» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141597

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Před světem na útěku (46.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: P5ed světem na útěku (Peklo)

Jackie Decker	publikováno: 31.05.2010, 18:24

Už mohlo bý všechno dobré. Starosta Trill se stal minulostí. Ariel našla vou lásku Gil-Avardilovi a Elénia a Nero byli spolu a milovali se. Jen Elissar žárlil. Žárlil tak moc že se rozhodl udělat něco nad čím by nikdy dřív ani nepomyslel. Vábění Ďábla však má velikou moc. A tak Nero s Elissarem odešli z Kalmiru. Elénia je v nemocnici a nic o bratrově plánu netuší. Co se ale stane? Co bylo konečným spouštěčem boje Eléniiny mysli, který nás provází celým příběhem? A jak právě tento boj dopadne?


	Procitnutí * Pozvedla zrak. Bylo na čase aby položila svou poslední otázku. Fanteornin úsměv už pohasl a znovu to bylo jako dívat se do zrcadla uvnitř vlastní duše. Už věděla co je Fanteorna zač, proč jí našeptávala… Na co by se tedy ještě měla zeptat? Třásla se. Nebylo jednoduché takovou otázku vymyslet v tolik napjaté chvíli… „Co bude teď?“ Ano. To ji trápilo ze všeho nejvíc. Po tom všem čím si prošla. Po všech těch útrapách, která jí osud připravil a pak i sám Ďábel, kterého naivně přivolala na pomoc… Co víc ji mohlo ještě čekat? Co by měla nyní dělat? Věděla, že to musí přijmout. Přijmout Fanteornu, jen tak se může zbavit děsivých výpadků paměti a záchvatů sebepoškozování. Jen tak může zůstat nadále Elénií… Zdálo se to ovšem tak těžké. Potřebovala vědět co přijde, co bude dál… Fanteorna se zadívala do jejích uslzených očí se zábleskem hněvu i strachu. Tahle otázka neměla být položena. Musela si dát velmi dobrý pozor co odpoví. Sledovala ji. Její zoufalství její nerozhodnost… „Teď?“ zamyslela se. „Teď položím svou poslední otázku já a ty mi na ni kladně odpovíš. Já se poté postarám o tvůj klid…“ Hleděly na sebe. Dvě ženy. Dvě části stejné mysli, dvě strany jedné mince, dvě půle jedné elfky… * Učila se. Tak veselou a šťastnou jí Patric s Adamem snad ještě nikdy neviděli a oba z ní měli radost. V nemocnici bylo hned příjemněji, když je vítala svým nevinným téměř dětským úsměvem, který však hyzdil pohled jejích vědoucích zelených očí, které už viděli příliš mnoho. Mnohem více než by měly vidět oči patnáctileté dívky. Právě odbilo poledne když se něco stalo. Bylo to jako by se do jejího těla vřinula vlna životní energie. Únava byla ta-tam, bolest za krkem zmizela stejně jako nastupující migréna jak se snažila všechno si zapamatovat a osvojit. Znala ten pocit. Věděla odkud přichází energie do jejího těla, že je to důsledek pouta, které mezi ní a Nerem vytvořil Pepův náhrdelník. Pokaždé, když je jeden nositel náhrdelníku zraněn, bude uzdraven ten, kdo nese druhý z dvojice. Tak to fungovalo… Nero… Byla jediná myšlenka v tu chvíli. Podle množství energie, které do ní proudilo bylo zjevné, že musel být hodně zraněn, ne-li zabit. Ne… To ne, tak nesmím myslet…, říkala si. Zbledla jako by ji někdo polil vápnem. Úsměv na rtech zamrzl a tác s lékařskými pomůckami jí vypadl z rukou. „Co se děje?“ Zeptali se Adam i Patric společně. Kroutila nesouhlasně hlavou a prosebný pohled upřela na své dva přátele. „N-nero…“ vypravila ze sebe a doktoři pochopili, že teď jí nezastaví, ani ta nejsilnější mříž a tak jí řekli jen: „Tak běž…“ Když odběhla věnovali jeden druhému tázavý ustaraný pohled. „Copak to nikdy neskončí?“; „Co se asi stalo tentokrát?“; „Obávám se, že nic dobrého…“ Rozběhla se pryč. Nero…, volala v myšlenkách ale nikdo neodpovídal. Cítila to. Náhrdelník někdo sundal. Nevěřila, že by si ho Nero sundal. Ne, dobrovolně. Někdo musel jejího milého donutit, ukrást ho nikdo nemohl… Pokud ho ale někdo donutil, znamená to že žije a plamen té naděje byl posledním stéblem kterého se ještě mohla zachytit a právě proto se jej její srdce drželo tak křečovitě. Běžela ke školce, kde věděla, že by měl Nero být. „Kde je Nero?“ volala na Gil-Avardila už z dálky. Gil právě předával jednu malou holčičku nějaké paní ve výstředním klobouku s dlouhým pavím perem. „Já nevím odešel s takovým elfem, vypadali zhruba stejně, nevím kdo to byl… Vypadalo to, že se znají,“ odpověděl Elénii hlasem plným obav, když jí zahlédl. „Byl to Elissar,“ doplnil učitele Nathaniel, který když ji zaslechl ptát se na bráchu vykoukl ze dveří. Podívala se na něj. Na Nerova brášku na pokraji zhroucení. Elissar? Co když hrozí nebezpečí i mému bráškovi? Pane bože… „Kde jsou?