých kolejí.
Šestý se uzdravil a udržel si vládu do doby, než ji byl sám ochoten předat Sedmému, jehož si vychovával k obrazu svému. Léčitelé dál působili stejnou měrou jako šedé eminence i jako pokorní pomáhající služebníci. Řady zachráněných se postupně rozrůstali, až se hranice mezi nimi a ostatními lidmi téměř setřela.
Transformovaní pokračovali ve svých činech, které jim přinášeli uspokojení a občas rozčarování.
A všichni se potkávali v Baru U všech světů, kde se mohli při popíjení světélkujících drinků radovat i zahánět žal. Osamělý konec náročného týdne i nadějný začátek nudného víkendu.

„Tak na co?“
„Na Lonnie.“
„Ať si dál lítá někde, kde je jí líp.“
„Jednou se zamiluješ znovu, neboj.“
„Něco mi uniklo? To snad ne!“
„Sero? Jak to myslíš? S Lonnie jsme byli kamarádi, ne milenci.“
„Bonte, to není možné. Vždyť jsi zlomil ten kruh.“
„Co to s tím má společného? Tu kletbu mohl zlomit jenom proto, že spal s každou druhou ženskou ve městě?“
„Nespal jsem s Lonnie! Co to s vámi je? Nemáte uši? Prostě mám větší sílu než ten tvůj skvělej Jarů.“
„Nezáleželo na síle a svalech. Řekla mi to. Pravý důvod byl v…“
„Věřilas myšlenkám té šílené ženské? Sero, mám o tebe strach.“
„Vansi, nerozumíš tomu, telepatie není rozhovor, vnímám slova jako pocity. Nejde přitom lhát.“
„Neřekl bych…“ zamumlal Bont nevrle.
„Jarů ji tajně miloval, chtěl ji chránit, pomoci jí vrátit se zpět. Nemohl za to, že neviděl, co se z ní stalo. A možná byla zlá a ctižádostivá už dřív a on si ji jen idealizoval. Proto, jaký je, proto jsem se domnívala, že dokáže kruh zničit.“
„My chápeme, že je pro tebe Jarů ideál dokonalosti, ano? Můžeme začít jiný téma?“
„Bonte, nechápu, proč jsi naštvanej. Jen jsem nečekala, že ty… zrovna ty, vždyť víš, samá ženská a tak. Jen to, co ji přivedlo zpět, jen ta samá věc ji mohla zničit. Skutečná láska.“
„Láska? Stačilo, aby ten magickej předmět chytil kdejaký zamilovaný floutek a bylo po všem? To žasnu,“ kroutil hlavou Vans, „že bych se vykašlal na honění kriminálníků a začal provozovat učení lásky?“
„Proč jsi ho nezkusila zlomit ty sama?“
„Já? Protože já ne… nenapadlo mě to, prostě Jarů byl jistota.“
„Proč pro jednou nečteš myšlenky lidí těsně kolem sebe? Jarů na tebe kašle, jasný? Přestaň si něco nalhávat.“
„Fajn, jdu vstříc pravdě. Domů. Sbohem.“
„Ty jsi pitomec, Bonte. Sero! Nechoď.“
„Láska! Takový nesmysl.“
„Čímž se dostáváme k otázce dne. Jak to s tebou sakra je? Které z tvých obdivovatelek vděčí svět za záchranu? Doufám, že víš aspoň tohle.“
Jenže to už Vans mluvil do prázdna. Bont si zdržení mohl dovolit. S jeho nadáním... Ale raději neváhal příliš dlouho. Myšlenky jsou kolikrát rychlejší než nejrychlejší nohy.

„Proč pro jednou nečteš myšlenky lidí těsně kolem sebe?“
„Protože se bojím zklamání.“
„Nebojíš, ty se přece nebojíš ničeho.“
„A ty?“
„Snad jen… abys mě ještě chtěla.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 22.05.2010, 20:43:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Huf, takový konec jsem nečekala. Asi jsem už moc velký cynik...
Oproti předchozím částem jsem se chvílemi ztrácela v dialozích. Ono není nic jednoduchého popsat scénu, v níž se pohybuje deset a více lidí a jeden mluví přes druhého. Popravdě momentálně nevím, jak bych to řešila. (Tedy vím, ale krvavé detaily si radši nechám do nějakého hororu.)
Celkově tedy znovu velmi dobře odvedená práce, a odhlédnu-li od šťastného konce (jimž dvakrát neholduju, i když to tak možná nevypadá), napínavé i čtivé.
 ze dne 22.05.2010, 22:24:59  
   Sakora: Zdravím.
Váhala jsem s tím koncem, zda rozřešení zápletky a konec nejsou moc... romantické, hm, nevím. Mě to prostě táhne k dobrým, nebo aspoň (pro hlavní hrdiny) vyřešeným koncům.
Ty jednotlivé dialogy jsem se aspoň snažila oddělit novým odstavcem. Určitě to vyžaduje od čtenáře pozornost... chudák čtenář :-))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek V...
Oskar
Osud
Jakubko
Odi et amo 3
Mon
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr