» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141597

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Spoutané meče (59. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče

Kaileen	publikováno: 11.06.2010, 20:58


	Metoda biče Zůstala jsem sama se svou ješitností a mrtvou konkubínou. Zprvu mi nevadila, potřebovala jsem se podívat, jak pracuje moje tělo. Zrcadla mi umožnila zjistit, co vidívala Kaileen, když jsme spolu cvičily. Nikdy mě nenapadlo, abych se prohlížela a hlavně by mě nenapadlo, že je co k vidění. Kaileen měla oproti mně statnější postavu, na níž bylo jasně patrné umístění většiny svalů, i když zrovna nevyužívala sílu. Něco jí jistě dal její původ, z velké části však šlo o její celoživotní dílo, k němuž neúmyslně přispěla i Corita, když ji odsoudila ke každodennímu boji o přežití v divočině. Řekla mi, že jsem malé vzteklé tintítko. Malé ano; vzteklé jak kdy; tintítko určitě ne. Narat jsem naštěstí nemohla konkurovat, proto mě pohled na vlastní vypracované tělo potěšil. Taky jsem se mohla podívat sama sobě do očí a hodně by mě překvapilo, kdybych zahlédla něco jiného než nový impuls pokračovat v tom, proč jsem Kaileen vůbec vyhledala. Napadlo mě zjistit, jak asi vypadám v boji. Zkoušela jsem různé pozice a údery, jen při kopech jsem byla ošizená o pohled na napjaté svaly. Všimly si toho moje oběti? Nebo jako poslední vnímaly pohled do očí? Na co myslely? Přestože prostoru jsem měla dost, neustále jsem musela brát ohled na bezvládné tělo. Když jsem ženu uchopila, abych ji odtáhla pryč, vrátila se Corita. Pouze pootevřela – v očích nezasvěceného by vypadalo divně, kdyby mě našel sklánět se nad nahou mrtvolou. „Počkejte tady,“ přikázala někomu, vstoupila a zavřela za sebou dveře. „Obleč se,“ podala mi tmavě hnědou vestu s bočním šněrováním, zatímco deku a čutoru hodila na zem. „Nemusíš si to prohlížet, nechala jsem ji ušít přímo pro tebe. Sice jsem ti ji chtěla dát až později, nicméně ty neustále měníš moje plány.“ „Aspoň jsi pořád ve střehu.“ „Mám dost svých starostí,“ postěžovala si. „Kdo čeká venku?“ nasoukala jsem se do oděvu a jala se zavázat tkaničky. „Někdo musí odnést tělo, snad se s tím nebudu vláčet sama?“ odpověděla podrážděně. „Navíc jsem se rozhodla, že tě tu pár dní nechám, a tak je potřeba udělat menší úpravy.“ Že by mi Corita dobrovolně chtěla zpříjemnit zdejší pobyt, na to jsem byla zvědavá. Ovšem stejně jako já jsem neúmyslně měnila její plány, ona zcela úmyslně jednala vždy jinak, než jsem čekala. Dovnitř se nahrnulo několik mužů, aby odnesli i to málo, co se v místnosti nacházelo. Corita je dirigovala, brzy zbyl jen holý prostor, pásy látky se symboly, kterým jsem stejně nemohla rozumět, a samozřejmě oheň, jinak bych tu zůstala úplně potmě. Kdyby tu byla nechala aspoň ty rostliny, nebo místo deky kůži z čehokoliv. Snad tu nebudu dlouho. „Teď tě nebude nic rozptylovat,“ pronesla a nechala mě samotnou. Kromě toho, že mi to celkem slušelo, kolem se stále vznášela její vůně a vkusně doplňovala poskakující plamínky ohně, mě opravdu nemělo co rozptýlit. I oblečená jsem na sebe dobře viděla, jen ten dekolt kdyby udělali o kousek větší, pochybovala bych, zda se ještě mohu řadit mezi bojovníky. Na druhou stranu byly dobře patrné jizvy, které jsem se snažila skrývat. „Není to jako tvé zranění od zorního drápu, přesto mi Narat po tolika bitvách dopřála alespoň něco,“ poznamenala