“ vyhrkla a chytila Gila za rukáv. „Kam šli?“ naléhala. „Co se stalo?“ ptal se Nathaniel i Gil. Zakroutila hlavou a ze všech sil se snažila uklidnit. „N-nic… Potřebuju je najít a… Nevíš kam šli?“ Ani se nenamáhala mladému učiteli vykat. Držela se jen kvůli Nathanielovi, aby mu nepůsobila příliš velké obavy, i když tak nějak tušila, že už je stejně pozdě. „Nevím, odcházeli, tudy…“ ukázal učitel jedním směrem. „Díky, díky moc,“ potřásla mu vděčně rukou a bez dalších okolků se vydala daným směrem. Běžela. Nebylo nic co by jí teď mohlo zastavit. Rozhlížela se kolem sebe v bláhové naději, že něco zahlédne… „Elénio,“ ozval se jí v myšlenkách jakýsi hlas. Zastavila se. „N-nero?“ „Ne…“ spolu se slovy se jí do mysli vloudil obrovský pocit viny a nezměrné zoufalství druhého nositele. „Kdo jsi…?“ „Elissar…“ „Bráško… to jsem ráda, že tě slyším, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Co Nero? Gil-Avardil, říkal že jste odešli spolu a pouto náhrdelníků mi… Zdálo se mi že je Nero těžce zraněný, kde jste? Prosím musíš mi to říct…“ Naléhala. Jeho zoufalství se tak jen zvětšilo. „Víš já…“ Zdálo se, že má velkou potíž, aby ukočíroval své myšlenky. „Já jsem v pořádku, nic se mi nestalo, ale…“ „Co je Nerovi?“ „Odpusť mi to sestřičko… Odpusť mi prosím…“ Nechápala to. Oba jsou možná v nebezpečí, co by mu měla odpouštět? „Ale já…“ „Odpusť mi prosím…“ „Co? Co ti mám odpustit, bratříčku?“ Plakala. Všechno se zdálo tíživé, děsivé, konečné… „Zabil jsem ho…“ Vytřeštila oči do kořán. „Zabil jsem tvého Nera… Odpusť mi prosím, tolik jsem žárlil… Tolik záviděl… Mrzí mě to, vím že to byla hloupost, viděl jsem to. Viděl všechno co jsi musela prožít, čím sis prošla v Pekle, viděl jsem to, když jsem ho zabil, prosím odpusť mi to, sestřičko… Je mrtvý… Je mrtvý a já jsem vrah… Vzal jsem ti to nejcennější co jsi měla, vzal jsem ti ho…“ Nemohla tomu uvěřit to by přeci její bráška nikdy neudělal. Znovu se jí to vracelo, všechno jeho chování… „Asi ti trochu závidí, nic víc.“ Řekl jí její otec to ráno. Nikdy si nemyslela, že by mohl tolik závidět, a co přesně? Proč? Nikdy by nikomu nepřála aby musel prožít to co ona a on jí záviděl? Její vlastní bratr? „Ne… Řekni, prosím, že to není pravda… Bráško… Řekni že žije…“ „Ne… Je mi to moc líto, věř mi, tolik mě to mrzí…“ Nedokázala odpovědět. Ne hned. Potřebovala si všechno zvážit, potřebovala se uklidnit. Už přeci viděla křísit mrtvé, stále byla naděje… Elissar mě potřebuje. Potřebuje abych mu odpustila… To víš že ti odpouštím, to bude dobré, nemohu se na něj zlobit, udělal chybu to se stává, všechno bude dobré… Nero bude zase žít a Elissar nebude žádný vrah, všechno bude dobré… A když se ti nepodaří sehnat nějakého mistra, který by ho přivedl zpět? Podaří… A když ne? Pořád je to můj starší bráška… Vždycky byl a vždycky bude… Má mě rád, vím to… Jinak by se přeci nepřiznal, je hodný, jen udělal chybu, to se přeci má odpouštět… Nadechla se a zavřela své uplakané oči. Do tváří se jí opřel chladný vítr. Sevřela ruce v pěst. Musím být silná… „Bráško…?“ „No…“ „Jsi tam ještě?“ „Jo…“ „Nezlobím se na tebe… Odpouštím ti…“ Upřela k té myšlence všechen svůj cit, který měla. „Ne… Neříkej takové věci. To mi nemůžeš odpustit, vím že nemůžeš, zabil jsem ho, jsem vrah…“ „Ne… Seženu mistra čaroděje, přivede Nera k životu, prosím řekni mi, řekni kde jste…?“ „Kus za městem. Na severu… Je tam rokle. Shodil sem ho dolů…“ „To bude dobré bráško…“ „Neříkej mi tak!“ „Ale no tak… Pořád jsi můj bráška. Hodný starší bráška, který mě vždycky chrání… Mám tě ráda. Odpouštím ti, rozumíš? Nezlobím se… Udělal jsi chybu, no a? To děláme všichni… I já udělala mnoho chyb…“ Na to už však Elissar neodpověděl. Stálo jí mnoho sil aby odpustila, ale ona musela. Potřebovala vědět, že jde odpustit takové věci. Že je skutečně možné, aby jí Nero odpustil smlouvu s Ďáblem… Snažila se přemýšlet ale vlastní myšlenky se zdály být vzdálené. Věděla, že nesmí otálet, ale bylo nesmírně těžké vypátrat, kam že přesně se teď přesně musí vydat… Rozběhla se ulicemi Kalmiru ke kouzelnické akademii. Rozrazila hlavní bránu a hned na vrátnici se ptala na nějakého volného mistra. Snažila se mluvit uctivě, ale nedařilo se jí to. Hlas se jí třásl strachem. Obavy, že to nestihne, že nikoho nesežene, nebo že daný mistr dorazí na místo pozdě, byly příliš silné. Mistr čaroděj scházel po schodech. Byl to tentýž muž, jaký jim předtím pomáhal vzkřísit Gil-Avardila. Ani si nepomyslela, že bude mít takové štěstí. „Mistře,“ vydechla s úlevou. Ten se na ni jen podíval. Poznal ji. Taková dívka nevymizí z paměti čaroděje jen tak. Přeci jen situace za jaké se poznali i sám fakt, že byla nositelkou čtvrtého artefaktu mistra Jedličky… „Přejete si, slečno?