|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Bratříček a sestřička ::
 V45 |
publikováno: 04.06.2010, 6:17
|
| Po dlouhé době jsem konečně zase něco dopsala. Uznávám, není to moc povedené. |
| |
|
|
Podzim se v tomto malém městě rok od roku měnil. Někdy svítilo slunce, pršelo nebo dokonce padaly kroupy, jindy foukal vítr. Letošní rok patřil právě mezi ty větrné. Větve stromů se ohýbaly na všechny strany, přizpůsobovaly se změnám severáku a listí z nich padalo, létalo a plnilo zahrady obyvatel navyklých na čistotu a pořádek. Paní Kohoutová, jedna z těch, které vědí o všem co se kde šustne, měla bolavá kolena a sama shrabovat listí nemohla. Kolena měla plná vody a odmítala jít na operaci. S oblibou říkávala, že je stará a už nic nepotřebuje. Její zdraví bylo chatrné, ale jako zázrakem se uzdravila vždy, když se někde v hospodě začala bitka, v některém z domů křičel manžel na svou ženu, někdo umřel či se někdo narodil. U všeho byla jako první a obyvatele malého města vždy informovala o novinkách a své spekulace o příčinách těchto problémů rozváděla natolik, že si při jejich opakování někdy nemohla vzpomenout, co že to vlastně prvně říkala. I dnes byla v hovoru s Elen, její „mladou sousedkou“ jak jí sama říkala, velice výmluvná.
„Prý se nemohli dohodnout, jaké jméno tomu prckovi mají dát,“ konstatovala paní Kohoutová a Elen se jen smála.
Historka o narození malého Martina Dvořáka byla známá již delší dobu. Nic lepšího se však během několika týdnů nestalo a tak to byla jediná zpráva, o které mohla paní Kohoutová vyprávět stále dokola. Řekla ji už tolikrát, že si sama pamatoval, co si domyslela a co byla pravda.
„Já sama jsem byla pro, aby se prcek jmenoval Martin. Přijde mi to jako jméno, které se k tomu prckovi velice hodí. Jenže oni chtěli něco speciálního. Ještě štěstí, že jim to nakonec panáček rozmluvil.“
Na oslovení panáček si zdejší farář již zvykl. Většina obyvatel byla pokročilého věku a ačkoli všichni říkali místu, kde žijí, město, slovo vesnice se k němu hodilo mnohem víc.
„Jsi hodná děvenko, že mi neseš tašku,“ usmála se paní Kohoutová na svou mladou sousedku.
„Nemáte vůbec zač,“ odvětila Elen a úsměv oplatila.
Šly pomalu. Jejich domy spočívaly na menším kopci, který Elen nikdy nedělalo problémy vyjít, jenže kolena paní Kohoutové potřebovala časté zastávky.
„Podívej, co mi sem ten vítr zase nafoukal,“ rozzlobeně zahartusila paní Kohoutová, když se obě ženy konečně dostaly ke svým domovům.
Elen si přidržela klobouk na hlavě a podívala se do koruny nejvyššího stromu na jejich zahrádce. Skoro všechny listy již byly popadané a většina jich spočívala na zahrádce paní Kohoutové.
„Po obědě budu listí shrabovat, shrabu vám ho taky,“ usmála se Elen na svou starší sousedku s přimhouřenýma očima, protože zrovna v tu chvíli se zvedl velice prudký vítr.
„Jsi moc hodná děvenko,“ opáčila paní Kohoutová, vzala si svou tašku a pomalu se pachtila ke dveřím svého domu.
„Pokud byste něco potřebovala, víte, že stačí zazvonit,“ zakřičela za ní ještě Elen.
Bylo štěstí, že přes sílu větru paní Kohoutová její vzkaz slyšela.
„Ale vždyť víš, že už jsem stará a nic nepotřebuji,“ odpověděla paní Kohoutová a zmizela ve dveřích.
Elen její vzkaz neslyšela, ale snadno si ho domyslela. Nadechla se čerstvého vzduchu. Měla ráda tohle město, nebo spíš vesnici. Vyrůstala tu a znala každý kout. Věděla, že v tuto dobu její otec ještě spí a ona má proto čas se chvilku projít. Na zemi leželo jablko. Všimla si ho a sehnula se, aby ho zvedla. Její oči zavadily o plot, u kterého někdo stál. Nestávalo se často, že by cestou od lesa někdo přicházel. Elenin dům byl poslední z vesnice a cesta, která se vinula kolem domu paní Kohoutové, přes dům její mladé sousedky vedla pouze do smíšeného lesa, který se táhl několik desítek kilometrů a cesta se v něm po pár metrech ztrácela. Jen jednou se tudy do města, tedy spíše do vesnice, dostal jeden opilec, který přešel skrz les a po pěšině se dostal k domu Elen, kde ztropil větší hluk než zaběhlí psi, kteří občas proháněli kočku paní Kohoutové. Naštěstí se ho ujal místní policista a ještě tu noc ho zavezl zpátky k jeho ženě. Tu dobu byla paní Kohoutová plná energie a hned další den měli obyvatelé města či vesnice čerstvé informace o tom, jak se opilec zpovídal své manželce a že schytal pěkných pár pohlavků.