Corita, zatímco jsem jí ošetřovala poraněné stehno po bitvě s Horns. Živě jsem si pamatovala, jak mě to obrovské zvíře srazilo na zem. Když to Kaileen konečně zabila a svalilo se to na mě, myslela jsem, že mi ta tíha rozdrtí zkrvavený hrudník. Už tenkrát jsem jí nebyla lhostejná, jinak by tak urputně nezápasila, když se jí konečně naskytla příležitost zbavit se mě. Kaileen říkala, že bych na ty jizvy měla být pyšná, že každý hned na první pohled pozná, co jsem musela vydržet. Mně se to přesto nezamlouvalo. Nechtěla jsem, aby moje tělo hyzdilo něco takového, vždyť drobných šrámů jsem jen od ní utržila víc než dost. Dnes jsem tu stála sama, v tichu a říkala si, že to ke mně prostě patří. Téměř nepatrné i nepřehlédnutelné památky na boje, kterými jsem prošla a které možná mohly přilákat nové soupeře, nové oběti, nová vítězství. To asi Kaileen viděla, když se na mě dívala, proto se zlobila, když jsem odmítala to, co ona neměla, ačkoliv o to stála. Jak to bude brát teď, když pro ni nejsem jenom cosi, co vedle ní ťapká? Dříve to pro ni bylo jako známka dospělosti, jenže už mě nevnímala jako věc, kterou naučí vraždit, dostaly jsme se dál. Za známku krásy se ta hnusná třístopá jizva nedala považovat a když jsem se konečky prstů dotkla nevzhledně srostlé kůže, napadlo mě, jestli i Kaileen by na ni sahala se stejným odporem. Pokud by na ta místa vůbec sahala. Projela jsem tři země, abych s Kaileen lezla po skalách a zabíjela draky, s Coritou vlastně také; abychom spatřily podzemní jeskyni, vyhnuly se „poslání“ stát se matkami a nakonec bojovaly proti Coritě; abych dovezla Kaileen živou do kláštera, vytáhla ji z pekla i z Kharovy propasti, kam nemohla skočit Narat. Možná souboj s ní prohraju a po tom všem umřu, ani pes po mně neštěkne. Anebo mě nechá s Kaileen pouze za podmínky, že už se jí nikdy nedotknu tak, jak jsem to mohla dělat ještě před nedávnem. I kdyby se mezi námi nic nestalo, hledat potěšení jinde by považovala za podvod, časem by nás to rozdělilo a zůstat s ní bez toho… Zatracená zrcadla! K čemu je mi takové tělo? Ať udělám, co udělám, vždycky nakonec najdu chybu. Proč se budu tady teď předvádět, když to nedokážu použít v boji? Při tom posledním v osadě Gosaa jsem pustila meč. Jako bych přišla o ruku. Pořád jsem slyšela svůj zoufalý výkřik, aby mi Kaileen přijela na pomoc. Každý to slyšel a mně to znělo v hlavě. Znovu jsem si prožila okamžiky, kdy moje nadřazené ego dostalo na prdel od bandy vesničanů. V Antoniově vězení v téměř bezvýchodné situaci Kaileen básnila o tom, co bychom mohly dokázat, kdybychom zvládly zůstat všechny tři spolu a já jsem to kazila, jak se dalo. Rozplývala se, že by nás mohli zastavit jen bohové a já jsem se dívala do zrcadla a vysmívala se sama sobě, jak málo jsem k tomu potřebovala. Chtěla jsem odtud pryč. Najít Kaileen a říct si to podstatné z očí do očí, navíc už se hlásily jiné potřeby, z nichž hlad byl nejmenší problém. Dveře se však nedaly otevřít. Když jsem prvně vzala za kliku, myslela jsem, že musím víc zatlačit, ale po několika úderech ramenem mě napadlo, že se odtud jen tak nedostanu. Po dalších kopech jsem si tím byla jistá. Nejdřív jsem přišla o meč, pak o Kaileen a nakonec i o svobodu. S tím jsem se nemohla smířit, za každou cenu jsem chtěla ven, zastavila mě až bolest v koleni. Zatímco jsem se vyčerpaně opřela o dveře, abych mu ulevila, vybavovaly se mi různé vzpomínky. „Máme přece ještě pár společných plánů, ne? ... Byla hloupost nás spojit.