“ „Prosím… Nero, můj přítel, ten co pro vás byl minule… On totiž…“ Pojednou se zarazila. Nemohla přeci říct, že ho zabil její vlastní bratr, popravili by ho. Ne… Nesměla dopustit něco takového. Ale copak mohla lhát? Každý na ní přece lež hned pozná… „Spadl ze srázu. Na severu za městem… Bratr mi to říkal. Je tam s ním a… Prosím, vím že umíte kouzlo…“ „Dobrá, dobrá,“ povzdechl si, „co s vámi mám dělat… Tak dobrá, pokusím se o to, kdy se to stalo?“ Jak to ale mohla vědět? „Bráško?“ Žádná odpověď. „Bráško, prosím… Potřebuju… Potřebuju vědět, kdy se to stalo…“ „Asi před půl hodinou…“ Byla jediná odpověď. „Děkuju, díky moc, Elissi…“ tolik srdečné vděčnosti, kolik jen dokázala mu poslala v pocitech. Nebylo to mnoho, ale zato upřímné. Potřebovala teď každou pomoc, kterou jí kdo mohl poskytnout. Tím, že odpověděl, jí potvrdil, že není zlý, že toho skutečně lituje a utvrdil ji tak v jejím přesvědčení. „T-tak p-před p-půl h-hodi-nou…“ Vyhrkla rychle až se zakoktala. „To je už docela dlouho…“ Poznamenal mistr. „Ale zvládnete to, ne?“ ptala se s nadějí i zoufalstvím. „Snad ano. Dobrá, přesunu se tam, vy se vydejte normální cestou, nemohu plýtvat magií, i na váš přesun, budu ji potřebovat pro něj. Čím déle je od smrti…“ „Tím je návrat těžší, já vím…“ potvrdila mu, sejmula si náhrdelník a bez přemýšlení mu jej podala. „Ať máte více…“ dodala. Mistr náhrdelník přijal, postavil se do zvláštního postoje, zavřel oči a za pomoci složité gestikulace začal vyvolávat obzvláště složité kouzlo. Elénia nečekala na výsledek. Rozběhla se ze školy pryč. Sotva dýchala. Píchalo ji v boku, myšlenky létaly v nesouvislých provazcích sem tam v její hlavě a dívka se ani nesnažila je rozluštit. Věděla, že by neuspěla. Doběhla k rokli. Byla to obrovská průrva v zemi do hloubky snad sta sáhů. Dole uviděla mistra čaroděje, Nera i svého brášku. Usmála se. Zdálo se že Nero žije. Viděla jak se pohnul… „Tykchý otý mi po…“ zašeptala do větru. Plamen magie, v který už nedoufala, ji prostoupil a dívka se po vyslovení zaklínadla ocitla dole, přesně kde chtěla být. Byl to zvláštní pohled. Nero se právě pokoušel posadit, čaroděj sundával z krku náhrdelník, jež mu byl propůjčen a Elissar seděl asi dva metry od nich objímajíc svá kolena. Cítila vděk, že Nero žije, radost… Ale byl zde také strach. Strach o bratra, který se zdál být mimo sebe. Jeho oči byly prázdné, tváře uslzené… nikdy neviděla svého brášku v takovém stavu. Bála se o něj, cítila lítost. „Tohle bude asi vaše, slečno,“ pousmál se na ni čaroděj, když jí náhrdelník vracel. Opětovala úsměv a pokusila se nechat prostoupit svou mysl jen radostí, že všechno dobře dopadlo a nadějí, že i její bratr z toho vyvázne. „Děkuji, moc děkuji, mistře…“ „To je v pořádku… Váš přítel by si měl dávat větší pozor, takový proražený hrudník a polámané kosti nejsou žádná lehká zranění.“ Pokoušel se trochu odlehčit nastalou situaci. Ještě jednou mu poděkovala, on nad tím mávl rukou a pak odkráčel pryč. Byl unaven. Už neměl sílu na to, aby se kouzlem přenesl zpět do školy a tak se rozhodl že se trochu projde… „Nero,“ přiklekla k němu. „Jsi v pořádku?“ „J-jo…“ vydechl. Žil a lektvar, který mu mistr čaroděj poskytl jej i téměř úplně uzdravil i tak si ale jeho tělo špatně zvykalo na to že má opět dýchat. Pohlédl směrem k Elissarovi. „On tě teď potřebuje víc…“ zašeptal. Dívka pochopila, usmála se a ihned přiskočila k bratrovi. Zaklekla k němu. „Bráško… To jsem já… Podívej, už je všechno v pořádku, vidíš?