„Úplně jako malej prcek od Holoubků,“ dodala k incidentu paní Kohoutová.
Žádné dítě nikdy neoslovila jménem, říkala zkrátka jen prcek. Malý Franta Holoubek byl pěkné kvítko a všichni ve městě či vesnici moc dobře věděli, jak mu jeho matka dávala co proto za každou věc, kterou rozbil. Když tehdy paní Kohoutová vyprávěla Elen onu historku, bylo jí toho opilce možná i trochu líto. Na chvíli ji napadlo, že chápe, proč se rozhodl o útěk.
Teď ale nechápala. Viděla moc dobře postavu chlapce, který stál nehybně u plotu a zíral směrem k ní. Připomínal ji sochu, kterou viděla na jedné exkurzi v muzeu. Bylo jí osm let. Společně s bratrem se rozhodli zajít na tu novou atrakci. Ona neustále vyrušovala, nedávala pozor. Bratr se jí snažil vštípit do hlavy, koho socha znázorňuje. Neustále si ji prohlížel. Nakonec se na ni podívala i Elen a ihned si všimla, že se podobá člověku, kterého moc dobře znala. Podobala se jejímu bratrovi.
„Roberte?“ zašeptala a jablko jí vypadlo z ruky.
Ještě jednou zopakovala jméno svého bratra a rychlými kroky se vydala směrem k postavě, jejíž kabát se divoce pohyboval ve větru.
Přiblížila se a pozorně si prohlédla vlasy v barvě popelavé blond, které zvýrazňovaly obrys jeho tváře. Zahleděla se do modrých očí a sjela až k úzkým rtům, které se zkřivily do radostného úsměvu.
„Roberte?“ zeptala se ještě jednou Elen a nadechla se.
Do plic nasála tolik čerstvého vzduchu, až se jí zatočila hlava.
„Překvapení,“ uslyšela jeho hlas jako ozvěnu v hlavě.
Uvažovala nad tolika věcmi naráz. Toužila se smát a plakat zároveň. Tep se zpomalil a zase zrychloval, jako kdyby jej ledový vítr natrvalo zmrazil, ale poslední ze slunečních paprsků jej opět osvobodil.
Tok myšlenek se z přítomnosti vracel do minulosti a na okamžik zabloudil i do budoucnosti, kterou si Elen vždy představovala.
„Co tu děláš?“ vypravila ze sebe nakonec s bledou tváří a nejistým úsměvem.
„Jsem zpět. Vrátil jsem se. Přišel jsem vysvobodit krásnou princeznu ze spárů zlého draka,“ zasmál se nahlas, ale silný vítr smích ztišil.
„Nepotřebuju tvou pomoc,“ zamračila se Elen a svraštila obočí.
„Slíbil jsem to a slib hodlám dodržet,“ odpověděl a jeho obličej zvážněl.
Slib daný před třinácti lety se náhle vyplnil. Elen si představila sebe jako osmiletou holčičku sedící v houpacím křesle a pozorující svého bratra, který si balí kufr.
„Vrátím se pro tebe,“ řekl, „nikdy tě neopustím. Nenechám ho aby ti ubližovat!“
„Ale mě se bude stýskat, Robe,“ mnula si pěstičkami oči.
Tehdy jejich maminka už nežila, tehdy bylo stejné počasí jako dnes a atmosféra v domě byla dusná a hustá jako před velkou bouří, kterých se na podzim moc nevyskytovalo.
Robert nemohl vystát chování mrzutého otce, který neustále svými příkazy a zákazy tyranizoval nejen jeho, ale i Elen. Rozhodl se odejít, opustit krkavčí hnízdo a zanechat malou princeznu v temné věži samotnou.
„Jak se vůbec má?“ přerušil její vzpomínání a kývl směrem k oknu v přízemí, kde byl odjakživa pokoj jeho otce.
„Měl bys odejít,“ odpověděla Elen a kousla se do rtu.
„Chápu, kdyby mě tu viděl, měla bys problémy,“ sklopil zrak a kopl do kamínku, který celou dobu ležel u jeho nohy.
„Sejdeme se na našem místě. V šest,“ hluboce se nadechla, otočila se a neklidným krokem mířila směrem k domovním dveřím.
„Nemůžu dál čekat. Chci ti pomoct hned! Musím ti pomoct hned!“ křičel za ní, ale Elen dělala, že ho neslyší.
Zbytek dne uběhl v klidu a pohodě, nebýt nečekané návštěvy u plotu, Elen by byla spokojená jako vždy. Marně si lámala hlavu nad tím, kde byl celou dobu její bratr, proč se neukázal dřív, ale až teď v době, kdy konečně začínala být šťastná.
V šest hodin chodíval její otec do svého pokoje. Před spaním si četl knihu a Elen nechával chvilku pro sebe. Přesně v devět hodin si musel vzít léky, které mu vždy nosila jeho dcera až do pokoje, potom ho políbila na čelo, přikryla a zhasla lampu.
Každý den se dělo to samé dokola, každý den se opakoval jedena tentýž scénář, jen dnes se měl o něco změnit.
