» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141597

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Neocortext29 ::

kilgoretraut	publikováno: 05.06.2010, 8:20

Tu:


	Snad bych poznal veškeré skryté historie, přečetl kroniky tajných společenství, všech těch, co byly vybájeny, vyšperkovány prapředstavivostí, jež je kdesi pod buničinou, v chromozomech alfaažomega, za hranicemi přiznání. Prošel databáze autorů narozených, nechtěných, nebo jejichž tvůrčí mysl nestačila rozkvést, neprosadila se vůle ke svobodě vytváření světů v nás samých. Jak bych listoval v knihách fantómských otců-matek-prvorodičů, vstřebával bych těžkou materii jazyka, prosíval ho mou autocenzorskou racionalitou – stál na pokraji šílenství, protože za slovy a myšlením je už jen nicota: tam se nehromadí asociace, nespojují se substance, jejich příznaky a příznaky příznaků, vše je nahodilé, ani sen není bez řádu, tam bych se ztratil sám v sobě a tím se oddálil světu nadobro. Nesmím tak myslet, a proto míjím knihovny, jichž je dům, ten jediný, kdo/co mi poskytl plesnivě prašivou náruč, plný. Jsou všude: i stropy jsou oblepeny, nebo dokonce složeny z, zády publikací různorodých žánrů, podlaha dlážděna přebaly, celý tento coverpaperbackový koberec kvílející pod mými kroky papírovými prosbami o vytrhávání těch knihových hlav, jejich listobraní, je poset znaky v nejazycích, už naučit se pravidla a výjimky – poznat chaos skrz řád a vice versa – by mi vyplnilo tisíce životů. Když knihy poznaly, že můj nezájem není předstíranou pokorou vzdělance aneb toho, kdo má úctu před touhou objevovat novosvěty, začaly se ze vzteku vytahovat, ve vzduchu rozevírat a vazbami vířit milénia vrstvený prach, vzduch se tak plnil zažloutlými, ohořelými, myškami-učenkyněmi okousanými stránkami a hřbety provoněnými kořením barokních kabinetů hrůzy a němého obdivu. Někde se vytvářely šiky plodů ducha tak husté, že tvořily hradbu moudrých výpovědí o životě, životě po životě atakpodobně: musel jsem se odhodlávat k proskoku, i když jsem se obával toho, že budu jako jízda před kopiníky. Stránky uskakovaly, metodou střihu mi nezraňovaly ta místa, kudy se dá prostoupit do třináctých komnat bolesti, protože na žádné z nich nebyl popsán postup, jak zničit člověka. „Takhle musí vypadat Ráj,“ pomyslel jsem si. „Místo, kde máme pocit, že jsme nezaniknutelní. Tohle se nemůže dít doopravdy, musí to být nějaký pohyb mysli.“ Ano, tak jsem filosofoval. Rozpoznaly to jako bych se dotýkal jejich spirituální ješitnosti – kadence literárních útoků gradovala, už věděly, že v ně nechci věřit, a tak se mi svou jsoucností chtěly roztodivnými piruetami, figurami, floskulemi ajaktřebajinak zaseknout co možná nejhlouběji, abych i já věděl, jak chutná realita. Dům duchů se proměnil v úl, regály s knihami připomínaly letadlové lodi – křídla nesla žihadla podstaty vzduch-vetřelec, jehly s jedem hledaly bod G na nechráněném krku ze všech upířích úhlů, pod paží, kde se hromadila stojatá voda mých nechtěných myšlenek – a tady je třeba vystihnout vnitřní zmatek, nic jiného než stav bytí: „Strachovat se nalezení cesty ke mně, pokud mě pochopí zevnitř, bude ohrožena rovnováha, všechno se zhroutí dovnitř, nic nebude na svých místech, vazby mezi věcmi se zpřetrhají, budu mluvit všejazyky – nikdo už mi neporozumí, z nekonečna systémů se zrodí jeden prazáklad, kód, ve kterém jsou vyprávěny sny nebo jejich předehry, protože snění má svou hierarchii, představy spolu komunikují, když spíme, jsme svědky komunikace mezi příběhy, tento imaginativní hovor se velmi podobá samomluvě, avšak přesnější výraz je všehomluva, neboť tento kód je všem bytostem, ať už lidským či zvířecím, společný.“ – v okolí víček, jejichž chráněnkyně raději hledaly spásu mezi horní a dolní čelistí. Otrávený nepřestávajícím dotěrem slovesných pík jsem se, již značně vysílen mentálním a fyzickým odporem, doplazil k jediným dveřím, které nevedly zpátky na ulici, kde nepochybně zuří bitva menšiny s většinou, avšak mnohem spíše je tomu právě naopak. Na druhé straně mě nepříjemně překvapila nejistota: prastarý přítel Volný Pád laskavě demonstrující rozbitnost těla: kutálel jsem se po schodišti kamsi do temnoty – dveře za mnou se samy zapečetily, zřejmě se slitovaly nad mou uprchlickou náturou. Jak jsem si ohmatával skutečné nebo zbožným masochismem vyškemrané rány, zavadil jsem bříšky prstů o zem: vlhká poddajná hrobní hlína – sklep, kam pohřbíváme těla svá i bližních našich.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	05.06.2010, 8:20:07

Přiznám se, že si nepamatuji předchozí četbu ani předchozí mé komenty. Proto se bude mnohé opakovat nebo si protiřečit. Tedy: co je v tomto textu nového? Opět boj s realitou, a velice košatý. Je příliš obšírná a složitá, a přitom za myšlením je jen nicota. A tak se hledá brána, k sobě a do sobe, ale není to ono, něco se změnilo a náhle se objevuje reálná scéna reálného uzavření, u země. Opět bohatý text na fantazii i myšlenky a obrazy, kterým lze plout a obdivovat předměty i metafory, a možná i utonout.