“ On se ale vůbec nepohnul. Jako by ani nevnímal její přítomnost. Jeho ústa se neslyšně pohyboval v jakési řeči, kterou vedl sám k sobě a kterou nikdo jiný neměl slyšet. Pohladila ho po vlasech až s sebou škubl. Pokud do té doby byla bledá jako sníh v tom jediném okamžiku zcela zesinala, jako by z jejího těla vyprchal všechen život. V očích hrály slzy, zoufalství nenávist a bolest. To všechno z šíleného, konečného poznání a procitnutí… Vzpomněla si. Každičká chvíle strávená v pekle se jí vrátila. Věděla vše. Všechno to co Nerovi dělala, co musela udělat aby ho zachránila… Znovu to prožívala v návalu vzpomínek, které se jí vrátily s neztenčenou silou a probudily k životu Fanteornu v plné její síle. * “Já už nemůžu…” postěžovala si Elénia ve vlastních myšlenkách, “chudák Nero…” - “Je ti ho líto, že?” vysmívala se jí její sokyně. „Ano…” - “Přinesu ti úlevu, chceš? Podržím tě v těžkých chvílích zde v pekle, ale přijmeš vše, jakýkoliv můj trest za Nerův a tvůj zdejší pobyt. Souhlasíš?” “Ano…” A tak bylo rozhodnuto. Elénia se udržela při vědomí a s pomocí druhé osobnosti vlastní mysli dokázala se i otočit a jít. Nerovi věnovala jen ten nejzoufalejší pohled ztraceného dítěte a pokračovala po strmých schůdcích nahoru, kde snadno nalezla nádrž se stavidlem. [b“Musím stavidlo otevřít více…” - “Já vím!” “Jinak ho nezachráním…” - “Já vím!” “Pomoz mi,” prosila Elénia. - “Dobrá, ale až odtud vyjdeš, sama sobě pak popálíš obličej. Tak jako jeho zde mučiti budeš, pak v životě sama sebe potrestáš, souhlasíš?” “Ano,” souhlasila… Fanteorna volala v té chvíli po tom samém co její vlastní svědomí, a tak bylo snadné souhlasit. * Začala křičet. Chytila se za hlavu, zaklonila se a padla na záda. Bolelo to. To přece nemohla být ona. To by ona nikdy neudělala… Slíbila přeci, že by mu nikdy neublížila, ona mu nechtěla ubližovat… Přiskočili k ní. Nero i Elissar. „Odpusť mi, sestřičko, odpusť mi…“ šeptal Elissar téměř neslyšně. „I já to viděl… Všechno jsem to viděl, když jsem ho strčil… Mrzí mě jaký jsem byl… Co jsem učinil…“ Přestala s sebou škubat. Její zrak byl zastřený jak se její mysl snažila ze všech sil vzdorovat sama sobě, vzdorovat skutečnosti, pravdě ukryté v poznání… Nero ji vzal do náruče. „Musíme odsud…“ otočil se na jejího bratra a ten jen díky situaci dokázal přemýšlet a ukázat mu cestu z rokle. „Drž se, Elénio, drž se…“ mluvil k dívce, která teď bezvládně ležela v jeho náručí. „Cos viděl? Cos jí řekl, žes viděl? Co viděla ona?“ ptal se Elissara. „Všechno. Všechno co bylo, když ste byli pryč, v Pekle…“ vypravil ze sebe bolestně hlasem plným výčitek k sobě samému a strachu o svou sestru. Nero pochopil. Teď už věděl, že právě tohle byl Ďáblův plán. Pro to chtěl aby zapomněla, aby si jednou mohla vzpomenout. Nechtěl aby si někdy vzpomněla, tušil že něco takového nemůže unést. Byla příliš křehká, bude si myslet, že ji nenávidí, že se na ni pro to zlobí, ale to přeci vůbec nebyla pravda… Vynesl ji nahoru. Po kamenité cestě se šlo špatně. Co chvíli mu podjela noha, bál se že to nezvládne. Elissar mu musel několikrát pomoci než konečně stanuli na rozlehlé louce severně od Kalmiru, kde nedaleko zahlédli jak vojenskou posádku, tak kopec na který Elénia občas chodila zpívat a cíp lesa u něhož stávala a jednou bude znovu stát hraničářská škola. „Běž domů!“ přikázal Elissarovi. Připrav všechno na to až se vrátíme…“ dodal už mírnějším hlasem. Uvědomoval si, že by se na něj měl zlobit ale nemohl. Nemohl, když teď viděl Elénii, když viděl jeho jak toho lituje… Věděl, že Elissar teď potřebuje něco dělat, potřebuje vědět, že může něco udělat, že může alespoň trochu odčinit co způsobil… Nero sám znal tyto pocity až příliš dobře… Dívka s sebou prudce škubla, až mu téměř vypadla z náruče. V jejích očích se cosi zalesklo. Cosi nebezpečného a zlého. Nero ji pustil. Začala se smát. Potácivým krokem se od něho vzdálila a vlasy jí povlávaly v chladném větru jak si sundala čepici. Byla děsivá. Děsivá a šílená, jak si uvědomil. Ne… Elénio, ne… Rychle k ní přiskočil a chytil jí za ruce. „Elénio, to sem já. Nero… Sylšíš mě?! To sem já!“ Třásl s ní. Ona se ale pořád jen zrůdně usmívala. Vykroutila se mu a s obrovským uspokojením se škrábla do tváře takovou silou až jí z ran vytekly čůrky krve. Zhrozil se. Tohle nechtěl. Takhle to nemělo skončit. Nemohl se dívat jak si ubližuje. Vrazil jí facku až to plesklo. Skryla si tvář do dlaní a začala plakat. Schoulila se tam do klubíčka a vzlykala. „Nero… Nero, promiň já…. Já to nechtěla… Nechtěla…“ zhroutila se. Znal ji jako silnou dívku. Tak silnou že dokázala překonat všechny útrapy, které jim život nachystal a teď? Teď se před ním choulila zničená na samém dně její mysli, v bahně vlastních činů a vin, které jí nikdy nemohl zazlívat. Díval se a slzy mu tekly z očí. Tak tohle způsobil on. Tohle způsobil, když jí nechal aby ho milovala… Vytáhl z kapsy kousek pergamenu a napsal na něj uhlíkem jen několik slov. Odpouštím ti Nero… Přišel k ní, vtiskl jí pergamen do dlaně, zvedl jí a nesl domů. Brzy podlehla pláči a zoufalství tak, že usnula bezesným neklidným spánkem… **[/cente] Třásla se. Jakou poslední otázku by mohla ještě Fanteorna položit? „Žádáš pomoc a úlevu?