Přesně v šest hodin se Elen objevila u zchátralé, shnilé a červy prolezlé dřevěné skrýše, kterou si s bratrem vybudovali na nedalekém poli. Přesně uprostřed se tyčil jediný strom, na kterém se skrýš nacházela. Elen tu nebyla pěknou řádku let. Jednou nohou opatrně vstoupila na žebřík, který spojoval zem s tajným vchodem. Když zjistila, že ji schůdky udrží, vylezla nahoru, sedla si na vlhkou podlahu a čekala. Neustále se rozhlížela kolem sebe a opakovala si otázky, které nosila v hlavě dlouhou dobu a teď nastala vhodná doba, aby je svému bratru v klidu položila.
Vítr na chvíli ustal, a proto bylo snazší rozpoznat jakýkoli pohyb v poli. Nikdo se však neukázal. Elen ztrácela naději v příchod Roberta. Opřela se o zeď skrýše a rozhodla se počkat ještě chvíli. Vítr opět nabral na síle, čechral jí vlasy a hladil po obličeji tak dlouho, dokud neusnula. Probudil ji až kostelní zvon, který ohlašoval devátou hodinu večerní. Rychle se proto vydala domů, aby stihla dát otci tabletky.
„Možná je lepší, že nepřišel,“ zašeptala do tmy a otevřela domovní dveře.
V domě bylo nebývalé ticho. Elen pozorně naslouchala zvukům starého domu, z hlasitého otcova dýchání však nebyl slyšet jediný vzdech. Opatrně proto vešla do jeho pokoje. Lampa byla rozsvícená a byl tu cítit zvláštní zápach. Otočila se směrem k oknu a náhle se před ní rozprostřela scéna, které nemohla uvěřit.
První věci, které si všimla, byla postava Roberta, stojícího u okna. V ruce svíral zakrvavený nůž, ze kterého stékala červená tekutina a na zeleném koberci tvořila skvrnu v podobě velké kaluže. Ihned jí vyhrkly slzy z očí a rukou si musela zakrýt ústa, ze kterých se dral výkřik.
Uslzenýma očima se podívala na bezvládné tělo otce, jenž v ruce držel růženec a očima spočíval na kříži, který visel naproti postele.
„Už jsi tu?“ s vroucím úsměvem ji přivítal bratr a objal ji pevně kolem ramen.
„Cos to proboha udělal?“ vykřikla na něj.
„Omlouvám se, že jsem nedošel na naši domluvenou schůzku. Nemohl jsem ale déle čekat. Přišel jsem splnit svůj slib, Elen,“ vzal ji za ramena a hleděl do vytřeštěných hnědých očí, které zíraly na bodné rány v těle mrtvého muže, „a podívej. Dokonáno jest. Konečně jsem tě zbavil toho břemene, slyšíš?“ začal třást se ztrnulým tělem své sestry.
„On pro mě nebyl břemenem,“ podívala se mu do očí, „milovala jsem ho. Byl to náš otec.“
„Nesnášel nás, Elen, vždycky jsme pro něj byli přítěží, vzpomínáš? I matku donutil k sebevraždě, zasloužil si to,“ hbitým pohybem znovu zabodl nůž do těla.
„Přestaň,“ hysterický výkřik přehlušil i zvuk televize, který se linul z domu paní Kohoutové.
„Ty nevíš jak to doopravdy bylo. To ty jsi za všechno mohl. Ty!“ rozplakala se Elen.
„Nevíš, co mluvíš!“ milý tón v Robertově hlase se změnil v nenávistný. Vytáhl nůž z těla a odhodil ho na zem.
„Když jsi odešel, otec se změnil. Byl milý, snažil se mi všechno vynahradit. Byla jsem malá, nechápala jsem tu změnu. Časem jsem však pochopila. Nesnášel tě. To ty jsi byl příčinou toho chování, to ty jsi byl jeho jediný nepřítel a důvod, proč na nás neustále křičel,“ vysvětlovala.
„Snažila jsem se tuhle myšlenku vystrnadit z hlavy. Věřila jsem, že přijdeš, že dodržíš svůj slib a vezmeš mě pryč. Jenže dnes jsem pochopila, že má domněnka byla správná,“ dokončila vyprávění.
Robert stál celou dobu zády k ní, oči mu žhnuly hněvem a ruce se svíraly v pěst.
„Nechápu, jak ti mohl takhle vymýt mozek,“ konstatoval najednou s klidným hlasem a otočil se směrem k Elen, „ale to nevadí, pomůžu ti se zotavit.“
„Proč nedokážeš přijmout ten fakt, že jsem byla bez tebe šťastná?“ křik opět přehlušil televizi paní Kohoutové.
Ta se vydala k domu své mladé sousedky jak nejrychleji mohla. Nikdy neslyšela tolik povyku z Eleniných úst. Myslela si, že se stalo něco s otcem a ona potřebuje pomoc, také cítila, že bude mít konečně o čem vyprávět. A také, že ano, další den už všichni věděli o dvojité vraždě, která se stala v domě Jiráčkových, viníkem je prý jedno z dětí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
