|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: SMLOUVA S ĎÁBLEM ::
 Tonyend |
publikováno: 04.06.2010, 18:30
|
| Hořký příběh Tonyho Wolfa |
| |
|
|
Smlouva s Ďáblem
Jména i místa jsou smyšlená. Případná podobnost je náhodná.
„Když se narodíte vedle hřbitova, tak z vás hrobař být nemusí.
Já se narodil vedle Horní hospody. Alkoholik ze mne je.“
Tony Wolf
Na tak malou vesnici, jakou je Vidlákov, jsou dvě hospody až až.
Na šedesát osm popisných čísel spíš moc. Vidlákov se může ale pochlubit malým kostelíkem, který stojí na návsi, jednotřídní školou, mateřskou školkou, prodejnou potravin, dvěma zastávkami autobusu a za kostelíkem, na konci vesnice, malým hřbitůvkem.
Tony se narodil v malém domku, který sousedil s Horní hospodou, 5. Února 1953.
Sanitka s lékařem přijela na poslední chvíli. Porod proběhl na místě.
Matku s dítětem odvezla do okresní nemocnice v Brodě. Za týden byli z nemocnice zpět doma.
V domku bydlel Tony s rodiči a otcem jeho matky, dědečkem Františkem.
Tonyho máma byla v domácnosti, v invalidním důchodu. Po nezdařené operaci kyčelního kloubu.
Chodila velmi špatně, i když měla na pomoc berle.
Jeho otec pracoval celý život u ajnzboňáků, jako mašinfíra lokomotivy.
Pracoval ve dne v noci, soboty neděle, svátky nesvátky. Svoji práci miloval nade všechno.
Bral ochotně směny navíc, jen aby vydělal více peněz pro rodinu.
Práce a zahradničení na malé zahrádce u domku, byly jeho koníčky.
Dědeček František měl v dolní části domku pro sebe jednu místnost, výměnek, ve které bydlel.
Měl tam postel, velkou šatní skříň, stůl, dvě židle a kachlová kamna, kterými si topil a také na nich vařil.
Byl třikrát ženatý. Všechny své manželky přežil.
Babička Gertruda zemřela, když bylo Tonyho matce 16 let. Po smrti babičky Gertrudy se o ni staral sám. Už se neoženil. Měl nějakou smůlu na ženské.
Od mládí pil. Když zůstal sám, po smrti babičky Gertrudy, začal pít ještě víc, než doposud.
Pil pivo, borovičku a - ,zednickou´ 20% Bílou lihovinu.
Pil moc. A také moc kouřil. Balil si ručně z papírků a tabáků Taras Bulba a Nová směs cigarety.
Každé ráno brzy vstal a umyl se v otřískaném lavoru u studny. I v zimě. Pak se oblékl se a pomodlil. Zatopil si v kachlových kamnech. Na plotnu postavil konvičku s vodou. Do hrnku si nachystal Meltu a tři kostky cukru.
Uvařil si kafé z melty a začal šůlat cigarety. Když jich měl alespoň sto kusů hotových, naskládal je do dřevěné krabičky od doutníků. Do kapesní cigártašky si uložil dvacet cigaret.
Za den stihl vykouřit celou stovku cigaret, které si ráno nabalil.
Dědeček se staral o domácí zvířata. U zídky na dvorku stály dřevěné kotce s králíky, vedle byl kurník pro slepice a úplně vzadu, měla svůj chlívek strakatá koza Líza. Dvě černé kočky byly soběstačné, přesto i ony měly své misky na mléko.
Na dvorku bylo menší hnojiště, dřevěná kadibudka a opodál malá zahrádka.
V koutě dvorku byla studna s pumpou na vodu, která se používala na vaření a umývání.
Voda ze studny byla vynikající chuti.
Ze dvorku se vcházelo do přilehlé stodoly. Byla plná sena, dřeva, uhlí a v samostatném boxu dřevěných pilin. Pilinami topili Tonyho rodiče v kamnech, nazývaných - ,piliňáky´, která měli v ložnici a obývacím pokoji.
Stodolou se dalo projít, otevřít si vrátka a vstoupit na dvůr Horní hospody.