“ zaznělo do ticha. Hvězdy se rozzářily mnohem intenzivněji než doposud. Ano…, napadlo ji. Ano…, chtěla i říct, ale ta světla. Ta světla, která se tolik rozzářila až začala blednout jí zastavila v tom úmyslu. „Teď?“ zamyslela se. „Teď položím svou poslední otázku já a ty mi na ni kladně odpovíš. Já se poté postarám o tvůj klid…“* Dívala se na svou sokyni. Vybavila si všechny otázky, celé jejich setkání, i odpovědi. Teď pod tíhou vzpomínek, měla žádat? Měla žádat pomoc a úlevu? „Já se poté postarám o tvůj klid…“ Nevěděla… *** Probudila se. Nero seděl vedle ní na posteli a starostlivě na ni zahlížel. Usmála se. Všechno to bylo pryč… „Ahoj,“ usmála se na něj zcela nevinně. „Copak je? Něco se stalo?“ Nero netušil co by měl dělat. Zdálo se, že všechno zapomněla, že její mysl odmítla všechny ty vzpomínky a zase bude jako dřív… Usmál se. Byl rád, že je v pořádku, a že už jí nikdy nebude muset vlepit facku, aby jí probudil z šílenství… Nechal se prostoupit pocitem úlevy. „Nic,“ řekl jen a pohladil jí po vlasech, „všechno je v pořádku, lásko…“ Vzpomněla si. Každičká chvíle strávená v pekle se jí vrátila. Věděla vše. Všechno to co Nerovi dělala, co musela udělat aby ho zachránila… Znovu to prožívala v návalu vzpomínek, které se jí vrátily s neztenčenou silou. Tak jako předtím v rokli začala křičet a zmítat s sebou. Přidržel jí. Musel vynaložit obrovské úsilí aby ji udržel. U srdce ho pálilo. Stačilo aby se jí dotkl a znovu se jí to vrátilo. Tohle nechtěl… Tohle ne… Takhle přeci nemůžou žít,. Možná zase zapomene, ale co bude potom? Jak jí vysvětlí že už se jí nikdy nesmí dotknout? Jak často se bude muset dívat na to jak do ní proudí šílenství? Jak zažívá nesmírnou bolest. Slzy mu tekly z očí. To by nemohl. Musel by odejít, aby mohla žít šťastně. Šťastně a bez vzpomínek. Ale dokázal by to? Dokázal by odejít s vědomím, že už jí zde zanechává na pospas osudu? Že už ji nikdy neuvidí? Přestalo to. Její záchvat odezněl a Elénia teď lehce oddychovala. Pustil jí. Bál se jí držet příliš dlouho aby nepřišel další záchvat. Stál u její postele a díval se jak pomalu otevírá oči. Předtím spala dva dny, než se probudila, tohle ho trochu uklidnilo… „Ahoj,“ usmála se na něj zcela nevinně. „Copak je? Něco se stalo?“ Bylo to jako mí Deja’vu. Jako když nasypete sůl do znovu rozedřené rány. Jen silou vůle si setřel slzy, přinutil se k úsměvu a odpověděl: „Nic,“ polkl, „vše je v pořádku…“ „Zdálo… Zdálo se mi, že tě Elissar zabil…“ vypravil ze sebe a zdálo se, že se úpěnlivě snaží si vzpomenout. „Ano, ale už je to pryč. Zachránilas mě, ostatně jako vždycky,“ sklonil hlavu. „Teď odpočívej, ano? Omdlela jsi a dlouho spala…“ Přikývla. Nic si nepamatovala z toho co bylo potom v rokli takže jí nezbylo než mu věřit. Nevzpomínala si, ale tušila, že se v ní něco změnilo. Nevěděla co se stalo, ale tušila, že něco ano. Něco co mělo změnit její další život. Nero odešel. Potřeboval být chvíli sám, aby si vše promyslel. Potřeboval se uklidnit… Chvíli ještě ležela na posteli. Náhle zjistila, že cosi svírá v dlani. Podívala se na pergamen a přečetla si Nerův vzkaz. Odpouští mi? Ale co…?[/i[ Necítila se unavená. Naopak. Měla více sil než si myslela že by po takovém zážitku mít měla. Nejsem nemocná. Ať se stalo cokoliv už je to pryč. Musím jít za Elissarem a ujistit ho že se nezlobím. Jak bych taky mohla. Byl to jen zlý sen… ano zlý sen a bráška je hodný a za nic nemůže… Usmívala se. Když se ale posadila na posteli, zjistila že je v Nerově pokoji. Pohled jí padl na zrcadlo, které ona mě ve svém pokoji ještě stále otočené ke zdi od doby, kdy jí připadalo že se na sebe nemůže ani podívat… Teď to ale bylo jiné. Viděla se. Byla rozcuchaná a sama sobě připomínala strašidlo. Vstala a přisedla ke stolku před zrcadlem. Hleděla do zrcadla. Viděla svou tvář. Chtěla se učesat. Hřeben ale už nezvedla. Dívala se do svých očí… Prudce se nadechla. Rosseandra právě otevírala sklenici s naloženou zeleninou, když jí Nero oznámil že se jde projít a že se Elénia už probudila. Bývala by se šla za dcerou hned podívat, ale musela ještě dodělat jídlo. Řekla si tedy, že nahoru zajde, až bude práce hotová. K tomu už ale nemělo dojít. Zaslechla kroky. Otočila se a uviděla svou dceru. Elénia byla bledá, rozcuchaná, její zelené oči hleděly kamsi do nedohledna s naprosto zastřeným fanatickým pohledem a v ruce třímala nůž, který uzmula z věšáčku v kuchyni. Rosseandra si dlaní zakryla ústa, jak se vyděsila. „Elénio…?