“ „Tušíš vůbec, kam se vy dvě řítíte?! I nejsilnější šelma je zranitelná, oddává-li se tělesné rozkoši! ... Instinkt zabijáka nemůžeš skrýt ani pod rouchem ctnosti.“ Corita měla pravdu, nedalo se to skrýt za nic, za žádný převlek, za žádný rádoby ušlechtilý čin, dokonce ani za lásku. Bože, příšerné slovo. Tak dlouho mě Kaileen odmítala, až se do toho připletla i Narat, zato Coritě by stačila jen dohoda s Erijci. Pro ně by to byla životní výhra, rozhodně by se neměli špatně. Možná mám jednu z posledních příležitostí trochu si užít. Jo, užít si, prachobyčejně jako každý smrtelník, třeba jako ten špinavec z hospody. „Kaileen ti nedá všechno, naposledy ti tedy nabízím místo po mém boku. Přijmi to, Lee, se mnou můžeš mít cokoliv. Cokoliv ... Celou dobu na tebe čekám ... Budeš mít všechno, po čem zatoužíš ... Ale máš zájem o to, co je ti tak dlouho odpíráno ... Kaileen to nemusí vědět ... Možná chci dostat to, co je dopřáno kdejakému nuzákovi.“ Proč se nedokážu ovládat?! „Protože ty nejsi jako Corita a Kaileen,“ odpověděla mi Narat. Její mohutná, neskutečně svalnatá postava vystřídala v zrcadle jeden můj odraz. Nezlobila se, nevysmívala se mi, ale možná už v duchu oslavovala vítězství. „Já znám tvé jemné ruce, něžné pohlazení konečky prstů, dokonce znám i ten hladový pohled,“ postupně ztlumila hlas, což znělo víc než nebezpečně. „Ty velmi dobře víš, co ti chybí, zato Kaileen ještě některé slasti neochutnala a ujišťuji tě, že tak to také zůstane. Vrať mi dceru a nechej si Coritu. To je přece výhodný obchod vyměnit zvíře za královnu.“ „Kaileen není zvíře a Coritu nebudu urážet něčím takovým, ona má být můj mistr,“ vydolovala jsem poslední zbytky odporu a abych nevypadala tak bezradně, dokulhala jsem těsně k ní. „Ó,“ předstírala překvapení, ale vypadala nanejvýš pobaveně. „I když vdechuješ její vůni, tehdy je taky tvým mistrem? I když pohlédneš na její ňadra, cítíš to stejně?“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Cítíš, ale rozhodně ne úctu, že? Neustále se divím, kam vás smrtelníky dohání váš primitivní pud. Dokonce i v období války a nouze tomu podléháte,“ opět s úsměvem zavrtěla hlavou, „to mě vždycky spolehlivě rozesměje.“ „I Kaileen je ti k smíchu?“ „Ona to nechce,“ namítla sebejistě. „Ale chce,“ odpověděla jsem stejným tónem. „Tak či tak, stejně to nedostane, Corita bude úspěšnější, nemám pravdu? Má výsostné postavení, je mocná, nechová se hrubě jako Kaileen, může se pyšnit i jinými přednostmi. Zapomněla jsem snad na něco?“ „Zapomněla, i Khar to podcenil. Zeptej se Iss nebo Xera, oni ví, proč tenkrát prohrál. Proto i my, směšní smrtelníci, dokážeme odolat těm ... primitivním pudům.“ „Zrovna ty jsi dobrým příkladem,“ rozpřáhla rukama a znovu se rozesmála. „Ano, v tomto jste opravdu velmi směšní. Obzvlášť vy, kteří toužíte po neplodném spojení.“ „Řekni to Kaileen a náš souboj bude hned u konce.“ „Pravda, mám před tebou malý náskok,“ naoko se zamyslela, „mohla bych tím vyrovnat síly, že? Na druhou stranu nevidím důvod, proč své vítězství dál odkládat.“ „Přece mám skoro ještě dva měsíce, než se utkáme!“ „Ovšem,“ pokrčila rameny a zatvářila se nevinně, „přesto zůstávám klidná. Zatímco ty tu ztrácíš čas, Kaileen se vrátila ke svým starým zvykům a mohu hrdě prohlásit, že mi působí velkou radost. Jsem na ni hrdá,“ nechala vyniknout svou nadřazenost. „Vzhledem k tomu, že ses celou dobu snažila ji změnit, si nemyslím, že by vaše partnerství mělo budoucnost. Proč se zbytečně trápit, když Corita je zvyklá dělit se o svůj klín?