Tudy chodil dědeček František do hospody a opilý se zase vracel domů, do svého výměnku.
Dědeček byl v širokém okolí považován za vynikajícího zedníka. A pijana, alkoholika.
Tonyho otec byl výborný pracovník Českých drah. Doma byl tvrdý, jako bachař na Mírově.
Nikdy nekouřil, nebyl opilý. Jen občas si po nedělním obědě, když neměl službu, otevřel jedno láhvové pivo. Sedmistupňové.
Máma byla hodná, starostlivá žena a manželka. Nekouřila a nikdy nevypila ani sedmistupňové pivo.
Nesnášela dědovo chlastání a smrad z jeho cigaret.
Nedej Bože, když si děda po důchodu dopřál a koupil si v trafice u válečného invalidy Malošíka doutníčky -,Viržínka´.
Máma měla v očích smutek z toho, že se u ní nepovedla operace, že je invalidní a musí být doma.
V dědečkovu výměnku, který sloužil jako ložnice a kuchyně zároveň, se neobjevovaly mouchy, ani komáři.
Kouřil si tam ty své cigarety ve dne v noci, takže by jim hrozila otrava kouřem.
Tonymu to nevadilo. Naopak. Byl fascinován, jak děda uměl kouřit.
Sledoval jej, jak si vytáhl cigaretu z cigártašky, zapálil si ji zapalovačem, který si sám vyrobil v zákopech 1. Světové války kdesi v Itálii, z nábojnice do pušky. Popotáhl si a nasál nosem kouř do plic. Vypustil jej ven pusou, jako nějaký čert.
Měl mnohokrát možnost vidět dědu, jak se vrací domů z hospody opilý přes stodolu. Jak se motal, občas upadl na zem a pak, ač byl křesťan, tak docela nekřesťansky sprostě nadával.
Líbilo se mu to. Tak to Tony viděl, když mu bylo pět let.
To nemohl tušit, že i on bude jednou pít pivo a kouřit.
Do života mu zasáhl osudově jeho děda.
Psal se rok 1958.
Bylo mi pět let.
Nastalo překrásné léto, byl čas žní. Přes vesnici jezdily sem a tam vozy tažené koňmi.
Svážely z polí snopy obilí k družstevní mlátičce, v místním JZD. Od mlátičky odjížděl bafající traktor s vlečkou plnou vymláceného zrní k sýpce.
V ovzduší voněla sláma a vrabci měli hody. Zobali v prachu cesty zrní, které spadlo z vozů a vlečky na zem. Holubi vzlétali a zase usedali na střechy domů, na dráty telegrafního vedení a sbírali v sobě odvahu slétnout dolů, aby se také zúčastnili těchto nečekaných hodů.
Byla srpnová sobota.
Děda šel do Horní hospody po obědě, jak vždy říkal na -,jedno a velkou borovičku´.
A zahrát si karty.
Hrál jsem si s kluky celé odpoledne na Četníky a zloděje.
Dostal jsem velkou žízeň. Přerušil jsem hru a šel jsem se domů napít. Té naší skvělé vody ze studny.
V chodbě stál smaltovaný kýbl s vodou. Nabral jsem si vody do hrníčku a žíznivě ji pil.
Máma byla nahoře v kuchyni. Slyšel jsem, že umývá nádobí.
Prošel jsem chodbou a zamířil jsem ke kuchyni.
Otevřel jsem dveře a díval jsem se, jak umývá nádobí ve škopku.
Máma mě uviděla, jak stojím ve dveřích.
„Chceš mi pomoci? Budeš mi utírat nádobí?“
„Ano, maminko, pomůžu ti.“
Podávala mi talíře, hrnky, příbory a nakonec hrnce. Utíral jsem nádobí a máma je skládala do bílého kredence.
Od malička mě učila všechny možné domácí práce. Později mi to přišlo vhod.
Uměl jsem vařit, upéct koláč i prát. Jen žehlení mi nešlo.
Nechlubím se, ale kolik chlapů o sobě může říct, že se o sebe dokáže postarat?
Otec, ten mne naučil na slovo poslouchat. Do jisté doby.