“ oslovila ji opatrně. Její dcera ji však neslyšela. Aniž by si vzala utěrku, otevřela rozpálenou pec. Zasyčelo to. „Elénio?!“ zvolala silněji. Ani to však nestačilo. Dívka přiklekla k peci a začala nad plameny nahřívat nůž. Rosseandra se celá třásla. Takovou svou dceru ještě nikdy neviděla. Vůbec nechápala co se to s jejími dětmi děje. Od chvíle, když Elénia omdlela byl Elissar úplně jiný, uzavřený, chodil jen do školy a do svého pokoje. S nikým nepromluvil… A teď Elénia, která si nahřívá nůž a ignoruje jí. Myslela, že už toho špatného bylo dost, ale mýlila se. Elénia vstala a otočila se, se zrůdným, až záhrobním, úšklebkem na rtech. Pomalu začala přibližovat do ruda rozžhavený nůž ke své tváři… „Ne!“ vykřikla Rosseandra. Vyrazila kupředu, chytila svou dceru za ruce a prudkým škubnutím a pevným sevřením ji přinutila nůž upustit. Chvíli jí Elénia vzdorovala, ale pak se její oči pročistili a zatvářila se na ni zcela nechápavě. „Mami…“ rozhlédla se. „Co se stalo? Co dělám v kuchyni… Chtěla jsem se jen učesat…“ tázavě hleděla na svou matku a ta od ní jen o krok ustoupila. Vůbec jí to nedávalo smysl. Tohle byla zase její Elénia, ale ona vůbec netušila co právě chtěla udělat… Dívka se začala třást. „Mami… Co se stalo… Děsíš mě…“ vypravila ze sebe a pohledem sklouzla k noži a otevřené troubě. „Jsi v pořádku, El?“ přišla k ní opatrně její matka. „Víš právě… Přišla jsi sem dolů a šla rovnou k troubě s tím nožem. Chtěla jsi se popálit…“ řekla jí. Chtěla to pochopit, doufala že jí k tomu Elénia něco řekne, ta to ale nebyla sto pochopit. „Chtěla jsem se popálit? Proč bych to dělala? Nic takového si nepamatuji…“ Proč si nic nepamatuji? Co se, se mnou stalo? Schovala tvář do dlaní a rozplakala se. „To nic holčičko,“ objala jí matka. „To bude dobré…“ „Nechápu to…“ „To ani já…“ obě plakaly. „Jak to, že nejsi v práci?“ zeptala se Elénia aby trochu odlehčila situaci. Bolelo jí, že její matka plakala. „Zůstala jsem s tebou doma, protože jsi se neprobouzela…“ vysvětlila jí a povolila objetí aby mohla zavřít troubu, z níž na ně sálalo nesnesitelné horko, a sebrat ze země nůž aby ho uklidila. „No tak… Já půjdu asi zase do pokoje…“ vypravil ze sebe. „Za chviličku, přijdu, ano?“ „Jo, jasně…“ To už odcházela. Potřebovala si utřídit myšlenky. Musela zjistit čím to je. Co se jí to vždycky stane jak je možné, že si nepamatuje něco tak závažného, jako že sešla dolů a chtěla se popálit?“ Vrátila se do Nerova pokoje a pohledem sklouzla opět k zrcadlu. Chtěla jsem se jen učesat…, sáhla si do vlasů. A měla bych to udělat, jinak se mě Nero lekne…, usmála se té myšlence. S novou vervou i zmatkem v duši se posadila před zrcadlo a vzala ruky kartáč na vlasy. Hleděla do zrcadla. Viděla svou tvář. Chtěla se učesat. Hřeben ale už nezvedla. Dívala se do svých očí… Pustila kartáč a sáhla pro sponu. Spona měla jeden velký bodec a ten odepjala aby ho mohla použít. Znovu ten fanatický lesk, prázdný pohled… Rosseandra vkročila do dveří a viděla jak si její dcera přibližuje jehlici z vlasové spony k oku ve snaze si jej vypíchnout. „NE!“ vypískla zděšeně, přiskočila k dceři a vyrazila jí sponu z rukou. „Mami… Ty už jsi tady? Proč mě držíš? Chtěla jsem se jen učesat…“ Hlas jí slábl. Když se dívala do matčiny tváře poznala z ní, že to tak nebylo. Že se opět stalo něco čemu nerozuměla. Nechápala to. Bála se. „Mami…“ „To nic holčičko…“ „Mám strach…“ vydechla. „Já vím… Taky se bojím, víš co…? Zajdeme za doktory, ano? Odvedu tě do nemocnice, tam budou vědět co s tebou je…“ „Dobře…“ Nechala se vést. Matka jí pomohla se obléct a pak už spolu obě vycházely z domu. Zrovna začal padat první sníh a mrazivý vítr je obě zábl do tváří. Doktoři si vyslechli co ji trápí a jediné co mohli konstatovat bylo, že se nejedná o neduh těla a tedy to neumějí léčit. „Můžeme jí tu zatím nechat, máme jeden volný pokoj…“ navrhl Patric. „Jo to můžeme, paní Arhún, ale nic vám nemůžeme slíbit. Zdá se, že se jedná o problém její duše, její mysli, která něco odmítá.