“ „Zmiz!“ Pronikavý smích, který přehlušil i nářek rozbitého zrcadla. Střepy a na nich kapky krve dopadaly na zem, zatímco moje pěst se zastavila o zeď. První okamžik po nárazu byl strašný, měla jsem dojem, že jsem si přerazila všechny kosti v roztřesené ruce. Klouby odřené, pomalu jsem se snažila narovnat prsty. „Ženské plemeno, myslíte si, že vaše rádoby ušlechtilé city něco zmůžou? Proti mně?!“ Tak se nám Khar kdysi vysmíval a Narat mu Kaileen předhodila jako by snad o nic ani nešlo. Lepší on než já?! Nikdy! „Přestaň! Ty nevíš, co s ní lidé udělají, až ji chytí!“ rozhlédla jsem se po prostoru, ale bohyně nikde. „Zastav je. Corita je hned za dveřmi,“ odpověděla pohrdavě a odmlčela se. Za dveřmi toho bylo hodně. Nejen úctyhodná královna, ale také Kaileen a hlavně svoboda – možnost rozhodnout se, naskočit na koně a rozjet se kamkoliv. To jsem si musela vybojovat. Ruka sice pořád bolela, ale ramena i nohy byly v pořádku, a tak jsem se ze všech sil snažila probít se ven. Prudké oddechování, zlostné výkřiky a bolestné vzdechy se mísily s dutým zvukem, kterým dveře odpovídaly na moje údery. Byla jsem dobitá víc než od Kaileen, když jsem se dobelhala pro vodu. Jak se odtud mám, sakra, dostat?! Spíš si něco zlomím, než ten krám povolí. Nehodlala jsem se smířit s tím, že tu zůstanu zavřená, než se Corita uráčí otevřít. Síle těžkých kovaných dveří bych nemohla dlouho odolávat, napadlo mě strhnout pruh látky, kterým jsem si omotala paži, aby další nárazy tolik nebolely. Poté, co jsem na sebe vylila trochu vody, abych osvěžila zpocené tělo, jsem se znovu pustila do práce. Únavou se mi motaly nohy, a tak mě dál hnala jen myšlenka, že další rána bude konečně ta poslední. Jenže pak přišla ještě jedna a ještě jedna a výsledek pořád žádný. Vyčerpání mě přinutilo přestat, aspoň na chvilku se posadit, opřít se o ty zatracené dveře a odpočívat. Usnula jsem a probudila se až ve svém pokoji, v měkké posteli. Pořezanou ruku mi někdo ovázal a taky už tolik nebolela. Rozhodně ne tak jako nohy a ramena, která namazali chladivou mastí. Bylo mi příjemně teplo a když jsem otočila hlavu, konečně jsem se mohla podívat ven do tmy, z níž se do místnosti pootevřeným oknem nesl ptačí zpěv. „Vnímáš?“ zeptala se Corita sedící u stolu, odložila jakýsi dokument a přesunula se ke mně. Posadila se na kraj postele a když jsem ji ujistila, že kromě viditelných ran mě nic nebolí, s mírným úsměvem zavrtěla hlavou: „Pár hodin tě spustím z očí a co nenajdu? Myslela jsem, že se pokocháš tím, na čem jste s Kaileen roky těžce dřely, ale ty ses opět překonala. Dveře, o kterých jsem si myslela, že nejdou vyrazit, musím nechat opravit, a o znacích mého lidu, které jsi strhla a zničila krví, raději ani nebudu mluvit. Kdybys mě jednou nepřekvapila, myslela bych, že jsi z formy,“ smála se mi. „Chtěla jsem ven, neměla´s mě zamykat.“ „Zaprvé jsem nezamkla. Za druhé bych sice dokázala pochopit, že ses chtěla dostat pryč – proto jsem tě tam nechala – ale opravdu nemohu přijít na to, proč jsi rozbíjela to zrcadlo. Víš, jak jsem se lekla, když jsem na zemi uviděla střepy a na ruce krev?“ vyčítala mi, přesto s jakýmsi úlevným tónem v hlase. „Až takový slaboch nejsem!