A udělat ze smrkového špalku třísky na podpal v kuchyňských kamnech, polínka, a jak správně natlouct pilinamy ,patrony‘, pro kamna piliňáky. Natlouct piliny okolo středového kolku tak, aby když budou v noci hořet, aby nebouchly.
A jak se vyznat ve vlakovém jízdním řádu, kde a kdy přesedat na další vlak. Znal jsem tak jako malý kluk všechna velká vlaková nádraží. Cestovali jsme vlakem po celé republice, ale nikdy jsme nešli do města, do kterého jsme přijeli. Stačilo mu poznávat nádraží.
Máma s námi nádraží neobjevovala. Schodky do vagónů byly pro ni příliš velkou a hlavně vysokou překážkou. Proto byla doma, nasmažila nám řízky na cestu a já s otcem cestoval vlaky, když měl volno a náladu někam si vyjet.
Nádraží, tunely, lokomotivy, vagóny, semafory a kolejnice, to byl otcův svět, který miloval nade všechno.
To byl jeho svět.
Jenže to bylo pro můj život málo.
Piliňáky jsem uměl dobře natlouct, ale mohl mě taky naučit, jak někoho ztlouct, jak se bránit násilí.
Vlastně mě nenaučil ničemu.
Posadil jsem se na své malé štokrle a díval jsem se na mámu, jak se chystá k přípravě večeře.
„Toníku, už nepůjdeš ven za děckama?“
„Já budu doma. Venku je moc horko.“
Z kostelíku na návsi se rozezněl zvon. Ohlašoval do širokého okolí klekání.
Blížil se letní večer a děda se z hospody nevracel.
Máma se podívala na hodiny visící na zdi.
„Toníku, běž prosím tě do hospody a řekni dědovi, že má jít domů, chystám večeři.“
Nevím dodnes, proč se takto rozhodla.
Proč tam raději nešla sama.
Šel jsem pro dědu a poznamenalo to celý můj další život.
Ale i kdybych tam ten večer nešel, stejně by byla podobná situace o něco později.
Děda by se o to jistě postaral.
Prošel jsem dole chodbou a vstoupil jsem na dvorek. Otevřel jsem vrátka na stodole a tím, že bylo ještě hodně světlo, nebál jsem se stodolou projít. Kdyby bylo tma, nebo jen šero, bál bych se do ní vstoupit. Každý předmět v ní vrhal podezřelé stíny, které mi naháněly strach.
Rychle jsem proběhl stodolou a otevřel jsem si zadní vrátka, kterými jsem se dostal na dvůr Horní hospody.
Zavřel jsem je za sebou na petlici a šel jsem přes dvůr k bočnímu vchodu hospody.
Na dvoře měl hospodský, pan Branecký, svého psa, vlčáka Rona. Byl uvázaný na řetězu u boudy.
Ron budil respekt. Ležel na zemi a chlemtal vodu z misky, aby se osvěžil v tom horku.
Podíval se na mě, ani neštěkl na pozdrav. Mě znal. Byl ale z toho vedra tak líný, že nezaštěkal ani na chlapy, kteří se vypotáceli ven z hospody a šli čůrat na venkovní záchod.
Tím byla čímsi načerno natřená zeď s odvodním kanálkem. Kolem ní to šíleně páchlo močí.
Z hospody se nesl hluk. Srdce se mi rozbušilo. Měl jsem vstoupit do hospody sám.
Dveře byly dokořán. Hospodský větral.
Prošel jsem jimi a stál jsem v sále. Nálada v hospodě mně hned učarovala.
Vzduch tam voněl i smrděl zároveň. Pivem, kořalkou a šedomodrým dýmem z cigaret, viržínek a fajfek.
Chlapi seděli za stoly s pobryndanými ubrusy. Popíjeli pivo a kořalku. Někteří hráli karty.
Hádali se při hře o pár haléřů a povykovali při tom podle toho, kolik kdo měl vypito.
Stál jsem a díval jsem se na pana Braneckého, hospodského, jak dovedně roztáčí mosaznou pípou na výčepním pultu piva do krýglů.
V koutku úst měl zavěšenou dlouhou fajfku, ze které občas zabafal, aby nevyhasla.
Stál tam jako král u svého trůnu. Jeho království byla Horní hospoda a poddaní místní štamgasti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