“ „Jenže mi nevíme co,“ doplnil opět Patric. „Ano, to nevíme… Ale uděláme všechno co bude v našich silách…“ Přerušila je rána, která se ozvala v pokoji, kde jí zanechali. Podívali se po sobě a ihned vyrazili tím směrem. Když vrazili do místnosti, našli jí jak ze střepů na zemi, které zbyly po zrcadle vybírá jeden obzvlášť veliký a ostrý… Vytrhli jí ho z ruky a odvedli na chodbu. Procitla a zase si nic nepamatovala. Bylo to jako velká a zlá noční můra… „Zdá se, že za to může zrcadlo.“ „Jo, pokaždý ses zatím dívala do zrcadla a byla v místnosti sama když se ti to stalo…“ Přikývla zoufale. „Neboj, najdeme řešení ale pro zatím tě musíme dát někam, kde si neublížíš, ano?“ Opět přikývla. Rosseandra to celé sledovala a když Adam Kost odváděl její dceru do nějakého jiného pokoje, Patric jí nabídl šálek horké čokolády na uklidnění. „Co s ní jen bude?“ plakala. „Uvidíme, třeba se nám podaří přijít na to jak ji uzdravit…“ Sám tomu však mladý lékař nevěřil. Nakonec paní Arhún odešla a Adam se k Patricovi vrátil „Máš nějakej nápad?“ - „Ne… Ty jo?“ „Ani ne… zjistils něco?“ - „Ano i ne… Má to co do činění s Nerovou smrtí.“ „On umřel?“ - „Jo ale pak ho vzkřísil nějaký kouzelník, stejně jako toho mladého učitele.“ „Aha…“ - „Potřebujeme aby si vzpomněla…“ „A nezabije ji to?“ - „To nevím, snad ne… Pokud si nevzpomene a mi nezjistíme víc, nebudeme vědět jestli a jak můžeme pomoct.“ „Jo… Něco mě napadlo.“ Vyhrkl Adam náhle a vydal se ke dveřím. „Počkej tu!“ Trvalo nějaký čas než se opět doktor vrátil. Když konečně vešel, vedl s sebou ještě nějakého zvláštního muže. Byl oblečen do černého hávu se špičatým kloboukem na hlavě a velkými kulatými brýlemi, ve kterých chybělo sklo. Na první pohled bylo zjevné, že se jedná o nějakého muže z cirkusu. „Kdo to je?“ vyhrkl Patric. „Hypnotizér.“ Představil neznámého Adam. „Vzpomněl jsme si na jeho představení, který sem nedávno viděl a poprosil ho zda nám nepomohl.“ „Hypnotizér… To by mě nenapadlo.“ „No vidíš, mě jo,“ usmál se Adam a otočil se muže z cirkusu. „Myslíte že to zvládnete?“ „Myslím že ano, ale… Nemohu vám ani té slečně nic zaručit.“ A tak ho přivedli k Elénii, která měla pocit, že se v holé místnosti, jediném pokoji v nemocnici, který neměl okna, snad zblázní. Celá se třásla. Měla strach, připadala si jako by se celý svět zhroutil… Řekli jí co hodlají udělat a ona jen přikývla. Potřebovala pomoct a věděla to. Byl-li toto jediný možný způsob, pak ať ho tedy provedou… Překonala první hypnózu. Nic si však nepamatovala… Seděla v nemocničním pokoji, který jí byl přidělen. Kadeře bílých vlasů jí rozcuchané splývaly kolem tváře. Její rty se přestaly pohybovat a oči se zdály prázdné. Nic si nepamatovala. Nic z toho co právě pověděla. Dva mladí doktoři ji úzkostlivě pozorovali a nevycházeli z úžasu. To co právě vyslechli znělo naprosto šíleně. Hypnotizér, který se uvolil pro tento obtížný úkol se díval s neskrývaným zájmem. Dozvěděli se, co a proč její mysl odmítá, jenže jí nemohl nechat aby si to pamatovala. Kdyby to udělal, byly jenom dvě možnosti. Buďto by to přijala a nebo odmítla tak razantně, že už by jí žádná hypnóza nepomohla, neboť by v ní převládla její druhá osobnost. Na něco takového musel mít její svolení… „C-co…? C-co se s-stalo?“ vykoktala svou otázku. Bledá pleť jí zesinala. „Už víme co se stalo, slečno,“ odhodlal se hypnotizér. „Nemohl jsem vás nechat abyste si to pamatovala…“ „A-a proč…?“ Chvěl se jí hlas. „Vaše mysl je rozštěpená. Stalo se mnoho věcí, které vás ovlivnily a mnohé z nich nejste ochotná přijmout… Proto jste si chtěla ublížit. Proto mýváte výpadky paměti…“ „A…?“ Měla pocit, že něco není v pořádku, že odpověď nemůže být dobrá… „Nedá se to léčit, není to neduh těla. Jediné co teoreticky…“ doktoři odmítavě zakroutili hlavou jako by byly jeden muž. „Musel bych vás zhypnotizovat ještě jednou a nechat vás abyste si to pamatovala. To přinutí obě části vaší mysli aby se utkaly…“ „A…? V čem je problém…?