“ „No dobře, ale musela jsi mít důvod, proč se tvoje pěst zastavila až o zeď. Mimochodem nechápu, proč jsi nekopla, vždyť máš v nohách sílu jako kůň a navíc by to bylo bezpečnější. To jsi nemyslela?“ „Nebyl čas,“ vysvětlovala jsem s použitím gesta, ovšem prudké a bolestivé trhnutí v rameni mě na pár okamžiků umlčelo. Proč já ke všemu používám ruce? Jako bych se bez toho nedomluvila, obzvlášť teď. „Bolí, co?“ zašklebila se Corita, v hlubokých očích opět ten svůj rošťácký výraz. „Není se co divit, rozhodně ses nadřela, to musím uznat, ale konec žertů. O co šlo?“ Vyprávěla jsem jí, že mě Narat poctila svou návštěvou. Trpělivě poslouchala, nepřerušovala mě. Dvakrát mi podala šťávu, jako by se slušelo, aby královna obsluhovala poddanou, což jsem také nesměle a ve vší slušnosti naznačila. „Tys při mně taky zůstala, abych mohla po dlouhé době klidně spát poté, co jste mě s Kaileen ošetřily. Nikdy ti nezapomenu, jak ses zachovala, přestože pro mě jako královnu to nebyla právě důstojná situace.“ „Jinak to nešlo a rozhodně v tom nebylo to, co naznačuje Narat.“ „Vím, že tenkrát ne. A teď?“ „Mám jasno,“ potvrdila jsem a obě jsme si oddechly. „Výborně. Až se dáš dohromady, budeme pokračovat. Počkám, než usneš, stejně musím vyřídit ještě nějaké dokumenty.“ „Ukážeš mi tu mapu?“ „Jakou mapu?“ nechápala. „Kaileeninu mapu. Ten muž s knírkem říkal, že mapa se pomalu plní a Narat tvrdila, že se Kaileen vrátila ke starým zvykům. Vím, že zase začala lovit a ty máš přehled, kde se pohybuje, kolikrát uspěla. Ukaž mi to.“ „Až si odpočineš,“ odmítla. Nesmlouvavý tón jejího hlasu naznačil, že nejdřív se bude spát. „Ráno ti Ana pomůže s oblékáním a zavede tě za mnou. Vysvětlím ti, čeho se celá ta šaráda týká, neboť jak vidím, pravda byla obnažena.“ „Líp bych to neřekla.“ „Pak je tedy nejvyšší čas srovnat šance.“


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	11.06.2010, 20:57:36

Zdravím. Jak se zdá, nic není až tak jednoduché, dokonce ani ve vymyšleném světě. Mimochodem, Kaileen, napadlo tě trochu přibrzdit? Nemyslím tím rozpitvávat každý Leein a Coritin krok, spíš dodat další linii. Co jsem přišla k tomuhle textu, vine se stále dál. Je dobrý a čtivý, o zvraty není nouze, ale je stále vyprávěný jen z jednoho pohledu. Nejspíš není zrovna vhodné do textu rýpat právě teď, kdy je v takhle rozepsaném stádiu. Ovšem napadlo mne to právě při pohledu do zrcadla. Co v té době dělala Kaileen? A proč je Corita chvílemi tak ustaraná? Co postavy, které ty tři potkaly a zase nechaly jít? Jistě, tohle už je opravdu velký záběr a příběh by získal mnoho dalších vypravěčských linií. Nejspíš jsem zmlsaná právě podobným stylem vyprávění, ovšem jak píšu: jen mi to blesklo hlavou. Snad jindy u jiného příběhu. :) A opět pozor, chvílemi se v textu mihla chybka. Přimhouřím oko, ale hýčkaný text se pozná. :)


ze dne 12.06.2010, 12:15:53
Kaileen: Ahoj Eky, dějové linie... Když jsem přemýšlela nad tím, jak přepíšu první sérii tohoto příběhu, zvítězila ich forma, důvody jsou tři. Vyvolává otázky, zadruhé by nebylo vždycky dobré, aby čtenář věděl víc než Lee a navíc se mi zdá, že by pak některé momenty vyšuměly. Co se týká ostatních postav - to je, myslím, taky blízké "realitě". Někoho potkáš a přestože se víckrát neuvidíte, myslíš na něj; o někoho přijdeš, někdo se do tvého života vrátí... Tak to prostě chodí, proto má příběh tento styl a taky proto ho nebudu měnit. Každopádně jsem ráda za připomínku, vždyť víš.