“ cítila, že to není tak jednoduché. Poznala to z hypnotizérova hlasu i z pohledů obou mladých doktorů. „Nikdo nemůže předem říct, která vyhraje. Vy byste musela být velmi… Velmi silná. Musíte se smířit se vším co jste dělala se vším co se stalo, jen to vás může vyléčit…“ „T-tak… Tak dobře,“ chtěla už to mít za sebou. Neuměla si představit co všechno to bude obnášet, ale věděla, že to musí zarazit… Nemohla by žít rozštěpená… „Jenže, jde o to,“ začal hypnotizér, „že pokud neuspějete už nikdy nebudete sama sebou. Zůstala by z vás troska, bez všeho lidského…“ pokusil se jí nastínit co by se s ní stalo, pokud by se s tím nedokázala smířit. Dívka se třásla. Začala si uvědomovat jak nebezpečné to může být. I tak to ale musela zkusit. Nemohla to nechat jak to bylo teď. Pomocí náhrdelníku navázala myšlenkové spojení se svým bratrem a žádala ho, aby vyhledal jejího milého. Chtěla ho ještě jednou vidět. Chtěla aby byl při druhém pokusu s nímž souhlasila jasným přikývnutím. Ona totiž věděla, že dozvědět se to, pochopit a přijmout je její jediná možná záchrana. Jenže její bratr byl ještě ve škole. Neměla to srdce žádat ho aby ze školy utekl, měl problémy s učením… Poprosila ho tedy ať tam zůstane. Řekla mu všechna rizika. Že už možná nikdy nebude jeho sestrou. Že z ní za okamžik možná zůstane jen tělo s myslí šílence. Ukončila myšlenkový přenos. Z kapsy vytáhla malý křemen a list pergamenu s kratičkým nápisem: Odpouštím ti Nero… Obojí pevně svírala v rukou a znovu se zahleděla na již připraveného hypnotizéra. Ten stejně jako minule začal pohybovat kyvadlem. Ani Adam Kost, ani Patrik Granal, se to nepokusili zastavit. Stále byli v šoku. Nemohli uvěřit do jakého životního příběhu se to zapletli. Dívka se propadala stále hlouběji do těch pohybů. Bylo to uklidňující a tak po chvíli povolila i křečovité sevření svých dlaní. Hypnotizérův hlas ji vedl stejně jako už jednou. Podruhé mu již nedalo tolik práce než v její mysli nalezl to co hledal. Vzpomínku na dnešní ráno, kdy seděla před zrcadlem v Nerově pokoji. „Co vidíš?” ptal se. „Hledím do zrcadla. Vidím svou tvář. Chci se učesat. Hřeben ale nezvednu. Dívám se do svých očí a-a…” prudce se nadechla. *** Pochopila. Konečně věděla všechno… Na rtech jí vykvetl úsměv. „Teď položím svou poslední otázku já a ty mi na ni kladně odpovíš. Já se poté postarám o tvůj klid…“; „Žádáš pomoc a úlevu?“ „Ne…“ odpověděla. Plošina se otřásla. V dály zůstaly zářit jen dvě drobné hvězdy. „Ne!“ zopakovala pevně a usmála se. Už nepotřebovala trýznitelku a mučitelku. Věděla to. Pochopila co a proč učinila. „Mám tě ráda, Fanteorno, a odpouštím ti. Odpouštím tobě i sobě, neboť i Nero nám odpustil… Odpustil nám a potřebuje nás.“ Plakala… Její sokyně kroutila hlavou na znamení nesouhlasu. Ustoupila o krok, o dva… Elénia se postavila a sledovala jí. Tak jako Fanteorna couvala, ona kráčela v před. Objala jí. Sokyně se chvíli zmítala. „Ne! To nemůžeš…“ „Ale ano… Odpouštím ti… Odpouštím nám…“ vydechla a Fanteorna se pod tíhou jejích slz přestala zmítat až se obě dívky objaly a splynuly v jedinou bytost… Záblesk Procitla… Několikrát zamrkala a pohlédla do očí lidskému hypnotizérovi, který se na ni díval, též otřesen vším co vyslyšel ještě při první hypnóze, kdy ji jen přiměl aby jim vše řekla a pak ji nechal zapomenout… Pohlédla do tváře Adamovi s Patricem, kteří se na ni úlevně, s úsměvem, i v napjatém očekávání dívali. Dveře se rozlétly dokořán. Nero se vřítil do pokoje jako vichřice. Konečně… Elénia se usmála od srdce. „Nero…“ vydechla a postavila se. Slzy jí tekly z očí. Neuměla vypovědět jak je šťastná, že ho vidí…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	31.05.2010, 19:01:48

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 31.05.2010, 18:58:43* Já těm dvěma držím palec a často si říkám, co komu udělali, že museli prožít to, co prožili a jen bůh ví, co je ještě čeká! Tedy, mimo autorku, že? ;-)))

Šíma	31.05.2010, 18:58:43

Ty jo, ale musím říci, že jsem občas taky tápal a hledal v paměti, co již Nero s Elénii zažil, hihi! Pokud bude mít už Elénie od Fantagiry navždy pokoj, jen dobře (pro ní)... Ne... Fanteorny! Kde jsem tu Fantagiru sebral? No nic... Jinak se zdá, že Ti tu šotci trochu řádili a mazali Ti znaky v html formátování (viz tágy), zabít je parchanty, takhle ti zprznili text, nehledě na to, že si sem tam také dupli nožkou na Tvé klávesnici... ;-)))


ze dne 31.05.2010, 19:32:59
Jackie Decker: Merzí mě zkažený formát a šotci, asi se toho nikdy nezbavím, ale snad příště to bude zase lepší. Ano ještě pořád nás něco čeká, ale už se alespoNˇblížíme ke konci. Závěr by mohl při troše štěstí být strhující... :D

sirraell	31.05.2010, 18:24:07

Sice stale par veci nechapu, ale myslim, ze mi dochazi tato cast pribehu. Je mi jasne, ze stale je jeste nejaka ta dobrodruzstvi a rozhodnuti cekaji, ale vypada to, ze se to chyli k (dobremu) konci.Elenia je konecne sjednocena, ale co dal?


ze dne 31.05.2010, 18:44:54
Jackie Decker: Můžeš věřit že to nejhorší mají teprve před sebou :)